Pět minut před začátkem: Janáčkovo divadlo

Pět minut před začátkem: Janáčkovo divadlo

Před Janáčkovým divadlem je letos v létě živo jako na kolotočích. Nové vodotrysky i vodní opona lákají k odpočinku, pozorování i osvěžení a nakonec zadělaly městu i na malý skandál, když si z nich méně konvenční jedinci udělali koupaliště. Ale ať už si o lidech koupajících se v kašně myslíme cokoliv, pořád je to lepší než kolotoče, které tam ještě před několika lety opravdu stávaly.

V mezidobí mezi kolotoči a dneškem se na zplanýrované ploše parkovalo, potom se chvíli nedělo nic a nakonec jsou před divadlem podzemní garáže a nad nimi ta spousta vody, napevno zabudované stolky se sedačkami a taky tráva. Dnes si člověk může postát na schodech před divadlem a nemusí prchat dovnitř málem se zavřenýma očima, aby se na tu hrůzu směrem k pomníku rudoarmějce nemusel dívat. Před kolotoči tu také bývala voda, ale to už je hodně dávno. Do obdélníkové nádrže směřovaly obloukem proudy z menších trysek a na konci stál opravdový, pořádný vodotrysk, kterému dnešní vodní opona nesahá ani po kotníky. Sice neuměl takové obrazce a nápisy, ale za starých časů bylo stejně všechno lepší a dětskému údivu z věcí viděných poprvé se sotva něco vyrovná. Na zvuky, které tehdy bývalo slyšet před divadlem, si naštěstí nevzpomínám, takže můžeme klidně považovat za nejlepší ty dnešní.

Poprvé jsem starý vodotrysk obdivoval někdy začátkem sedmdesátých let, možná cestou na první představení, které jsem v Janáčkově divadle viděl. Byl to balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky a nejsem zdaleka jediný, pro koho znamenal vstupní bránu do světa velkého divadla. Potom už jsme ale s maminkou chodili především na opery, kromě obligátního Labutího jezera. Rozhodně jsem hodně brzo viděl Prodanou nevěstu, z níž mi jakousi záhadou utkvělo ze všeho nejvíc Kecalovo ujišťování „všechno je hotovo“. Z Rusalky jsem si nejvíc pamatoval slávu, kterou divadlo přichystalo k padesátinám Václavu Halířovi – jeho postavu zeleného vodníka to ještě víc zvýraznilo. Dál mě zaujalo, že Rusalka byla ve třetím dějství najednou šedohnědá a na hlavě se jí cosi blýskalo – netušil jsem proč. Do nějakých deseti let jsem měl nakoukaný operní základ včetně takových nezbytností, jako byl Dalibor s Vilémem Přibylem nebo Zámečníkův Ferda Mravenec – brali jsme to s matkou šmahem. Ale do divadla jsem chodil rád, kromě samotného představení to vždycky znamenalo peprmintové bonbóny v čokoládě a navíc – při troše štěstí – i ten olbřímí vodotrysk. Dnes mi jeho nevyzpytatelné tryskání/netryskání připomíná film Jacquese Tatiho Můj strýček – jeho sestra a švagr v supermoderním domě pouštěli zahradní fontánu, jenom když přicházela důležitá návštěva.

Divadlo narozdíl od vodotrysku ale fungovalo vždycky, dobrodružství zrušeného představení jsem tu zažl jen jednou: nehráli se Mistři pěvci norimberští a nejspíš to bylo dobře, možná bych dnes Wagnera nenáviděl. Janáčkovo divadlo se otevřelo pro první návštěvníky 2. října 1965. Bylo jich zřejmě bezmála 1400 – taková byla tehdy kapacita hlediště a dá se předpokládat, že bylo plno. Hrály se Příhody lišky Bystroušky, čímž dostal brněnský kolorit opery zatím poslední významnou pečeť. Tím nechci říci, že by její další inscenace byly bezvýznamné, ale samotný fakt, že se v Brně hraje Janáček, by měl patřit mezi samozřejmosti. Já jsem viděl až další inscenaci Bystroušky, ve které zpíval Revírníka Richard Novák. V té první byl za faráře a jezevce, což si zopakoval také v pařížské inscenaci, kterou nastudoval Charles Mackerras. S otevřením divadla slavil i třicáté čtvrté narozeniny – narodil se ve stejný den – a vypadá to, že letos oslaví osmdesáté čtvrté, stále v plné práci. Ještě pořád zpívá a součástí letošní inscenace Tosky je jeho Kostelník.

