Už 21. ročník má za sebou Concentus Moravie – hudební festival řady ikonických a historicky významných měst jižní Moravy a sousedních přilehlých okresů, rakouské nevyjímaje. I po uplynutí dvou dekád působí celý podnik trochu jako zjevení a obtížně se k němu hledají vhodná přirovnání.
Concentus Moraviae přišel od samého počátku s milionovým nápadem: necpat se na relativně spokojenou brněnskou scénu a umístit dějiště koncertů na místa, která jsou sama o sobě mimořádná a ze strany Brňanů náležitě ignorovaná. Využil přízně starostů, přesto nápad nebyl pouhým komerčním start-upem: v daných místních podmínkách byl vždy realizován a důsledně dodržován ambiciózní dramaturgický plán. V žádném ročníku nechyběli hudebníci, kteří ve své specializaci představovali absolutní globální špičku. Organizátorům nechybí přehled o aktuální hudební scéně a namísto celebrit za výkonnostním zenitem dokážou přizvat mladé interprety, kteří představují skutečnou výkonnostní špičku. To je v českém prostřední ojedinělé.
Velký hudební svět v malých městech
On je vůbec Concentus Moraviae festivalem krajně nečeským. Svým zaměřením i celkovou úrovní by spíše pasoval do Švýcarska, jižní Francie nebo Anglie, kde by byl elitní společenskou událostí vyšších vrstev. Proto je také na místě hovořít o zjevení: uměleckému rozhledu starostů – a není to žádná ostuda – by na počátku dozajista stačily pouťové atrakce typu Václava Hudečka či Jaroslava Svěceného. Přesto dostávají to, co je i ve srovnání s hlavními světovými hudebními metropolemi Londýnem, Vídní a New Yorkem ojedinělé.
Ročníky věnované kupříkladu francouzské hudbě (1999), slovanské hudbě (2001) či hudební migraci(2005) byly opravdovým dramaturgickým unikátem a daly nový smysl pojmu festival. Především v oblasti starší hudby, která je častým zaměřením Concentu, zjevně nebylo problémem pozvat libovolný ansámbl, a tak tu hrála kupříkladu i taková Musica Antiqua Köln (Tišnov), nemluvě o pravidelných vystoupeních Magdaleny Kožené.
Není jasné, proč někdo takto velkoryse hýří silami – a bezpochyby i financemi – v České republice. Zemi, která se odklání od svých hudebních tradic, a převažující společenskou ambicí je dostatečná, vyhovující či „ještě snesitelná“ kvalita. V zemi, kde mnoho hudebních institucí rezignuje na budování jakékoliv smysluplné dramaturgie, aby ji nahradily prezentací hudby jako luxusního zboží pro „lepší“ společnost. Hlavně ať přijede někdo slavný a zahraje něco, co zná každý. Ostatní je vedlejší.
Průnik české i světové kvartetní špičky na Moravu
Mezi nejhodnotnější počiny proběhnuvších 21 ročníků se řadí i letošní pocta smyčcovému kvartetu, jeho české interpretační tradici a navíc tvůrčímu odkazu Beethovenovu a Shakespearovu. Z Beethovena zaznělo především kompletní kvartetní dílo čítající na 16, vesměs dosti náročných položek. Ze souborů vystoupil reprezentativní výběr většinou té nejmladší světové kvartetní generace (7 těles), zahrála i většina profesionálních kvartet českých. Rezidenčním souborem (čtyři programy, pět koncertů a navíc mistrovské interpretační kursy) byl slovensko-český Pavel Haas Quartet, odchovanec pražské třídy Milana Škampy a tedy výsostný následovník české kvartetní tradice. Patří k nejžádanějším tělesům dneška a v České republice vystupuje jen vzácně.
Koncertů přinesl festival během června rovných 35, a tak každý posluchač získal svoji vlastní unikátní festivalovou zkušenost – málokdo totiž najde čas procestovat všechny štace. Vybral jsem třináct, na kterých jsem nechtěl chybět, z nichž jsem nakonec navštívil osm koncertů, tedy zhruba čtvrtinu festivalových akcí (některé programy se opakují). Byla mezi nimi čtyři česká kvarteta (dvakrát Haasovo, jednou pak Zemlinského, Martinů a Ištvanovo), dvě vskutku světová (Meccore, Van Kuijk)a návdavkem závěrečné vystoupení nově vytvořeného Komorního orchestru České filharmonie. Mé svědectví a hodnocení tedy zdaleka nezahrnuje vše, co letošní Concentus nabídl, pár věcí je ale zřejmých.
