Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.
Pořadatelé v měsících předcházejících hodům zajišťují prostory, hudební doprovod pro taneční zábavu, nejčastěji dechovou hudbu, dostatek vína, krojové vybavení. Jejich nositelé - krojovaní, se pravidelně schází k nácviku lidových písní, tanců, přípravě výzdoby, příp. místních hodových zvyklostí.
V posledních dnech před hody se pečou koláčky s náplní, případně jiné pečivo a pokrmy. Zvláštností západní, střední a jižní Moravy je, že jako symbol hodů se staví strom mimo vršku zbavený větví a kůry, mája, který je jinde v Evropě stavěn v předvečer 1. května. Odhlédneme-li od obcí s májovou zábavou, ročníkovou májou či majálesového poutače na náměstí Svobody, staví se u nás nejčastěji v předvečer hodů, čili v pátek, nebo v sobotu. Někde se dbá na starou tradici přivézt strom z lesa tažnými koni, uvázat na vrchol šátek, pestře jej ozdobit a máju postavit, dříve jedině ručně, pro různé limity od druhé poloviny minulého století i s pomocí techniky. Stavěla se, a někde je tomu tak stále, doprostřed prostoru pro tanec, zpěv a obřadní úkony. Chlapci v noci máju hlídají, aby ji nikdo nemohl poškodit, nebo dokonce pokácet, což by bylo hanbou nejen pro chasu, ale i důvod vysmívání celé lokality po okolí. Někde také chlapci roznáší ozdobené břízky, jednak k domům krojovaných dívek a také k cedulím označujícím začátek obce.
Krojovaní zpravidla zvou spoluobčany k účasti na hodech. Někde tomu je týden před hodovým víkendem, jindy po postavení máje. Vlastní hody dříve začínaly nedělní slavnostní mší svatou a obědem širší rodiny, po zavedení pracovního týdne se postupně posouvají na víkend, někde dokonce na dny státních svátků. Pro tyto chvíle se všichni oblékají do slavnostních variant krojů. Soukenná vesta chlapců na Brněnsku vychází z rokokové módy a napříč krojovými komplety střední Evropy je jedna z nejdelších, sahá nejméně k bokům, nezřídka i níže. Od konce 19. století, kdy se stala posledním zbytkem starého kroje, se přestávala zapínat, vznikl prostor pro výzdobu košile a šlí. Staré kožené kalhoty vystřídala buď textilní konfekce, někde se částečně navrací k materiálům připomínajícím zvířecí kůži. Na nohách jsou buď boty, které nosili zemědělci-sedláci, s vysokou holení, nebo starodávné střevíce vystřídaly polobotky. Na hlavě by měla spočívat pokrývka, nejčastěji klobouk (většinou s kulatou krempou, ve Šlapanicích i třírohý), který se zdobil rozmarýnem, čerstvě řezanými květinami, peřím, umělým kvítím, mašlemi, zrcadélky, žinylkou importovanou z Francie. Pod krk se vázal šátek a k vestě se připínal kapesník.
Základem dívčího kroje byl živůtek (vesta) zapínaný knoflíky nebo svazovaný šněrováním, plátěné rukávce, spodní sukně, vrchní sukně a obuv. Pokud se něco bohatě vyšívalo, pak kapesníček, trojcípý šátek (zvaný půlka), později na východním Brněnsku zástěry (na západním se kolem pasu stárka vázal pruh plátna - ručník). Díky produkci brněnských textilek i dovozu z okolních zemí už od 19. století do lidového oděvu pronikaly moderní materiály, které vystřídaly domácky zhotovované textilie. Až na Líšeň a Šlapanice, které si z první poloviny 18. století pro stárky-dívky uchovaly starodávné úvazy kolem speciálních lžiček, se nejčastěji na hlavách setkáme s dováženými velkými červenými (turecká červeň) či nafialovělými šátky potištěnými květy. V průběhu 19. století se ujalo také škrobení sukní na tvrdo. V konzervativních lokalitách a sídlech farností jako Líšeň, Komín, Tuřany, Troubsko, Střelice se místní kroje o hodech používají takřka nepřetržitě. Ve většině míst si získaly oblibu nápodoby slováckých krojů, mezi dívkami i českých a slovenských. V posledních dekádách je obnova místního kroje velkým trendem, jak v desítkách obcí nejen v okolí Brna, tak některých městských částech, takže bychom na Brněnsku obtížněji hledali takovou, kde zmíněné úsilí nikdo nevyvinul, než naopak.
