Program
Zoltán Kodály Marosszéki táncok
Erich W. Korngold Sonáta pro klavír č. 3
Slavko Osterc Six petits morceaux
Leoš Janáček V mlhách
Martin Kasík klavír
Odpolední koncert v jedinečném prostředí Vily Tugendhat přinese klavírní díla autorů, jejichž národy tvořily rakousko-uherskou monarchii a staly se po první světové válce samostatnými nástupnickými zeměmi. Nejenom jejich kultura se často protínala, ale mnohdy se mezi nimi prolínaly i osudy jednotlivých uměleckých osobností.
Zoltán Kodály (1882–1967) je výraznou osobností maďarské hudby, ačkoliv stojí poněkud ve stínu svého slavnějšího kolegy Bély Bartóka. Kodály, stejně jako Bartók, se intenzivně zabýval sběrem lidových písní, které zásadně ovlivnily i jeho hudební jazyk. Z jeho tvorby proslula především kantáta Psalmus Hungaricus, dále opera Háry János či vynikající Tance z Galanty. Pozoruhodná je i jeho klavírní tvorba, k níž patří i Marosszéki táncok z roku 1927. Jde o velmi efektní skladbu, interpretačně náročnou, která v sobě nese na jedné straně maďarskou lidovou tematiku, na straně druhé reflektuje tehdy aktuální hudební trendy.
Erich Wolfgang Korngold (1897–1957) se narodil v Brně, v tehdejší rakousko-uherské monarchii, do židovské rodiny právníka a vlivného kritika Julia Korngolda. Záhy však odešel s rodinou do Vídně, kde byl od počátku chápán jako hudebně geniální dítě. Dílo synka mocného kritika tak obdivovala vídeňská hudební elita jako Gustav Mahler, Alexander Zemlinsky či Richard Strauss. Z malého génia vyrostl významný skladatel, který slavil úspěchy především na poli opery. V roce 1934 odešel do Hollywoodu, kde psal především hudbu k filmům. Po krátkém návratu do Rakouska se v roce 1937 usadil natrvalo v Americe a stal se jedním z nejslavnějších skladatelů hollywoodské filmové hudby. Ačkoliv jeho srozumitelná hudební řeč reflektovala některé aktuální proudy především německé hudby (Richard Strauss), zůstala ve své podstatě blízká hudebnímu jazyku pozdního romantismu. Ne jinak je tomu i v Sonátě pro klavír č. 3 z roku 1931.
Slavko Osterc (1895–1941) je slovinský skladatel, žák Janáčkova přítele a žáka Emericha Berana. V roce 1925 přijel do Prahy, aby zde studoval u Vítězslava Nováka, Karla Boleslava Jiráka a Jaroslava Křičky. Nakonec studoval i čtvrttónovou kompozici u Aloise Háby. Po návratu do Slovinska učil na tamní akademii, kde vychoval množství významných slovinských skladatelů. Jako pozoruhodný inovátor byl zván na mezinárodní festivaly pro soudobou hudbu (ISCM), kde bylo jeho dílo pozitivně přijímáno. Jeho Six petits morceaux pro klavír pochází ze samého konce jeho nedlouhého života.
Klavírní cyklus V mlhách Janáček dokončil v dubnu 1912. Nedlouho předtím, v roce 1910, se přestěhoval s manželkou a hospodyní do nového domku v zahradě varhanické školy a tam, schován před světem, s podlomenou sebedůvěrou a v melancholickém rozpoložení, zkomponoval své poslední rozsáhlejší dílo pro sólový klavír. Pracoval na něm krátce poté, co vyslechl klavírní skladby francouzského skladatele Clauda Debussyho, a jeho snové, melancholické dílo tak ne náhodou nese prvky hudebního impresionismu. Cyklus V mlhách získal první cenu ve skladatelské soutěži Klubu přátel umění, který měl vítězné dílo publikovat. Janáček však přenechal možnost vydat skladbu tiskem svému žáku Jaroslavu Kvapilovi, druhému laureátovi soutěže. Cyklus V mlhách poprvé zazněl v interpretaci Marie Dvořákové v Kroměříži 7. prosince 1913.
Jiří Zahrádka
