Vážná hudba pro masy. 10 způsobů jak na to

Vážná hudba pro masy. 10 způsobů jak na to

Dovolte používat mobilní telefony a vnášet pití do sálu, nehrajte ve fracích. Dirigent  Baldur Brönnimann zveřejnil na svém blogu deset návrhů, které by měly koncerty vážné hudby otevřít širšímu publiku. Jsou dobré, špatné, nebo aspoň přijatelné? Debata začíná krátkým komentářem ke každému z nich.

1. Publikum by mělo mít možnost tleskat mezi větami

Pokus o nadšený potlesk po brilantně provedené větě koncertu už asi zažil každý. Pravděpodobně jej okamžitě umlčelo zlostné syčení posluchačů, kteří vědí, co se sluší. Tleskat po jednotlivých větách se dnes považuje za příznak nevychovanosti, buranství nebo aspoň za nepatřičnost. Nebylo tomu tak ale vždy, o reakcích publika na jednotlivé věty Fantastické symfonie píše ve svých pamětech například Hector Berlioz. Mnoho věcí, které dnes pokládáme za samozřejmé, se vkrádalo do koncertního života postupně. Včetně takových základů jako jsou včasné příchody. V dobách Gustava Mahlera, který nároky na disciplínu publika tvrdě prosazoval, bylo ještě nemyslitelné, že by někoho nepustili do sálu po začátku koncertu. Vnímat celou symfoniii jako jednu velkou plochu je samozřejmě krásná myšlenka. Je ovšem otázka, co ruší víc: jestli „nepatřičný“ potlesk, nebo závody v hlasitém kašli, které v každé pauze mezi větami obvykle propuknou.

2. Orchestr by měl ladit v zákulisí

Jsou jistě skladby, které by měly začínat z absolutního ticha. Jak krásně by se z něj vynořila předehra k Tristanovi a Isoldě nebo úvod Mendelssohnova Snu noci svatojánské. Ale co naplat,  ladění symfonického orchestru je magie. Signál, který vybudí hudební receptory k hladovému slintání jako zvonek psy akademika Pavlova. Od úvodního tónu hoboje se rozvine celá škála orchestrálního lomozu, který připravuje posluchače na to, že už se začne. Něco jako odpočítávání před startem. Koncert by nakonec stejně z absolutního ticha nezačal, i naladěný orchestr musí na pódium přijít a usadit se.

3. Mělo by se povolit používání mobilních telefonů v tichém režimu

Komunikovat, zaznamenávat, sdílet. Na rockovém nebo popovém koncertě už je přes les mobilních telefonů sotva vidět na účinkující. Natáčejí se videa, fotí, všechno se hned posílá kamarádům, kteří nejsou přímo na místě. A ti, kdo zaznamenávají, se snad skrze sdílení cítí být ještě víc při věci, než kdyby jenom poslouchali. Když to jde na Lady Gaga nebo Robertu Plantovi, proč ne na koncertě nějakého symfoňáku? Protože jsou horší věci než les displejů někde v hale nabo na stadionu – jsou to ojedinělé svítící displeje v koncertním sále. Strašně ruší všechny okolo a pohled na modře osvícené zombie obličeje znervózňuje a vytrhuje ze soustředění i většinu účinkujících. Ztemělé sály displejům nepřejí, narozdíl od pestře nasvícených show.

4. Programy koncertů by měly být méně předvídatelné

Program koncertů běžného symfonického orchestru je známý na celou sezónu. Je nanejvýš pravděpodobné, že touto dobou už si plánující posluchač může objednat lístek na koncert, kerý se bude konat za rok. A bude vědět, kdo bude hrát, dirigovat i co se bude hrát. Před samotným koncertem si koupí program s vysvětlením, co všechna ta hudba vlastně znamená. Zkusit publikum překvapit nečekanou skladbou, změnou, čímkoliv, co v programu není, je příležitost k dráždivé hře. Samozřejmě to může být i hra s přízní konzervativních návštěvníků, které překvapí všechno kromě Mé vlasti, Novosvětské a podobně provařených kusů.

