Zájem o soutěžení na brněnské Portě letos projevilo takové množství kapel a sólistů, že se akce rozdělila na dvě samostatná kola – brněnské a jihomoravské. Dohromady se představilo přes třicet formací a jednotlivců.
„Folk se dá hrát různým způsobem, může nést různý obsah, různé může být vyznění a přitom to má vždy smysl, je-li autor a interpret skutečnou osobností.“ To jsem psal před rokem v reportáži z jihomoravského kola festivalu Porta. Regionální kolo Porty pro jižní Moravu zaznamenalo výrazné oživení v roce 2013 se změnou pořadatele a s přesunem z Kinokavárny v Černých Polích do Café Práh ve Vaňkovce. Rok 2014 byl pokračováním trendu a rok 2015 prozatím jeho vyvrcholením. Zájem soutěžit v Brně na Portě mimochodem projevilo takové množství kapel a sólistů, že se pořadatel Josef Machát (Josmaart) zasadil o rozdělní akce na dvě samostatná kola – brněnské (pátek 24. dubna) a jihomoravské (sobota 25. dubna). Dohromady se představilo přes třicet formací a jednotlivců. Šanci postoupit dál (do semifinále a finále interpretační soutěže v Řevnicích u Prahy a do semifinále soutěže autorské v Ústí nad Labem) dostali vždy dva a dva soutěžící z každého dne.
Celý dvoudenní maraton (měl jsem tu čest být jako jediný členem porot obou kol) bych shrnul třemi slovy – pestrost, nápady, radost. O tom, že Porta, alespoň viděno z Brna, už dávno není konzervativní přehlídkou trampských písní a country hudby, není třeba diskutovat. Za celé dva dny se představila jedna čistě trampská kapela, neslyšeli jsme žádné country nebo bluegrass a „portovní“ folk klasického střihu byl spíše v menšině. Na pódiu se střídali písničkáři s kapelami. Používal se looper. Zazněla velmi neortodoxní verze Personal Jesus od Depeche Mode s doslovným českým textem podle Google translatoru i punková verze Jolene od Dolly Parton (s textem upraveným stejným způsobem). Objevila se píseň od Islanďanky Björk s doprovodem ukulele. Hrálo se na marimbu i na západoafrickou koru, velmi málo bylo bicích souprav, zato spousta cajónů. Objevilo se blues i kapela se saxofonem a klávesami bez bicích. Nechyběly spirituály v podání a cappella ani docela hlasitý folkrock.
Ani jedna z porot neměla lehkou úlohu. Jak porovnat dokonalou instrumentální hudbu v kombinaci kora a kytara se skvěle sezpívanými vokály? Hodnotit pouze čistotu interpretace, nebo dát přednost novátorství? A brát v potaz, jak se vítězná kapela bude vyjímat ve finále v Řevnicích před možná konzervativnější porotou? K podobným dilematům docházelo i v soutěži autorské. Pitvat se v pravidlech češtiny, v rytmu a přízvucích, nebo upřednostnit formálně méně dokonalý, ale o to silnější básnický obraz? Navíc – co porotce, to subjektivní vnímání hudby i textů. Svědčí o tom fakt, že těsně za branami postupu v autorské soutěži skončil písničkář Josef „Marián“ Kralovič s písní Růža, kterou jsem například já považoval za jednu z nejslabších, které zazněly (naopak s nominací jiných Mariánových textů bych problém neměl).
Nakonec obě poroty – aniž by se na tom explicitně domlouvaly – daly přednost originalitě a kvalitě před spekulováním, kdo může v Řevnicích skutečně zaujmout. V pátek vyhrála a do finále Porty postupuje kapela Acoustic Fields, která vznikla jako akustická verze alternativně-elektronické kapely Narcotic Fields. V sobotu zvítězilo instrumentální duo KoraJungleJazz – tedy kora a kytara. Z druhých míst postupuji do semifinále skupina Nebeztebe, která má rozhodně blíže k funku a hiphopu než k akustickému folku, a bluesoví The Weathemakers. Nebeztebe a The Weathermakers uspěli také v autorské soutěži a spolu s nimi folkrocková Lee Banda se zpěvačkou a autorkou Mijou Peterkovou a původně třebíčský písničkář a cestovatel Ondra Herzán.
Kapel a jednotlivců hodných ocenění jsme však slyšeli mnohem více. Porotě se líbila také neortodoxní kapela Vítr ví (už zmíněné překlady podle Google translatoru), písničkář Filip Drlík, dívčí trio Naslouchej mandarinkám, Hanka Voříšková, skupina Ateliér nebo jihlavští Rendez-fou, loňští vítězové. Ti měli letos mimořádnou smůlu, protože se umístili v autorské i interpretační hranici na prvním nepostupovém místě. Jako autoři zaujali také Petr Kovač a opět Naslouchej mandarinkám. Sám mezi to nejlepší z obou večerů řadím také slovensky zpívající kapelu Soundno (píseň Zlatá rybka považuji za jeden z vrcholů pátečního kola), looperku Hanu Fatamorganu, hudebnici, která si říká Makak, nebo kapelu Kupodivu. Jedno ze svých vůbec nejlepších soutěžních vystoupení odehrála neúnavná skupina Ořešák (píseň Jednou koncem listopadu patřila také k mým favoritům v autorské soutěži). Výbornou slovní hříčkou mě zaujal písničkář Petr Klimeš (Zeptej se karet – míněno želv karet obrovských) a už zmíněné trio Naslouchej mandarinkách mě nadchlo radostí z hudby, která z děvčat doslova tryskala.
Pestrost, nápady, radost. Letošní kolo Porty (vlastně kola dvě) v Brně bylo možná tou nejsilnější a nejpestřejší soutěžní přehlídkou, jakou jsem za dvacet let své redaktorské a publicistické činnosti zažil.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..