Konference z pohodlí domova: setkávání se v online prostředí

Konference z pohodlí domova: setkávání se v online prostředí

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.

Hudba však není jen provozované interpretační umění – pořádají se také různé workshopy, semináře, soustředění, letní školy či konference. I zde se našli odvážlivci, kteří se rozhodli přesunout program do virtuálního prostředí. Jednou z těchto událostí byl v pořadí již třetí ročník Conference on Music Communication and Performance pořádané za normální situace v italském městě Montecassiano pod hlavičkou Associazione Europea di Musica e Comunicazione (dále AEMC) jejímž prezidentem je současně organizátor konference Alberto Nones. Hlavním tématem programu, který se uskutečnil o víkendu 27.–28. června se stala trochu omšelá publicistická otázka: Je klasická hudba mrtvá? Vyprovokovala ji e-kniha Challenging Performance muzikologa Daniela Leech-Wilkinsona, který se nejednou kriticky vyjádřil k současnému stavu interpretačního umění.

Jako první se ke kritice Daniela Leech-Wilkinsona postavila klavíristka, pedagožka a členka Ivory Duo Piano Ensemble Natalie Tsaldarakis ve svém příspěvku The Work, the Mirror, Relevance and Meaning: Is Classical Music Dead? A Critical Response in Beethoven's 250th Anniversary. Tsaldarakis vnímá Leech-Wilkinsonův názor jako pokračování jeho kritiky tzv. historicky poučené interpretace, ona sama se však na problém snažila pohlížet smířlivě, a navíc z pohledu struktury, autonomie, síly emocí, konformity či obecných a osobních významů a výkladů hudebního díla. Ve svém příspěvku se opírala také o teoretické práce skladatele a muzikologa Lawrence Kramera, jehož přednáška k tématu tvořila středobod programu druhého dne a která si, na rozdíl od ostatních patnácti minutových příspěvků, vyhradila hodinu čistého času. Většina přednášejících se však stěžejního tématu držela pouze symbolicky a v některých případech v podstatě vůbec. Tato tematická nevyhraněnost však ničemu příliš nevadila.

Ostatně hned druhou přednáškou v pořadí se stalo téma Waxing and Waning: Musical Depictions of Cyclicity and Fluidity in Moonlight od muzikologa Hamishe Robba. Předmětem jeho analýzy byla motivická práce ve filmu Barryho Jenkinse Moonlight (2016). O tematické pestrosti svědčil také příspěvek skladatele a hobojisty Francisca Castillo s názvem Our Local Music and the Classical Music of the Others: Misconceptions and Possibilities in Colombian Music Education pojednávající o polemice evropské artificiální hudby a kolumbijské lidové kultury. Mezi nejpozoruhodnější prezentovaný výzkum patřila dle mého práce muzikoložky Cecilie Taher Performances Expression and Empathy in Children zkoumající míru empatie a ztotožnění se s uměleckým zážitkem u dětí od osmi do devíti a od desíti do dvanácti let. Těmto dvěma skupinám byla pouštěna nejen samotná hudba, ale také hudba s videem interpreta, přičemž reakce obou věkových skupin na tyto podněty byly do značné míry rozdílné. Zatímco osmi až devíti letým dětem příliš nezáleželo na tom, zda hudbu pouze poslouchají, nebo mohou interpreta při výkonu i sledovat, ti starší preferovali výrazně verzi s videem. Neméně zajímavý byl také příspěvek skladatele, právníka a pedagoga Jeffreyho Izza, ten v prezentaci titulované Space, Time and Memory: Examining the Disconnect Between Looking at Contemporary Art and Listening to Contemporary Music pátral po shodných a rozdílných prvcích ve výtvarném a hudebním uměním. Kladl si otázku, proč lidé mnohem snadněji přijímají moderní výtvarné umění než soudobou hudební tvorbu, ke které si často marně hledají cestu.

