Veřejnoprávní rozhlas: Konference o regionech a brněnská perspektiva

3. říjen 2016, 10:30

Veřejnoprávní rozhlas: Konference o regionech a brněnská perspektiva

Odborný rozhlasový časopis Svět rozhlasu otiskl v čísle 35 rozsáhlý materiál – odpovědi zaměstnanců na anketu k problematice regionálního vysílání.  Z ní zveřejňujeme část kritického textu Jiřího Plocka, který se zabývá brněnskou stanicí Českého rozhlasu. Na základě podnětů z ankety se vedení ČRo rozhodlo uspořádat 11. října konferenci o regionálním vysílání a jeho perspektivách. Zvána je odborná i laická veřejnost.

1. O zemi, která není, ale přesto je

Při promýšlení odpovědí na anketní otázky jsem se nakonec rozhodl odpovědět uceleným pohledem „odjinud“. Veřejnoprávní médium, placené občany všech částí státu, by se totiž mělo umět vyrovnat s vrstevnatostí svého podloží. Budu se tedy vyjadřovat k situaci z brněnské, potažmo moravské perspektivy. Nemůžu nezačít historickou rekapitulací, protože je nanejvýš důležitá a troufám si říci, že stojí u kořene řady bolavých míst, jež v našem regionu pociťujeme. Když mluvím v množném čísle, tak kromě své osobní zkušenosti rozhlasové zrcadlím i realitu, s níž se objektivně potýkáme při formulaci dlouhodobější kulturní politiky v městě Brně - například na půdě Brněnského kulturního parlamentu. To je apolitické fórum lidí činných v kultuře a v médiích, které dobrovolně zpracovává magistrátu podklady pro další rozvoj města a spádového regionu v oblasti kultury. Tristní stav brněnských veřejnoprávních médií je zde jedním z velkých problémů.  

Projekt „Regiony 2014“ je svým způsobem završením předchozího dlouholetého vývoje rozhlasu, který se udál ve znamení poměrně bezohledné centralizace a degradace nejstarších tradičních stanic - Brna především a pak Ostravy (situace v Čechách je odlišná, tam je Praha přirozeným zemským centrem). Jmenované stanice byly po dlouhá desetiletí plnohodnotnými institucemi zemského charakteru, protože původně vznikly již před druhou světovou válkou víceméně na základě historického zemského uspořádání. Byly takovými „malými Prahami“: měly knihovny, správu soustavně budovaných a rozsáhlých archivních fondů a na svou dobu vynikající výrobní kapacity. Mělo to svou historickou, geografickou, kulturní i sociální logiku, protože země (Česká a Moravskoslezská) odrážely přirozený vývoj našeho státu – analogicky k sousednímu Rakousku a Německu.

Po komunistickém převratu byly země v roce 1949 zrušeny a nahrazeny systémem krajů. Přesto i noví vládci zachovali určitou hierarchii rozhlasových stanic, protože ona odpovídala hlubší kulturně-sociální realitě. To platilo i navzdory poválečné emancipaci regionů nižšího řádu než zemského, kdy vznikla nová studia. Olomoucká stanice byla zřízena například jako stanice podřízená Brnu, protože to zkrátka zrcadlilo potenci obou přirozených moravských center.  Neobnovením zemského zřízení po roce 1989 a zavedením nové umělé soustavy krajů začala postupná proměna soustavy regionálních stanic. Ta má dnes zjevně centralistickou a hrubě technokratickou povahu odpovídající snad jen formálnímu znění zákona, ale rozhodně neodpovídá kulturně-historicko-sociální realitě.

Země s jejich svérázem a spádovostí – ať už v rovině kulturní, sociální či geograficko-historické - totiž politicko-správním opatřením nezmizely. A nemohou zmizet ani účelovým rozhodnutí, protože jejich život a kultura se přirozeně utvářely po staletí. Takže kupříkladu některé zemské funkce chtě nechtě musely zůstat zachovány i dnes. V Brně sídlí Moravský zemský archiv, Moravské zemské muzeum, Moravská zemská knihovna. Zemský sněm (sídlo moravské vlády) se symbolicky proměnil v Ústavní soud a sídlí tu i další nejvyšší soudní instituce. Brno je druhé mocenské, akademické a vědecko-výzkumné centrum republiky. Díky potenci Brna jako spádového centra regionu ani další kulturní instituce jako je například Filharmonie Brno či Národní divadlo Brno nemají charakter pouhé městské instituce, ale jsou službou a reprezentantem mnohem širšího regionu (posuzováno dle struktury návštěvnosti) a jejich výstupy mají mezinárodní úroveň.  Přesto je financuje pouze město…

