Aleksandar Marković. Ohlédnutí za odcházejícím šéfdirigentem

Aleksandar Marković. Ohlédnutí za odcházejícím šéfdirigentem

Filharmonie Brno vstoupí po prázdninách do své jubilejní šedesáté sezóny, podle vlastních slov tak učiní s pěti šéfdirigenty. Za tímto slovním tajtrlíkováním na efekt se v pozadí skrývá skutečnost, že nebude mít žádného. Aleksandar Marković po šesti letech odchází, protože mu končí smlouva, a nový šéfdirigent není na obzoru.

Bylo by asi přehnané mluvit o „Markovićově éře“ v životě orchestru, na to je přinejmenším brzo. Aleksandar Marković ostatně šéfdirigentem Filharmonie Brno ještě pořád je: oficiálně se rozloučí tento týden posledním velkým programem aktuální sezóny v Janáčkově divadle, na potřebný odstup si tedy musíme počkat. Loučit se bude provedením Mahlerovy páté symfonie, zcela v rozměrech své příchylnosti k velkému symfonickému repertoáru přelomu 19. a 20. století. Hledat hlubší souvislosti mezi obsahem rozlehlé kompozice – od smutečního marše v úvodu přes slavné Adagietto až po zdánlivě nekonečné finále – a dirigentovou kariérou v Brně je sice lákavé, ale oslí můstky si zkusme nechat na jindy. Ostatně Herbert von Karajan o „pětce“ řekl, že při ní zapomenete, jak plyne čas, a my se tu máme zabývat něčím, co neodvratně končí.

Aleksandar Marković přišel poprvé do Brna jako záskok. Vydařené záskoky stály na začátcích mnoha kariér, zastoupit úspěšně očekávanou hvězdu může umělci otevřít dveře k posluchačům i do médií. V Markovićově případě to nebylo tak silné: zaskakoval sice za Tomáše Netopila, který se českou hvězdou do jisté míry stal, ale v roce 2008 si teprve dělal jméno. Marković ale zaujal orchestr i tehdejšího ředitele Davida Marečka natolik, že dostal nabídku na funkci šéfdirigenta, kterou začal vykonávat hned od roku 2009. David Mareček má ve svých manažerských schopnostech i silný smysl pro vnější prezentaci a přitahování pozornosti. Filharmonie Brno pod jeho vedením změnila vizuální styl do současněji působící, přitažlivější podoby, začala hrát koncerty v neobvyklém prostředí Vaňkovky – do takového přístupu Marković zapadl vlastně úplně logicky.

Už na první pohled nesplňoval obecné představy o seriózním hudebníkovi, což by měl být usedlý, šedivý a pokud možno i poněkud obtloustlý pán ve fraku. Formální oděv sice nový šéfdirigent neodložil, ale ze všech ostatních kritérií už se vymykal. Černé vlnité vlasy, hubený, temperamentní jižní typ, vzhledem k jeho srbskému původu by se snad dalo říct až prototyp. Víc než šéfdirigenta připomínal metrosexuálního týpka, který si přeměřuje před zrcadlem kotlety pokaždé, než vyjde mezi lidi. Před orchestrem stál člověk, který se choval tak trochu jako rocková hvězda, což kromě atraktivity pro publikum mělo přinejmenším jeden zásadní negativní aspekt: sebestřednost až sobectví.

Dirigent by neměl být osamocená superstar, která chce celý úspěch shrábnout sama za pomoci anonymní skupinky hudebníků v pozadí. Zvlášť jako šéf orchestru by s ním měl být propojený, stát v jeho čele, ale zároveň být nedílnou součástí. To se Markovićovi zezačátku nedařilo, fotbalisté by řekli, že hrál jenom na sebe. Už jeho děkování, kdy se zároveň s odmávnutím konce okamžitě otáčel k publiku a nenechal skladbu ani vydechnout, bylo protivné. Časem udělal v tomto směru velký osobnostní krok dopředu, přece jen se zklidnil a bylo to k dobru věci. Dirigent má dirigovat pro uši publika, ne pro oči, což Marković zřejmě časem pochopil a jeho projevu to prospělo.

K symfonickému orchestru přišel z operního divadla a německého prostředí, a obě dvě věci se na repertoáru Filharmonie Brno podepsaly. Velký symfonický orchestr pochopitelně hraje velký symfonický repertoár, ale s Markovićem se více přiklonil k jeho německé či rakouské části. Anton Bruckner, Gustav Mahler či Richard Strauss se stali samozřejmě uváděnými autory, k nim se ale přidal také Richard Wagner. Vyvrcholením v tomto směru bylo na domácím jevišti provedení závěru Valkýry, z obecného hlediska nastudování celé opery Rienzi pro koncertní uvedení v Mnichovském Herkulessaalu. Zvláště Rienzi je cenná zkušenost i reference pro celý orchestr. Wagnerova hudba spojuje operu se symfonickým hudebním proudem a Marković se v ní mohl realizovat možná nejniterněji. Příliš mnoho příležitostí k tomu ale v koncertním provozu pochopitelně neměl a v jeho divokých začátcích to vedlo také k excesu s provedením předehry k Parsifalovi na Moravském podzimu 2010. Marković si ji tehdy prosadil do programu na poslední chvíli místo Novákovy předehry Lady Godiva a kromě toho, že utrpěla dramaturgie večera, provedení Parsifala navíc nebylo dobré.

Dobré naopak bylo Markovićovo postupné pronikání do českého repertoáru, který před příchodem do Brna – pokud vím – z praxe příliš neznal. Vyhnout se mu nemohl: od dirigenta brněnské filharmonie se pochopitelně očekává Janáček, Martinů, Smetana i Dvořák. Zvláště dílo Leoše Janáčka se Aleksandaru Markovićovi podařilo postupně nejen „objevit“, ale vzít je za své. „Nutno dodat, že dirigenta Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma,“ napsal o provedení Tarase Bulby z ledna 2014 Jan Špaček. Někteří členové orchestru snad mohli brblat, že to „nebylo jako za Františka Jílka“, ale jako za Františka Jílka už kolem nás není vůbec nic. K výrazným úspěchům, které Filharmonie Brno s Markovićem zažila, jistě patří vystoupení ve vídeňském Konzerthausu. Brněnští filharmonici tam v květnu 2012 hráli Ligetiho, Wieniawského a Dvořáka. Pojetí Symfonie č. 7 mi sice tenkrát nesedlo, ale koncert měl celkově velmi dobrou úroveň, ohlas i návštěvu, dovolím si citovat sám sebe: „Příjemným překvapením byl i téměř plný sál, velmi střízlivě odhaduji 1600 lidí z celkové kapacity 1860, spíš to ale bylo víc. Připomínám, že o kousek vedle v Musikvereinu hráli Berlínští filharmonici a Gustavo Dudamel, ve Staatsoper hráli Cavalerii rusticanuKomedianty, v Theater an der Wien Thomasova Hamleta a v samotném Konzerthausu probíhal paralelně ještě jeden komorní koncert.“

Aleksandar Marković a Gidon Kremer

Pozoruhodné bylo i hostování dechů Filharmonie Brno na Festivalu Esterházy v Eisenstadtu, brněnská dřeva a žestě tam doplnila smyčcový orchestr Kremerata Baltica. Pod vedením Aleksandara Markoviće se hrála orchestrální verze Brucknerova Smyčcového kvintetu F dur a především Koncert pro housle a orchestr D dur Ludwiga van Beethovena s kadencí Alfreda Schnittkeho, sólový part hrál Gidon Kremer. A neodpustím si ještě jednu citaci sebe sama: „Výborné byly i horny, které na domácích koncertech tak často zlobí. Pokud toto vystoupení potvrdilo slyšitelné a vlastně nepřekvapivé kvality některých segmentů Filharmonie Brno, tak ale zároveň upozornilo na vleklé – byť v Eisenstadtu nepřítomné – bolesti. Ty spočívají především v nevyrovnanosti smyčců, které nehrávají jednotně a je v nich příliš mnoho ledabylosti, která se nechává táhnout schopnějšími, odpovědnějšími a zaujatějšími členy. A nutno říci, že to není ani tak věc hráčů jako vedení a šéfdirigenta – orchestr je potřeba pročistit, motivovat a soustavně i cílevědomě s ním pracovat.“

Nechci tím poukazovat na bolesti domácího orchestru, ale na Markovićův dirigentský typ. Pokud bych se měl pokusit jej vůbec nějak shrnout, tak bych stručně řekl, že je to „festivalový dirigent“. Umí udělat událost, umí přistoupit k partituře bez mechanického přehrávání a rutiny, má chuť orchestru vnucovat nezvyklý repertoár (třeba svého oblíbeného Ligetiho), ale jeho nechuť k rutině se projevuje i negativně. Myslím, že orchestr solidní, ale nehvězdné úrovně, jakým je Filharmonie Brno, potřebuje dirigenta, který bude soustavněji přítomen. Nebude vytvářet jen události a vlastní image, ale zvukovou tvář orchestru, pracovní návyky a tvůrčí i dělnou atmosféru. V absenci této každodennosti vidím největší nedostatek Markovićova působení v Brně. Snad je to daň za pozitiva ve formě zajímavých zahraničních angažmá a kontaktů.

Jak je Aleksandar Marković před orchestrem výrazný, tak odchází téměř mlčky. Jen stručně prohlásil, že zde prožil „několik velmi šťastných a hudebně velmi intenzivních roků“ a „těší se na pokračování spolupráce s tímto skvělým tělesem v budoucnosti!“ I z toho se mi zdá, jako by zde žádné osobní pouto nevzniklo ani z jedné strany a řekl bych, že silnou dirigentskou touhu po velkém světovém angažmá Brno nenaplnilo. Ostatně Aleksandar Marković na svých webových stránkách necituje jedinou recenzi z českých médií – pochvalných přitom nebylo málo. Nechci mu ale křivdit, na světě není příliš mnoho lidí, kteří by byli ochotní přijít v pětadvaceti letech k běžnému orchestru a 18 let jej vytrvale budovat a tvořit, jako kdysi Simon Rattle v Birminghamu. Je ale otázka, jestli bez této vytrvalé soustavnosti je možné v hudbě něčeho velkého dosáhnout. Přeji Aleksandaru Markovićovi, aby se mu to podařilo, ať už kdekoliv. A díky za všechnu odvedenou práci!

Foto Petr Francán a Vilém Veverka

Komentáře

Reagovat
  • Ota Blazek

    16. leden 2020, 16:16
    S manželkou velice na Markovičovo působení - brněnští filharmonici snad nikdy nehráli tak skvěle. A dirigentovo vystupování? U tak mladého muže to snad lze omluvit - ostatně - nám jeho chování nijak sobecké a hvězdné nepřipadlo. Působení současného šéfdirigenta nás bohužel opakovaně nutká ke vzpomínání na pana Markoviče...

Dále si přečtěte

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více

Orchestr hrál pod svým šéfdirigentem výrazně nadprůměrně a úroveň večera byla postupně stoupající. Co víc si přát? Návštěvu dnešní reprízy lze prakticky bez výhrad doporučit, a to především díky Stravinskému ve druhé polovině.  více

Filharmonie Brno a Aleksandar Marković včera opět ukázali, že jim svědčí velký symfonický repertoár a umějí si s ním poradit na vysoké úrovni. Devátá symfonie Antona Brucknera dopadla výborně, úvodní „Nedokončená“ Franze Schuberta s ní vytvořila souvislý hudební oblouk. V obou dílech jsme nahlédli do hudební Vídně i do vnitřního světa obou autorů.  více



Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více