Po obědě průvod chlapců s muzikou mířil k protějškům stárků, stárkám, dnes leckde i ostatních chlapců. Právo, podlouhlý atribut, nejčastěji ze dřeva, buď stárci věšeli či zabodávali nad taneční prostor, nebo na takový, který svírali v ruce či měli pověšen na zápěstí, poznačovali útraty chasy v hospodě. Jeho připomínku dodnes používají např. v Líšni, Tuřanech, Sokolnicích a Slavkově u Brna, jinde si nechávají vyřezat. Ve Šlapanicích, kde se hody transformovaly do slavností se sjezdem rodáků, stárek nosí symboly ostatků: vařeku-feruli a právo rozvinuté kolem šavle.
Po tanečních zastaveních po obci se průvod ubírá k máji či do sálu, v němž je zvykem zábavu pořádat, či kde to počasí dovoluje. Dechová hudba hraje nejčastěji polku, valčík, pokud si to krojovaní poručí, muziky z jižní Moravy dokážou doprovodit i slovácký verbuňk nebo podlužáckou vrtěnou. O pauzách mezi produkcí dechovky se nejčastěji zpívá v tzv. kolech. Účastníci se drží za ruce, příp. chlapci v objetí paží a zpívají lidové a zlidovělé písně. Takřka každá lokalita Brněnska měla svou verzi písně o … máji tenké, kterou bylo vidět ze Špimberka.
Obřadní zavádění do tance, které se dochovalo o hodech ve Vémyslicích u Moravského Krumlova, nebo v podobě zavádky v bezmála dvaceti obcích Hustopečska, Kloboucka a Ždánicka, se jen naznačuje, např. v Těšanech, Žatčanech, nebo Líšni. Zub času se podepsal i na místním či regionálním folklorním repertoáru. Lidové tance a hry se z většiny zábav u muziky vytratily, ke svým vystoupením je nacvičují folklorní kolektivy. Velkou oblibu si získaly tzv. besedy, v nichž příslušníci české inteligence upravovali tance pro čtyři páry rozestavěné do kříže. Setkáte se tedy jak se dvěma nejstaršími českou a moravskou, tak s besedami československou, slovenskou, hanáckou, slezskou, místní nadšenci dokonce sestavují vlastní verze, např. troubskou atd. Přesto je několik lokalit, kde se beseda netančí, výjimky dokonce uchovávají zdejší tance, kromě výše zmíněných kol jsou to např. v Tuřanech lendler, šotyška, řeznická, ševcovská, o mladých hodech či svatodušních slavnostech v Troubsku obřadní tance okolo (neživého) berana.
V minulosti se zvalo na hody i v okolních obcích, odkud byl očekáván příchod nebo příjezd svobodné chasy. Ta se musela náležitě přivítat: poctít alkoholem, ozdobit, zavést příchozím místní krojované a vyhradit pro ně taneční prostor. Od 90. let na Brněnsko proniká způsob vítání chas, jaký je pravidlem na Slovácku, tedy že přespolní tančí již zmíněný verbuňk, mužský tanec zapsaný do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Zajímavým zvykem o večerní zábavě na východním Brněnsku je sólo ukončené chytáním a zvedáním mužských návštěvníků na židli krojovanými chlapci, podání půllitru piva, odnesení k výčepu či na bar, kde probíhá hoštění alkoholem v opačném gardu.
20. století přineslo zrovnoprávnění mužů a žen, čili úterní zavádění ženáčům vystřídaly babské a ženáčské hody. V některých místech jde dosud o poslední den hodů. Ženy si vyvěsí své právo (nejčastěji velká vařeka), mají svou volenku a např. ve Šlapanicích dokonce právo trestat muže, kteří při tanci promluvili.
Tradiční hodový program mohou doprovázet pouťové atrakce, ale nemusí, např. pokud je pouť k místní sakrální stavbě v jiný termín.
Hodová zábava končí v brzkých ranních hodinách. Ačkoli hody na Brněnsku ztratily mnoho charakteristického, zůstávají událostí, která je vyhledávanou příležitostí k setkávání mladých, starých, domácích, přespolních, zkrátka všech, kteří se společně dokáží bavit podobně, jako generace před nimi. Tím, že se k Brnu postupně připojily desítky vesnic, se minimálně v republice stalo sídlem, v němž je během roku slaveno nejvíce posvícenských hodů, mladých, starých, babských (Bosonohy, Bystrc, Černovice, Holásky, Chrlice, Ivanovice, Jehnice, Jundrov, Kníničky, Kohoutovice, Komín, Líšeň, Medlánky, Nový Lískovec, Obřany, Ořešín, Přízřenice, Řečkovice, Slatina, Soběšice, Starý Lískovec, Tuřany, Žabovřesky, Židenice), dokonce i v Kamenné kolonii slaví Štefanské hody.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..