Vzpomínkový návrat Jana Skácela na Provázek

Vzpomínkový návrat Jana Skácela na Provázek

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.

Účastníkům někdejšího pohřbu se mohlo zdát, že času ani neuplynulo tolik. Mnozí z tehdejších smutečních hostů, dnes věkovité pamětnické osobnosti oslovené ke vzpomínce na kolegu a přítele, se potkávaly na sedadlech i ve foyer divadla a neskrývaly dojetí. Ale bohatě zastoupená byla i mladší generace: v hledišti a především mezi autory a iniciátory koncertu v čele se zpěvákem a skladatelem Jiřím Miroslavem Procházkou, vůdčí osobností pořadatelského spolku ArTakt. Kromě hudebních čísel měli ovšem diváci příležitost nahlédnout do historie spolupráce Jana Skácela s tehdejším Divadlem na provázku vsuvkami Skácelových oblíbených lidových písní ze strážnického Dolňácka. Odtud pocházel ( adresně „ze Znorov!“ – na archaičtějším pojmenování své rodné obce bazíroval). Vzpomínalo se i filmovým rozhovorem se spoluautorem legendární provázkovské inscenace Skácelových veršů Na dávném prosu (1985).

skacel_7_11_foto_Zuzana_Fischerova_03

Právě skladatel a Skácelův osobní přítel Miloš Štědroň (moderátor Jan Hanák promine) byl ústřední postavou večera. Byl také symbolickým spojovatelem doby, kdy Skácel po třinácti letech nuceného mlčení vydal v brněnském Bloku pátou sbírku básní Dávné proso (1981), a dneškem, kdy se k jeho básnickému odkazu (tentokrát k básni na smrt Dobrovského) vrátil po letech on sám. Dvakrát zazněla i osobní výpověď Jana Skácela pronesená jeho nezaměnitelným zastřeným kuřáckým témbrem – stejným, jaký si pamatují jeho spolustolovníci z kaváren Akáda (někdejší Akademická kavárna naproti Filosofické fakultě MU) a Bellevue na rohu ulice Joštovy a Moravského náměstí. Introvertní umělec dovedl být mezi svými blízkými zaníceným, popudlivým diskutérem s originálními názory i tichým, ale pozorným posluchačem. Z hudebních čísel zazněla jako první kompozice Daniela Šimka – Znorovy v noci: píseň pro baryton a ansámbl na motivy stejnojmenné Skácelovy básně ze sbírky Co zbylo z anděla (1960) v podání barytonisty brněnské opery Romana Hozy a Slovanského komorního ansámblu pod taktovkou Zdeňka Klaudy. Následující filmový rozhovor s Milošem Štědroněm Dřív, než padl první sníh (2019) natočený pod režijním vedením dokumentaristy (též faráře a průvodce vzpomínkovým večerem) Jana Hanáka byl pro mnohé rozklíčováním geneze Štědroňovy kantáty, ale pro nepamětníky zasvěceným uvedením do nejednoduché povahy Jana Skácela se vší jeho plachostí i sršatostí. Rozhovor situovaný příznačně ke Skácelovu hrobu na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova se snaží obsáhnout na malé ploše celou řadu témat a vzpomínek. Na první poslech a pohled působí překotně až neuspořádaně, v tom paradoxně tkví jeho autentičnost. Skácel je tady vzpomínaný bez přehnané uctivosti, jako vnitřně sebejistý autor, ale zároveň nesnášející jakoukoli adoraci své osoby.

Na premiéře inscenace Evy Tálské a Miloše Štědroně Na dávném prosu v září 1985 sice slzel dojetím, ale při děkovačce jej herci k sobě na pódium nedostali - styděl se. Ve filmu (a též obšírně v tištěném rozhovoru s Lukášem Pavlicou pro Harmonii 10/2019) Štědroň popisuje peripetie provázející osud kantáty Smrt Dobrovského inspirované stejnojmennou Skácelovou básní. Její první verze byla hotová na podzim roku 1989, ale vinou listopadových událostí na avizovanou premiéru už nedošlo. Na výzvu pořadatelů hudební vzpomínky na Jana Skácela Miloš Štědroň tuto skladbu po třiceti letech oživil. Upravil ji pro mezzosoprán (Lucie Hilscherová), baryton (Roman Hoza), komorní sbor (Czech ensemble baroque choir pod vedením Terezy Válkové) a komorní orchestr (Slovanský komorní ansámbl) s vědomím interpretů i prostoru divadla. Tříměsíční práce na úpravě původní podoby kompozice ponechala výpravnou linii orámovanou pěticí Tenebrae, kdy text Skácelovy krátké básně Smrt Dobrovského doplňuje úryvek z hymnu na Konstantina a Metoděje z pera mnicha Chrabra. Velký sbor byl nahrazen komorním, orchestrace nově vycházela z obsazení Slovanského komorního ansámblu s důrazem na dialog klavíru a cimbálu. Samo hudební zpracování obou témat kantáty nese celou řadu na první poslech nezřetelných motivů (Dobrovského bezvědomé stavy po zranění, vzkříšení českého jazyka Dobrovským i soluňskými bratřími, motiv sněženek rozkvétajících na prahu zimy po Dobrovského skonu). Premiéra Štědroňovy kantáty byla zřetelným vrcholem večera.

skacel_7_11_foto_Zuzana_Fischerova_02

Po přestávce se i tak dostalo zasloužené pozornosti kompozici Jiřího Miroslava Procházky. Jednalo se o trojdílné melodrama Mea culpa – Podobenství člověku inspirované básněmi Jana Skácela (preludium Naděje s bukovými křídly, Co zbylo z anděla, ústřední filosoficko-náboženský motiv Píseň o nejbližší vině, interludium Kdo pije potmě víno, Sonet o zápasu s andělem a připojená evangelická píseň Mocný Bože při Kristovu coby postludium) v podání Slovanského komorního ansámblu vedeného Zdeňkem Klaudou a Valerií Zawadskou v roli Vypravěčky. Dynamický projev komorního orchestru předvedl přesvědčivou, procítěnou instrumentaci skladby. Byl však bohužel místy tak intenzivní, že naprosto znemožňoval porozumět slovům Vypravěčky (což mohlo a mělo být v kompetenci personálu zvuku). Poměrně silný náboženský akcent večera mi dal vzpomenout na osobní zkušenosti s Janem Skácelem, který se s oblibou prezentoval jako „člověk pochybující“. Přesto mu osobní víra byla blízká, jak prozrazuje jeho niterná otevřenost vůči posledním věcem člověka, celoživotní hledačství i vztah k přírodě. Mnohé najde pozorný čtenář v jeho verších, mnohé obsahuje jeho prozaický text Co mám s Pánembohem (Třináctý černý kůň, 1993).

V úvodním slově programové brožury vyslovuje spiritus agens této skácelovské reminiscence Jiří Miroslav Procházka přání, aby večer nebyl připomínkou smrti, nýbrž poctou velikosti a bohatého odkazu malíři veršů Janu Skácelovi. Toto přání naplnili jistě mnozí, kteří týž den po návratu domů zalistovali v některé ze Skácelových sbírek.

Foto Zuzana Fischerová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více