Jak této reálné situaci odpovídá stav veřejnoprávního rozhlasu v Brně?  Zjednoduším to: V roce 1993 v brněnském rozhlase bylo kolem 300 zaměstnanců. V roce 2015 bylo těch, co vytvářejí obsah vysílání ČRo Brno zhruba 30 - včetně obslužných profesí. Další malé skupiny zaměstnanců (zpravodajství, tvůrčí skupina) měly a mají své vedení v Praze a slouží z velké části zájmům a prioritám centrální instituce. I kdybych započítal všechny zaměstnance, tak nás zůstává v naší staré rozhlasové budově zhruba pětina původního počtu. Chápu, že účelem všech dosavadních reforem bylo také „zefektivňování“ a „ekonomizace“, ale je tu zjevná disproporce vůči pražské centrále a především popření přirozeného stavu věcí.  Koncesionářské poplatky platí všichni, a to i posluchači brněnští a moravští.

Jsem přesvědčen, že odpovědně pojatá veřejnoprávní stanice v případě Brna (a podobně přinejmenším Ostravy) by měla vykazovat odborně fundované redaktorské a výrobní zázemí s celoplošným potenciálem, měla by být svébytnou a jedinečnou pamětí celého regionu, který má stále zemský charakter. Měla by být i prostorem pro uskutečňování kreativity moravských regionů, pro naplňování jejich kulturního potenciálu.

Když jsem nastoupil v roce 2006 do rozhlasu, byli tu ještě tři hudební redaktoři (sebe nepočítám, nastoupil jsem jako dramaturg BROLNu a vedle toho jsem připravoval některé hudební pořady): jeden pro oblast jazzu a populární hudby, druhý pro vážnou hudbu a třetí pro folklor a žánry jako folk, country, trampská píseň. Všechny tyto kategorie vycházely z bohatosti spektra hudby existující v našem teritoriu – počínaje několika symfonickými orchestry, rozsáhlým hudebním školstvím (včetně vysokého), přes celostátně významnou jazzovou scénu, folk, svébytný moravský populár, až po folklor, který je – zjednodušeně řečeno – reprezentován jen na jihovýchodní Moravě zhruba dvěma stovkami souborů a patří pevně k identitě regionální a obecní. Strážnický festival je po desetiletí fenoménem na evropské úrovni. Navíc v tomto velkém rozsahu hraje folklor důležitou roli u mládeže jako prevence nežádoucích sociálních jevů. Folklor je kromě toho jedním z našich celostátně důležitých vývozních kulturních artiklů. Když se Český rozhlas rozhodoval, čím bude prezentovat Českou republiku v mezinárodní edici vydavatelství Ocora, sáhnul po tradiční hudbě z moravsko-slovenského pomezí. Pomáhal jsem sestavovat dramaturgii onoho titulu.

K brněnskému rozhlasu patřilo v době mého nástupu jedno prostorově a akusticky vynikající studio (o druhé jsme již dříve přišli), s dlouhodobě zanedbávanou technologií a zázemím a jeden přenosový vůz.

Rok 2015: Hudební redakce neexistuje. Vlastní výrobní studio v Brně už nemáme. Výrobu řešíme spoluprací s prostorově a kapacitně omezeným nahrávacím studiem v divadle JAMU. Přenosový vůz je technologicky zastaralý, kolabuje. Při výjezdech do terénu to vidíme jasně: Ve srovnání s jakýmkoli zavedenějším soukromým zvukařem vypadá „velká firma“ ČRo Brno jako hodně chudý a technologicky opožděný příbuzný.

Zkráceně uzavírám: Přístup k regionálním stanicím není dle mého potřebným způsobem diferencovaný, nerespektuje relevanci a potenciál regionů. Je přebujele centralistický a směřuje k jednoduše technokratickému a nízkonákladovému komerčnímu pojetí, což vnímám jako hrozbu pro naplňování komplexní role média veřejné služby. V případě Brna tyto tendence doslova vyhřezávají.

Jiří Plocek 

Celé číslo Světa rozhlasu 35 je možno stáhnout jako pdf zde, text Jiřího Plocka začíná na straně 25.

Podrobné informace o konferenci:

Regionální vysílání a regionální slovesná a hudební výroba – tak bude znít název veřejné debaty, která se uskuteční 11. října 2016 od 10 hodin v brněnském rozhlasovém studiu. Diskusního setkání se zúčastní vedení Českého rozhlasu i odborná a laická veřejnost. 

