Vzpomínkový návrat Jana Skácela na Provázek

Vzpomínkový návrat Jana Skácela na Provázek

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.

Účastníkům někdejšího pohřbu se mohlo zdát, že času ani neuplynulo tolik. Mnozí z tehdejších smutečních hostů, dnes věkovité pamětnické osobnosti oslovené ke vzpomínce na kolegu a přítele, se potkávaly na sedadlech i ve foyer divadla a neskrývaly dojetí. Ale bohatě zastoupená byla i mladší generace: v hledišti a především mezi autory a iniciátory koncertu v čele se zpěvákem a skladatelem Jiřím Miroslavem Procházkou, vůdčí osobností pořadatelského spolku ArTakt. Kromě hudebních čísel měli ovšem diváci příležitost nahlédnout do historie spolupráce Jana Skácela s tehdejším Divadlem na provázku vsuvkami Skácelových oblíbených lidových písní ze strážnického Dolňácka. Odtud pocházel ( adresně „ze Znorov!“ – na archaičtějším pojmenování své rodné obce bazíroval). Vzpomínalo se i filmovým rozhovorem se spoluautorem legendární provázkovské inscenace Skácelových veršů Na dávném prosu (1985).

skacel_7_11_foto_Zuzana_Fischerova_03

Právě skladatel a Skácelův osobní přítel Miloš Štědroň (moderátor Jan Hanák promine) byl ústřední postavou večera. Byl také symbolickým spojovatelem doby, kdy Skácel po třinácti letech nuceného mlčení vydal v brněnském Bloku pátou sbírku básní Dávné proso (1981), a dneškem, kdy se k jeho básnickému odkazu (tentokrát k básni na smrt Dobrovského) vrátil po letech on sám. Dvakrát zazněla i osobní výpověď Jana Skácela pronesená jeho nezaměnitelným zastřeným kuřáckým témbrem – stejným, jaký si pamatují jeho spolustolovníci z kaváren Akáda (někdejší Akademická kavárna naproti Filosofické fakultě MU) a Bellevue na rohu ulice Joštovy a Moravského náměstí. Introvertní umělec dovedl být mezi svými blízkými zaníceným, popudlivým diskutérem s originálními názory i tichým, ale pozorným posluchačem. Z hudebních čísel zazněla jako první kompozice Daniela Šimka – Znorovy v noci: píseň pro baryton a ansámbl na motivy stejnojmenné Skácelovy básně ze sbírky Co zbylo z anděla (1960) v podání barytonisty brněnské opery Romana Hozy a Slovanského komorního ansámblu pod taktovkou Zdeňka Klaudy. Následující filmový rozhovor s Milošem Štědroněm Dřív, než padl první sníh (2019) natočený pod režijním vedením dokumentaristy (též faráře a průvodce vzpomínkovým večerem) Jana Hanáka byl pro mnohé rozklíčováním geneze Štědroňovy kantáty, ale pro nepamětníky zasvěceným uvedením do nejednoduché povahy Jana Skácela se vší jeho plachostí i sršatostí. Rozhovor situovaný příznačně ke Skácelovu hrobu na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova se snaží obsáhnout na malé ploše celou řadu témat a vzpomínek. Na první poslech a pohled působí překotně až neuspořádaně, v tom paradoxně tkví jeho autentičnost. Skácel je tady vzpomínaný bez přehnané uctivosti, jako vnitřně sebejistý autor, ale zároveň nesnášející jakoukoli adoraci své osoby.

Na premiéře inscenace Evy Tálské a Miloše Štědroně Na dávném prosu v září 1985 sice slzel dojetím, ale při děkovačce jej herci k sobě na pódium nedostali - styděl se. Ve filmu (a též obšírně v tištěném rozhovoru s Lukášem Pavlicou pro Harmonii 10/2019) Štědroň popisuje peripetie provázející osud kantáty Smrt Dobrovského inspirované stejnojmennou Skácelovou básní. Její první verze byla hotová na podzim roku 1989, ale vinou listopadových událostí na avizovanou premiéru už nedošlo. Na výzvu pořadatelů hudební vzpomínky na Jana Skácela Miloš Štědroň tuto skladbu po třiceti letech oživil. Upravil ji pro mezzosoprán (Lucie Hilscherová), baryton (Roman Hoza), komorní sbor (Czech ensemble baroque choir pod vedením Terezy Válkové) a komorní orchestr (Slovanský komorní ansámbl) s vědomím interpretů i prostoru divadla. Tříměsíční práce na úpravě původní podoby kompozice ponechala výpravnou linii orámovanou pěticí Tenebrae, kdy text Skácelovy krátké básně Smrt Dobrovského doplňuje úryvek z hymnu na Konstantina a Metoděje z pera mnicha Chrabra. Velký sbor byl nahrazen komorním, orchestrace nově vycházela z obsazení Slovanského komorního ansámblu s důrazem na dialog klavíru a cimbálu. Samo hudební zpracování obou témat kantáty nese celou řadu na první poslech nezřetelných motivů (Dobrovského bezvědomé stavy po zranění, vzkříšení českého jazyka Dobrovským i soluňskými bratřími, motiv sněženek rozkvétajících na prahu zimy po Dobrovského skonu). Premiéra Štědroňovy kantáty byla zřetelným vrcholem večera.

skacel_7_11_foto_Zuzana_Fischerova_02

Po přestávce se i tak dostalo zasloužené pozornosti kompozici Jiřího Miroslava Procházky. Jednalo se o trojdílné melodrama Mea culpa – Podobenství člověku inspirované básněmi Jana Skácela (preludium Naděje s bukovými křídly, Co zbylo z anděla, ústřední filosoficko-náboženský motiv Píseň o nejbližší vině, interludium Kdo pije potmě víno, Sonet o zápasu s andělem a připojená evangelická píseň Mocný Bože při Kristovu coby postludium) v podání Slovanského komorního ansámblu vedeného Zdeňkem Klaudou a Valerií Zawadskou v roli Vypravěčky. Dynamický projev komorního orchestru předvedl přesvědčivou, procítěnou instrumentaci skladby. Byl však bohužel místy tak intenzivní, že naprosto znemožňoval porozumět slovům Vypravěčky (což mohlo a mělo být v kompetenci personálu zvuku). Poměrně silný náboženský akcent večera mi dal vzpomenout na osobní zkušenosti s Janem Skácelem, který se s oblibou prezentoval jako „člověk pochybující“. Přesto mu osobní víra byla blízká, jak prozrazuje jeho niterná otevřenost vůči posledním věcem člověka, celoživotní hledačství i vztah k přírodě. Mnohé najde pozorný čtenář v jeho verších, mnohé obsahuje jeho prozaický text Co mám s Pánembohem (Třináctý černý kůň, 1993).

V úvodním slově programové brožury vyslovuje spiritus agens této skácelovské reminiscence Jiří Miroslav Procházka přání, aby večer nebyl připomínkou smrti, nýbrž poctou velikosti a bohatého odkazu malíři veršů Janu Skácelovi. Toto přání naplnili jistě mnozí, kteří týž den po návratu domů zalistovali v některé ze Skácelových sbírek.

Foto Zuzana Fischerová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více