Výraznou část konference tvořily také streamované koncerty, na kterých vystoupili Animo Duo, Ivory Duo Piano Ensemble, Duo Francés-Bernal, Eurasia String Quartet, české Trio Aperto (jejich zásluhou jsem se o konferenci dozvěděl) a Deborah Stokol. Například Animo Duo vystoupilo s programem Animo Declassified sestávajícího z děl Daniela Dorffa, Maurice Ravela, Adama Cairda, Anny Boyd a s premiérou skladby na objednávku The Journey of Alan Kurdi Lukase Piela. Také Eurasia String Quartet se pochlubili premiérou. V jejich nastudování zazněl Smyčcový kvartet č. 8 „Reflections and Memories“ Lawrence Kramera. Trio Aperto představilo čtveřici skladeb pro dechové trio a elektroakustickou složku – Wooden music Emila Viklického, Ritorni Pavla Kopeckého, skladbu Krapp trio Vojtěcha Dlaska a Unknown terrains Lucie Vítkové a v rámci prezentace seznámilo posluchače na těchto příkladech se specifiky provozu hudby s elektroakustickou složkou. Trio Aperto se minulý rok účastnilo soutěže komorní hry AEMC Montecassiano, kde získalo 3. místo a letos v únoru vystoupilo na pozvání Alberta Nonese také v italském Porto Recanati. K samotnému výběru skladeb se vyjádřila hobojistka tria Barbora Šteflová: „Volba prezentace elektroakustických skladeb pro dechové trio byla pro nás jasná. Považujeme skladby s EA složkou za velmi zajímavý fenomén, který umožňuje rozšířit témbrové možnosti nástrojů a zvukové možnosti komorního souboru.“ Publikace s jednotlivými konferenčními příspěvky by měla vyjít ještě v rámci letošního roku. Konferenci uzavřela učitelka anglického jazyka a bardka svými písněmi na texty Homérovy Odyssei.

Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že podobné akce jsou v online prostředí jako doma, snaha co nejvěrněji zachovat klasický konferenční formát sebou nese řadu úskalí. Nejprve je třeba vybrat si vhodnou platformu – AEMC zvolilo službu Microsoft Teams, která nabízí nejen samotné konferenční hovory, ale také práci se soubory, či třeba sdílení plochy. (Jinou možností by byla třeba služba Zoom, se kterou jsem měl shodou okolností možnost seznámit se na jiné, ve stejnou dobu probíhající konferenci.)

Poměrně sympaticky jsou v Microsoft Teams řešeny prezentace, které umožňují zúčastněným posluchačům procházet jednotlivé snímky vlastním tempem, a tak se v případě potřeby lze vrátit k již zmíněným informacím. Je však třeba si uvědomit, že ne všichni dovedou s podobným softwarem nakládat stejně efektivně a těžko lze od lidí, kteří zasvětili svůj život historickému bádání, interpretačnímu umění, či analýzám hudebních děl očekávat, že budou za krátkou dobu v poměrně komplexní aplikaci stejně obratní a mrštní, jako ti, kteří se v tomto prostředí pohybují denně. Jakožto pouhý pozorovatel jsem si mohl oddychnout, že nemusím řešit sdílení ovládání prezentací, či sdílení audio stop v přehrávaných souborech. Nezřídka se totiž stávalo, že zvuk, který měl býti sdílenou stopou, jsme slyšeli zprostředkovaně přes mnohdy nekvalitní mikrofony notebooků. A taková hudba – byť by byla sebekrásnější – sobě ani interpretům zadostiučinění bohužel neudělá. Naštěstí byla hudební vystoupení řešena především odkazem na YouTube video a každý si tak mohl nahrávky poslechnout bez výše zmíněných problémů, které se vyskytovaly především při ukázkách během samotných přednášek. Ti, kteří si chtěli užít zvukový záznam v nejvyšší možné kvalitě, tak nemuseli být zklamáni.

Největším (a pravděpodobně také nejnešťastnějším) ústupkem, který si online forma konference vyžádala, byla diskuze. V prostředí přednáškových sálů se zkrátka reaguje mnohem pružněji a přirozeněji a nezřídka se stává, že se do rozhovoru zapojí několik různých stran. Zde by taková situace vyústila v nesrozumitelné přerývání hlasů a „vazbení“ mikrofonů.

I přes některé tyto nedostatky lze konferenci označit za více než povedenou, a to především velkou zásluhou pořadatele Alberta Nonese, který se staral nejen o řízení konference jako takové, ale nezřídka se věnoval i technické stránce. Výsledkem byla tematicky pestrá a hudebně bohatá událost, jejíž třetí ročník i v tomto nezvyklém a na poslední chvíli zvoleném online prostředí dokázal zejména jediné. Přiloží-li ruku k dílu interpreti i muzikologové, výsledky mohou být skutečně pozoruhodné!

Alberto Nones/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více