Aleksandar Marković. Ohlédnutí za odcházejícím šéfdirigentem

Aleksandar Marković. Ohlédnutí za odcházejícím šéfdirigentem

Filharmonie Brno vstoupí po prázdninách do své jubilejní šedesáté sezóny, podle vlastních slov tak učiní s pěti šéfdirigenty. Za tímto slovním tajtrlíkováním na efekt se v pozadí skrývá skutečnost, že nebude mít žádného. Aleksandar Marković po šesti letech odchází, protože mu končí smlouva, a nový šéfdirigent není na obzoru.

Bylo by asi přehnané mluvit o „Markovićově éře“ v životě orchestru, na to je přinejmenším brzo. Aleksandar Marković ostatně šéfdirigentem Filharmonie Brno ještě pořád je: oficiálně se rozloučí tento týden posledním velkým programem aktuální sezóny v Janáčkově divadle, na potřebný odstup si tedy musíme počkat. Loučit se bude provedením Mahlerovy páté symfonie, zcela v rozměrech své příchylnosti k velkému symfonickému repertoáru přelomu 19. a 20. století. Hledat hlubší souvislosti mezi obsahem rozlehlé kompozice – od smutečního marše v úvodu přes slavné Adagietto až po zdánlivě nekonečné finále – a dirigentovou kariérou v Brně je sice lákavé, ale oslí můstky si zkusme nechat na jindy. Ostatně Herbert von Karajan o „pětce“ řekl, že při ní zapomenete, jak plyne čas, a my se tu máme zabývat něčím, co neodvratně končí.

Aleksandar Marković přišel poprvé do Brna jako záskok. Vydařené záskoky stály na začátcích mnoha kariér, zastoupit úspěšně očekávanou hvězdu může umělci otevřít dveře k posluchačům i do médií. V Markovićově případě to nebylo tak silné: zaskakoval sice za Tomáše Netopila, který se českou hvězdou do jisté míry stal, ale v roce 2008 si teprve dělal jméno. Marković ale zaujal orchestr i tehdejšího ředitele Davida Marečka natolik, že dostal nabídku na funkci šéfdirigenta, kterou začal vykonávat hned od roku 2009. David Mareček má ve svých manažerských schopnostech i silný smysl pro vnější prezentaci a přitahování pozornosti. Filharmonie Brno pod jeho vedením změnila vizuální styl do současněji působící, přitažlivější podoby, začala hrát koncerty v neobvyklém prostředí Vaňkovky – do takového přístupu Marković zapadl vlastně úplně logicky.

Už na první pohled nesplňoval obecné představy o seriózním hudebníkovi, což by měl být usedlý, šedivý a pokud možno i poněkud obtloustlý pán ve fraku. Formální oděv sice nový šéfdirigent neodložil, ale ze všech ostatních kritérií už se vymykal. Černé vlnité vlasy, hubený, temperamentní jižní typ, vzhledem k jeho srbskému původu by se snad dalo říct až prototyp. Víc než šéfdirigenta připomínal metrosexuálního týpka, který si přeměřuje před zrcadlem kotlety pokaždé, než vyjde mezi lidi. Před orchestrem stál člověk, který se choval tak trochu jako rocková hvězda, což kromě atraktivity pro publikum mělo přinejmenším jeden zásadní negativní aspekt: sebestřednost až sobectví.

Dirigent by neměl být osamocená superstar, která chce celý úspěch shrábnout sama za pomoci anonymní skupinky hudebníků v pozadí. Zvlášť jako šéf orchestru by s ním měl být propojený, stát v jeho čele, ale zároveň být nedílnou součástí. To se Markovićovi zezačátku nedařilo, fotbalisté by řekli, že hrál jenom na sebe. Už jeho děkování, kdy se zároveň s odmávnutím konce okamžitě otáčel k publiku a nenechal skladbu ani vydechnout, bylo protivné. Časem udělal v tomto směru velký osobnostní krok dopředu, přece jen se zklidnil a bylo to k dobru věci. Dirigent má dirigovat pro uši publika, ne pro oči, což Marković zřejmě časem pochopil a jeho projevu to prospělo.

