Filharmonie Brno vstoupí po prázdninách do své jubilejní šedesáté sezóny, podle vlastních slov tak učiní s pěti šéfdirigenty. Za tímto slovním tajtrlíkováním na efekt se v pozadí skrývá skutečnost, že nebude mít žádného. Aleksandar Marković po šesti letech odchází, protože mu končí smlouva, a nový šéfdirigent není na obzoru.
Bylo by asi přehnané mluvit o „Markovićově éře“ v životě orchestru, na to je přinejmenším brzo. Aleksandar Marković ostatně šéfdirigentem Filharmonie Brno ještě pořád je: oficiálně se rozloučí tento týden posledním velkým programem aktuální sezóny v Janáčkově divadle, na potřebný odstup si tedy musíme počkat. Loučit se bude provedením Mahlerovy páté symfonie, zcela v rozměrech své příchylnosti k velkému symfonickému repertoáru přelomu 19. a 20. století. Hledat hlubší souvislosti mezi obsahem rozlehlé kompozice – od smutečního marše v úvodu přes slavné Adagietto až po zdánlivě nekonečné finále – a dirigentovou kariérou v Brně je sice lákavé, ale oslí můstky si zkusme nechat na jindy. Ostatně Herbert von Karajan o „pětce“ řekl, že při ní zapomenete, jak plyne čas, a my se tu máme zabývat něčím, co neodvratně končí.
Aleksandar Marković přišel poprvé do Brna jako záskok. Vydařené záskoky stály na začátcích mnoha kariér, zastoupit úspěšně očekávanou hvězdu může umělci otevřít dveře k posluchačům i do médií. V Markovićově případě to nebylo tak silné: zaskakoval sice za Tomáše Netopila, který se českou hvězdou do jisté míry stal, ale v roce 2008 si teprve dělal jméno. Marković ale zaujal orchestr i tehdejšího ředitele Davida Marečka natolik, že dostal nabídku na funkci šéfdirigenta, kterou začal vykonávat hned od roku 2009. David Mareček má ve svých manažerských schopnostech i silný smysl pro vnější prezentaci a přitahování pozornosti. Filharmonie Brno pod jeho vedením změnila vizuální styl do současněji působící, přitažlivější podoby, začala hrát koncerty v neobvyklém prostředí Vaňkovky – do takového přístupu Marković zapadl vlastně úplně logicky.
Už na první pohled nesplňoval obecné představy o seriózním hudebníkovi, což by měl být usedlý, šedivý a pokud možno i poněkud obtloustlý pán ve fraku. Formální oděv sice nový šéfdirigent neodložil, ale ze všech ostatních kritérií už se vymykal. Černé vlnité vlasy, hubený, temperamentní jižní typ, vzhledem k jeho srbskému původu by se snad dalo říct až prototyp. Víc než šéfdirigenta připomínal metrosexuálního týpka, který si přeměřuje před zrcadlem kotlety pokaždé, než vyjde mezi lidi. Před orchestrem stál člověk, který se choval tak trochu jako rocková hvězda, což kromě atraktivity pro publikum mělo přinejmenším jeden zásadní negativní aspekt: sebestřednost až sobectví.
Dirigent by neměl být osamocená superstar, která chce celý úspěch shrábnout sama za pomoci anonymní skupinky hudebníků v pozadí. Zvlášť jako šéf orchestru by s ním měl být propojený, stát v jeho čele, ale zároveň být nedílnou součástí. To se Markovićovi zezačátku nedařilo, fotbalisté by řekli, že hrál jenom na sebe. Už jeho děkování, kdy se zároveň s odmávnutím konce okamžitě otáčel k publiku a nenechal skladbu ani vydechnout, bylo protivné. Časem udělal v tomto směru velký osobnostní krok dopředu, přece jen se zklidnil a bylo to k dobru věci. Dirigent má dirigovat pro uši publika, ne pro oči, což Marković zřejmě časem pochopil a jeho projevu to prospělo.
K symfonickému orchestru přišel z operního divadla a německého prostředí, a obě dvě věci se na repertoáru Filharmonie Brno podepsaly. Velký symfonický orchestr pochopitelně hraje velký symfonický repertoár, ale s Markovićem se více přiklonil k jeho německé či rakouské části. Anton Bruckner, Gustav Mahler či Richard Strauss se stali samozřejmě uváděnými autory, k nim se ale přidal také Richard Wagner. Vyvrcholením v tomto směru bylo na domácím jevišti provedení závěru Valkýry, z obecného hlediska nastudování celé opery Rienzi pro koncertní uvedení v Mnichovském Herkulessaalu. Zvláště Rienzi je cenná zkušenost i reference pro celý orchestr. Wagnerova hudba spojuje operu se symfonickým hudebním proudem a Marković se v ní mohl realizovat možná nejniterněji. Příliš mnoho příležitostí k tomu ale v koncertním provozu pochopitelně neměl a v jeho divokých začátcích to vedlo také k excesu s provedením předehry k Parsifalovi na Moravském podzimu 2010. Marković si ji tehdy prosadil do programu na poslední chvíli místo Novákovy předehry Lady Godiva a kromě toho, že utrpěla dramaturgie večera, provedení Parsifala navíc nebylo dobré.
