Břetislav Bakala aneb jak dlouho se rodí filharmonie

27. březen 2013, 0:00
Břetislav Bakala aneb jak dlouho se rodí filharmonie

Jednoho březnového rána v roce 1958 začala tehdy ještě Státní filharmonie natáčet v Besedním domě Janáčkovu Baladu blanickou – že tato skladba začíná představou pašijí, tehdy raději nikdo nezdůrazňoval. Šéfdirigent Bakala nicméně spletitý pašijový motiv ve violách dvakrát opakoval, ale když k němu měl připojit zbytek orchestru, svěsil ruce, sáhnul si levačkou k srdci, rezignovaně jí mávnul, omluvně se usmál, položil taktovku, neobratně si oblékl sako – a odešel umřít. K tomu pak došlo po několika dnech, prvního dubna – letos si to připomínáme po pětapadesáti letech; a přestože nikdo z dnešních filharmonických hráčů pod Bakalou nikdy nehrál, je každý z nich – aniž si to možná uvědomuje – nositelem jeho uměleckého odkazu.

Břetislav Bakala, rodák z Fryštáku (1897), se dostal po studiu nižšího gymnázia v Kroměříži a v Brně poprvé do styku s Leošem Janáčkem patnáctiletý, jako žák jeho varhanické školy (1912–16); dirigování pak studoval na nově zřízené brněnské konzervatoři u Františka Neumanna a klavír soukromě u proslulého Viléma Kurze, než se zase dostal k Janáčkovi do mistrovské třídy kompozice (1922–23). To už byl ovšem zaměstnán (od 1920) jako korepetitor a dirigent v opeře brněnského Národního divadla, tehdy prakticky jediného působiště výkonných hudebníků v Brně. Po americké epizodě (v sezoně 1925–26 byl varhaníkem katedrály ve Filadelfii) se vrátil zase do Brna – a nastoupil do nedlouho předtím zřízené rozhlasové stanice.

V průběhu dvacátých let začala po celém světě rychle houstnout síť rozhlasových stanic a jevit nenasytnou potřebu živé hudby – magnetofonová natáčecí technika byla ještě v nedohlednu a hudební relace ze standardních gramofonových desek (elpíčka ještě zdaleka neexistovala) nestačily pokrýt vysílací čas. Každá stanice tedy usilovala o nějaký soubor, který by byl k dispozici v různých denních dobách pro stále komplikovanější skladbu vysílání; nejčastěji šlo o postupně rozšiřovanou sestavu takzvaného salonního orchestru, jíž byl – v různých aranžmá – dostupný velmi široký repertoár, od lidovek až po populární díla symfonická. Když se Bakala vrátil z Filadelfie, působil už v brněnském rozhlase nevelký soubor založený (1925) a vedený dirigentem (a kapelníkem brněnské posádkové hudby) Janem Janotou; Bakala se stal tedy jeho zástupcem a zároveň pianistou podobně univerzálního kvarteta (s dvojími houslemi a violoncellem).

Toto uplatnění vypadalo skromně, ale Bakala cítil jeho perspektivu: v roce 1929 byl sice povolán do uměleckého vedení opery (podílela se na něm po odchodu legendárního Františka Neumanna trojice mladých osobností Chalabala-Bakala-Balatka), ale po dvou sezonách na toto postavení rezignoval a vrátil se do rozhlasu. Spolu s Janotou usiloval o postupné rozšiřování orchestru a jeho repertoáru; označení komorní orchestr se tehdy ještě nevžilo, ale pražská rozhlasová centrála začala Bakalovi ponechávat vedle běžných víceméně zábavných skladeb stále častěji interpretačně náročné (a pracovně tudíž méně vděčné) domácí i zahraniční novinky. Koncem třicátých let stál v Brně Bakala (Janota odešel z rozhlasu v roce 1936) v čele už slušně velkého (ale pořád ještě zdaleka ne symfonického) tělesa rozhlasově pohotového a vytříbeného klasickou i novinkovou interpretací.

V roce 1938 došlo k osudovému okleštění Československa a půl roku poté k jeho rozpadu a zániku. Čeští hudebníci z rozhlasových orchestrů v Ostravě (stanice se ocitla na území zabraném Poláky), Košicích obsazených Maďary a nakonec i v Bratislavě museli domů a rozhlasové ústředí je tudíž umisťovalo do existujících těles ve zbytku republiky a nakonec v Protektorátu – nejvíc ovšem do Brna, jehož stanice disponovala velkým provozuschopným studiem na Stadiu. Národní tragédie tu nečekaně projevila vlídnější tvář – Brno získalo vedle dosavadního divadelního další symfonický orchestr.

A to mimořádně kvalitní: na příliv nových hráčů byl Bakalův vycepovaný soubor ideálně připraven a dokázal je v krátké době zařadít na svou úroveň. Bakalovi ovšem – zase historicky – nahrála další okolnost: jeho dirigentský talent byl s jeho fantastickými sluchovými schopnostmi a analytickým způsobem hudebního myšlení přímo stvořen pro rozhlasovou práci, která tehdy postupně dostávala pomůcku základního významu – kontrolu mikrofonem, možnost poslechnout a rozebrat si natočený snímek. Připomeňme si, že touto studijní technikou začaly v hudebním světě mladá rozhlasová symfonická tělesa kvalitativně dotahovat a někdy nahrazovat klasické reprezentativní filharmonie – v Polsku (Katovice), ve Francii (ON de Radio France), v Německu (Mnichov).

