Zápisky naivního diváka: Na Leitnerce s tátou, Jiřím Černým a Petrem Skoumalem

Zápisky naivního diváka: Na Leitnerce s tátou, Jiřím Černým a Petrem Skoumalem

Když mi bylo asi tak patnáct, nebyla jsem právě zapojená do kolektivu. Posedávala jsem v koutku v manšestrácích, četla Skácela a napomínala světáčtější spolužáky, že by neměli kouřit, tabák je jed!
Pak se všechna cool děcka začala domáhat, jestli by mohla jít večer na Leitnerku, a jejich rodičové jim takové hašišácké doupě nechtěli povolit a já se divila i ušima, protože jsem na Leitnerku chodila vcelku často a to s tatínkem, který to považoval za osvětovou činnost.
Chodili jsme totiž na poslechové pořady Jiřího Černého.
Cool spolužáci nevěděli, co si o tom mají myslet. Já si myslela, že jsou pitomí.
Časem se to uklidnilo, oni mi dali pokoj a já jim odpustila, že neznají Hendrixe. Krom toho jsem si našla kamarády, před kterými když jsem řekla jako kus masa, když pleskne o zem, nekoukali na mě jako na blázna. A nakonec jsem si dokonce našla i kamarády, kteří se mnou šli na poslechový pořad!

V úterý 18. listopadu byla tma a mrholilo a já jsem strašně nechtěla být zhnusená děním a tím, jak vlády a ideologie přicházejí a odcházejí, jen ti maloměšťáci, kteří se můžou celí potentočkovat, že Miloš Zeman/Naděžda Tolokonnikova/Pavel Zajíček/sousedovic Pepíček řekl VOŠKLIVÝ SLOVO, ti jsou furt stejný, ale nenapadalo mě, co s tím světem jiného. A byla tma a zima, no skoro jako tenkrát, a Leitnerka byla dál a za více rohy, než si člověk pamatuje, no jako vždycky, a Jiří Černý měl poslechový pořad o Petru Skoumalovi.
Začalo se se zpožděním. Na pódium s viditelným belháním vystoupil starý pán. A pak se to stalo.
V sále se zhaslo, na starého pána posvítil reflektor, ozval se znělý profesionální hlas Jiřího Černého a byli jsme tam. Nezáleželo na tom, kdo je prezidentem a jak to přišlo. Nezáleželo na tom, jestli poznáme sníženou kvintu, když ji slyšíme. Nezáleželo na tom, jak často si můžeme koupit banány. Nezáleželo na tom, kdy se na Leitnerce naposledy malovalo. Nezáleželo na tom, jesli nás okouzlují možnosti syntezátoru, nebo nám ta věc nahání hrůzu.

Jiří Černý mluvil, jak se mluví po pohřbu u kafe a slivovice, na přeskáčku, meandrovitě a v jednom chumlu pojmy i dojmy, o Skoumalovi a o životě vůbec, že si myslí, že byli Skoumal i Burian lepší každý zvlášť než dohromady a taky že si myslí, že třinácté komnaty mají být třináctými komnatami a nemá se z nich dělat televize, a jak se s vodpuštěním nasral, když mu v revolučních dnech nějaká úřednice v rozhlase řekla, že na takové věci jako Skoumalův Starej pán není zvyklá, a že jestli by se rád ještě něčeho dožil, tak toho, že si jeho malá vnučka Helenka oblíbí Když jde malý bobr spát.
Pouštěl samozřejmě i písničky. Rozhodl se vynechat celou éru Skoumalovy spolupráce s Janem Vodňanským a tak jsem se nedočkala svých zamilovaných Maršálů, kteří přicházejí a odcházejí a v době, kdy patřilo k dobrému tónu odevzat učebnici ruštiny co nejdobitější, připomínají, že on za to Tolstoj nemůže.
Pouštěl ale Poločas rozpadu:

Říkali ti, že pravda zvítězí,
ale zapoměli říct kdy.
Říkali ti, že lhát se nemá
a taky říkali: „Kdo lže, ten krade.“
Říkali ti, že krást se nesmí
a mezitím ti ukradli celej život.
Tvářili se nezištně,
když ti prohrabovali kapsy
a usmívali se vlídně,
když ti za rohem zkroutili ruce
a pak tě pozvali na skleničku a říkali:
„Co sme si, to sme si.“
A pravda zase zvítězila
a ani o tom nevěděla.

Bylo to tak aktuální, až se mi chtělo brečet, ale najednou jsem nebyla zhnusená jako předtím celý den. Byla jsem v té skleněné kabině písní, kde cit není vyklouben ze sebe samého.
Pouštěl Když jde malý bobr spát a já si říkala, že tatínek holt není takový bůh, za jakého jsem ho měla, když v roce 1991 přinesl domů kultovní album Kdyby prase mělo křídla, ale jestli tohle vydržel poslouchat následující tři roky furt dokola, asi bude přeci jenom frajer a že bych mu měla zavolat. Já jsem při desáté žádosti jeho vnučky Zuzanky o furt ty stejný bobry ztratila nervy a se slovy „je mi jedno, na koho donášel, jak se staví k EU a jestli je trenkař, nebo slipař“ pustila děcku Tři čuníky.

Pouštěl Nebo cibule, kterou jsem neznala, a moc se mi líbila.
Pouštěl Je známo, že pan Šatra a já se ovládla a nezpívala nahlas, dokonce ani refrén uňa uňa uňaňa!
Pouštěl lidem písničky, které by si mohli pustit doma, a lidé se smáli a podupávali si a byli pohromadě.
Najednou bylo jasné, na čem záleží. Hlavní je, aby nezmizela radost.

Jiří Černý: Petr Skoumal, 18. listopadu 2014, klub Leitnerova, Brno, foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Nejen na koncertech, ale na světě vůbec se nachází většina tak zvaných běžných lidí™. Koneckonců každý z nás se občas dostane do situace, že někam přijde a nezbývá mu než v úžasu valit oči. A potom si stěžovat v hospodě nebo v internetových diskusích, že na něj odborná veřejnost nebere ohled. Zápisky naivního diváka se budou dívat na věci očima, které možná nemají odborné zázemí. Ale myslí se za nimi, to zase ano. Tentokrát se vidělo a myslelo na festivalu Prague Pride, který vyvrcholil průvodem z Václavského náměstí na Letnou. A lidé z Brna u toho byli také.  více


Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Nejčtenější

Kritika

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více