Jaroslav Erik Frič. Poezie z jedné i druhé strany

29. červen 2016, 9:17
Jaroslav Erik Frič. Poezie z jedné i druhé strany

Nakladatelství Ears&Wind Records vydalo letos v reedici první dvě sbírky básníka, muzikanta, vydavatele a pořadatele koncertů, benefičních akcí, festivalů a literárních večerů Jaroslava Erika Friče. Z jedné strany oboustranné publikace vede cesta do knihy Kolotoče bílé hlasy (1993), z druhé čeká Houpací kůň šera a jiné básně (1998). Obě sbírky mají ale společného mnohem víc než jen to, že jsou v jedné knize.

Do básní se dá vcházet různě. Já jsem vešla náhodným otevřením a skrze text o Buchtově kopci na Vysočině jsem se náhle ocitla v známé krajině. Procházení krajinou předků (důvěrnou krajinou, krajinou, jež trvá) bývá spojeno s návratem do dětství. Základními atributy Fričovy ideální krajiny jsou účelnost a řád daný koloběhem prací a církevních svátků. Konkrétnost tradičních předmětů (hrnec sádla, džbán mléka) kontrastuje s neurčitostí vysněného místa; ačkoliv nepochybně existuje, je zároveň vzdáleno, ponořeno. Přes tuto nedosažitelnost je dětství jedním z bodů, odkud jsou ve sbírkách nahlíženy děje a životní situace. Je spojeno s vzrušením, dobrodružstvím (když tajně jsme chodívali za lovem chroustů/ srdce se vzpínalo tajemným vzrušením/ jen vzlétnout) a nadějemi.

Opačným pólem je stáří. Na úbočí „Buchťáku“, uprostřed krajiny mého dětství, stojí léčebna dlouhodobě nemocných, kam lidé chodí „umřít pod ošklivým radarem v kachlíčkovaných koupelnách“. Bizarní obraz cesty ke smrti s veselou myslí a institucionalizovaného umírání kontrastuje s básníkovými obavami z vlastní/člověčí nemoci, slabosti a bezmocnosti. Ideální krajina dětství je vystřídána městem s klikatými ulicemi, špinavou dlažbou, tramvajemi, nočními kluby a ranními bufety.

Se stárnutím přicházejí pochybnosti (Vím já, jak je to správně? Snad křivě jsme kdysi přísahali?), obavy z otupělosti či pasivity (snaha „být na živu“ a „nebýt na programu“), pocit zkresleného a zkomoleného života. Postava Rudi (sic) Kovandy s oteklýma nohama, vrávoravou chůzí a červenou síťovkou, od kterého básníkovo já odjíždí autobusem do úřednické čtvrti, jako by byla symbolem proměny po roce 1989: v současném „svobodném“ světě, často ironicky až sarkasticky komentovaném, pociťuje Frič touž nemožnost plného života jako v dobách předlistopadových.

Své pochybnosti a otázky Frič nevykřikuje, neprovokuje jimi. Uvažuje nad nimi v niterných monolozích nebo jakoby v intimním hovoru s blízkou bytostí. Chce se ujistit, že jeho život není promarněn, že je užitečný, nerozmělněný. Se stejnými obavami, jaké vyslovuje směrem ke světu, se obrací i k bohu, o jehož přítomnosti v nepochopitelném a zjizveném světě kolem sebe nepochybuje (…jediné ano/které je za námi i před námi/i nalevo i vpravo/ na které čekáme/ nezrazeni nezapřeni…)

Slova „čekat“ a „cesta“ jsou v obou sbírkách klíčová. Motivy spojené s cestou se vyskytují snad v každé básni, ale nečekejte přesně značené trasy a s jasným cílem. Mnohdy jsme ztraceni hned na začátku („kterási“, „nějaká“ cesta…) a zažíváme až kafkovské pocity nejistoty, kde jsme, kde jsme se to octli, jindy je cesta zanesená blátem a kamením, nebo se ocitneme na nebezpečné křižovatce dálnic. Jde spíš o bloudění, procházení, směřování čí míjení.

I forma Fričových textů je svým způsobem procházení či křížení: básně jsou nejčastěji souvislým tokem, v němž se střídají konkrétní výjevy z přítomnosti se vzpomínkami (na pobyt v zahraničí, výslech, nemoc, na přátele) a úvahami. Naléhavá otázka se často ocitne vedle nepodstatného, ale přesně zachyceného detailu, který utkvěl v paměti, směřování času se stává relativním. Do sledu obrazů, často postupně rozvíjených, jsme vtahováni i prostřednictvím pravidelné (někdy záměrně monotónní) rytmické stavby, asociativní řazení motivů má svůj protějšek v asociacích vycházejících ze zvukové či grafické podoby slova, občas jako by zazněl úryvek písně či říkanky.

Uprostřed této mnohosti zaznívá z básní touha po východisku, po tichém spočinutí. Na co tedy čekáme? „Stále na poslední dějství čekat/ které je pohyblivé/ a které jako bychom přece/ už někdy zažili.“ Cílem směřování je táž krajina jako na začátku: „už mimo pohyb světa, mimo tu bídu, stesk a zanikání…/ v přetěžké tíze času.“

Jaroslav Erik Frič: Kolotoče bílé hlasy, Houpací kůň šera a jiné básně. Reedice sbírek v jednom oboustranném svazku. Ears&Wind Records, 2016, lepená vazba V2, 53+36 stran, náklad 300 kusů.

Foto Ben Skála

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Patnáctý ročník festivalu Potulný dělník se blíží. Je to sice festival poezie, ale hudba na něm hraje také velkou roli, stejně jako v dalších počinech sdružení Spodní proudy. O pořádání festivalů, multižánrových večerů a vydávání knih i nahrávek jsme mluvili s Honzou Bartoněm a Jirkou Slavíčkem. Klíčová osobnost veškeré jejich činnosti Jaroslav Erik Frič se dlouhou dobu potýká s vážnými zdravotními problémy, takže u rozhovoru nebyl, ale řeč se k němu stáčela hodně často.  více

Harlem byl v Brně ještě dřív, než jsme si vymysleli Bronx. Iluze proslulé newyorské čtvrti nahradila starý Dělnický dům, spolkový život vystřídaly koncerty a večírky až do rána.  více

Deset let po zbourání obřího pavlačového domu U sedmi Švábů přichází na řadu i stejnojmenná hospoda naproti. Vezme za své zároveň s dalším kusem Starého Brna.  více

Dále si přečtěte

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.  více




Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více