Putování světovými stranami by mělo dojít k srdci

Putování světovými stranami by mělo dojít k srdci

Na konci tohoto týdne nás čeká Květná neděle a s ní i tradiční začátek Velikonočního festivalu duchovní hudby. O jeho dvaadvacátém ročníku i o změnách, které mu předcházely, jsme rozmlouvali s dramaturgem festivalu Vladimírem Maňasem.

Velikonoční festival loni přestal tolik lpět na Petrově a vydal se na cestu brněnskými kostely. Jaké k tomu byly důvody?
První důvod byl akustický, protože na Petrově zní kromě gregoriánského chorálu a jiné produkce z kůru máloco dobře. Problematický je zejména jakýkoliv symfonický repertoár 19. a 20. století. Byla to tedy volba pragmatická a snažíme se z ní vytvořit přednost.

Vnímáš takové putování i jako propojení židovské a křesťanské tradice, což je historicky silné brněnské téma?
Pro letošní ročník rozhodně. Nechtěl jsem o tom vlastně ani mluvit, protože mi to přijde dostatečně zřetelné. Někdy se mi zdá lepší, když si návštěvník festivalu některé motivy uvědomí sám, stojí to za to. Proč všechno servírovat, říkat to otevřeně, když se v rámci festivalu objeví více vrstev, které je možné postupně odhalovat. Záleží samozřejmě na tom, kdo si co objeví. Pro mě je ideální návštěvník takový, který navštíví všechny koncerty, protože celek festivalu dává dohromady nějaký smysl. To už by ale byly instrukce ve smyslu orientačního běhu.

Festival se změnil i dramaturgicky, přibylo novodobých autorů, od klasiků se uvádějí spíš méně známé skladby. Byla to tvoje iniciativa, dostal jsi zadání, proč se to děje?
Je to moje iniciativa a vycházela primárně právě z akustických podmínek. Petrov je jediný chrám, který má takovou kapacitu, aby se v něm dala provozovat symfonická hudba, ale shodli jsme se na tom, že je akusticky nevyhovující. Orchestrální produkce v jiných chrámech jsou přinejmenším diskutabilní. Proto se hledání dramaturgických možností rozprchlo před rok 1800 a do dvacátého století. Dosavadní repertoár festivalu stál naopak především na skladbách devatenáctého a začátku dvacátého století. Nějaká změna je tedy přípustná a snad i odpustitelná.

Jak lehce nebo těžce se změny oproti dlouholeté tradici prosazovaly, čím jsi argumentoval a jaké argumenty byly nejúčinnější?
Prosazovat vlastně nebylo potřeba vůbec nic, protože nejdřív se změnil provozovatel celého Mezinárodního hudebního festivalu, stala se jím Filharmonie Brno. Já jsem byl až následně přizván jako externí dramaturg a koncepce dosavadních dvou ročníků, tedy 2012 a 2013, byly přijaty bez výhrad. Spolupráce v rámci dramaturgické rady je dost podnětná, protože jsme společně ještě dotvářeli jednotlivá témata, hledali možnosti a skuliny toho, co vlastně lze uskutečnit.

Dostáváš tisíce děkovných, nebo spíš rozhořčených dopisů, jak na to všechno reaguje publikum?
Tak jako se ve škole vyhýbám čtení studentských anket, tak záměrně nesbírám ani ohlasy na festival. Občas se ke mně samozřejmě dostane nějaká místní šeptanda, ale jsou to jen minimální zlomky. Jako historik si představuji, že bych byl nesmrtelný a přečetl si je za dvě stě let, kdy už by mě tolik nerozčilovaly. Upřímně řečeno tedy nevím, co se říká, protože změna je rasantní. Za sebe ale doufám, že změna je ve prospěch hudby i posluchače, byť se někdo může cítit ochuzen, že neuslyší jednou za dva roky Stabat Mater na Petrově. Snad mi to bude na věčnosti odpuštěno.