Setkání začne v Českém rozhlase Brno (Beethovenova 4) dopoledním blokem, který potrvá od 10 do 12.30 hodin. Se svými příspěvky zde vystoupí generální ředitel René Zavoral a další členové vedení Českého rozhlasu i přizvaní hosté. Hovořit se bude mimo jiné o koncepci regionálního vysílání, zpravodajství, výrobě, ale také o pořadech z regionů vysílaných na celoplošných stanicích. V odpoledním bloku, který začíná  od13.30 hodin, bude následovat otevřená diskuse se všemi účastníky.

Budova Českého rozhlasu Brno/ foto archiv

Komentáře

Reagovat
  • Pavel Strnad

    16. říjen 2016, 9:47
    Brno,jako hlavní město Moravy,mělo po r.1918 určitá privilegia,aby si Češi a z Prahy neudělali zle od Moravanů.V Ústavě ČSR z r.1920 se republika skládala z 5 národů,Čechů,Moravanů,Slezanů,Slováků a Rusínů.A jak to dopadlo? Plíživě z Moravanů dělají Čechy,z Brna sebrali vše,dabing,rozhlas ponížen,nemáme pořádný fotbalový,zimní stadion,kulturní centra atd. Český rozhlas Brno by se měl jmenovat Moravský rozhlas,Vysoké učení technické,pak Moravské,tak jako ČVUT atd.Je to z Prahy krátkozraké,bzdeli jen jedno nepřirozené centrum,ale k nám Moravanům,ztratí hodně i oni.Tak bojujme za Moravu podle V.Havla. doc.Strnad
  • Břeň Jaromír

    11. říjen 2016, 15:11
    Nebudu se vyjadřovat k vážné hudbě, nebo jazzu. Nepohybuju se v tom, tož nebudu práskat od pasu. Ale k temu folkloru. Su ze Šardic a folklor je tu dodnes živý, snažím se přispívat k jeho předávání dál. Ten pán ví velice dobře o čem mluví. Folklor néni enom tralalí-tralala z předminulýho století. Je to velice prospěšný fenomén - ty jeho slova o folkloru a mládeži by měli tesat do kameňa. Folklor je - pro nekeho možná překvapivě - tady překvapivě životaschopný a taky ekonomicky přínosný pro náš region. Škoda, že lidi jako on nemajů víc místa pro svoje názory v mediálním prostoru.
  • Jirka M.

    5. říjen 2016, 21:16
    Kolikrát je mi smutno, když rozhlas Brno plýtvá svým potenciálem a v atraktivní čas se z něj stává s odpuštěním kuchařka :-( Nechcu tím nijak ponižovat důležitost kuchařského umění, ale zdá se mě, že je to pro největší stanici na Moravě už přes čáru.
  • Petr

    4. říjen 2016, 19:46
    Děkuji panu Plockovi, je to skromný a charakterní člověk. Ale - prosím všechny zapálené Moravany, nechoďte "s bubnem na zajíce"! Víme dobře z historie, jak lidé ve vedení státu a žijící v Praze reagují. Naposledy to byl pan Havel Václav, který na vystoupení v roce 1990 řekl: "Morava si musí svoji svébytnost vybojovat". Ale neřekl jak a kde.
    • Petr

      4. říjen 2016, 19:48
      Doporučuji zjistit, proč si nemůžeme na televizním přijímači naladit stanici českého rozhlasu Brno? Druhého největšího města v ČR, že?
  • O. Pivoda

    3. říjen 2016, 13:34
    Naprosto souhlasím. Centralizace, která v rozhlase nastoupila v posledních letech, je naprosto nešťastná. Opravdu by mne zajímala současná úloha Českého rozhlasu Brno, jež je této i jiným regionálním stanicím přidělována z Prahy. Současná dramaturgie je opravdu tragická. Centralizační přístup se však projevuje i v dalších ohledech: např. z rozsáhlého a cenného archivu ČRo Brno toho zaznívá v celoplošných stanicích minimum a opomíjena je rovněž (alespoň mám ten pocit) rekonstrukce a digitalizace zvukového archivu. Doufám, že se něco podaří změnit.
  • M. Krajíčková

    3. říjen 2016, 12:53
    Je to naprostá pravda, už delší dobu sleduji snahu a cíl udělat z posluchače nemyslící figurku. Např. včera jsem celý den poslouchala Radio Brno a říkala jsem si, že už to není to, co to bývalo. A to, co předvedl Radiožurnál minulý týden s výročím Cimrmana, u mne dosáhl té reakce, že i když mám doma všechny jejich hry, tak jsem okamžitě vypínala tuto stanici při zmínce o Cimrmanovi. Takže rádio bylo standardně vypnuté. Hlavně, že toto ze zákona platíme, jsou z nás dělány nemyslící figurky.

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více