Dobré naopak bylo Markovićovo postupné pronikání do českého repertoáru, který před příchodem do Brna – pokud vím – z praxe příliš neznal. Vyhnout se mu nemohl: od dirigenta brněnské filharmonie se pochopitelně očekává Janáček, Martinů, Smetana i Dvořák. Zvláště dílo Leoše Janáčka se Aleksandaru Markovićovi podařilo postupně nejen „objevit“, ale vzít je za své. „Nutno dodat, že dirigenta Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma,“ napsal o provedení Tarase Bulby z ledna 2014 Jan Špaček. Někteří členové orchestru snad mohli brblat, že to „nebylo jako za Františka Jílka“, ale jako za Františka Jílka už kolem nás není vůbec nic. K výrazným úspěchům, které Filharmonie Brno s Markovićem zažila, jistě patří vystoupení ve vídeňském Konzerthausu. Brněnští filharmonici tam v květnu 2012 hráli Ligetiho, Wieniawského a Dvořáka. Pojetí Symfonie č. 7 mi sice tenkrát nesedlo, ale koncert měl celkově velmi dobrou úroveň, ohlas i návštěvu, dovolím si citovat sám sebe: „Příjemným překvapením byl i téměř plný sál, velmi střízlivě odhaduji 1600 lidí z celkové kapacity 1860, spíš to ale bylo víc. Připomínám, že o kousek vedle v Musikvereinu hráli Berlínští filharmonici a Gustavo Dudamel, ve Staatsoper hráli Cavalerii rusticanu a Komedianty, v Theater an der Wien Thomasova Hamleta a v samotném Konzerthausu probíhal paralelně ještě jeden komorní koncert.“
Aleksandar Marković a Gidon Kremer
Pozoruhodné bylo i hostování dechů Filharmonie Brno na Festivalu Esterházy v Eisenstadtu, brněnská dřeva a žestě tam doplnila smyčcový orchestr Kremerata Baltica. Pod vedením Aleksandara Markoviće se hrála orchestrální verze Brucknerova Smyčcového kvintetu F dur a především Koncert pro housle a orchestr D dur Ludwiga van Beethovena s kadencí Alfreda Schnittkeho, sólový part hrál Gidon Kremer. A neodpustím si ještě jednu citaci sebe sama: „Výborné byly i horny, které na domácích koncertech tak často zlobí. Pokud toto vystoupení potvrdilo slyšitelné a vlastně nepřekvapivé kvality některých segmentů Filharmonie Brno, tak ale zároveň upozornilo na vleklé – byť v Eisenstadtu nepřítomné – bolesti. Ty spočívají především v nevyrovnanosti smyčců, které nehrávají jednotně a je v nich příliš mnoho ledabylosti, která se nechává táhnout schopnějšími, odpovědnějšími a zaujatějšími členy. A nutno říci, že to není ani tak věc hráčů jako vedení a šéfdirigenta – orchestr je potřeba pročistit, motivovat a soustavně i cílevědomě s ním pracovat.“
Nechci tím poukazovat na bolesti domácího orchestru, ale na Markovićův dirigentský typ. Pokud bych se měl pokusit jej vůbec nějak shrnout, tak bych stručně řekl, že je to „festivalový dirigent“. Umí udělat událost, umí přistoupit k partituře bez mechanického přehrávání a rutiny, má chuť orchestru vnucovat nezvyklý repertoár (třeba svého oblíbeného Ligetiho), ale jeho nechuť k rutině se projevuje i negativně. Myslím, že orchestr solidní, ale nehvězdné úrovně, jakým je Filharmonie Brno, potřebuje dirigenta, který bude soustavněji přítomen. Nebude vytvářet jen události a vlastní image, ale zvukovou tvář orchestru, pracovní návyky a tvůrčí i dělnou atmosféru. V absenci této každodennosti vidím největší nedostatek Markovićova působení v Brně. Snad je to daň za pozitiva ve formě zajímavých zahraničních angažmá a kontaktů.
Jak je Aleksandar Marković před orchestrem výrazný, tak odchází téměř mlčky. Jen stručně prohlásil, že zde prožil „několik velmi šťastných a hudebně velmi intenzivních roků“ a „těší se na pokračování spolupráce s tímto skvělým tělesem v budoucnosti!“ I z toho se mi zdá, jako by zde žádné osobní pouto nevzniklo ani z jedné strany a řekl bych, že silnou dirigentskou touhu po velkém světovém angažmá Brno nenaplnilo. Ostatně Aleksandar Marković na svých webových stránkách necituje jedinou recenzi z českých médií – pochvalných přitom nebylo málo. Nechci mu ale křivdit, na světě není příliš mnoho lidí, kteří by byli ochotní přijít v pětadvaceti letech k běžnému orchestru a 18 let jej vytrvale budovat a tvořit, jako kdysi Simon Rattle v Birminghamu. Je ale otázka, jestli bez této vytrvalé soustavnosti je možné v hudbě něčeho velkého dosáhnout. Přeji Aleksandaru Markovićovi, aby se mu to podařilo, ať už kdekoliv. A díky za všechnu odvedenou práci!
Ota Blazek
16. leden 2020, 16:16