Kdo jezdí do Náměště nad Oslavou na Folkové prázdniny pravidelně, dobře zná strukturu tohoto sympatického festivalu, která se ani letos od předchozích ročníků nelišila: úvodní sobotní koncert jedné kapely (letos Frigg z Finska), následovaný nadstandardním rautem na zámku pro sponzory a podporovatele festivalu, a dalších sedm dní nabitých nejen špičkovou hudbou z celého světa, ale také tvůrčími dílnami, odbornými i odlehčenými přednáškami a rozpravami, výstavami, tancem, společným zpíváním a formálním i neformálním setkáváním. To vše se každý rok točí kolem jednoho základního tématu, které letos bylo „O paměti“. Celých těch osm dnů se v Náměšti vzpomínalo, upamatovávalo, paměti bylo dokonce věnováno i dvoudenní odborné kolokvium v podkroví náměšťské nové radnice. A přitom se po večerech v zámeckém parku odehrávala svěží, naprosto současná hudební dobrodružství.
Tak jako má každý rok festival své téma, má také své jistoty, které se přelévají z ročníku do ročníku. Na své si tak v Náměšti pravidelně přijdou milovníci virtuózní hry na housle (letos například finská skupina Frigg, Janusz Prusinowski z Polska nebo Jan Hrubý, který na Vysočině v předstihu oslavil 70. narozeniny). Ani letos nechyběli písničkáři z britských ostrovů (od Johna Smitha, který v Česku vystupoval poprvé, po irskou skupinu Interference, jejíž členové vzpomínali na svého zesnulého frontmana, náměšťského oblíbence Ferguse O’Farrella). A pokračování se dočaly také velkolepé koncertní projekty pod taktovkou Jitky Šuranské – po Třech hlasech, Třech niněrách a dvou ročnících Strun nad Oslavou se letos v Náměšti odehrál koncert Perkuse a hlasy nad Oslavou – opět podle osvědčeného modelu, kdy se hudebníci z různých zemí na několik dnů setkají, aby nacvičili a posléze předvedli unikátní repertoár.
Tímto však výčet toho unikátního nebo alespoň výjimečného nekončí. Na Folkových prázdninách je totiž prakticky každý koncert mimořádný, a to včetně vystoupení legendy legend, Spirituál kvintetu, který netradičně sahal po písních sice notoricky známých, ale na koncertech v poslední době opomíjených. Jan Hrubý si na pódium zval své spolupracovníky z různých projektů (Sean Barry, Michal Prokop, Luboš Andršt, Vladimír Merta), polská sestava v čele s Januszem Prusinowským předvedla společný koncert se syrovou středošpanělskou skupinou Vigüela, energičtí Italové Canzoniere Grecanico Salentino se do Náměště vrátili ve společném programu s britským písničkářem Piersem Faccinim. A Druhá tráva, jejíž koncerty – jakkoli řemeslně vynikající – jsou už několik let stále stejné, svůj blok mimořádně oživila spoluprací s Michalem Pavlíčkem a Michalem Nejtkem. Dostalo se jak na Pražský výběr (Olda je přítel můj) i na Franka Zappu (King Kong).
Sám jsem si letos mohl dovolit strávit v Náměšti čtyři z osmi večerů plus tradičně dva celé dny na kolokviu, jako vždy velmi inspirativním. Kdybych měl – bez pořadí vybrat několik svých posluchačských vrcholů z letošního festivalu, patřily by mezi ně koncerty finské skupiny Frigg, západoafrické kytarové legendy Boubacara Traorého, skupiny Canzoniere Grecanico Salentino a dvou mimořádných sestav, které jsem slyšel už o dva týdny dříve také v Ostravě – Dálavy a Tria da Kali. Dálava je projekt Američanky s českými kořeny Julie Ulehly, která se svým mužem, kytaristou Aramem Bajakianem, a s kanadskými spoluhráči nepopsatelným způsobem interpretuje moravské lidové písně ze sbírky Juliina pradědečka Vladimíra Úlehly Živá píseň. Proti smršti Dálavy, která se odehrává nejen na pódiu, ale i mezi lidmi a která čerpá z operního zpěvu, rockové i postrockové avantgardy, soudobé hudby, jazzu i world music, působí hudba trojice z afrického Mali uklidňujícím dojmem. Avšak mistrovská hra Lassany Diabatého na balafon nebo zpěv Hawy Diabaté patřily k vrcholům hudebního týdne v Náměšti. A nic na tom nemění skutečnost, že Trio da Kali vzniklo uměle v rámci projektu Growing Into Music anglické publicistky a odbornice na africkou hudbu Lucy Duran.
Další už zmíněný Afričan, 76letý Boubacar Traoré, přivezl do Náměště vedle ryzího afrického blues, také silný osobní příběh. Někdejší fotbalista a později obrovská hvězda rokenrolu ve své vlasti (Mali) se nadlouho stáhl do ústraní. Na veřejnosti se znovu objevil v roce 1987, kdy začíná jeho druhý umělecký život. Vdovec, otec šesti dětí, který se nějakou dobu musel živit manuálně, vstoupil díky britskému producentovi podruhé do řeky zvané hudba. Dnes je ve svém žánru hvězdou, která výhradně svou hudbou (během koncertu téměř nemluví) oslovuje fanoušky po celém světě.
Program Folkových prázdnin je samozřejmě tak pestrý, že přináší i – ne-li zklamání, pak zážitky méně intenzivní, než člověk čeká. A tak zatímco z CD mě hudba skotské skupiny Breabach nadchla na první poslech, naživo to nebylo tak omračující, jak se podle dostupných zdrojů dalo čekat. Ale pozor, byl to skvostný koncert, jen mě „nevyhodil do vzduchu“, jak varoval program festivalu. Podobně se mi nepodařilo napojit na společný program Janusze Prusinowského a skupiny Vigüela, i když jsem měl naposlouchané nahrávky obou uskupení a obojí se mi – zvlášť – líbilo. A do třetice – u Druhé trávy, a mám ty písně mimořádně rád, jsem nějak postrádal nadšení z hudby. Až s příchodem hosta Michala jako by se pánové rozzářili. Naopak u Spirituál kvintetu je lehce ironický humor stále přítomen a pánům a dámám to stále skvěle zpívá. Ovšem Folkové prázdniny nestojí na jednom koncertu. Jedinečné jsou právě tím, že na jednom pódiu, jen třeba den po sobě, slyšíte civilní hlasy Dušana Vančury a Jiřího Cerhy i expresivní projev Julie Ulehly, tedy starších pánů, kteří sympaticky starosvětsky vyprávějí, a mladší ženy, pro kterou je píseň živou bytostí a hudba jí tryská z každé části těla. Právě to jsou momenty, které z koncertů člověku uvíznou v paměti. V té paměti, které byl věnován letošní ročník Folkových prázdnin.
Folkové prázdniny, Náměšť nad Oslavou, areál renesančního zámku. 28. 7. – 2. 8. 2018
Zatím nebyl přidán žádný komentář..