Zápisky naivního diváka. Prague Pride a tolerance k lidem i sound systémům

Zápisky naivního diváka. Prague Pride a tolerance k lidem i sound systémům

Nejen na koncertech, ale na světě vůbec se nachází většina tak zvaných běžných lidí™. Koneckonců každý z nás se občas dostane do situace, že někam přijde a nezbývá mu než v úžasu valit oči. A potom si stěžovat v hospodě nebo v internetových diskusích, že na něj odborná veřejnost nebere ohled. Zápisky naivního diváka se budou dívat na věci očima, které možná nemají odborné zázemí. Ale myslí se za nimi, to zase ano. Tentokrát se vidělo a myslelo na festivalu Prague Pride, který vyvrcholil průvodem z Václavského náměstí na Letnou. A lidé z Brna u toho byli také.

Nechte duhových projíti

A bylo léto a má milá žena říkala,že letos na tu Prague Pride už ale vážně pojede. V předcházejících letech se neúčastnila z různých důvodů, z nichž nejpůvabnější bylo její loňské prohlášení, že zvýšenou teplotu pociťuje již v Brně. Proto nevidí důvod, proč by měla vstávat z postele a jezdit do Prahy.

A opravdu jela a ve vlaku říkala, že přeci jen neví, že tam bude hrozně moc lidí a mnohem méně prostoru a bude muset dělat malé kroky a velké kroky a to ona nerada. A já jí říkala, že zase nemám ráda ty zvuky, co se linou ze sound systémů, ale že to je na Pride právě hezké, jak to je člověku najednou ale úplně jedno. A v tomto rozmarném hovoru jsme dojely až do Prahy a kráčely nádražím a byli tam i jiní lidé a nesli si různé rekvizity a křenili se na nás tak spiklenecky, jak spiklenecky se jen může tvářit člověk, který nese prapor i s násadou, a já se začala hihňat. A na rohu u chrámu konzumu jsme se shledaly s naší drahou přítelkyní Z., která je heterosexuální až do morku, její nejmilejší barvou je brčálově zelená, myslí si, že Bergmanovy filmy jsou zábava a na Pride chodí každý rok.

A na ulici Opletalově už bylo vidět balónky a já jsem vypískla, jako by mi bylo čtrnáct a do našeho města měl přijet bojbend (nebo jako kdyby mi bylo osmadvacet a dočetla jsem se v tisku, že do Karlových Varů přijede Jude Law). A Z. se zmocnil mazácký komplex a zavelela:

Půjdeme ke koňovi, tam bývají nejlepší pošuci

A šly jsme ke koňovi a byli tam pošuci. Jeden říkal, že mají i různé modlitby a jiný zase, že nemusíme páchat sebevraždu a tak to jsme byly rády. A já jsem jako každý rok tvrdila, že jsou to vskutečnosti charakterní herci, najatí organizátory za účelem koloritu. A to už jsme se hihňaly všechny tři, když tu k nám přišel nějaký mládenec a s vyděšeným výrazem s námi zapředl hovor, co to je, jak je toto možné, co ty lidi dělají přes rok a vůbec. Ale naše hihňání ho nejspíš vyšťastnilo.

A začalo pršet a já jsem se vrhla robinsonádou ke Queershopu a ukořistila duhový deštník a kromě toho i vlajku se srdíčkama a takovou tu věc, co se s ní dělají po člověku proužky. A přestalo pršet a Z. mínila, že ještě stihneme zajít do chrámu konsumu a použít tam WC. Neměly jsme ten nápad samy a naši spoluspiklenci se na nás křenili již zcela nepokrytě.

A pak se průvod dal do pohybu. Protože se má milá žena rozhodla pořídit si vlastní mediální obraz události, bylo třeba zvolit nějaký výrazný orientační bod, aby věděla, kde nás po svých výpadech za lovy beze zbraní hledat. Přidružily jsme se ke kožeňákům, protože měli prapor větších rozměrů, i jinak byli nepřehlédnutelní a já z nich v letošním chladnějším počasí nedostávala solidární ekzém.

Asi to tak mají od narození

A tak se šlo a vytvářeli jsme něco velikého a já chtěla držet svůj duhový deštník pořád otevřený, ale mé společnice měly nějaké řeči o vypíchnutých očích, takže mi sklaplo a až na zelenou hazuku a žlutou tašku a duhovou vlaječku jsem ničím nepřispívala k vizuálu a bylo mi to trapné. Tak jsem alespoň naslouchala hlasu lidu: „A já si myslím, že je to ženská!“ „Blbost, to bude chlap!“ „No, i když…“ a tak dále a tak podobně a nakonec mi došlo, že řeč není o nikom ze zúčastněných, ale o sochařské výzdobě Paláce Koruna.

Průvod zabočil na Příkopy a jal se kličkovat mezi zaparkovanými automobily a já již tradičně nemohla rozhodnout, jestli mě jako pamětnici brněnské Pride dojímá, že nemusíme jít v kordonu, nebo jestli mi ten slalom vadí. A na náměstí Republiky se průvod zastavil, že se shlukneme, aby si o nás snad lidi nemysleli, že jsme nějaké coury.

A tak jsem viděla věci. Třeba ukrajinskou sekci, která nejenže měla velmi hezké fangle a kostýmy inspirované lidovým krojem, ale čas od času vystřihli i nějakou tu národní píseň. Kus od nich postávala ruská sekce, rovněž s fanglemi, a zcela mírumilovně si tam řešila vlastní agendu. Nevím, o co jim šlo, neb nečtu bukvama, ale byly u toho nahoře bez. A to bylo dobře, protože tou dobou si již žena začínala stěžovat, že jí celostátní média naslibovala holé chlupaté zadky a ono nic! A to byla přitom tak vzorná a neustále pobíhala po průvodu, neb jsem jí uložila, že mi má vyfotit nejlépe dvaapůlmetrovou transku s peřím a šteklema a motýlími křídly a tak, že si ji dám na Facebook s přípisem NĚKTEŘÍ LIDÉ SE TAK PROSTĚ NARODÍ.

Průvod doleva, máčky doprava

Během postávání za účelem konsolidace jsem si povšimla dvou nových fenoménů. Prvním bylo něco, co jsem si pracovně pojmenovala introvert pride: kromě civilně oděných občanů, kteří tam obvykle přivedli i děti, aby taky užili světa, když to mají na jízdu králů z Prahy daleko, tam také postávali občané zřetelně označení insigniemi kmenové příslušnosti, kteří ale nikam nešli, protože to už by na ně bylo moc. Druhým bylo tzv. křížové zastavení, protože logicky, když strávíte celé dopoledne pilováním kostýmu, kterým chcete zviditelnit homosexuální džinistické kominíky nebo jiné mořské panny, tak si to přece nepomačkáte v davu, že.

A zase se šlo a byli tam nafukovací jednorožci a dva starší pánové, co měli na sobě složitou konstrukci ověšenou polskými vlajkami a tvářili se nesmírně blaženě, že tak můžou stát vedle sebe a nikdo po nich nehází kamení ani jiné pukavce. A firmy Google a IBM zjevně přispěly svým zaměstnancům z Fondu kulturních a sociálních potřeb na alegorické vozy a bylo to velmi hezké a byly na nich balónky. A hudba duněla a my jsme dělali malé kroky a velké kroky a bylo nám veselo.

A bylo nám veselo i v tajemné Řásnovce, kde zase začalo pršet a má zuřivě fotografující žena se ptala, kam odbočit a já jsem zvolala: „Průvod doleva, máčky doprava.“ A lidé se smáli. Jako i úplně cizí lidi. A po chvíli zase pršet přestalo.

A u nemocnice Na Františku postávali páni příslušníci a tvářili se taky blaženě, asi že byli rádi, že na ně vyšla tahle šichta a ne páteční utkáni Sparta vs. Baník. A zaměstnanci nemocnice stáli na chodníku a k dokonalosti už jim chyběl jen transparent s nápisem FN ZDRAVÍ PRVNÍ MÁJ.

