Veselé rituály pro současnou hudbu

Veselé rituály pro současnou hudbu

Koncertními sály obchází strašidlo hudby 20. století, vetřelo se i do včerejšího recitálu Magdaleny Kožené s Andreou Marconem a La Cetra Barockorchester Basel. Publikum v Rudolfinu přijalo s nadšením i skladbu Luciana Beria, což je úkaz v našich tradičních koncertních sálech nevídaný.

Magdalena Kožená včera provedla několik částí ze svého posledního alba Monteverdi. Koncert završila dramatická scéna Claudia Monteverdiho Souboj Tankreda s Klorindou, v níž sama ztvárnila všechny tři role. Živě je to výkon ještě obdivuhodnější než na nahrávce. Dílo, které stálo u zrodu hudebního dramatu, ale získalo protiváhu v soudobé a nedávné tvorbě. V první polovině koncertu zazněla hudební scéna Ariannne’s Query, která vznikla ze spolupráce napříč staletími mezi Monteverdim a Markem Ivanovićem. Před přestávkou Kožená špičkově zazpívala Sekvenci III pro sólový mezzosoprán Luciana Beria. Obě skladby dotvářela decentní jevištní akce v režii Ondřeje Havelky, včetně několika zlehčujících vtípků. „Do Rudolfina dobrý,“ řekne si posluchač otrkaný festivaly soudobé hudby, „ale muselo to být?“

Argument nesouhlasné obžaloby je jednoduchý: je to hudba jako každá jiná, tak proč na ni lepit speciální zábavu. K provedení Brahmsovy symfonie také nikdo nevymýšlí žerty, aby se publikum snadněji prodralo zákoutími díla perfekcionisticky uvažujícího skladatele. Berio svou skladbu jako vtip nemyslel, proč z ní tedy vtip dělat a vnášet do ní cosi nepatřičného. Dochází tu k podivuhodnému paradoxu: pomocí nepatřičností se nezvyklé kompozice přibližují publiku, které v zavedeném repertoáru nepatřičnosti striktně odmítá. Výtvarně zcela konvenční ztvárnění Souboje Tankreda s Klorindou poskytlo pro takovou úvahu kvalitní zrcadlo.

Publikum navštěvující koncerty vážné hudby je obvykle tím konzervativnější, čím větší instituci má v oblibě, a v opeře je to obzvlášť patrné. Mnozí její příznivci lpějí na „odpovídajících“ režiích, Rusalkách s jezírkem a zeleným vodníkem, Bohémách v pařížském podkroví a Traviatách ve velkých společenských úborech. Samotný fakt, že si někdo dovolí udělat Rusalku v ložnici, Bohému v rockovém klubu nebo Traviatu na tenisovém kurtu pak stačí pro okamžité odmítnutí. Nějakým hledáním paralel a myšlenkových cest režijního výkladu se nikdo nezabývá. Pokud se ale stejnému posluchači nedostane podobných zatraktivnění u Beria, začne skučet. A není tu „kočičinu“ schopen pojmout alespoň s kouskem důstojnosti a zdvořilých ohledů k lidem, kteří ji chtějí v klidu poslouchat.

Asi není složité si představit, že takových konzerv bylo včera plné Rudolfinum, a je těžké někomu vytýkat, když jde svému publiku rozumně naproti. Jde o to, jak daleko přitom dojde. Magdalena Kožená s Ondřejem Havelkou naštěstí mají cit pro míru a udrželi se v hranicích dobrého vkusu, dokonce i s rezervou. Publikum Beriovu studii pro sólový hlas spolklo i s navijákem a všichni byli spokojení. Ale nejdůležitější důvod pro jednoznačné přijetí skladby stejně nebyl ve vtipech, ale v perfektním provedení. Největší prokletí soudobé hudby totiž spočívá v tom, že potřebuje po všech stránkách dokonalý servis – od interpretace až po mediální podporu a reflexi. Kdo si všímal okolností lednové premiéry opery Miroslava Srnky South Pole v Mnichově, dobře ví, o čem je řeč.

Hudební fajnšmekr odejde bezpochyby rozhořčený z průměrně odfidlané Novosvětské, ale publikum bude s největší pravděpodobností jaksi průměrně spokojené a bude se těšit na další koncert s průměrně odfidlanou nadílkou „libých tónů hudby“. To je věc, která se s Beriem a mnohými dalšími sotva podaří. Při průměrném či odbytém provedení vystoupí bolestivě do popředí všechny disonance, nepřehlednosti a vůbec nezvyklosti v takové hudbě obsažené. Publikum celé provedení zlostně provrtí a prožvaní, nakonec zdvořile zatleská a bude se těšit, že nic soudobého dlouho neuslyší. Cesta k hudbě, kterou posluchači nechtějí poslouchat, vede jen skrze suverénní interpretaci. A pokud se konzervativními posluchači ve staroslavném sále nenechá při vytváření programu spoutat špičkový interpret, lze mu snadno odpustit i nějakou tu úlitbu ustrnulému vkusu.

Je opravdu bezvadný pocit, když se na Ostravských dnech nové hudby sejde publikum, které chce soudobé skladby poslouchat, je na ně zvědavé a pozorně je vnímá. Nepotřebuje k nim samozřejmě žádné vtipy a koneckonců ani Magdalenu Koženou. Pokud ale libovolný interpret hvězdného charismatu i mediálního přesahu zařazuje soudobou hudbu na program svých „běžných“ koncertů, prokazuje jí obrovskou službu. A to i za cenu drobných přiblížení posluchačům. Možná i návštěvníci našich konzervativních hudebních institucí přijdou časem na to, že soudobá hudba se nedělí na vtipnou a nevtipnou. Je to pořád jenom jedna soudobá hudba, nebo ještě spíš jenom jedna hudba. A musí se především zahrát pořádně, ať už je to Berio nebo Bach.

Foto Petra Hajská

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte



Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více