Zápisky naivního diváka. Prague Pride a tolerance k lidem i sound systémům

Zápisky naivního diváka. Prague Pride a tolerance k lidem i sound systémům

Nejen na koncertech, ale na světě vůbec se nachází většina tak zvaných běžných lidí™. Koneckonců každý z nás se občas dostane do situace, že někam přijde a nezbývá mu než v úžasu valit oči. A potom si stěžovat v hospodě nebo v internetových diskusích, že na něj odborná veřejnost nebere ohled. Zápisky naivního diváka se budou dívat na věci očima, které možná nemají odborné zázemí. Ale myslí se za nimi, to zase ano. Tentokrát se vidělo a myslelo na festivalu Prague Pride, který vyvrcholil průvodem z Václavského náměstí na Letnou. A lidé z Brna u toho byli také.

Nechte duhových projíti

A bylo léto a má milá žena říkala,že letos na tu Prague Pride už ale vážně pojede. V předcházejících letech se neúčastnila z různých důvodů, z nichž nejpůvabnější bylo její loňské prohlášení, že zvýšenou teplotu pociťuje již v Brně. Proto nevidí důvod, proč by měla vstávat z postele a jezdit do Prahy.

A opravdu jela a ve vlaku říkala, že přeci jen neví, že tam bude hrozně moc lidí a mnohem méně prostoru a bude muset dělat malé kroky a velké kroky a to ona nerada. A já jí říkala, že zase nemám ráda ty zvuky, co se linou ze sound systémů, ale že to je na Pride právě hezké, jak to je člověku najednou ale úplně jedno. A v tomto rozmarném hovoru jsme dojely až do Prahy a kráčely nádražím a byli tam i jiní lidé a nesli si různé rekvizity a křenili se na nás tak spiklenecky, jak spiklenecky se jen může tvářit člověk, který nese prapor i s násadou, a já se začala hihňat. A na rohu u chrámu konzumu jsme se shledaly s naší drahou přítelkyní Z., která je heterosexuální až do morku, její nejmilejší barvou je brčálově zelená, myslí si, že Bergmanovy filmy jsou zábava a na Pride chodí každý rok.

A na ulici Opletalově už bylo vidět balónky a já jsem vypískla, jako by mi bylo čtrnáct a do našeho města měl přijet bojbend (nebo jako kdyby mi bylo osmadvacet a dočetla jsem se v tisku, že do Karlových Varů přijede Jude Law). A Z. se zmocnil mazácký komplex a zavelela:

Půjdeme ke koňovi, tam bývají nejlepší pošuci

A šly jsme ke koňovi a byli tam pošuci. Jeden říkal, že mají i různé modlitby a jiný zase, že nemusíme páchat sebevraždu a tak to jsme byly rády. A já jsem jako každý rok tvrdila, že jsou to vskutečnosti charakterní herci, najatí organizátory za účelem koloritu. A to už jsme se hihňaly všechny tři, když tu k nám přišel nějaký mládenec a s vyděšeným výrazem s námi zapředl hovor, co to je, jak je toto možné, co ty lidi dělají přes rok a vůbec. Ale naše hihňání ho nejspíš vyšťastnilo.

A začalo pršet a já jsem se vrhla robinsonádou ke Queershopu a ukořistila duhový deštník a kromě toho i vlajku se srdíčkama a takovou tu věc, co se s ní dělají po člověku proužky. A přestalo pršet a Z. mínila, že ještě stihneme zajít do chrámu konsumu a použít tam WC. Neměly jsme ten nápad samy a naši spoluspiklenci se na nás křenili již zcela nepokrytě.

A pak se průvod dal do pohybu. Protože se má milá žena rozhodla pořídit si vlastní mediální obraz události, bylo třeba zvolit nějaký výrazný orientační bod, aby věděla, kde nás po svých výpadech za lovy beze zbraní hledat. Přidružily jsme se ke kožeňákům, protože měli prapor větších rozměrů, i jinak byli nepřehlédnutelní a já z nich v letošním chladnějším počasí nedostávala solidární ekzém.

Asi to tak mají od narození

A tak se šlo a vytvářeli jsme něco velikého a já chtěla držet svůj duhový deštník pořád otevřený, ale mé společnice měly nějaké řeči o vypíchnutých očích, takže mi sklaplo a až na zelenou hazuku a žlutou tašku a duhovou vlaječku jsem ničím nepřispívala k vizuálu a bylo mi to trapné. Tak jsem alespoň naslouchala hlasu lidu: „A já si myslím, že je to ženská!“ „Blbost, to bude chlap!“ „No, i když…“ a tak dále a tak podobně a nakonec mi došlo, že řeč není o nikom ze zúčastněných, ale o sochařské výzdobě Paláce Koruna.

Průvod zabočil na Příkopy a jal se kličkovat mezi zaparkovanými automobily a já již tradičně nemohla rozhodnout, jestli mě jako pamětnici brněnské Pride dojímá, že nemusíme jít v kordonu, nebo jestli mi ten slalom vadí. A na náměstí Republiky se průvod zastavil, že se shlukneme, aby si o nás snad lidi nemysleli, že jsme nějaké coury.

A tak jsem viděla věci. Třeba ukrajinskou sekci, která nejenže měla velmi hezké fangle a kostýmy inspirované lidovým krojem, ale čas od času vystřihli i nějakou tu národní píseň. Kus od nich postávala ruská sekce, rovněž s fanglemi, a zcela mírumilovně si tam řešila vlastní agendu. Nevím, o co jim šlo, neb nečtu bukvama, ale byly u toho nahoře bez. A to bylo dobře, protože tou dobou si již žena začínala stěžovat, že jí celostátní média naslibovala holé chlupaté zadky a ono nic! A to byla přitom tak vzorná a neustále pobíhala po průvodu, neb jsem jí uložila, že mi má vyfotit nejlépe dvaapůlmetrovou transku s peřím a šteklema a motýlími křídly a tak, že si ji dám na Facebook s přípisem NĚKTEŘÍ LIDÉ SE TAK PROSTĚ NARODÍ.

Průvod doleva, máčky doprava

Během postávání za účelem konsolidace jsem si povšimla dvou nových fenoménů. Prvním bylo něco, co jsem si pracovně pojmenovala introvert pride: kromě civilně oděných občanů, kteří tam obvykle přivedli i děti, aby taky užili světa, když to mají na jízdu králů z Prahy daleko, tam také postávali občané zřetelně označení insigniemi kmenové příslušnosti, kteří ale nikam nešli, protože to už by na ně bylo moc. Druhým bylo tzv. křížové zastavení, protože logicky, když strávíte celé dopoledne pilováním kostýmu, kterým chcete zviditelnit homosexuální džinistické kominíky nebo jiné mořské panny, tak si to přece nepomačkáte v davu, že.

A zase se šlo a byli tam nafukovací jednorožci a dva starší pánové, co měli na sobě složitou konstrukci ověšenou polskými vlajkami a tvářili se nesmírně blaženě, že tak můžou stát vedle sebe a nikdo po nich nehází kamení ani jiné pukavce. A firmy Google a IBM zjevně přispěly svým zaměstnancům z Fondu kulturních a sociálních potřeb na alegorické vozy a bylo to velmi hezké a byly na nich balónky. A hudba duněla a my jsme dělali malé kroky a velké kroky a bylo nám veselo.

A bylo nám veselo i v tajemné Řásnovce, kde zase začalo pršet a má zuřivě fotografující žena se ptala, kam odbočit a já jsem zvolala: „Průvod doleva, máčky doprava.“ A lidé se smáli. Jako i úplně cizí lidi. A po chvíli zase pršet přestalo.

A u nemocnice Na Františku postávali páni příslušníci a tvářili se taky blaženě, asi že byli rádi, že na ně vyšla tahle šichta a ne páteční utkáni Sparta vs. Baník. A zaměstnanci nemocnice stáli na chodníku a k dokonalosti už jim chyběl jen transparent s nápisem FN ZDRAVÍ PRVNÍ MÁJ.

Spravedlivý díl pro každého

A pak se průvod zase zastavil. A zase začalo pršet a ne jen tak nějaké mrholení, to byly kapky jak pětikačky! A my jsme stály zrovna u alegorického vozu, který zpodobňoval ideu přeřvané dance music, a já se přistihla, že se u toho nesmírně šťastně kroutím do rytmu. A deštník byl sice duhový, ale nepostačoval a já měla brzy jeden rukáv durch mokrý, ale bylo mi to jedno a po způsobu sportovních fanoušků jsem povzbuzovala počasí, ať to s tím deštěm a sluncem naráz nevzdává, že tu duhu dá!

A pak jsme si druhý den přečetli, že toto zastavení nebylo způsobeno kavalírskou snahou vystřídat se na Čechově mostě s tramvají, alébrž snahou obecního antisemity Adama B. Bartoše, který se inspiroval klasickým číslem amerických hippies, a pokusil se se svými věrnými (celkem sedm kusů) zastavit průvod blokádou vsedě. Páni příslušníci ho naložili do antonu a má žena pravila: „A tak se i on mohl cítit diskriminován.“

A mezitím přestalo pršet a my jsme si opravily pruhy a zapůjčily malovátko i okolostojícím soudruhům, kteří se radovali, že jsou jako carevna, a šlo se dál. A radikální kožení křesťané si přinesli velikonoční řehtačky a mladí intersexuálové měli zcela rozkošnou vlajku a pak nás předešel živý obraz s oprátkami a to nás přešel smích. A já jsem chvíli nevěděla, jestli mám napsat dojemné poděkování našim pánům velkomožným, že mě neráčí popravovat, nebo začít ječet, že moje žena není ojeté auto, abych si ji někde registrovala.

A průvod se stočil na most. Na mostě už to bylo lepší. Na mostě už jsem se začala těšit, že vylezu na letenské schody a uvidím, jak nesou tu velikou vlajku. A ono je cosi v člověku od pradávna, že i kdyby dobrovolníci nesli po ulici padesát metrů krycí plachty na motorové čluny nebo jiného střižního kalika, rozlije se posvátná bázeň a okoralí recidivisté si narovnají límečky a já vylezu bez keců do schodů a na pět minut nastane všelidová harmonie.

A nastala.

A bylo to krásných pět minut.

A žena říkala, že narok pojedeme zas.

Foto Veronika Havlová

Komentáře

Reagovat
  • Jarod

    25. srpen 2014, 12:13
    Ech? Proč to milostivá prdla sem (na portál o HUDBĚ, sic!) a ne třeba na svůj blogísek?
  • Hanička

    22. srpen 2014, 10:37
    Opravdu skvělej článek a povedený fotky!
  • Hana Sheala

    19. srpen 2014, 15:22
    Skvělej článek. Taky sem měla rýmičku a zvýšenou teplotu i v Brně, tak aspoň reportáž :)
  • Hana Fabry

    19. srpen 2014, 12:29
    skvele, moc diiiik...

Dále si přečtěte

Přítomnost se stává minulostí každým okamžikem, plynule. Příběhy, které prožíváme nebo jichž jsme tak či onak svědky, odplývají do paměti nebo nepaměti a zůstávají – někdy – zaznamenány nebo ztělesněny svými následky.  více

Rok v Africe – to zní jako dobrodružství i dnes, kdy i ty nejodlehlejší kouty zeměkoule přestávají být nedostupné. Ale český turista se obvykle nepodívá příliš daleko za hotelovou pláž v Tunisu a my nebudeme mluvit o výletu, ale o životě. V prázdninovém seriálu přinášíme první část ohlédnutí Silvy Jasičové za rokem, který strávila jako učitelka v křesťanské škole v Zambii. Asi je zbytečné připomínat, že přitom místy dojde i na hudbu.  více


Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více