Můžeš třeba jen rámcově srovnat minulý a předminulý ročník z hlediska návštěvnosti, tržeb a podobně – jak se projevily všechny ty změny v konkrétních číslech?
To nedokážu. Nakolik si ale pamatuji údaje z produkce, tak množství platících diváků mezi rokem 2011 a 2012 se výrazně nezměnilo, bylo to kolem dvanácti set. S novým provozovatelem ovšem nastoupila také nová politika magistrátu, která přinesla omezení volných vstupenek. Propad návštěvnosti se odehrával především v této rovině. Počet prodaných vstupenek je tedy přibližně stejný, ale to je dotaz spíš pro produkční festivalu. Jiná věc je zaplnění chrámu, protože my jsme změnu dramaturgie vědomě navázali na jiné prostory. Počítali jsme s tím, že méně navštívený koncert soudobé nebo barokní hudby nebude působit tak tristně. Nebude to poloprázdný Petrov, ale třeba téměř zaplněný svatý Tomáš. Hraje tam tedy roli prolnutí s chrámem, navíc Filharmonie začala i číslovat místa, což je pro posluchače pohodlnější.

Úvodní koncert letošního ročníku svede dohromady Pavla Haase, Benjamina Brittena a Franka Martina, to vypadá jako výzva ke sjednocení bez ohledu na vyznání. Měl jsi na mysli i tento aspekt, nebo se tito autoři sešli čistě hudebně?
Já jsem dlouhou dobu usiloval o to, aby mohl zaznít Žalm 29 Pavla Haase, a všem třem skladbám z tohoto programu je společná obtížná uchopitelnost v rámci běžného koncertního provozu. Všechny mají kolem dvaceti minut a jsou určeny pro specifické obsazení. Když jsem zvažoval možné kombinace, tak vznikl tento triptych skladeb, které se jakoby hledaly. A to nejen z hudebního hldiska, ale i tím, kam směřují. Tak jako jsme loni dali dohromady Jamese MacMillana, Arvo Pärta a poprosili jsme o kompozici ještě profesora Emmerta, tak i tady jsem hledal možnost vytvořit program. Měl být ekumenický, šířeji uchopitelný a symbolizovat propojení židovské i křesťanské tradice a nejen jich.

Ondřej Štochl napsal svou skladbu …vlídnost…světlo duše… na objednávku festivalu. Počítá jeho dílo také s konkrétním prostorem Červeného kostela, kde bude uvedeno, bude možné takovou věc hrát i někde jinde?
Ondřej Štochl zná Červený kostel, protože Ensemble Opera Diversa tam v roce 2012 provedl jeho skladbu Modrá, čistá, křehká. To je skladba, se kterou vyhrál soutěž Nuberg 2011, a to byl také jeden z důvodů, proč jsme jej oslovili s objednávkou skladby. Časové zadání bylo velmi volné jen s tím, že má předcházet provedení Tehilim Steva Reicha. Daný byl tedy Červený kostel a přibližně stejné obsazení. Skladba byla odevzdána teprve nedávno, takže se jedná o premiéru a jak bude přenositelná, ještě nevím. Koncipována je ale na míru místa.

Dva koncerty festivalu se konají pod záštitou velvyslanectví, jednou italského, jednou USA. Co taková záštita v praxi znamená?
V praxi přinejmenším to, že by alespoň při koncertu Societas Incognitorum z děl italských mistrů měl být přítomen velvyslanec. A my to považujeme za možnost upozornit i Italy na jejich rodáka Giovanni Battistu Alvisiho zapomenutého v Brně. Ten ve své době zřejmě patřil mezi velice oblíbené nebo alespoň vydávané skladatele. A tím, že svázal celý svůj život s Moravou, se na něj v evropském kontextu skoro zapomnělo. A nám tyto záštity umožní konkrétní projekty víc medializovat. Myslím, že si to zaslouží.

