Tajemství svatého Jana

Tajemství svatého Jana

Letos v listopadu uplyne devadesát let od kompozice prvního z obou smyčcových kvartetů Leoše Janáčka. Skladba, která je dnes už samozřejmou součásti mezinárodního kvartetního repertoáru, má přitom podtitul, kterému málokdo porozumí na první pohled: z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty. Jméno belgického houslového virtuosa Rodolpha Kreutzera žije dnes sešitem skvělých etud, jímž musí projít prostě každý profesionální houslista, a potom řečenou sonátou, kterou ovšem nenapsal on, nýbrž Beethoven – ten mu ji věnoval. Další Kreutzerovu sonátu napsal Tolstoj, nikoli už jako sonátu, nýbrž jako obsáhlejší novelu: Beethovenova Kreutzerova sonáta je v ní literárním motivem jedné z postav milostného trojúhelníku, démonického houslisty, jehož kouzlu podléhá mladá paní, manželka vypravěče, který se nakonec stane jejím vrahem.

Svůj první kvartet napsal Janáček devětašedesátiletý (!); do té doby na kvartet nepomyslel, ale když začal být konečně světově proslulý, požádalo jej České kvarteto o skladbu, kterou by mohlo doplnit svůj český repertoár. Janáček se cítil touto výzvou polichocen; do kvartetu se pustil hned a napsal jej za neuvěřitelných devět dní (od 30. října do 7. listopadu 1923). Námět, u skladby tohoto druhu neobvyklý (který smyčcový kvartet je inspirován cizím literárním dílem!), měl dokonale promyšlen – napsal na něj v letech 1908–9 dvě verze (nedochovaného) klavírního tria. Vztah této starší skladby k novému kvartetu zůstane ovšem tajemstvím; Janáček sám uvedl jen, že z několika myšlenek odtud povstalo kvarteto. Nasnadě je domněnka, že v úsilí vyhovět co nejrychleji výzvě Českého kvarteta prostě trio přepracoval a zničil – mluví pro ni neuvěřitelně krátká doba kompozice; proti ní stojí skutečnost, že hudba kvartetu odpovídá Janáčkovu způsobu hudebního myšlení teprve ve dvacátých letech, po Káti Kabanové, k níž se dokonce některými důležitými prvky (hlavním tématem!) odvolává. Skutečnost, že Janáček sáhl znovu po známé Tolstého novele, lze vysvětlit tím, že se její námět Janáčkovou životní situací ve dvacátých letech mohutně zaktualizoval.

Jeho problematiku – manželský trojúhelník – totiž teď Janáček prožíval sám, a to způsobem, který podstatně zasahoval (a měl tak činit stále intenzivněji až do jeho smrti v srpnu 1928) všechen jeho citový a do značné míry i občanský život a zcela zásadně ovlivňoval bez výjimky všechnu jeho tvorbu posledních nejméně jedenácti let.

Tolstého námět otvírá problematiku, kterou Janáček sám žil – vášnivě a nepřetržitě – jako postava cizího muzikanta, zasahujícího do osudu manželské dvojice. Jeho očima také vidí příběh především jako tragédii milované a osudově milující ženské bytosti, kdežto Tolstoj ho přednáší ústy žárlivého manžela-kajícího vraha jako kritiku společnosti a jejích institucí. Hrdinka prvního kvartetu je prostě jednou z Janáčkových postav, které platí za své vzplanutí absolutní cenu.

Posluchač ani interpret nemusejí znát Tolstého novelu, chtějí-li pochopit smysl Janáčkovy skladby (který dirigent Lisztových symfonických Preludií ostatně zná Lamartinovu báseň); Janáčkův odkaz na ni v titulu skladby prostě jen otvírá (nebo spíš zastírá) jeho vlastní životní problematiku. Hudba však od samého začátku působí sugestivně, doslova magicky: vstupní motiv vzestupné kvarty a velké sekundy je Janáčkovým „životním motivem“, známým z řady jiných Janáčkových skladeb; v kvartetu je hlavní hudební myšlenkou, jež na jedné straně vystupuje jako osudové téma v obou krajních částech a na druhé prostupuje svými intervaly většinu všeho ostatního tematického materiálu – až po citát dvořákovského motivu smrti ve dvojím zaječení violy, jež odstartuje proslulý finální příval vracejících se myšlenek.