K symfonickému orchestru přišel z operního divadla a německého prostředí, a obě dvě věci se na repertoáru Filharmonie Brno podepsaly. Velký symfonický orchestr pochopitelně hraje velký symfonický repertoár, ale s Markovićem se více přiklonil k jeho německé či rakouské části. Anton Bruckner, Gustav Mahler či Richard Strauss se stali samozřejmě uváděnými autory, k nim se ale přidal také Richard Wagner. Vyvrcholením v tomto směru bylo na domácím jevišti provedení závěru Valkýry, z obecného hlediska nastudování celé opery Rienzi pro koncertní uvedení v Mnichovském Herkulessaalu. Zvláště Rienzi je cenná zkušenost i reference pro celý orchestr. Wagnerova hudba spojuje operu se symfonickým hudebním proudem a Marković se v ní mohl realizovat možná nejniterněji. Příliš mnoho příležitostí k tomu ale v koncertním provozu pochopitelně neměl a v jeho divokých začátcích to vedlo také k excesu s provedením předehry k Parsifalovi na Moravském podzimu 2010. Marković si ji tehdy prosadil do programu na poslední chvíli místo Novákovy předehry Lady Godiva a kromě toho, že utrpěla dramaturgie večera, provedení Parsifala navíc nebylo dobré.

Dobré naopak bylo Markovićovo postupné pronikání do českého repertoáru, který před příchodem do Brna – pokud vím – z praxe příliš neznal. Vyhnout se mu nemohl: od dirigenta brněnské filharmonie se pochopitelně očekává Janáček, Martinů, Smetana i Dvořák. Zvláště dílo Leoše Janáčka se Aleksandaru Markovićovi podařilo postupně nejen „objevit“, ale vzít je za své. „Nutno dodat, že dirigenta Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma,“ napsal o provedení Tarase Bulby z ledna 2014 Jan Špaček. Někteří členové orchestru snad mohli brblat, že to „nebylo jako za Františka Jílka“, ale jako za Františka Jílka už kolem nás není vůbec nic. K výrazným úspěchům, které Filharmonie Brno s Markovićem zažila, jistě patří vystoupení ve vídeňském Konzerthausu. Brněnští filharmonici tam v květnu 2012 hráli Ligetiho, Wieniawského a Dvořáka. Pojetí Symfonie č. 7 mi sice tenkrát nesedlo, ale koncert měl celkově velmi dobrou úroveň, ohlas i návštěvu, dovolím si citovat sám sebe: „Příjemným překvapením byl i téměř plný sál, velmi střízlivě odhaduji 1600 lidí z celkové kapacity 1860, spíš to ale bylo víc. Připomínám, že o kousek vedle v Musikvereinu hráli Berlínští filharmonici a Gustavo Dudamel, ve Staatsoper hráli Cavalerii rusticanuKomedianty, v Theater an der Wien Thomasova Hamleta a v samotném Konzerthausu probíhal paralelně ještě jeden komorní koncert.“

Aleksandar Marković a Gidon Kremer

Pozoruhodné bylo i hostování dechů Filharmonie Brno na Festivalu Esterházy v Eisenstadtu, brněnská dřeva a žestě tam doplnila smyčcový orchestr Kremerata Baltica. Pod vedením Aleksandara Markoviće se hrála orchestrální verze Brucknerova Smyčcového kvintetu F dur a především Koncert pro housle a orchestr D dur Ludwiga van Beethovena s kadencí Alfreda Schnittkeho, sólový part hrál Gidon Kremer. A neodpustím si ještě jednu citaci sebe sama: „Výborné byly i horny, které na domácích koncertech tak často zlobí. Pokud toto vystoupení potvrdilo slyšitelné a vlastně nepřekvapivé kvality některých segmentů Filharmonie Brno, tak ale zároveň upozornilo na vleklé – byť v Eisenstadtu nepřítomné – bolesti. Ty spočívají především v nevyrovnanosti smyčců, které nehrávají jednotně a je v nich příliš mnoho ledabylosti, která se nechává táhnout schopnějšími, odpovědnějšími a zaujatějšími členy. A nutno říci, že to není ani tak věc hráčů jako vedení a šéfdirigenta – orchestr je potřeba pročistit, motivovat a soustavně i cílevědomě s ním pracovat.“

