Vzpomínkový návrat Jana Skácela na Provázek

Vzpomínkový návrat Jana Skácela na Provázek

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.

Účastníkům někdejšího pohřbu se mohlo zdát, že času ani neuplynulo tolik. Mnozí z tehdejších smutečních hostů, dnes věkovité pamětnické osobnosti oslovené ke vzpomínce na kolegu a přítele, se potkávaly na sedadlech i ve foyer divadla a neskrývaly dojetí. Ale bohatě zastoupená byla i mladší generace: v hledišti a především mezi autory a iniciátory koncertu v čele se zpěvákem a skladatelem Jiřím Miroslavem Procházkou, vůdčí osobností pořadatelského spolku ArTakt. Kromě hudebních čísel měli ovšem diváci příležitost nahlédnout do historie spolupráce Jana Skácela s tehdejším Divadlem na provázku vsuvkami Skácelových oblíbených lidových písní ze strážnického Dolňácka. Odtud pocházel ( adresně „ze Znorov!“ – na archaičtějším pojmenování své rodné obce bazíroval). Vzpomínalo se i filmovým rozhovorem se spoluautorem legendární provázkovské inscenace Skácelových veršů Na dávném prosu (1985).

skacel_7_11_foto_Zuzana_Fischerova_03

Právě skladatel a Skácelův osobní přítel Miloš Štědroň (moderátor Jan Hanák promine) byl ústřední postavou večera. Byl také symbolickým spojovatelem doby, kdy Skácel po třinácti letech nuceného mlčení vydal v brněnském Bloku pátou sbírku básní Dávné proso (1981), a dneškem, kdy se k jeho básnickému odkazu (tentokrát k básni na smrt Dobrovského) vrátil po letech on sám. Dvakrát zazněla i osobní výpověď Jana Skácela pronesená jeho nezaměnitelným zastřeným kuřáckým témbrem – stejným, jaký si pamatují jeho spolustolovníci z kaváren Akáda (někdejší Akademická kavárna naproti Filosofické fakultě MU) a Bellevue na rohu ulice Joštovy a Moravského náměstí. Introvertní umělec dovedl být mezi svými blízkými zaníceným, popudlivým diskutérem s originálními názory i tichým, ale pozorným posluchačem. Z hudebních čísel zazněla jako první kompozice Daniela Šimka – Znorovy v noci: píseň pro baryton a ansámbl na motivy stejnojmenné Skácelovy básně ze sbírky Co zbylo z anděla (1960) v podání barytonisty brněnské opery Romana Hozy a Slovanského komorního ansámblu pod taktovkou Zdeňka Klaudy. Následující filmový rozhovor s Milošem Štědroněm Dřív, než padl první sníh (2019) natočený pod režijním vedením dokumentaristy (též faráře a průvodce vzpomínkovým večerem) Jana Hanáka byl pro mnohé rozklíčováním geneze Štědroňovy kantáty, ale pro nepamětníky zasvěceným uvedením do nejednoduché povahy Jana Skácela se vší jeho plachostí i sršatostí. Rozhovor situovaný příznačně ke Skácelovu hrobu na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova se snaží obsáhnout na malé ploše celou řadu témat a vzpomínek. Na první poslech a pohled působí překotně až neuspořádaně, v tom paradoxně tkví jeho autentičnost. Skácel je tady vzpomínaný bez přehnané uctivosti, jako vnitřně sebejistý autor, ale zároveň nesnášející jakoukoli adoraci své osoby.

Na premiéře inscenace Evy Tálské a Miloše Štědroně Na dávném prosu v září 1985 sice slzel dojetím, ale při děkovačce jej herci k sobě na pódium nedostali - styděl se. Ve filmu (a též obšírně v tištěném rozhovoru s Lukášem Pavlicou pro Harmonii 10/2019) Štědroň popisuje peripetie provázející osud kantáty Smrt Dobrovského inspirované stejnojmennou Skácelovou básní. Její první verze byla hotová na podzim roku 1989, ale vinou listopadových událostí na avizovanou premiéru už nedošlo. Na výzvu pořadatelů hudební vzpomínky na Jana Skácela Miloš Štědroň tuto skladbu po třiceti letech oživil. Upravil ji pro mezzosoprán (Lucie Hilscherová), baryton (Roman Hoza), komorní sbor (Czech ensemble baroque choir pod vedením Terezy Válkové) a komorní orchestr (Slovanský komorní ansámbl) s vědomím interpretů i prostoru divadla. Tříměsíční práce na úpravě původní podoby kompozice ponechala výpravnou linii orámovanou pěticí Tenebrae, kdy text Skácelovy krátké básně Smrt Dobrovského doplňuje úryvek z hymnu na Konstantina a Metoděje z pera mnicha Chrabra. Velký sbor byl nahrazen komorním, orchestrace nově vycházela z obsazení Slovanského komorního ansámblu s důrazem na dialog klavíru a cimbálu. Samo hudební zpracování obou témat kantáty nese celou řadu na první poslech nezřetelných motivů (Dobrovského bezvědomé stavy po zranění, vzkříšení českého jazyka Dobrovským i soluňskými bratřími, motiv sněženek rozkvétajících na prahu zimy po Dobrovského skonu). Premiéra Štědroňovy kantáty byla zřetelným vrcholem večera.

skacel_7_11_foto_Zuzana_Fischerova_02

Po přestávce se i tak dostalo zasloužené pozornosti kompozici Jiřího Miroslava Procházky. Jednalo se o trojdílné melodrama Mea culpa – Podobenství člověku inspirované básněmi Jana Skácela (preludium Naděje s bukovými křídly, Co zbylo z anděla, ústřední filosoficko-náboženský motiv Píseň o nejbližší vině, interludium Kdo pije potmě víno, Sonet o zápasu s andělem a připojená evangelická píseň Mocný Bože při Kristovu coby postludium) v podání Slovanského komorního ansámblu vedeného Zdeňkem Klaudou a Valerií Zawadskou v roli Vypravěčky. Dynamický projev komorního orchestru předvedl přesvědčivou, procítěnou instrumentaci skladby. Byl však bohužel místy tak intenzivní, že naprosto znemožňoval porozumět slovům Vypravěčky (což mohlo a mělo být v kompetenci personálu zvuku). Poměrně silný náboženský akcent večera mi dal vzpomenout na osobní zkušenosti s Janem Skácelem, který se s oblibou prezentoval jako „člověk pochybující“. Přesto mu osobní víra byla blízká, jak prozrazuje jeho niterná otevřenost vůči posledním věcem člověka, celoživotní hledačství i vztah k přírodě. Mnohé najde pozorný čtenář v jeho verších, mnohé obsahuje jeho prozaický text Co mám s Pánembohem (Třináctý černý kůň, 1993).

V úvodním slově programové brožury vyslovuje spiritus agens této skácelovské reminiscence Jiří Miroslav Procházka přání, aby večer nebyl připomínkou smrti, nýbrž poctou velikosti a bohatého odkazu malíři veršů Janu Skácelovi. Toto přání naplnili jistě mnozí, kteří týž den po návratu domů zalistovali v některé ze Skácelových sbírek.

Foto Zuzana Fischerová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce