Shakespeare, Beethoven a komorní hudba pro Moravu

Shakespeare, Beethoven a komorní hudba pro Moravu

Už 21. ročník má za sebou Concentus Moravie – hudební festival řady ikonických a historicky významných měst jižní Moravy a sousedních přilehlých okresů, rakouské nevyjímaje. I po uplynutí dvou dekád působí celý podnik trochu jako zjevení a obtížně se k němu hledají vhodná přirovnání.

Concentus Moraviae přišel od samého počátku s milionovým nápadem: necpat se na relativně spokojenou brněnskou scénu a umístit dějiště koncertů na místa, která jsou sama o sobě mimořádná a ze strany Brňanů náležitě ignorovaná. Využil přízně starostů, přesto nápad nebyl pouhým komerčním start-upem: v daných místních podmínkách byl vždy realizován a důsledně dodržován ambiciózní dramaturgický plán. V žádném ročníku nechyběli hudebníci, kteří ve své specializaci představovali absolutní globální špičku. Organizátorům nechybí přehled o aktuální hudební scéně a namísto celebrit za výkonnostním zenitem dokážou přizvat mladé interprety, kteří představují skutečnou výkonnostní špičku. To je v českém prostřední ojedinělé.

Velký hudební svět v malých městech

On je vůbec Concentus Moraviae festivalem krajně nečeským. Svým zaměřením i celkovou úrovní by spíše pasoval do Švýcarska, jižní Francie nebo Anglie, kde by byl elitní společenskou událostí vyšších vrstev. Proto je také na místě hovořít o zjevení: uměleckému rozhledu starostů – a není to žádná ostuda – by na počátku dozajista stačily pouťové atrakce typu Václava Hudečka či Jaroslava Svěceného. Přesto dostávají to, co je i ve srovnání s hlavními světovými hudebními metropolemi Londýnem, Vídní a New Yorkem ojedinělé.

Ročníky věnované kupříkladu francouzské hudbě (1999), slovanské hudbě (2001) či hudební migraci(2005) byly opravdovým dramaturgickým unikátem a daly nový smysl pojmu festival. Především v oblasti starší hudby, která je častým zaměřením Concentu, zjevně nebylo problémem pozvat libovolný ansámbl, a tak tu hrála kupříkladu i taková Musica Antiqua Köln (Tišnov), nemluvě o pravidelných vystoupeních Magdaleny Kožené.

Není jasné, proč někdo takto velkoryse hýří silami – a bezpochyby i financemi – v České republice. Zemi, která se odklání od svých hudebních tradic, a převažující společenskou ambicí je dostatečná, vyhovující či „ještě snesitelná“ kvalita. V zemi, kde mnoho hudebních institucí rezignuje na budování jakékoliv smysluplné dramaturgie, aby ji nahradily prezentací hudby jako luxusního zboží pro „lepší“ společnost. Hlavně ať přijede někdo slavný a zahraje něco, co zná každý. Ostatní je vedlejší.

Průnik české i světové kvartetní špičky na Moravu

Mezi nejhodnotnější počiny proběhnuvších 21 ročníků se řadí i letošní pocta smyčcovému kvartetu, jeho české interpretační tradici a navíc tvůrčímu odkazu Beethovenovu a Shakespearovu. Z Beethovena zaznělo především kompletní kvartetní dílo čítající na 16, vesměs dosti náročných položek. Ze souborů vystoupil reprezentativní výběr většinou té nejmladší světové kvartetní generace (7 těles), zahrála i většina profesionálních kvartet českých. Rezidenčním souborem (čtyři programy, pět koncertů a navíc mistrovské interpretační kursy) byl slovensko-český Pavel Haas Quartet, odchovanec pražské třídy Milana Škampy a tedy výsostný následovník české kvartetní tradice. Patří k nejžádanějším tělesům dneška a v České republice vystupuje jen vzácně.

Koncertů přinesl festival během června rovných 35, a tak každý posluchač získal svoji vlastní unikátní festivalovou zkušenost – málokdo totiž najde čas procestovat všechny štace. Vybral jsem třináct, na kterých jsem nechtěl chybět, z nichž jsem nakonec navštívil osm koncertů, tedy zhruba čtvrtinu festivalových akcí (některé programy se opakují). Byla mezi nimi čtyři česká kvarteta (dvakrát Haasovo, jednou pak Zemlinského, Martinů a Ištvanovo), dvě vskutku světová (Meccore, Van Kuijk)a návdavkem závěrečné vystoupení nově vytvořeného Komorního orchestru České filharmonie. Mé svědectví a hodnocení tedy zdaleka nezahrnuje vše, co letošní Concentus nabídl, pár věcí je ale zřejmých.

