Zápisky naivního diváka: Na Leitnerce s tátou, Jiřím Černým a Petrem Skoumalem

Zápisky naivního diváka: Na Leitnerce s tátou, Jiřím Černým a Petrem Skoumalem

Když mi bylo asi tak patnáct, nebyla jsem právě zapojená do kolektivu. Posedávala jsem v koutku v manšestrácích, četla Skácela a napomínala světáčtější spolužáky, že by neměli kouřit, tabák je jed!
Pak se všechna cool děcka začala domáhat, jestli by mohla jít večer na Leitnerku, a jejich rodičové jim takové hašišácké doupě nechtěli povolit a já se divila i ušima, protože jsem na Leitnerku chodila vcelku často a to s tatínkem, který to považoval za osvětovou činnost.
Chodili jsme totiž na poslechové pořady Jiřího Černého.
Cool spolužáci nevěděli, co si o tom mají myslet. Já si myslela, že jsou pitomí.
Časem se to uklidnilo, oni mi dali pokoj a já jim odpustila, že neznají Hendrixe. Krom toho jsem si našla kamarády, před kterými když jsem řekla jako kus masa, když pleskne o zem, nekoukali na mě jako na blázna. A nakonec jsem si dokonce našla i kamarády, kteří se mnou šli na poslechový pořad!

V úterý 18. listopadu byla tma a mrholilo a já jsem strašně nechtěla být zhnusená děním a tím, jak vlády a ideologie přicházejí a odcházejí, jen ti maloměšťáci, kteří se můžou celí potentočkovat, že Miloš Zeman/Naděžda Tolokonnikova/Pavel Zajíček/sousedovic Pepíček řekl VOŠKLIVÝ SLOVO, ti jsou furt stejný, ale nenapadalo mě, co s tím světem jiného. A byla tma a zima, no skoro jako tenkrát, a Leitnerka byla dál a za více rohy, než si člověk pamatuje, no jako vždycky, a Jiří Černý měl poslechový pořad o Petru Skoumalovi.
Začalo se se zpožděním. Na pódium s viditelným belháním vystoupil starý pán. A pak se to stalo.
V sále se zhaslo, na starého pána posvítil reflektor, ozval se znělý profesionální hlas Jiřího Černého a byli jsme tam. Nezáleželo na tom, kdo je prezidentem a jak to přišlo. Nezáleželo na tom, jestli poznáme sníženou kvintu, když ji slyšíme. Nezáleželo na tom, jak často si můžeme koupit banány. Nezáleželo na tom, kdy se na Leitnerce naposledy malovalo. Nezáleželo na tom, jesli nás okouzlují možnosti syntezátoru, nebo nám ta věc nahání hrůzu.

Jiří Černý mluvil, jak se mluví po pohřbu u kafe a slivovice, na přeskáčku, meandrovitě a v jednom chumlu pojmy i dojmy, o Skoumalovi a o životě vůbec, že si myslí, že byli Skoumal i Burian lepší každý zvlášť než dohromady a taky že si myslí, že třinácté komnaty mají být třináctými komnatami a nemá se z nich dělat televize, a jak se s vodpuštěním nasral, když mu v revolučních dnech nějaká úřednice v rozhlase řekla, že na takové věci jako Skoumalův Starej pán není zvyklá, a že jestli by se rád ještě něčeho dožil, tak toho, že si jeho malá vnučka Helenka oblíbí Když jde malý bobr spát.
Pouštěl samozřejmě i písničky. Rozhodl se vynechat celou éru Skoumalovy spolupráce s Janem Vodňanským a tak jsem se nedočkala svých zamilovaných Maršálů, kteří přicházejí a odcházejí a v době, kdy patřilo k dobrému tónu odevzat učebnici ruštiny co nejdobitější, připomínají, že on za to Tolstoj nemůže.
Pouštěl ale Poločas rozpadu:

Říkali ti, že pravda zvítězí,
ale zapoměli říct kdy.
Říkali ti, že lhát se nemá
a taky říkali: „Kdo lže, ten krade.“
Říkali ti, že krást se nesmí
a mezitím ti ukradli celej život.
Tvářili se nezištně,
když ti prohrabovali kapsy
a usmívali se vlídně,
když ti za rohem zkroutili ruce
a pak tě pozvali na skleničku a říkali:
„Co sme si, to sme si.“
A pravda zase zvítězila
a ani o tom nevěděla.

Bylo to tak aktuální, až se mi chtělo brečet, ale najednou jsem nebyla zhnusená jako předtím celý den. Byla jsem v té skleněné kabině písní, kde cit není vyklouben ze sebe samého.
Pouštěl Když jde malý bobr spát a já si říkala, že tatínek holt není takový bůh, za jakého jsem ho měla, když v roce 1991 přinesl domů kultovní album Kdyby prase mělo křídla, ale jestli tohle vydržel poslouchat následující tři roky furt dokola, asi bude přeci jenom frajer a že bych mu měla zavolat. Já jsem při desáté žádosti jeho vnučky Zuzanky o furt ty stejný bobry ztratila nervy a se slovy „je mi jedno, na koho donášel, jak se staví k EU a jestli je trenkař, nebo slipař“ pustila děcku Tři čuníky.

Pouštěl Nebo cibule, kterou jsem neznala, a moc se mi líbila.
Pouštěl Je známo, že pan Šatra a já se ovládla a nezpívala nahlas, dokonce ani refrén uňa uňa uňaňa!
Pouštěl lidem písničky, které by si mohli pustit doma, a lidé se smáli a podupávali si a byli pohromadě.
Najednou bylo jasné, na čem záleží. Hlavní je, aby nezmizela radost.

Jiří Černý: Petr Skoumal, 18. listopadu 2014, klub Leitnerova, Brno, foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Nejen na koncertech, ale na světě vůbec se nachází většina tak zvaných běžných lidí™. Koneckonců každý z nás se občas dostane do situace, že někam přijde a nezbývá mu než v úžasu valit oči. A potom si stěžovat v hospodě nebo v internetových diskusích, že na něj odborná veřejnost nebere ohled. Zápisky naivního diváka se budou dívat na věci očima, které možná nemají odborné zázemí. Ale myslí se za nimi, to zase ano. Tentokrát se vidělo a myslelo na festivalu Prague Pride, který vyvrcholil průvodem z Václavského náměstí na Letnou. A lidé z Brna u toho byli také.  více


Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více