La Gioconda

17.5.2019, 19:00

Amilcare Ponchielli

autor: Amilcare Ponchielli
libreto: Arrigo Boito
hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
dirigent: Jaroslav Kyzlink, Robert Kružík
režie: Tomáš Pilař
scéna: Tomáš Pilař
kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
pohybová spolupráce: Ladislava Košíková
světelný design: Daniel Tesař
dramaturgie: Patricie Částková
sbormistr: Pavel Koňárek
asistent režie: Otakar Blaha

 

Ocitáme se ve snu o Benátkách. V Benátkách v době přezrálé pozdní renesance, kdy končí zima, nadchází doba karnevalu a na ulicích se prolíná minulost s budoucností, realita se snem, nebeské s pozemským...  V titulní roli alternují Iveta Jiříková a Csilla Boross, držitelka Green Room Award 2014, Ceny DIVA 2009 a Ceny Thálie 2008.

Opera je uváděna v italském originále s českými a anglickými titulky

 

Smrt v Benátkách
Temné uličky zimních Benátek na počátku 17. století se všudypřítomnými špehy inkvizice se stanou pozadím pro první operní premiéru roku 2017 a její tragický příběh vášnivé a nenaplněné lásky, nenávisti, zrady a pomsty. Když se nevyslyšená touha po někom změní v posedlost s fatálními následky, ocitneme se pravděpodobně ve velké italské opeře 19. století. Jméno Amilcare Ponchielli (1834-1886) není v Čechách sice příliš známé, ale ve své době oslavovaný skladatel, současník Verdiho a učitel Pucciniho, by určitě neměl upadnout v zapomnění. A. Ponchielli je autorem 10 oper, z nichž právě La Gioconda je dodnes uváděna.

Ponchiellimu osud předurčil nelehkou pozici skladatele zajatého mezi generací Verdiho a Pucciniho. Všechno začalo dobře – Ponchielli, který se narodil v malé vesničce nedaleko Cremony, už v devíti letech dostal díky mimořádnému talentu stipendium na milánskou konzervatoř. Netrvalo dlouho a napsal první symfonii a ještě během studií se vrhnul i do světa opery. Jeho první opera I promessi sposi měla premiéru v Cremoně roku 1856. Ale velká kariéra mimo talentu potřebuje na počátku i onu příslovečnou kapku štěstí a neprůbojnému a roztržitému Ponchiellimu se ho dostalo až téměř ve čtyřiceti letech. Navzdory slibnému začátku strávil řadu let jako učitel a varhaník v menších městech. Vše se obrátilo k lepšímu až roku 1872. Tehdy byla v Miláně uvedena jeho dvacet let stará opera I promessi sposi a úspěch představení přilákal pozornost nakladatele Giulia Ricordiho. Ponchielliho chvíle slávy konečně nastala. Otevřely se mu dveře milánské La Scaly a Ricordi si u něj objednal novou operu I Lituani – Litevci, která slavila obrovský úspěch. Verdi se po premiéře Aidy roku 1871 skoro na šestnáct let odmlčel a Ponchielli se rázem stal vůdčí skladatelskou osobností Itálie.

Vše se obrátilo k dobrému – v dalších letech Ponchielli získal místo na milánské konzervatoři, oženil se s půvabnou zpěvačkou Terezou Brambillou a napsal dílo, které mu zajistilo místo na operních jevištích navždy – operu La Gioconda. Ricordi si po Litevcích objednal další operu a jako libretista nebyl Ponchiellimu přidělen nikdo menší než Arrigo Boito. Jako námět byla navrhnuta hra Victora Huga Angelo, tyran z Padovy – příběh velkých emocí o nevyslyšené lásce zpěvačky a manželské žárlivosti okořeněný politickými intrikami se pro operu přímo nabízel. Boito děj přemístil z Padovy do atraktivnějších Benátek v době, kdy sláva republiky upadala a za pozlátkem karnevalů a gondol se skrývala síť inkvizičních udavačů a nemilosrdná vláda Rady deseti. Ponchielli dílo pojal ve stylu francouzské grand opèra včetně monumentálních sborů a velkého baletního čísla, dnes světoznámého Tance hodin. Premiéra, která se konala 8. dubna 1876 v milánské La Scala, byla skutečným triumfem a La Gioconda je od té doby pravidelně uváděna především na italských jevištích.

La Gioconda může svádět k dojmu, že jde především o velká hudební čísla, ale drama rozehrané mezi hlavními postavami je mnohovrstevnatým příběhem s překvapivou psychologií postav – záleží jen na úhlu pohledu. Protože kdo je vlastně hlavní postava našeho příběhu? Nešťastně provdaná Laura, která láskou k vyhnanci Enzovi spustí vlnu tragických událostí, zpěvačka Gioconda hluboce milující Enza nebo inkviziční špeh Barnaba stravovaný živočišnou vášní ke Giocondě? Ponchielli napsal pro postavy své opery skutečné hity, ať je to Enzova árie Cielo e mar, modlitba Laury či árie Giocondy Suicidio, to všechno jsou hudební momenty prezentující to nejlepší z tradice italské opery.

La Gioconda z pohledu režiséra Tomáše Pilaře:  
La Gioconda je Grand Opera. Ocitáme se ve snu o Benátkách. V Benátkách v době přezrálé pozdní renesance, v době úpadku a dekadence, v době, kdy v Praze vládl císař Rudolf, a Evropu sytila těžká vůně renesančních ornamentů. Končí zima, nadchází doba karnevalu a na ulicích se prolíná minulost s budoucností, realita se snem, nebeské s pozemským, pozemské s pekelným, mytologické s historickým a historické s archetypálním. La Gioconda je pouliční zpěvačka, jejíž jméno znamená „veselá“. Pod touto rozesmátou maskou ale skrývá hluboký smutek z obětí, které přináší na oltář své tragické lásky. A stejně tak i dalších pět postav, jejichž osudy se v této opeře setkávají, skrývá své pravé tváře za maskami. Příběhu plnému intrik, lží, náhlých zvratů a tragédií tak vévodí zmar, který zde nepřekoná ani láska. Naše inscenace bude připomínat psychedelickou plavbu benátskými kanály ve snové gondole. Trvale se proměňující scéna před diváky rozevře tajemná zákoutí města a naddimenzované, expresivní kostýmy nás přenesou do dob manýristické Itálie. Místo baletu zde budou účinkovat akrobati a věřím, že společně s velkolepými sborovými scénami dostojíme žánru „Grand Opera“

Termíny