janackovo-divadlo-2015-07-001 janackovo-divadlo-2015-07-005 janackovo-divadlo-2015-07-007 janackovo-divadlo-2015-07-016 janackovo-divadlo-2015-07-018 janackovo-divadlo-2015-07-020

Dnes je kapacita hlediště o nějakých 300 míst nižší. Vyhovuje to posluchačům, kteří sedí pohodlněji, i výročním zprávám, v nichž lépe vycházejí procenta návštěvnosti. Nezmenšené ale zůstalo jeviště – největší z českých divadel vůbec. Vysloveně si říká o velké, rozmáchlé inscenace a díky němu jsme mohli vidět i hostující soubor Královské opery Covent Garden, který tu jako součást Roku české hudby 2004 provedl inscenaci rekonstruované verze Řeckých pašijí. Bylo to sice až začátkem roku 2005, ale vem to čert. Slyšeli jsme vynikající zpěváky – přinejmenším Willard White a Marie McLaughlin stojí za připomínku – a také si připomněli, že náš operní sbor špičkové kvalitě bez potíží stačí. Ten samý Rok české hudby zde také velkolepou operní produkcí začal, byla to Její pastorkyňa v inscenaci z Vídeňské státní opery. Stejně jako pašije ji vytvořil David Pountney, ale narozdíl od Martinů se svým „odkrojovaným“ Janáčkem u publika narazil. Obrovská strojovna mlýnice si vysloužila přezdívku „Temelín“ a bylo vymalováno. Pountneyho Jenůfa nicméně zahájila janáčkovský festival, na němž byly provedeny VŠECHNY Janáčkovy opery, byť některé jen koncertně. Něco takového asi v Brně hned tak znovu nezažijeme. Dnešní festival Janáček Brno měl první ročník v roce 2008 a ubírá se jinými dramaturgickými cestami.

Dolů pod divadlo se chodívalo odjakživa do Bohémy, která se po letech útlumu vrátila aspoň ke stabilnímu provozu, když ne ke staré slávě. V prodejně bytových doplňků vpravo bývala menší kavárna a hrával se tam jazz – to už se asi nevrátí nikdy. K divadlu se zase chodilo na pravidelné sobotní burzy, na kterých se v dobách normalizace daly koupit vinyly čili elpíčka rockových a vůbec nedostupných kapel. Našel se tu sortiment od Suzi Quatro přes Nazareth a Kiss až po Zappu a kromě obchodujících sem ráda zajížděla i policie čili Veřejná bezpečnost, protože kam bychom s tím socialismem přišli, kdyby si lidi jen tak prodávali a nakupovali. Desky byly strašně drahé a stejně šly na odbyt. Přehrávat je na kazety a šířit mezi známé nebylo pirátství, ale něco mezi vítanou charitou a podkopáváním režimu. Ať už se ale kolem měnilo cokoliv, do divadla se chodilo pořád. Snad nejvíc ze všeho – co já pamatuji – na inscenaci Nabucca z roku 1985. Verdiho hit o vyjití z potupného zajetí ke svobodě a režisér Václav Věžník se sešli s očekáváním publika, jako se to podaří málokdy. Na lístky se stály v předprodeji mnohahodinové fronty a představení vydrželo v repertoáru 15 let.

Mám vzdušný interiér Janáčkova divadla rád a zároveň trpím jeho akustikou, i když asi méně než členové souboru, kteří se s ní musí potýkat pořád. Stejně jako filharmonici, jejichž velké koncerty zde mají svůj dlouhodobý provizorní útulek. Ale čokoládovými bonbóny už si návštěvy zpříjemňovat nemusím, takže to asi není tak hrozné.

Dnešních pět minut jsme čekali, naslouchali a vzpomínali před Janáčkovým divadlem. Minule jsme stáli před Stadionem, příště nás čeká Mariánské údolí.

Foto Boris Klepal, historický záběr archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Stojíme před koncertním sálem, před divadlem, před klubem a čekáme, „až to začne“. Jenže nezačne nic, protože skončila sezóna a hudba se přesunula na festivaly nebo si vzala volno – místo představení začaly prázdniny. Tak nezbývá nic jiného než zůstat venku a naslouchat tomu, co zbylo, a čeho si jindy nevšímáme.  více



Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více