Moudrost pana profesora

13. březen 2013, 4:45
Moudrost pana profesora

Loni  před Vánocemi (19. prosince) uplynulo sto čtyřicet let od narození Graciana Černušáka, dnes už zapomínaného, v jeho době však nejvýznamnějšího brněnského hudebního historika, kritika, pedagoga – a mezinárodně renomovaného lexikografa, jehož odkaz nenápadně a přitom plně žije jako základní pramen českých hudebně historických informací. Rodák z hanáckého Ptení prošel jako středoškolský pedagog dramatickou první polovinou dvacátého století, vystaven omezování a ústrkům ze strany nacistické i komunistické vrchnosti; neustálé tíhnutí k hudbě z něho učinilo jednu z nejvýznamnějších hudebních osobností té doby v naší zemi – a hlavně v Brně.

Z Prostějova do Ptení je dlouhá cesta; na konci devatenáctého století, kdy se ještě hodně chodilo pěšky, pro zdravého chodce nic neznamenala, ale souchotinářský studentík Černušáků ji zdolával s obtížemi a u rybníčku-žabáka se musel posadit, aby popadl dech. Šly kolem dvě tetky a jedna z nich poznamenala: „Za teho jož te žabe take pijó letkop“ (pro později narozené: litkup je přípitek zpečeťující uzavřený obchod, nejčastěji prodej dobytčete řezníkovi). Malý Gracián dostal vztek a rozhodl se: „Tebe, babo, přežijo!“ Od toho okamžiku se mu začalo dařit líp – a dožil se požehnaných devětasedmdesáti let.

S vysokoškolským diplomem se stal nejmladším středoškolským pedagogem v rakousko-uherské monarchii a nastoupil do obchodní akademie v Hradci Králové jako profesor dějepisu a zeměpisu. Když jsem stál třiadvacetiletý poprvé před třídou už dospělých slečen, sevřelo se mi srdce a říkal jsem si – jestli dám na sebe sebemíň zapůsobit, jsem ztracen... V té době se hradecká intelektuální elita scházela v sobotu večer v hostinci Pod věží, kterému říkali Mrťafa. Jednoho červnového večera šla řeč o objevech jistého profesora Absolona v Moravském krasu, které byly právě zpřístupněny veřejnosti, a pánové uvažovali, že by se tam někdy o prázdninách měli vypravit. Tehdy povstal Moravan Černušák a vytkl Hradečákům jejich zápecnictví: Moravu mají za humny a přitom ji považují za nezcela probádané domorodé území, na které lze proniknout jen s dávkou odvahy a po náležité přípravě. A vyslovil návrh: každý si dá ještě jedno pivo, zaplatí a pak všichni půjdou vlahou nocí na nádraží – právě na vlak do Pardubic k nočnímu rychlíku Praha-Brno. V něm se zdravě prospí, v Blansku je pak průvodčí probudí do svěžího jitra; po jakémsi pochodu malebným žlebem je bude čekat bohatá snídaně ve Skalním mlýně. No a po ní budou mít celé dopoledne na prohlídku Macochy a Punkevních jeskyní – a po výtečném obědě ve Skalním se v pohodě vrátí ještě dlouho před soumrakem do Hradce.

Stalo se, jak byl řekl: Mrťafa opravdu po tom posledním pivu vstala jako jeden muž a i s hospodským absolvovala naučný výlet podle jeho plánu. Leč Hradec nebyl v té době ještě tak velký, aby se záhadné zmizení celého houfu význačných vašnostů nerozneslo hned dopoledne po celém městě. A tak když se pánové odpoledne vraceli z nádraží, byli pozdravováni, jako kdyby přicházeli od Thermopyl, největší radost měl policejní náčelník, obléhaný ve své služebně už hodiny davem zoufalých manželek…