V Brně tedy v neblahých protektorátních letech dozrál vynikající orchestr. Nutno ještě dodat, že měl příznivé zázemí organizační: jako strategická instituce prvního řádu byl řízen z Říše a muzikanti byli privilegovanými říšskými zaměstnanci. Museli ovšem dokázat, že umějí německy (o zkouškách se pak ještě po letech vyprávěly ve filharmonii legendy), ale jinak si jich říšskoněmecký leiter vážil: jak válka postupovala a orchestry v Říši povážlivě řidly odchodem stále vyšších ročníků na frontu (kolegové z družebního Lipska, kteří přežili, o tom vyprávěli děsivé příběhy), honosil se jeho brněnský Rundfunkorchester plným stavem a kvalitou stále vyšší.

Ten ovšem doma nelenil a jal se vystupovat koncertně. Rozhlas koncerty pořádat nemohl a nechtěl, ale povolená odborová Unie ano. A tak se v sezoně 1941/42 dostalo především českému brněnskému publiku konečně něčeho, co učinilo z Brna velkoměsto také po hudební stránce – abonentního cyklu symfonických koncertů. České publikum, vystavované v brněnských ulicích agresivním projevům německé nadřazenosti, zbavené možnosti svobodného projevu a ohrožované všemi způsoby perzekuce, plnilo koncertní sály jako nikdy předtím (a málokdy potom). A na koncerty Bakalova orchestru se zdůrazněně českými pořady chodilo na Stadion ještě v sezoně 1944/1945, kdy začalo být město rozbíjeno nálety.

Hned po válce začal mít brněnský hudební život vedle zmíněného velkoměstského i mezinárodní charakter – v relativně zachovalém městě uprostřed poničené střední Evropy si začaly podávat dveře špičky světové koncertní scény a Bakalův orchestr se stal mezinárodní pozoruhodností; jeden po druhém jej objevovali prominentní dirigentští hosté ze zahraničí – Ducloux, Boult, Bush, Désormières, Mravinskij, Kondrašin, Munch. Bakala přijímal jejich obdiv a začal pracovat na svém Janáčkovi, který byl tehdy – sotva třicet let po smrti – ještě všeobecně přijímán jako těžko stravitelný modernista, zvlášť když se po komunistickém puči dostal ke slovu ministr Nejedlý, do jehož pojetí české hudby se Janáček vůbec nehodil.

Bakala si nicméně prosadil do pořadu svého orchestru na Pražském jaru 1952 Janáčkovu Sinfoniettu – a zvítězil, hlavně také dík ohlasu ze strany zahraničních hostí. V roce 1953 dostal – i jeho orchestr – Státní cenu a tu si přinesli do Státní filharmonie, která vznikla v roce 1956 sloučením rozhlasového orchestru s mladým a rychle vzestupujícím Symfonickým orchestrem kraje Brněnského. Historie se opakovala – stejně jako v roce 1939 absorboval Bakalův orchestr příliv nových hráčů (tvořili jeho třetinu) tak rychle, že mohl být vyslán devět měsíců po svém vzniku do druhého ročníku festivalu Varšavská jeseň, jež se tehdy stal přehlídkou (a jakousi neoficielní soutěží) evropských orchestrálních špiček z Vídně, Paříže, Bukurešti, Moskvy, Varšavy a vzpomenutých Katovic. Vzhledem k tomu, že festival byl (a je dosud) zaměřen na novodobou hudbu a vzhledem k tomu, že Bakala se svými zkušenostmi s tímto repertoárem dokázal brilantně zvládnout i předepsané polské novinky – a že českou hudbu mohl reprezentovat Třetí symfonií Bohuslava Martinů, premiérou Klavírního dvojkoncertu Jana Nováka a Janáčkovou Sinfoniettou, začalo se na festivalu o Brnu mluvit velmi hlasitě a Bakala se stal jednou z jeho hlavních postav.

Tento triumf nemohl po návratu domů zužitkovat, jak si zasloužil – jeho ohlas skoro úplně zanikl ve víru maďarských událostí, které zcela zaujaly všechnu domácí i zahraniční pozornost. Nicméně stal se vrcholem umělecké i životní dráhy moravského muzikanta, který se nikdy neprojevoval zvlášť průbojně, ale stál si pevně za svým a v pravý okamžik připraven na správném místě.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dál by vás mohlo zajímat

Jiří Beneš hrával na violu v Moravském kvartetu i v brněnské filharmonii, mnoho let pracuje pro Moravský podzim a s jeho texty se setkáváte v programech orchestrů i festivalů. Rozhovor s ním se tedy většinou točí kolem hudby, přesto se v něm ale najde místo i na buchty, hory a sáňkování.  více

Brno město hudby v historii a v historkách – třetí pokračování seriálu Jiřího Beneše. Dnes o Gracianu Černušákovivíce


Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více