Spravedlivý díl pro každého

A pak se průvod zase zastavil. A zase začalo pršet a ne jen tak nějaké mrholení, to byly kapky jak pětikačky! A my jsme stály zrovna u alegorického vozu, který zpodobňoval ideu přeřvané dance music, a já se přistihla, že se u toho nesmírně šťastně kroutím do rytmu. A deštník byl sice duhový, ale nepostačoval a já měla brzy jeden rukáv durch mokrý, ale bylo mi to jedno a po způsobu sportovních fanoušků jsem povzbuzovala počasí, ať to s tím deštěm a sluncem naráz nevzdává, že tu duhu dá!

A pak jsme si druhý den přečetli, že toto zastavení nebylo způsobeno kavalírskou snahou vystřídat se na Čechově mostě s tramvají, alébrž snahou obecního antisemity Adama B. Bartoše, který se inspiroval klasickým číslem amerických hippies, a pokusil se se svými věrnými (celkem sedm kusů) zastavit průvod blokádou vsedě. Páni příslušníci ho naložili do antonu a má žena pravila: „A tak se i on mohl cítit diskriminován.“

A mezitím přestalo pršet a my jsme si opravily pruhy a zapůjčily malovátko i okolostojícím soudruhům, kteří se radovali, že jsou jako carevna, a šlo se dál. A radikální kožení křesťané si přinesli velikonoční řehtačky a mladí intersexuálové měli zcela rozkošnou vlajku a pak nás předešel živý obraz s oprátkami a to nás přešel smích. A já jsem chvíli nevěděla, jestli mám napsat dojemné poděkování našim pánům velkomožným, že mě neráčí popravovat, nebo začít ječet, že moje žena není ojeté auto, abych si ji někde registrovala.

A průvod se stočil na most. Na mostě už to bylo lepší. Na mostě už jsem se začala těšit, že vylezu na letenské schody a uvidím, jak nesou tu velikou vlajku. A ono je cosi v člověku od pradávna, že i kdyby dobrovolníci nesli po ulici padesát metrů krycí plachty na motorové čluny nebo jiného střižního kalika, rozlije se posvátná bázeň a okoralí recidivisté si narovnají límečky a já vylezu bez keců do schodů a na pět minut nastane všelidová harmonie.

A nastala.

A bylo to krásných pět minut.

A žena říkala, že narok pojedeme zas.

Foto Veronika Havlová

Komentáře

Reagovat
  • Jarod

    25. srpen 2014, 12:13
    Ech? Proč to milostivá prdla sem (na portál o HUDBĚ, sic!) a ne třeba na svůj blogísek?
  • Hanička

    22. srpen 2014, 10:37
    Opravdu skvělej článek a povedený fotky!
  • Hana Sheala

    19. srpen 2014, 15:22
    Skvělej článek. Taky sem měla rýmičku a zvýšenou teplotu i v Brně, tak aspoň reportáž :)
  • Hana Fabry

    19. srpen 2014, 12:29
    skvele, moc diiiik...

Dále si přečtěte

Přítomnost se stává minulostí každým okamžikem, plynule. Příběhy, které prožíváme nebo jichž jsme tak či onak svědky, odplývají do paměti nebo nepaměti a zůstávají – někdy – zaznamenány nebo ztělesněny svými následky.  více

Rok v Africe – to zní jako dobrodružství i dnes, kdy i ty nejodlehlejší kouty zeměkoule přestávají být nedostupné. Ale český turista se obvykle nepodívá příliš daleko za hotelovou pláž v Tunisu a my nebudeme mluvit o výletu, ale o životě. V prázdninovém seriálu přinášíme první část ohlédnutí Silvy Jasičové za rokem, který strávila jako učitelka v křesťanské škole v Zambii. Asi je zbytečné připomínat, že přitom místy dojde i na hudbu.  více


Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více