Nechci tím poukazovat na bolesti domácího orchestru, ale na Markovićův dirigentský typ. Pokud bych se měl pokusit jej vůbec nějak shrnout, tak bych stručně řekl, že je to „festivalový dirigent“. Umí udělat událost, umí přistoupit k partituře bez mechanického přehrávání a rutiny, má chuť orchestru vnucovat nezvyklý repertoár (třeba svého oblíbeného Ligetiho), ale jeho nechuť k rutině se projevuje i negativně. Myslím, že orchestr solidní, ale nehvězdné úrovně, jakým je Filharmonie Brno, potřebuje dirigenta, který bude soustavněji přítomen. Nebude vytvářet jen události a vlastní image, ale zvukovou tvář orchestru, pracovní návyky a tvůrčí i dělnou atmosféru. V absenci této každodennosti vidím největší nedostatek Markovićova působení v Brně. Snad je to daň za pozitiva ve formě zajímavých zahraničních angažmá a kontaktů.

Jak je Aleksandar Marković před orchestrem výrazný, tak odchází téměř mlčky. Jen stručně prohlásil, že zde prožil „několik velmi šťastných a hudebně velmi intenzivních roků“ a „těší se na pokračování spolupráce s tímto skvělým tělesem v budoucnosti!“ I z toho se mi zdá, jako by zde žádné osobní pouto nevzniklo ani z jedné strany a řekl bych, že silnou dirigentskou touhu po velkém světovém angažmá Brno nenaplnilo. Ostatně Aleksandar Marković na svých webových stránkách necituje jedinou recenzi z českých médií – pochvalných přitom nebylo málo. Nechci mu ale křivdit, na světě není příliš mnoho lidí, kteří by byli ochotní přijít v pětadvaceti letech k běžnému orchestru a 18 let jej vytrvale budovat a tvořit, jako kdysi Simon Rattle v Birminghamu. Je ale otázka, jestli bez této vytrvalé soustavnosti je možné v hudbě něčeho velkého dosáhnout. Přeji Aleksandaru Markovićovi, aby se mu to podařilo, ať už kdekoliv. A díky za všechnu odvedenou práci!

Foto Petr Francán a Vilém Veverka

Komentáře

Reagovat
  • Ota Blazek

    16. leden 2020, 16:16
    S manželkou velice na Markovičovo působení - brněnští filharmonici snad nikdy nehráli tak skvěle. A dirigentovo vystupování? U tak mladého muže to snad lze omluvit - ostatně - nám jeho chování nijak sobecké a hvězdné nepřipadlo. Působení současného šéfdirigenta nás bohužel opakovaně nutká ke vzpomínání na pana Markoviče...

Dále si přečtěte

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více

Orchestr hrál pod svým šéfdirigentem výrazně nadprůměrně a úroveň večera byla postupně stoupající. Co víc si přát? Návštěvu dnešní reprízy lze prakticky bez výhrad doporučit, a to především díky Stravinskému ve druhé polovině.  více

Filharmonie Brno a Aleksandar Marković včera opět ukázali, že jim svědčí velký symfonický repertoár a umějí si s ním poradit na vysoké úrovni. Devátá symfonie Antona Brucknera dopadla výborně, úvodní „Nedokončená“ Franze Schuberta s ní vytvořila souvislý hudební oblouk. V obou dílech jsme nahlédli do hudební Vídně i do vnitřního světa obou autorů.  více



Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Nejčtenější

Kritika

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více