Závěr letošního jubilejního pětadvacátého ročníku F SCÉNY představil na činoherní scéně Městského divadla Brno autorský pořad Iva Mikuše nazvaný O frajeroch a frajerkách.
V komponovaném programu se divákům představilo hned pět, na první pohled možná nesourodých folklorních těles. Z Uherského Hradiště přijel soubor Cifra s doprovodnou muzikou Špica. Z vedlejšího Starého Města dojely sbory Repetilky a Staroměští mládenci s muzikou Bálešáci. Z valašského Vsetína dojel Vsacan a zahraničním hostem byl folklorní soubor Rozsutec ze Žiliny.
Všechna zmíněná tělesa mají na folklorní scéně své místo a patří k amatérským souborům s výbornou interpretační úrovní. Většina z nich má také mnohaletou historii. Nemá tedy význam hodnotit jejich taneční umění nebo výběr repertoáru. Zaměřila jsem se proto spíše na drobné detaily, které mě při tomto, jinak veskrze příjemném zážitku, napadaly.
Průvodcem celého večera byl bývalý tanečník a dramaturg VUS Ondráš Petr Farmačka.
Jak už samotný název pořadu napověděl, všechna čísla se nějakým způsobem dotýkala tématu partnerských vztahů. Najít v repertoáru folklorních souborů podobné téma jistě není složité, protože hluboké lidské city jsou jedním z nejčastějších námětu lidových písní.
I přesto věřím, že sestavit program tak, aby měl smysl, dalo autorovi práci, která se rozhodně vyplatila.
Písně i tance byly výmluvné samy o sobě, takže z mého pohledu bylo místy trochu zbytečné protahování mluveným slovem, které nepřineslo příliš nového a bylo spíše soupisem všemožných stereotypů./p>
VSPT Vsacan se představil ve třech číslech, která se povětšinou zabývala mužským pohledem. Vydařená byla jak krátká scénka z života portášů, tak i série s názvem Černá vlnka, plná figurálních tanců. Ve zbojnickém bych možná více zdůraznila rozdílné úrovně jednotlivých tanečníků, nebála bych se je přiznat.
Cifra z Uherského Hradiště předvedla dvě scénky, které měly lásku přímo ve svém názvu. O zbojnickém milování a Chodníčky lásky. Druhé jmenované byly ve známé hudební úpravě Jiřího Pavlici a s choreografií etnoložky Daniely Stavělové. Její přístup k tanci mám moc ráda, ale v tomto případě mi přišlo, že by do ní tanečníci ještě potřebovali trochu tanečně vyzrát.
Staroměští mládenci a Repetilky vystoupili nyní společně, což považuji za skvělý tah. Znělo jim to krásně zvlášť i dohromady. Obzvláště si cením přesvědčivých sólových výkonů zpěváků, které se ve sborech neobjevují tak často. Možná bych v tomto případě vynechala nacvičené choreografie a nechala chlapy tzv. dělat si co chtějí. Aby se na pódiu cítili více přirozeně.
Dva tance předvedl i slovenský Rozsutec. Tento soubor často recykluje starší choreografie významných slovenských choreografů, takže jsem například kompozici Na zálety Juraja Kubánky mohla vidět už v podání několikáté generace rozsutčárů. Tento tanec má své kouzlo, takže mi vždycky udělá radost, když ho vidím znovu. Na druhou stranu se člověk neubrání srovnávání. A zde musím přiznat svoji slabost pro starší verzi.
Závěrečný Čiko čardáš byl posledním tancem se vším všudy, vygradoval pořad, tak jak to má být. V tomto případě bych snad měla spíše technickou výtku. Když jsem viděla, jak v pozadí muzikanti potí krev, ven k divákům šla hudba možná zbytečně potichu, což trochu zmenšilo požadovaný efekt.
Jubilejní F SCÉNA byla dovršena příjemně, snad jen škoda obrovské bouřky, která těsně před začátkem pořadu řádila v ulicích Brna. Kvůli ní zřejmě řady diváků trochu prořídly. Na výkony tanečníků a muzikantů to ale nemělo vliv.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..