5. Vnášet nápoje do sálu by mělo být povoleno

Obvykle sice povoleno není, ale v praxi se to už stejně dělá. S okatě nesenou dvojkou bílého sice přes bdělé oči uvaděček sotva někdo projde, ale s třetinkovou pet lahví vody v kabelce ano. Potřeba neustále něco popíjet je poněkud otravná a hodinka bez napití nikomu pitný režim nerozhodí. Pokud se ale někdo dokáže napít bez hlučného otevírání kabelky, srkání a mlaskání, tak by to snad nemusel být problém.

6. Umělci by měli víc komunikovat s publikem

Někteří to občas dělají. Pohovoří o následující skladbě, zavtipkují, představí neobvyklý hudební nástroj a třeba se i pochlubí, jak je obtížné na něj hrát. Bohužel to většinou začne připomínat noční můru dětských hudebních zážitků: výchovný koncert. Naprostá většina hudebníků o hudbě mluvit neumí, ostatně to není jejich práce. Lidí s takovým darem, jaký měli Leonard Bernstein nebo Václav Neumann, je strašně málo.

Baldur Brönnimann: 10 things that we should change in classical music concerts➚

7. Orchestry by neměly hrát ve fracích

Ať orchestry hrají, v čem chtějí, hlavně ať hrají pořádně a neflákají se. Ať si na sebe vezmou třeba tepláky, legíny nebo montérky, ale ať je výsledek k poslouchání. Dress code pro publikum je už dnes absolutně uvolněný. Dobře naložený divák v riflích a ve svetru je lepší než přiškrcený nešťastník v maturitním kvádru. Pravda je taková, že na oblečení orchestru vůbec nezáleží. Pokud má někdo čas si všímat obleků muzkantů, je něco špatně především se samotnou hudbou.

8. Koncerty by měly být přístupnější pro rodiny s dětmi

Je to možná ještě citlivější téma než děti v kavárnách, kde nevycválaní malí lidé ztrpčují život personálu i dospělým hostům. Někteří provozní by nejraději dětem vstup úplně zakázali, kdyby to bylo podle zákona možné. Jiní jim stavějí dětské koutky a snaží se rodiny spíš přitáhnout než odradit. Dítě sdělující polohlasně své dojmy během koncertu je hrozná představa. A to se jedná o činnost někde na dolní hranici dětských potřeb komunikovat a hýbat se. Dětský koutek, kam by mohli rodiče své děcko na dvě hodinky odložit, už je představitelnější. Když může být něco takového v obchodním centru, proč ne u koncertního sálu. Na světě jsou samozřejmě různé děti a některé jsou tak klidné, že se s nimi dá jít i na Brucknerovu symfonii – to jen tak pro úplnost.

9. Koncertní sály by měly víc používat špičkové technologie

Ano, například nekolabující ozvučení nebo tiché větráky, chce se škodolibě podotknout člověku s bohatými zkušenostmi z mnoha zastaralých či jinak nevyhovujících prostor v České republice. Jinak by samozřejmě mohly být v sále třeba velkoplošné obrazovky, na kterých poběží detailní záběry orchestru a dirigenta. Posluchači by získali bližší kontakt s hudebníky, kteří by naopak přišli o možnost si v pauzách nepozorovaně zdřímnout nebo jinak vypnout. Profit by tedy byl pouze jednostranný, ale koneckonců je to publikum, pro které se hraje.

10. Každý koncert by měl obsahovat současnou skladbu

Poslední návrh se stýká s bodem číslo 4, který požaduje menší předvídatelnost koncertních programů. Když orchestr do běžného abonentního koncertu zařadí skladbu Miroslava Srnky, v sále bude asi tak deset lidí, kteří budou mít ponětí, o koho jde. A možná tak dva z nich už ji slyšeli někdy dříve. Ale požadavek na uvádění současné hudby je přesto zcela jasný a legitimní. Je dobré si občas připomenout, že i Bedřicha Smetanu měla řada jeho současníků za pošetilého blázna a jeho druhý smyčcový kvartet nebo Čertovu stěnu považovala za pomatené výplody chorého mozku. Orchestry by měly dělat rozumné kompromisy, co se týká přitažlivosti a vstřícnosti koncertů. Na umělecké kompromisy je tu jiný šoubyznys.

Ilustrační foto Jiří Jelínek

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Nejčtenější

Kritika

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více