Slávek Janoušek: Tohle je vzkaz

Slávek Janoušek: Tohle je vzkaz

„Tolik, co údajně dnes je nám, to dřív bylo starým lidem,“ zpívá Slávek Janoušek v písni Alzheimer a Parkinson.  Písničkář, který loni v září oslavil 65. narozeniny, našel ve stárnutí mimořádně silné téma pro svou novou desku. Tohle je vzkaz je album nejen o přibývajících létech, ale i o tom, jak si „na stará kolena“ čím dál víc vážíme své rodiny a svých kořenů. Třebaže najdeme velmi silné momenty na všech Janouškových albech, Tohle je vzkaz lze vnímat jako třetí díl trilogie jeho nejsilnějších nahrávek – Kdo to zavinil (1988), Tancuj a zpívej (1997) a Tohle je vzkaz (2018).

Janoušek svůj talent – pomiňme teď alba pro děti z poslední doby – dělil mezi písně humorné a vážné. Na festivalech mu tleskávaly davy při líčení peripetií se Škodou 1000 MB nebo při reminiscenci na brannou výchovu (Pochodové cvičení). Trvalejší hodnotu však mají jeho vážnější skladby, případně ty, v nichž silné téma jen lehce koření humorem (jako zmíněný Alzheimer a Parkinson nebo v minulosti Rozhovor s nádražákem). Debutové album z roku 1988 přineslo písně, v nichž se autorovi povedlo pojednat problémy konce normalizační doby takovým způsobem, že nakonec ty texty mají nadčasovou platnost. I když je to dnes z Brna do Vídně blíž než do Prahy, i když už nenastupujeme na vojenskou službu a svět kolem nás je jiný, při poslechu písní Kdo to zavinil? Mumie, Jakubovi, Rozhovor s nádražákem, Ve vlaku cestou tam nebo Divný suchý rok stále mrazí. Když o deset let později Janoušek nahrával další silnou kolekci Tancuj a zpívej, byla společenská situace jiná. Tentokrát mu ale pomohlo šťastné spojení hned se dvěma kapelami – s tehdy velmi mladým Cimbal Classikem a s Každý den jinak Vlasty Redla. Zvukovou pestrost tohoto alba už Janoušek nikdy později nezopakoval. A písně jako Svatý Martin, Nerozlepený dopis, Na cestě domů, titulní Tancuj a zpívej nebo Hosté na Zemi od Jiřího Bulise patří stále k tomu nejlepšímu, co kdy nahrál.

V dalších dvaceti letech Slávek Janoušek připravil další dvě řadová alba – Letadlo a Nestíhám. I na nich najdeme velmi silné momenty, ale oběma chybí sevřenost a celková síla dvou výše zmíněných kolekcí. Ona síla se však nyní vrací především v textech alba Tohle ja vzkaz. Janoušek v bookletu píše o inspiraci básní čínského mistra z 8. století, kterou si matně vybavoval ze školy. Na webu pak líčí, jak rozpracované album dokončil i díky snu. To vše je zajímavý, pro poslech však nikoli nutný kontext. Důležitější jsou texty samotné – od toho prvního, v němž Janoušek ještě promlouvá slovy čínského Li Pa, přes následující popisný Narodit se po válce, vyznání Tvůj vlas nebo opravdu silnou reflexi otcovství (Každý potřebuje otce) a rodičovství (Tvoje ruce) až po zmíněného Alzheimera s Parkinsonem.

Na začátku 90. let se řešilo, zda budou mít písničkáři po pádu režimu o čem zpívat. V dnešní době opět roste potřeba promlouvat ke společenským tématům (viz alba Jaroslava Hutky nebo o více než generaci mladšího Jakuba Čermáka), ale silné téma se dá najít i v obyčejném životním běhu člověka. Slávek Janoušek vzpomíná na dobu, kdy mu bylo pět nebo čtyřicet. I v rámci jedné písně skáče z dekády do dekády, vybavuje vtipné historky, nostalgicky vzpomíná… A když filosofuje, dělá to nenásilně a důvěryhodně. Hledá díry v zataženém nebi, prosí o lásku a odpuštění a cítí se jako „čím dál menší brankář v čím dál větší brance“. Jeho metafory, které jen sem tam prosvětlují jinak spíše konkrétní texty, jsou vtipné, originální a přitom nenásilné. Stejně přirozené je i propojení jeho vlastního „obyčejného“ života s tragédiemi, které mnozí ani nevnímáme. Když přemítá, kolik lidí už žilo na této planetě, jen tak mimochodem prohodí, že „některé, jen se narodili, zabili a někteří se ani nenarodili“.

Výběr témat i práce s jazykem dělá z alba Tohle je vzkaz jednu z nejsilnějších českých folkových desek poslední doby, chápeme-li folk jako hudbu s poselstvím, vzkazem (protože tohle je skutečně vzkaz). Škoda jen, že se silné téma nepovedlo zabalit do zajímavějšího hudebního obalu. Folkrockový kabátek, který Slávek Janoušek se svou doprovodnou kapelou albu dal, totiž bohužel neodpovídá zvuku, který dnes od tak zásadního alba čekáme. Ve studiu se sice sešli dobří až špičkoví muzikanti (Josef Klíč a Luboš Novotný jsou mistři svých nástrojů, rytmika Jakub Šimáně a Pavel Bříza je po řemeslné stránce excelentní). Jenže kombinace Janouškových důvěrně známých harmonických postupů, spojení s jeho charakteristickým hlasem, melodie, které si člověk už při prvním poslechu domýšlí – vše je naprosto předvídatelné. Ne, není to špatně. Jen zatímco po textové stránce by šlo skutečně o adepta na desku roku, zvukově Tohle je vzkaz odpovídá spíše konci 90. let, kdy u nás folkoví písničkáři a dříve čistě akustické kapely objevovali kouzlo bicích nástrojů a rockové rytmiky.

Slávek Janoušek – Tohle je vzkaz; Agentura JAN 2018m, 13 písní + coda; stopáž: 51:09

Foto FB umělce 

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více