Do Brna, svého už doživotního působiště, se Černušák dostal těsně před převratem, počátkem září 1918 – a ještě v prosinci se ujal úkolů hudebního referenta v Lidových novinách. Představa, že by se dnes tento ctihodný, původně brněnský list věnoval nějak významněji brněnskému hudebnímu životu, je mimo realitu; Černušákovi tam vyšlo v meziválečném období 3 139 příspěvků; a když byly Lidovky po osvobození obnoveny jako Svobodné noviny, dalších 446 – do jest do Vítězného února: Černušák byl jedním z prvních, kterého komunisté jako novináře zakousli. Čteme-li jen titulky toho třiapůl tisíce článečků, napadne nás, že ten hudební život v meziválečném Brně musel být bohatý a zajímavý, třebaže tu byl jen jeden opravdový orchestr (divadelní), jedno stálé kvarteto (Moravské) a poněkud už stárnoucí Beseda brněnská...  Černušák jej však dokázal prožívat a komentovat jako součást života dynamicky se rozvíjející metropole, jakou tehdy Brno bylo po všech stránkách. Z představení nebo koncertu mířil pokaždé rovnou do redakce Lidovek, aby měl článek hotov do půlnoci, kdy si ho přicházel vyzvednout legendární metér Gacík, který pro něj měl pokaždé místo v ranním vydání.

Kouzlo těchto článečků nespočívá jen v tom, o čem se v nich píše, nýbrž také jak se to píše, jakým jazykem. O hudbě musíte psát co nejpřesněji – právě proto, že není jazykově postižitelná konkrétně, nýbrž obrazně. To kdekoho svádí psát o ní mlhavě, neurčitě, ale to je omyl; chcete-li o ní někomu něco říkat, musíte mít co nejpřesnější představu nejen o té muzice, ale také o tom, co o ní chcete říct – a taky komu a proč to říkáte. Soukromé pedagogické výstupy páně profesorovy připomínaly spíš lingvistické lekce než muzikologické přednášky: podrobný lexikální, gramatický, syntaktický a stylistický rozbor každé věty s úvahami o synonymech, rozmanitém významu gramatických vazeb a syntaktických spojení – prostý text třeba o Dvořákově Novosvětské se pojednou proměňoval, nabýval nového bohatšího významu, nalézal spojení s tím, co bylo řečeno předtím, a předpovídal to, co má být ještě vysloveno...

Toto svoje jazykové mistrovství tříbil Černušák svou prakticky celoživotní činností lexikografa – připomeňme si, že právě jemu děkujeme za českou hudební encyklopedii, ať už se jmenuje Pazdírkův hudební slovník naučný nebo pak Československý hudební slovník osob a institucí: slovníkový text se řídí přesnými pravidly, musí být maximálně věcný, stručný a vylučující jakékoli citové zaujetí nebo dokonce básnický popis. Z Černušákových hesel však často cítíme – při všem respektu k těmto požadavkům – hodnocení popisovaného objektu: neosobně suchý slovníkový text nám nějak prozrazuje, co si jeho autor o tom objektu myslí.

S tím se ovšem setkáváme i v Černušákových učebnicích a zejména v kritikách: kritik, který nejprve popíše průběh koncertu s programem a účinkujícími a v poslední větě naznačí, jestli se mu to líbilo nebo ne, je diletant; kritiku pište tak, aby vaše hodnocení prostupovalo pokud možno celý text od začátku do konce. A snažte se odpovědět na tři otázky: za prvé – co chtěl umělec svým výkonem říci, za druhé – jak se mu to povedlo a za třetí – jestli to, co řekl, stálo za to, aby to vůbec říkal. Ale uvědomte si, že se svou kůží nese na trh i to nejlepší, co umí, a snaží se to – v naprosté většině případů – poctivě předvést. Nutno říci, že byl i s těmito zásadami dlouhá léta považován za přísného kritika a že jednou po něm – rád to připomínal – jeden kritizovaný dokonce střílel z pistole (tehdy se to považovalo za kavalírské, dnes by šlo spíš o pár facek – kdyby vůbec bylo komu).

Se svou vytříbenou dikcí dokázal kdykoli vystoupit a pronést libovolně dlouhý projev o čemkoli, čemu rozuměl (musím si jenom dávat pozor na to svoje nešťastné er); stejně plynule ovšem dokázal spatra přednést hudebněvědný rozbor díla ve své rodné hanáčtině – týkalo se to hanácké opery O Landeborkovi a publikum se tak bavilo, že Moravský komorní orchestr dlouho nemohl začít s předehrou. Mimochodem, k tomu došlo jednou v dosluhujícím  Starém divadle na Veveří, které mělo za sebou v hudebním životě úctyhodnou roli – stejně jako Gracian Černušák, který psával kritiky na to, co se v něm odehrávalo. Ale na rozdíl od té dojemné budovy, na jejímž místě už dávno stojí Bílý dům, žije pan profesor v dnešním hudebním Brně svými učebnicemi a slovníky, třebaže si to ty stovky jeho studentů ani neuvědomují.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více