Potvrdilo se, že dvojice úspěšných domácích souborů, Haasovo a Zemlinského kvarteto, patří k absolutní světové špičce. Přestože oba rozvíjejí českou kvartetní tradici, stěží si lze představit dva odlišnější světy. Haasovcům po zásluze leží svět komorní hudby u nohou: ve svém projevu usilují o dosažení výrazových, dynamických i tempových krajností, nehledají vyváženost, upřednostňují intenzitu prožitku a vše tomu podřizují.
Znalým tradicionalistům se z výstřední hry Haasovců mohou ježit vlasy na hlavě, nacházení nových výrazových a technických možností je ale legitimní a žádoucí. Na první pohled je vůdčím hráčem cellista Peter Jarůšek (podobně jako cellista Antonín Kohout v legendárním Smetanově kvartetu, jehož violistou byl již zmíněný učitela duchovní otec Haasovců Milan Škampa). Ve své hře nikterak dynamicky neustupuje a ostatní se snaží sytosti cellového zvuku přiblížit, což vytváří jejich nezaměnitelný zvuk. První housle Veroniky Jarůškové jsou ve zvuku ostré a záměrně vyčnívají, ovšem bez přehnané forze či vibrata.
Těžko si představit vhodnější těleso na provedení Šostakovičova osmého či Smetanova druhého kvartetu (obojí Žďár nad Sázavou), naopak hledání pianissimových krajností ve Dvořákově „Americkém kvartetu“ v neznějícím kulturním domě v Kyjově poněkud přidusilo dvořákovskou spontaneitu. Zmínit je třeba i jejich elektrizující vzájemný oční kontakt, díky němuž by si koncert dozajista užil i starý Beethoven nebo Smetana.
Oproti tomu Zemlinského kvarteto usiluje o velmi tradiční projev s důrazem na dokonale zvládnutou techniku, perfektní vypointování četných agogických fines a doširoka rozvinutou zpěvnost všech melodických partů. Jistým hráčským nadhledem mírně dominuje viola Petra Holmana, který při hře také nejvíce komunikuje s publikem, zatímco projev cellisty Vladimíra Fortina je mírný, sametový, až submisivní, ve zvuku vždycky dominují oboje housle.
Oba popisované soubory při hře tradičně sedí, zatímco polský Meccore String Quartet, můj největší letošní festivalový zážitek, v třebíčské Zadní synagoze s výjimkou cellisty stál a důsledně mezi skladbami střídal houslové party, aby nikdo nebyl první ani druhý. Mohlo to být i zásluhou prostoru, který se na kvartetní zvuk jeví vskutku optimální, a výběru skladeb (Penderecki, Szymanowski, Beethovenův op. 18/4), nicméně polští mladíci předvedli dokonalé fungování všech aspektů hry i souhry, odzbrojující sytou barvu zvuku a smysl pro výstavbu intenzivního psychologického prožitku.
Všechny koncerty mají příjemnou a uvolněnou atmosféru, k níž přispívá i to, že města jižní Moravy a okolí mají nesrovnatelně důstojnější vzhled než před 20 lety. Bývá opravdovým požitkem po nich korzovat a objevovat je. Vhodným opatřením proti červnové letní roztěkanosti se ukázalo být odstranění přestávek. Na dramaturgii letos spolupracovali Jiří Beneš s Alešem Březinou a přinesli fascinující mix umanutosti, důslednosti a činorodosti. Příjemným průvodcem festivalem se staly zasvěcené, podrobné a krásně formulované texty Jiřího Beneše v tištěných programech a v katalogu.
Nenápadnou novinkou je letos zapojení Brna mezi oficiální festivalová města. V minulosti tu sice proběhlo několik večerů Concentu, spíše však z praktických důvodů. Bylo by chybou, kdyby město pojalo svoji účast na přehlídce městeček a vesnic pouze symbolicky, naopak by mělo aktivně a v souladu s charakterem akce prosadit to, co je na něm pozoruhodné: velké prostory pro velkoryse pojaté koncerty včetně symfonických a oratorních, z menších zase ty unikátní, například vily Tugendhat, Stiassni, Löw-Beer a jiné.
Když člověk vzpomíná na prvních pár ročníků Concentu Moraviae, vybaví se mu mnohem výraznější podíl brněnských posluchačů. Doprava z Brna byla zajišťována na libovolný koncert a vizuální prezentace v brněnských ulicích dominovala. Nyní je Concentus pevně ukotven v kulturním kalendáři jednotlivých měst a návštěvnost jeho akcí je, zdá se, vysoká. Přesto je chybou rezignace na větší zapojení Brňanů i zdejších turistů, a především je to škoda. Přinejmenším v červnu česká hudební scéna nenabízí nic atraktivnějšího.
Festival Concentus Moraviae, 21. ročník věnovaný Beethovenovi, české kvartetní tradici a Shakespearovi. 1. – 28. června 2016
