Jaroslav Erik Frič. Poezie z jedné i druhé strany

29. červen 2016, 9:17
Jaroslav Erik Frič. Poezie z jedné i druhé strany

Nakladatelství Ears&Wind Records vydalo letos v reedici první dvě sbírky básníka, muzikanta, vydavatele a pořadatele koncertů, benefičních akcí, festivalů a literárních večerů Jaroslava Erika Friče. Z jedné strany oboustranné publikace vede cesta do knihy Kolotoče bílé hlasy (1993), z druhé čeká Houpací kůň šera a jiné básně (1998). Obě sbírky mají ale společného mnohem víc než jen to, že jsou v jedné knize.

Do básní se dá vcházet různě. Já jsem vešla náhodným otevřením a skrze text o Buchtově kopci na Vysočině jsem se náhle ocitla v známé krajině. Procházení krajinou předků (důvěrnou krajinou, krajinou, jež trvá) bývá spojeno s návratem do dětství. Základními atributy Fričovy ideální krajiny jsou účelnost a řád daný koloběhem prací a církevních svátků. Konkrétnost tradičních předmětů (hrnec sádla, džbán mléka) kontrastuje s neurčitostí vysněného místa; ačkoliv nepochybně existuje, je zároveň vzdáleno, ponořeno. Přes tuto nedosažitelnost je dětství jedním z bodů, odkud jsou ve sbírkách nahlíženy děje a životní situace. Je spojeno s vzrušením, dobrodružstvím (když tajně jsme chodívali za lovem chroustů/ srdce se vzpínalo tajemným vzrušením/ jen vzlétnout) a nadějemi.

Opačným pólem je stáří. Na úbočí „Buchťáku“, uprostřed krajiny mého dětství, stojí léčebna dlouhodobě nemocných, kam lidé chodí „umřít pod ošklivým radarem v kachlíčkovaných koupelnách“. Bizarní obraz cesty ke smrti s veselou myslí a institucionalizovaného umírání kontrastuje s básníkovými obavami z vlastní/člověčí nemoci, slabosti a bezmocnosti. Ideální krajina dětství je vystřídána městem s klikatými ulicemi, špinavou dlažbou, tramvajemi, nočními kluby a ranními bufety.

Se stárnutím přicházejí pochybnosti (Vím já, jak je to správně? Snad křivě jsme kdysi přísahali?), obavy z otupělosti či pasivity (snaha „být na živu“ a „nebýt na programu“), pocit zkresleného a zkomoleného života. Postava Rudi (sic) Kovandy s oteklýma nohama, vrávoravou chůzí a červenou síťovkou, od kterého básníkovo já odjíždí autobusem do úřednické čtvrti, jako by byla symbolem proměny po roce 1989: v současném „svobodném“ světě, často ironicky až sarkasticky komentovaném, pociťuje Frič touž nemožnost plného života jako v dobách předlistopadových.

Své pochybnosti a otázky Frič nevykřikuje, neprovokuje jimi. Uvažuje nad nimi v niterných monolozích nebo jakoby v intimním hovoru s blízkou bytostí. Chce se ujistit, že jeho život není promarněn, že je užitečný, nerozmělněný. Se stejnými obavami, jaké vyslovuje směrem ke světu, se obrací i k bohu, o jehož přítomnosti v nepochopitelném a zjizveném světě kolem sebe nepochybuje (…jediné ano/které je za námi i před námi/i nalevo i vpravo/ na které čekáme/ nezrazeni nezapřeni…)

Slova „čekat“ a „cesta“ jsou v obou sbírkách klíčová. Motivy spojené s cestou se vyskytují snad v každé básni, ale nečekejte přesně značené trasy a s jasným cílem. Mnohdy jsme ztraceni hned na začátku („kterási“, „nějaká“ cesta…) a zažíváme až kafkovské pocity nejistoty, kde jsme, kde jsme se to octli, jindy je cesta zanesená blátem a kamením, nebo se ocitneme na nebezpečné křižovatce dálnic. Jde spíš o bloudění, procházení, směřování čí míjení.

I forma Fričových textů je svým způsobem procházení či křížení: básně jsou nejčastěji souvislým tokem, v němž se střídají konkrétní výjevy z přítomnosti se vzpomínkami (na pobyt v zahraničí, výslech, nemoc, na přátele) a úvahami. Naléhavá otázka se často ocitne vedle nepodstatného, ale přesně zachyceného detailu, který utkvěl v paměti, směřování času se stává relativním. Do sledu obrazů, často postupně rozvíjených, jsme vtahováni i prostřednictvím pravidelné (někdy záměrně monotónní) rytmické stavby, asociativní řazení motivů má svůj protějšek v asociacích vycházejících ze zvukové či grafické podoby slova, občas jako by zazněl úryvek písně či říkanky.

Uprostřed této mnohosti zaznívá z básní touha po východisku, po tichém spočinutí. Na co tedy čekáme? „Stále na poslední dějství čekat/ které je pohyblivé/ a které jako bychom přece/ už někdy zažili.“ Cílem směřování je táž krajina jako na začátku: „už mimo pohyb světa, mimo tu bídu, stesk a zanikání…/ v přetěžké tíze času.“

Jaroslav Erik Frič: Kolotoče bílé hlasy, Houpací kůň šera a jiné básně. Reedice sbírek v jednom oboustranném svazku. Ears&Wind Records, 2016, lepená vazba V2, 53+36 stran, náklad 300 kusů.

Foto Ben Skála

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Patnáctý ročník festivalu Potulný dělník se blíží. Je to sice festival poezie, ale hudba na něm hraje také velkou roli, stejně jako v dalších počinech sdružení Spodní proudy. O pořádání festivalů, multižánrových večerů a vydávání knih i nahrávek jsme mluvili s Honzou Bartoněm a Jirkou Slavíčkem. Klíčová osobnost veškeré jejich činnosti Jaroslav Erik Frič se dlouhou dobu potýká s vážnými zdravotními problémy, takže u rozhovoru nebyl, ale řeč se k němu stáčela hodně často.  více

Harlem byl v Brně ještě dřív, než jsme si vymysleli Bronx. Iluze proslulé newyorské čtvrti nahradila starý Dělnický dům, spolkový život vystřídaly koncerty a večírky až do rána.  více

Deset let po zbourání obřího pavlačového domu U sedmi Švábů přichází na řadu i stejnojmenná hospoda naproti. Vezme za své zároveň s dalším kusem Starého Brna.  více

Dále si přečtěte

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.  více




Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více