Vojenský umělecký soubor Ondráš se v premiéře nového pořadu Karpatami vydal tanečním krokem přes vršky a doliny Karpatského oblouku. Novinka profesionální části souboru se odehrála na jevišti brněnského divadla Radost. A radostné bylo i sledování tohoto nového počinu. Soubor v něm na chvíli opouští velkolepé choreografie a vrací se blíže k původnímu lidovému materiálu, aniž by se vzdal vlastního výrazu.
Celkovou atmosféru představení navodil úvod zasazený do melancholické, potemnělé světnice, jejíž dominantu tvořila otevřená dřevěná police, která se stala ústředním motivem celého představení. Ukrývala v sobě totiž artefakty, které si účinkující postupně rozebírali do jednotlivých čísel – od klobouků přes zástěru až po hudební nástroje.
Pořad začal v Zakarpatské oblasti tedy v jihovýchodním cípu Ukrajiny, který víceméně odpovídá historickému území Podkarpatské Rusi a následně přecházel k rusínským zpěvům ze slovenské strany. Nevím, zda to byl záměr autorů, ale v kontextu současného dění na mě tato část silně zapůsobila.
Následoval pomyslný přesun do oblastí obývaných Goraly. Už zde byl patrný postup režiséra programu Jana Kysučana, který pomocí hudebních a tanečních prolínání zdůrazňoval stylové shody, ale i rozdíly jednotlivých oblastí. V tomto případě to bylo propojení Goralů od Jablunkova ve Slezsku s těmi slovenskými z okolí obce Suchá Hora v jednom tanci.
Stejný přístup bylo možné zaznamenat také v následujícím pozvolném přesunu přes Laško až na Valašsko. Vyzdvihnout musím pěvecký výkon Michala Trkana v sérii písní z jižního Valašska. I když jsem v jeho projevu cítila trochu slováckého témbru, nic to neubralo na jeho bravurnosti a nehraném prožitku.
Poté se diváci cestou přes Moravské Kopanice a Strání krátce ocitli opět na Slovensku, kde mě velice potěšila choreografie z Lubiny, obce kousek od Myjavy. Upustilo se v ní od klasické přehlídky zvedaček všeho druhu a také tento tanec zůstal v prostší, méně stylizované podobě.
Odtud už to bylo jen kousek na Horňácko tedy do regionu, který se v tanečním repertoáru tohoto profesionálního tělesa v posledních letech vůbec neobjevil. A Ondráš se popasoval s jeho specifiky skvěle. Obzvláště cením, že se zpěváci nezalekli ani nářečního ł, které mimohorňácké muziky a soubory často vypouštějí.
Na konci horňáckého vstupu pak režisér Kysučan dovedl přechod do dalších regionů k dokonalosti, když v jediném verbuňku propojil Moravu, Slovensko a Rumunsko. Přestože jednotlivé oblasti dělí stovky kilometrů, podařilo se mu najít společné prvky a zároveň zachovat jejich regionální svébytnost, a to díky důmyslným choreografickým a hudebním přechodům. Závěr pořadu patřil tancům maďarské menšiny žijící v Rumunsku z obce Magyarpalatka.
V pořadu Karpatami tvůrci upustili od dějové linky a divák tak mohl v klidu a bez rušivých hereckých výkonů vnímat pouze tanec a hudbu, což mě potěšilo. Méně stylizované choreografie, na které nejsou diváci v podání Ondráše zvyklí, k tomu mohly vybízet. Tomuto mámení ale režisér nepodlehl a udělal dobře.
Ještě před koncertem se pod fotografiemi tanečníků z generální zkoušky na sociálních sítích objevily kritické komentáře směřující k jejich oděvu. Mě ale naopak příjemně překvapilo, jakým směrem se soubor posunul. I když by regionální odborníci na krojích bezpochyby našli určité nepřesnosti, z mého pohledu jsou – například s ohledem na nutnost rychlých převleků – spíše marginální. Nejvíce byl tento posun patrný třeba u ženských krojů z Moravských Kopanic.
Hodnotit výkony interpretů je snad i zbytečné. V tomto ohledu je totiž Ondráš vždy skvěle připravený. Tanečníci pod vedením Jana Kysučana, muzika pod smyčcem Dominika Orsága i dívčí sbor, který má na starost Ondřej Bazala, tedy ani tentokrát nezklamali a byli výborní. Svůj podíl na tom měl určitě i výběr odborných spolupracovníků, kteří byli pro pořad přizváni.
Drobný nedostatek, který ale nelze vždy ovlivnit, jsem viděla v prostoru. Pásmo bylo vytvořeno pro komorní sestavu hudebníků i tanečníků, i přesto by podle mého názoru lépe vyniklo na větším pódiu. Jediným rušivým momentem celého koncertu pro mě bylo úvodní slovo. Působilo dojmem, že divákům trochu vnucuje či předjímá pocit, který si z koncertu mají odnést. Pořad byl sám o sobě působivý, nebylo tedy nutné zdůrazňovat jeho kvality ještě předtím, než si na něj kdokoliv z přihlížejících mohl udělat názor.
Nemyslím, že by se tímto koncertem VUS Ondráš vydal na novou dráhu a jeho fanoušci a pravidelní diváci by to pravděpodobně ani příliš nedocenili. Pro mě to ale byla živá voda, která mi připomněla význam podobných těles v dnešní době. Zpracování takového množství regionů – včetně hudebního doprovodu, krojových varianta a s podporou lokálních odborníků – je časově i finančně náročné. Jsem proto ráda, že se do toho Ondráš pustil a dokázal svou profesionalitu i v tomto, na první pohled jednoduchém, ale ve své podstatě mnohem náročnějším způsobu práce, který respektuje regionální specifika.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..