Závěrečný koncert z díla Felixe Mendelssohna-Bartholdyho je věnován Petru Fialovi k jeho významnému jubileu, jak se praví v programu. Jaké je to jubileum a jaká je vůbec úloha Petra Fialy pro festival a jeho historii?
Tady se vracíme ke kořenům festivalu, protože Petr Fiala je jeho iniciátorem a dlouholetým dramaturgem. Jeho úloha končila s jubilejním dvacátým ročníkem v roce 2011, který byl také koncipován jako výběr těch nejlepších skladeb z uplynulých let. Petr Fiala je uměleckým vedoucím Českého filharmonického sboru Brno, který se ujme závěrečného koncertu. Filharmonie Brno se rozhodla tento koncert Petru Fialovi věnovat s tím, že na úvod bude zařazeno dvousborové Mendelssohnovo moteto Ehre sei Gott!, které si oddiriguje sám sbormistr, a teprve potom bude následovat orchestrální program.

Z loňského ročníku si kromě pěkných věcí pamatuji i otřesný výkon smyčců orchestru Czech Virtuosi, dá se takovým věcem předcházet, jak si hlídáš úroveň interpretů?
Nevím, jak se tomu dá předcházet, přinejmenším ne z pozice muzikologa, který není tolik ve styku s provozovací praxí. Tam, kde mi to mé profesní zázemí dovoluje, se snažím pracovat s ověřenými interprety, vytvářím si okruh lidí, jejichž doporučení můžu důvěřovat. Jindy spíš bojuji s paranoiou, protože vím, že jednoduše nic nenadělám a doufám, že volba interpreta bude rámcově úspěšná a nedojde ani na ty částečné výpadky. Pro mě to byl naštěstí jediný výrazný výkyv. U Michaela Pospíšila a jeho ansámblu při loňském uvedení rensponsorií Jakuba Jana Ryby to bylo dáno spíš tím, že v návaznosti na rožmitálskou praxi záměrně pracoval s amatéry.

Současná dramaturgie festivalu je celkem jasná, mísí novou i starou hudbu, snaží se vyhýbat klišé v podobě mechanického opakování různých Requiem, Stabat Mater a podobně. V tom je i jisté vymezení vůči předchozí podobě festivalu. Jaká je ale tvoje pozitivní vize, kam bys chtěl festival směrovat třeba ve výhledu deseti a více let?
Já jsem si sám pro sebe stanovil pracovně pětiletku. Jsem jen externím spolupracovníkem Filharmonie a sám si nejsem jist, nakolik bude moje představa nosná a přínosná jak pro festival samotný, tak pro brněnské publikum po čtyřech letech. Je možné, že z koncepce, kterou mnoho lidí považuje za systematické vytahování prskavek a neznámých věcí, může být leckdo unaven. Tento kurz bude poněkud oslaben v následujícím roce. My jsme se vydali směrem putování nejen po brněnských kostelech, ale také po tématech spjatých se světovými stranami. Ty nám částečně tematizují i další motivy. Letos je to Exodus, vyjití, což ale zároveň znamená něco si uspořádat, smířit se. Příští rok by to měl být východ, orient, což je pro mě zároveň téma ženství, zrození a s tím spojených motivů. Je otázka, jak dopadne západ v roce 2015, aby z toho nebylo prvoplánové dobyvatelské, apokalyptické vnímání. Moje pětiletka se uzavře v roce 2016, kdy by se po putování světovými stranami mělo dojít k srdci, ať už si pod tím představíme cokoliv. Po hudební stránce bych ale rád akcentoval domácí tvorbu všech století. Záleží na tom, jestli se podaří naučit brněnské publikum chodit na festival a já bych stál také o návštěvníky přespolní – bratislavské, pražské či z moravského hlavního města Vídně. Jestliže lidé přijmou princip této hudební poutě, bude možné předkládat jim zcela neznámé skladby, které ale stojí za to, aby se hrály. Vytvářejí totiž zeminu, substrát, z nějž žijeme. Možná o tom ani nevíme, ale jsou součástí naší identity.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..



Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více