Potvrdilo se, že dvojice úspěšných domácích souborů, Haasovo a Zemlinského kvarteto, patří k absolutní světové špičce. Přestože oba rozvíjejí českou kvartetní tradici, stěží si lze představit dva odlišnější světy. Haasovcům po zásluze leží svět komorní hudby u nohou: ve svém projevu usilují o dosažení výrazových, dynamických i tempových krajností, nehledají vyváženost, upřednostňují intenzitu prožitku a vše tomu podřizují.

Znalým tradicionalistům se z výstřední hry Haasovců mohou ježit vlasy na hlavě, nacházení nových výrazových a technických možností je ale legitimní a žádoucí. Na první pohled je vůdčím hráčem cellista Peter Jarůšek (podobně jako cellista Antonín Kohout v legendárním Smetanově kvartetu, jehož violistou byl již zmíněný učitela duchovní otec Haasovců Milan Škampa). Ve své hře nikterak dynamicky neustupuje a ostatní se snaží sytosti cellového zvuku přiblížit, což vytváří jejich nezaměnitelný zvuk. První housle Veroniky Jarůškové jsou ve zvuku ostré a záměrně vyčnívají, ovšem bez přehnané forze či vibrata.

Těžko si představit vhodnější těleso na provedení Šostakovičova osmého či Smetanova druhého kvartetu (obojí Žďár nad Sázavou), naopak hledání pianissimových krajností ve Dvořákově „Americkém kvartetu“ v neznějícím kulturním domě v Kyjově poněkud přidusilo dvořákovskou spontaneitu. Zmínit je třeba i jejich elektrizující vzájemný oční kontakt, díky němuž by si koncert dozajista užil i starý Beethoven nebo Smetana.

Oproti tomu Zemlinského kvarteto usiluje o velmi tradiční projev s důrazem na dokonale zvládnutou techniku, perfektní vypointování četných agogických fines a doširoka rozvinutou zpěvnost všech melodických partů. Jistým hráčským nadhledem mírně dominuje viola Petra Holmana, který při hře také nejvíce komunikuje s publikem, zatímco projev cellisty Vladimíra Fortina je mírný, sametový, až submisivní, ve zvuku vždycky dominují oboje housle.

Oba popisované soubory při hře tradičně sedí, zatímco polský Meccore String Quartet, můj největší letošní festivalový zážitek, v třebíčské Zadní synagoze s výjimkou cellisty stál a důsledně mezi skladbami střídal houslové party, aby nikdo nebyl první ani druhý. Mohlo to být i zásluhou prostoru, který se na kvartetní zvuk jeví vskutku optimální, a výběru skladeb (Penderecki, Szymanowski, Beethovenův op. 18/4), nicméně polští mladíci předvedli dokonalé fungování všech aspektů hry i souhry, odzbrojující sytou barvu zvuku a smysl pro výstavbu intenzivního psychologického prožitku.

Všechny koncerty mají příjemnou a uvolněnou atmosféru, k níž přispívá i to, že města jižní Moravy a okolí mají nesrovnatelně důstojnější vzhled než před 20 lety. Bývá opravdovým požitkem po nich korzovat a objevovat je. Vhodným opatřením proti červnové letní roztěkanosti se ukázalo být odstranění přestávek. Na dramaturgii letos spolupracovali Jiří Beneš s Alešem Březinou a přinesli fascinující mix umanutosti, důslednosti a činorodosti. Příjemným průvodcem festivalem se staly zasvěcené, podrobné a krásně formulované texty Jiřího Beneše v tištěných programech a v katalogu.

Nenápadnou novinkou je letos zapojení Brna mezi oficiální festivalová města. V minulosti tu sice proběhlo několik večerů Concentu, spíše však z praktických důvodů. Bylo by chybou, kdyby město pojalo svoji účast na přehlídce městeček a vesnic pouze symbolicky, naopak by mělo aktivně a v souladu s charakterem akce prosadit to, co je na něm pozoruhodné: velké prostory pro velkoryse pojaté koncerty včetně symfonických a oratorních, z menších zase ty unikátní, například vily Tugendhat, Stiassni, Löw-Beer a jiné.

Když člověk vzpomíná na prvních pár ročníků Concentu Moraviae, vybaví se mu mnohem výraznější podíl brněnských posluchačů. Doprava z Brna byla zajišťována na libovolný koncert a vizuální prezentace v brněnských ulicích dominovala. Nyní je Concentus pevně ukotven v kulturním kalendáři jednotlivých měst a návštěvnost jeho akcí je, zdá se, vysoká. Přesto je chybou rezignace na větší zapojení Brňanů i zdejších turistů, a především je to škoda. Přinejmenším v červnu česká hudební scéna nenabízí nic atraktivnějšího.

Festival Concentus Moraviae, 21. ročník věnovaný Beethovenovi, české kvartetní tradici a Shakespearovi. 1. – 28. června 2016

Pavel Haas Quartet/ Magdalena Kožená a Ondřej Havelka/ foto Jiří Sláma

Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více