Vlámská opera
autor Leoš Janáček
dirigent Tomáš Netopil
režie Kornél Mundruczó
Jedním z vrcholů festivalu slibuje být inscenace Věci Makropulos v provedení Vlámské opery, která se uvádění Janáčkova díla věnuje pravidelně. Za dirigentským pultem stane jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů Tomáš Netopil, který se interpretaci Janáčkova díla věnuje pravidelně jak na divadle, tak v koncertní síni. Futuristická produkce, která měla premiéru v roce 2016, je dílem předního maďarského filmového režiséra Kornéla Mundruczó, jehož filmová tvorba je pravidelně oceňována na předních festivalech, jako jsou např. Filmový festival v Cannes nebo Sundance. Mundruczó je také zakladatelem nezávislé divadelní společnosti Proton Theater, se kterým hostuje na významných divadelních festivalech, ať to je Wiener Festwochen, či festivaly v Berlíně, Bruselu ad.
Věc Makropulos je v Janáčkově díle logickým pokračováním. Po filozofickém tématu o koloběhu života v Příhodách lišky Bystroušky se skladatel obrátil k námětu zabývajícím se otázkami, zda nesmrtelnost může přinést lidem štěstí, nebo lidský život naplňuje právě nevyhnutelnost konce. Východiskem mu byla stejnojmenná hra Karla Čapka (1890-1938). Čapek se k žádosti o svolení ke zhudebnění stavěl zpočátku značně skepticky a na první pohled se může zdát, že měl pravdu – opera odehrávající se v neatraktivním právnickém prostředí, plná dialogů a velmi spletitého děje, kde vysledovat rodinné vazby je téměř úkolem pro odborníka na genealogii, není právě typickým námětem operního díla a to ani na počátku 20. století. Janáček ale text zkrátil a s neomylným citem dramatika stejně jako v Příhodách lišky Bystroušky změnil konec - v opeře na rozdíl od původní hry další z řady Janáčkových velkých hrdinek, nešťastná Elina Makropulos, které bylo souzeno žít 300 let a změnit se v bezcitnou kreaturu, nakonec umírá smířena se sebou i Bohem. Věc Makropulos měla při premiéře roku 1928 velký úspěch a dnes patří především v zahraničí k nejčastěji uváděným Janáčkovým operám.
Patricie Částková