Jakmile Janáček kvartet dokončil, dal partituru svému kopistovi Sedláčkovi opsat a pořídit z ní dvojí rozpis partů; do konce roku tyto materiály sám zkorigoval a doplnil, ale než je poslal Českému kvartetu (7. 1. 1924), dal skladbu zkusmo přehrát právě ustavenému Moravskému, tehdy ještě Kudláčkovu kvartetu. Kvartetisty si pozval, rozdal jim čerstvě opsané party a očekával, že mu na první pokus ověří jeho představu. Jako hráči nebyli členové začínajícího kvarteta žádnými začátečníky – byli verzírovanými členy operního orchestru a Kudláček jeho koncertním mistrem; Janáčkově hudbě však nestačí, aby se každý hráč posadil za svůj part a zahrál jej v intonační a tempové shodě s ostatními, právě proto, že ji žádný zápis nemůže zachytit v úplnosti ani zdaleka. Ukázalo se to ostatně téměř okamžitě a Janáčkova netrpělivost – vzdor upřímnému úsilí všech zúčastněných – rychle rostla; charakteristický výbuch odvrátil Kudláček jen s vynaložením všeho svého diplomatického umění: vysvětlil skladateli, že hráči musejí své party nejprve poznat každý sám a pak se s nimi seznámit navzájem (partituru jim Janáček neukázal) – a slíbil, že tak učiní co nejdřív. Janáček souhlasil, ale objednal si je hned nazítří dopoledne! Když se v určenou hodinu dostavili ke konzervatoři, našli ho – zkřehlého a viditelně rozechvělého – přecházet po chodníku Smetanovy ulice; místo poděkování na pozdrav jim řekl Tak tu chodim a nevim, mam-li to roztrhat či spalit!

České kvarteto přečetlo a nastudovalo skladbu po svém, dalo ji takto vydat v Hudební matici; Moravské na ní zapracovalo s Janáčkem už smířeným – a oba soubory se ji jaly provozovat. Budiž řečeno, že ve třicátých a čtyřicátých letech oceňovala tuto snahu jen menší část publika, triumfální nástup Janáčkovy hudby na světové operní scény a koncertní pódia začal probíhat až ve druhé půli století, souběžně s mohutnou renesancí komorní a zvláště kvartetní hudby. To už se Janáčkových kvartetů ujaly nové soubory – brněnské Janáčkovo a pražské Smetanovo kvarteto – a hned po nich celá plejáda čtveřic, které učinily z tehdejšího Československa kvartetní velmoc. Publiku velkých koncertních síní začala být Janáčkovy kvartety běžné, do uzavřených komorních společností pronikaly pomaleji; zvláštní zážitek však moravským muzikantům často připravila odlehlá místa, kam přijížděli s Janáčkovou hudbou vůbec poprvé.

San Giovanni a Piro je městečko na samém jihu Kampánie nad zálivem Policastro; z neapolské dálnice sjedete u Paduly (to jméno u nás už nikdo nezná, ale za první světové války se v tamním zajateckém táboře formovala italská větev československých legií) projedete městem nazvaným Buonabitacolo (Dobré bydlení) a horským sedlem do vlídné kotliny plné vinic a zahrad – a na protějším hřebeni uvidíte něco, co by u nás bylo už dávno předmětem komplexní památkové péče. Autem se tam dá dojet, k parkování si ovšem musíte sehnat zarážku pod každé kolo, jinak vám ujede. Proč se to jmenuje po svatém Janu, věděl málokdo (prý tam stávala jeho kaple), co znamená Piro s neobvyklou předložkou, nevěděl vůbec nikdo. Zato nám ukázali, kde budeme hrát: románský kostelík na strmém úbočí sousední hory – na nevelké plošině, jíž končilo kolmé skalní žebro, mu slušel název Santa Maria della Rocca, na skále. Minulý rok oslavili jeho tisíciletí. Do skály byla také vytesaná cesta, která k němu od vesnice stoupala velkým obloukem; absolvovali jsme ji pěšky, kostelík se ukázal prostornější, než z dálky vypadal, a pár kroků za ním, kde cesta definitivně končila, se najednou otevřel závratný ptačí pohled na rovnou linii pobřeží ubíhající mnoha kilometry do průzračné mlhy v níž bylo víc tušit než vidět bílou čepici Etny...

Skutečné mrazení však vyvolal pohled zpátky: po skalní cestě stoupal od vesnice dlouhý průvod lidí v přísné sváteční černi. Jdou do své svatyně poslouchat hudbu jako obřad – a my pro ně máme milostné drama našeho Janáčka, s nímž by nás u nás doma žádný kněz do chrámu nepustil. Chovali se jako publikum nezkušené ale pozorné; už při Boccherinim pochopili, že nemají tleskat mezi větami. Mezi Janáčkovými bylo takové ticho, že jsme si netroufali ani tiše přeladit. Ale zůstalo i po závěrečné větě, po tom nejúžasnějším finále vší kvartetní literatury; rozpačitě jsme se tedy postavili – oni vstali taky a zůstali tiše stát. A když jsme nabyli odvahu a podívali se jim do očí, viděli jsme že jsou plny slz...

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více