Krátké přemítání nad některými hudebními institucemi města Brna.
Podnět k další úvaze nad hudebními dějinami Brna poskytl jeden ze článků říjnového čísla časopisu Harmonie (Luboš Stehlík: České a moravské filharmonie). Tentokrát jde o úvahu krátkou, reflektující současný či převažující způsob vnímání minulosti, způsob konstruování historické reflexe.
V dějinách hudebního Brna se jako jeden z nejstabilnějších kontinentů v bouřlivých vodách minulých staletí (přičemž ani dnes není o bouře nouze, naopak) opakovaně vynořuje hudební fundace augustiniánského kláštera. Ano, jde o instituci dlouhověkou, rozprostírající svou existenci přibližně mezi polovinu 17. a polovinu 20. století, korunovanou obvykle připomínkou jejího nejslavnějšího absolventa, Leoše Janáčka coby „modráčka“, fundatisty starobrněnského kláštera. Janáček sám navíc fundaci popisuje jako „brněnskou starou konservatoř hudby“. V těchto intencích je i současná brněnská konzervatoř, založená roku 1919, považována za pokračovatelku této tradice (jak se lze mimo jiné dočíst na aktuálním webu konzervatoře).
Na počátku hudebního souboru brněnských augustiniánů je známá fundace hraběnky Sibylly Polixeny Františky z Montani, rozené z Thurnu a Wallsassina, založená roku 1648 ve výši dvaceti tisíc zlatých kapitálu. Z ročního výnosu této neobvykle bohaté fundace měla být v augustiniánském klášteře u kostela svatého Tomáše zřízena kaple (po smrti hraběnky mělo být její tělo převezeno dle testamentu z Kladska do Brna a pohřbeno v této kapli), slouženy zádušní mše a zřízen špitál pro zaopatření dvanácti chudých osob k poctě Panny Marie.
Teprve po smrti hraběnky příslušná komise zjistila, že původní kapitál vázaný na jejích statcích nedosahuje oněch dvaceti tisíc zlatých a fundační obnos byl tedy snížen na patnáct tisíc. V této souvislosti bylo, bezpochyby z iniciativy konventu, upraveno ustanovení o špitálu – klášter se nově zavázal k zaopatření šesti chudých a cnostných chlapců, kteří se budou vzdělávat v hudbě a humanitním studiu a na oplátku se budou aktivně podílet na liturgické hudbě při klášteře. Postupem času došlo k navýšení počtu fundatistů a v důsledku josefínských reforem také ke známému přeložení augustiniánského kláštera na Staré Brno.
Sám Bohumír Štědroň, který se této problematice věnoval dosud nejpodrobněji, považuje augustiniánský seminář za první svého druhu v Brně a druhý na Moravě hned po loretánském semináři v Mikulově.
Avšak přehlížíme-li dostupné prameny k hudebnímu dění v Brně 17. století, je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že své hudebníky měly v této době oba farní kostely (sv. Jakuba a kolegiátní chrám sv. Petra a Pavla) a především že hudební seminaristy, tedy zaopatřené chudé chlapce, podílející se na liturgické hudbě konkrétní instituce, nalezneme i v rámci brněnské jezuitské koleje (podobně jako v případě dalších moravských kolejí Tovaryšstva, zejména starší koleje v Olomouci).
Letmé nahlédnutí do soupisu hudebních prefektů tohoto řádu ukazuje, že dosud nejstarší známý vedoucí chrámového kůru je v Brně doložen už v letech 1609–1610 (jistý Simeon Sidecius původem z Čech). Mezi jmény brněnských hudebních prefektů, tedy členů jezuitského řádu, ostatně nalezneme i Felixe Kadlinského (k roku 1641), který později velmi invenčně přebásnil předlohu německého jezuity Fridricha Spee (Zdoro-Slavíček v kratochvilném Hájičku postavený…, Praha 1665), intimních duchovních písní s pastorálním zabarvením, nebo rodáka z Ivančic Lukáše Kolíka (?, v pramenech obvykle vedeného jako Lucas Kolick), jednoho z obránců Brna před Švédy v roce 1645, který zemřel jako misionář v Sedmihradsku. Hudební seminář pak existoval prakticky při každé koleji Tovaryšstva až do zrušení řádu v roce 1773.
Skutečnost, že jezuité považovali kvalitní hudbu při liturgii za naprosto samozřejmou věc, odráží nízká frekvence zmínek o hudbě v poměrně dobře dochovaných písemnostech brněnské koleje, která vynikne například ve srovnání s téměř každoročními zmínkami o uvedených hrách (důležitou součástí zprávy jsou v tomto případě údaje o urozeném obecenstvu). Také u jezuitů byli seminaristé živeni z výnosu fundací, jak je patrné v případě mladšího, menšího hudebního ansámblu při jezuitské rezidenci v nedalekých Tuřanech. Všechny tyto instituce si zaslouží samostatnou nebo alespoň detailnější reflexi, proto se nyní spokojme s připomínkou těchto opomíjených skutečností.
Jestliže v úvodu zmíněný článek věnovaný aktuálnímu filharmonickému provozu v naší zemi končí ódou na Pražský filharmonický sbor, který má prostředky „jen na tři koncerty (v sezóně, pozn. autora), zato každý je dramaturgickou lahůdkou…“, pak se do mysli vtírá úsloví „extra Pragam non est vita“. V tomto případě se konstrukce aktuální krajiny domácích hudebních institucí jeví jako pokřivená. Nespravedlivě je opomenut Český filharmonický sbor Brno, o jehož renomé netřeba pochybovat, zato je vhodné připomenout, že se na rozdíl od Pražského filharmonického sboru nachází v podstatně svízelnější ekonomické situaci a konečně že jeho abonentní cyklus na aktuální sezónu nabízí rovný půltucet koncertů.
Zdroje:
Markéta Holubová: Biografický slovník hudebních prefektů působících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1556–1773. Praha 2009.
Jiří Sehnal – Jiří Vysloužil: Dějiny hudby na Moravě. Brno 2001.
Bohumír Štědroň: Základy fundační kapely v Brně před Křížkovským. Slezský sborník 49/1951, č. 2, s. 155–183.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..