Konference z pohodlí domova: setkávání se v online prostředí

Konference z pohodlí domova: setkávání se v online prostředí

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.

Hudba však není jen provozované interpretační umění – pořádají se také různé workshopy, semináře, soustředění, letní školy či konference. I zde se našli odvážlivci, kteří se rozhodli přesunout program do virtuálního prostředí. Jednou z těchto událostí byl v pořadí již třetí ročník Conference on Music Communication and Performance pořádané za normální situace v italském městě Montecassiano pod hlavičkou Associazione Europea di Musica e Comunicazione (dále AEMC) jejímž prezidentem je současně organizátor konference Alberto Nones. Hlavním tématem programu, který se uskutečnil o víkendu 27.–28. června se stala trochu omšelá publicistická otázka: Je klasická hudba mrtvá? Vyprovokovala ji e-kniha Challenging Performance muzikologa Daniela Leech-Wilkinsona, který se nejednou kriticky vyjádřil k současnému stavu interpretačního umění.

Jako první se ke kritice Daniela Leech-Wilkinsona postavila klavíristka, pedagožka a členka Ivory Duo Piano Ensemble Natalie Tsaldarakis ve svém příspěvku The Work, the Mirror, Relevance and Meaning: Is Classical Music Dead? A Critical Response in Beethoven's 250th Anniversary. Tsaldarakis vnímá Leech-Wilkinsonův názor jako pokračování jeho kritiky tzv. historicky poučené interpretace, ona sama se však na problém snažila pohlížet smířlivě, a navíc z pohledu struktury, autonomie, síly emocí, konformity či obecných a osobních významů a výkladů hudebního díla. Ve svém příspěvku se opírala také o teoretické práce skladatele a muzikologa Lawrence Kramera, jehož přednáška k tématu tvořila středobod programu druhého dne a která si, na rozdíl od ostatních patnácti minutových příspěvků, vyhradila hodinu čistého času. Většina přednášejících se však stěžejního tématu držela pouze symbolicky a v některých případech v podstatě vůbec. Tato tematická nevyhraněnost však ničemu příliš nevadila.

Ostatně hned druhou přednáškou v pořadí se stalo téma Waxing and Waning: Musical Depictions of Cyclicity and Fluidity in Moonlight od muzikologa Hamishe Robba. Předmětem jeho analýzy byla motivická práce ve filmu Barryho Jenkinse Moonlight (2016). O tematické pestrosti svědčil také příspěvek skladatele a hobojisty Francisca Castillo s názvem Our Local Music and the Classical Music of the Others: Misconceptions and Possibilities in Colombian Music Education pojednávající o polemice evropské artificiální hudby a kolumbijské lidové kultury. Mezi nejpozoruhodnější prezentovaný výzkum patřila dle mého práce muzikoložky Cecilie Taher Performances Expression and Empathy in Children zkoumající míru empatie a ztotožnění se s uměleckým zážitkem u dětí od osmi do devíti a od desíti do dvanácti let. Těmto dvěma skupinám byla pouštěna nejen samotná hudba, ale také hudba s videem interpreta, přičemž reakce obou věkových skupin na tyto podněty byly do značné míry rozdílné. Zatímco osmi až devíti letým dětem příliš nezáleželo na tom, zda hudbu pouze poslouchají, nebo mohou interpreta při výkonu i sledovat, ti starší preferovali výrazně verzi s videem. Neméně zajímavý byl také příspěvek skladatele, právníka a pedagoga Jeffreyho Izza, ten v prezentaci titulované Space, Time and Memory: Examining the Disconnect Between Looking at Contemporary Art and Listening to Contemporary Music pátral po shodných a rozdílných prvcích ve výtvarném a hudebním uměním. Kladl si otázku, proč lidé mnohem snadněji přijímají moderní výtvarné umění než soudobou hudební tvorbu, ke které si často marně hledají cestu.

Výraznou část konference tvořily také streamované koncerty, na kterých vystoupili Animo Duo, Ivory Duo Piano Ensemble, Duo Francés-Bernal, Eurasia String Quartet, české Trio Aperto (jejich zásluhou jsem se o konferenci dozvěděl) a Deborah Stokol. Například Animo Duo vystoupilo s programem Animo Declassified sestávajícího z děl Daniela Dorffa, Maurice Ravela, Adama Cairda, Anny Boyd a s premiérou skladby na objednávku The Journey of Alan Kurdi Lukase Piela. Také Eurasia String Quartet se pochlubili premiérou. V jejich nastudování zazněl Smyčcový kvartet č. 8 „Reflections and Memories“ Lawrence Kramera. Trio Aperto představilo čtveřici skladeb pro dechové trio a elektroakustickou složku – Wooden music Emila Viklického, Ritorni Pavla Kopeckého, skladbu Krapp trio Vojtěcha Dlaska a Unknown terrains Lucie Vítkové a v rámci prezentace seznámilo posluchače na těchto příkladech se specifiky provozu hudby s elektroakustickou složkou. Trio Aperto se minulý rok účastnilo soutěže komorní hry AEMC Montecassiano, kde získalo 3. místo a letos v únoru vystoupilo na pozvání Alberta Nonese také v italském Porto Recanati. K samotnému výběru skladeb se vyjádřila hobojistka tria Barbora Šteflová: „Volba prezentace elektroakustických skladeb pro dechové trio byla pro nás jasná. Považujeme skladby s EA složkou za velmi zajímavý fenomén, který umožňuje rozšířit témbrové možnosti nástrojů a zvukové možnosti komorního souboru.“ Publikace s jednotlivými konferenčními příspěvky by měla vyjít ještě v rámci letošního roku. Konferenci uzavřela učitelka anglického jazyka a bardka svými písněmi na texty Homérovy Odyssei.

Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že podobné akce jsou v online prostředí jako doma, snaha co nejvěrněji zachovat klasický konferenční formát sebou nese řadu úskalí. Nejprve je třeba vybrat si vhodnou platformu – AEMC zvolilo službu Microsoft Teams, která nabízí nejen samotné konferenční hovory, ale také práci se soubory, či třeba sdílení plochy. (Jinou možností by byla třeba služba Zoom, se kterou jsem měl shodou okolností možnost seznámit se na jiné, ve stejnou dobu probíhající konferenci.)

Poměrně sympaticky jsou v Microsoft Teams řešeny prezentace, které umožňují zúčastněným posluchačům procházet jednotlivé snímky vlastním tempem, a tak se v případě potřeby lze vrátit k již zmíněným informacím. Je však třeba si uvědomit, že ne všichni dovedou s podobným softwarem nakládat stejně efektivně a těžko lze od lidí, kteří zasvětili svůj život historickému bádání, interpretačnímu umění, či analýzám hudebních děl očekávat, že budou za krátkou dobu v poměrně komplexní aplikaci stejně obratní a mrštní, jako ti, kteří se v tomto prostředí pohybují denně. Jakožto pouhý pozorovatel jsem si mohl oddychnout, že nemusím řešit sdílení ovládání prezentací, či sdílení audio stop v přehrávaných souborech. Nezřídka se totiž stávalo, že zvuk, který měl býti sdílenou stopou, jsme slyšeli zprostředkovaně přes mnohdy nekvalitní mikrofony notebooků. A taková hudba – byť by byla sebekrásnější – sobě ani interpretům zadostiučinění bohužel neudělá. Naštěstí byla hudební vystoupení řešena především odkazem na YouTube video a každý si tak mohl nahrávky poslechnout bez výše zmíněných problémů, které se vyskytovaly především při ukázkách během samotných přednášek. Ti, kteří si chtěli užít zvukový záznam v nejvyšší možné kvalitě, tak nemuseli být zklamáni.

Největším (a pravděpodobně také nejnešťastnějším) ústupkem, který si online forma konference vyžádala, byla diskuze. V prostředí přednáškových sálů se zkrátka reaguje mnohem pružněji a přirozeněji a nezřídka se stává, že se do rozhovoru zapojí několik různých stran. Zde by taková situace vyústila v nesrozumitelné přerývání hlasů a „vazbení“ mikrofonů.

I přes některé tyto nedostatky lze konferenci označit za více než povedenou, a to především velkou zásluhou pořadatele Alberta Nonese, který se staral nejen o řízení konference jako takové, ale nezřídka se věnoval i technické stránce. Výsledkem byla tematicky pestrá a hudebně bohatá událost, jejíž třetí ročník i v tomto nezvyklém a na poslední chvíli zvoleném online prostředí dokázal zejména jediné. Přiloží-li ruku k dílu interpreti i muzikologové, výsledky mohou být skutečně pozoruhodné!

Alberto Nones/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více