Antonín Dvořák parádní, ale stejný jako před lety

14. únor 2014, 18:53

Antonín Dvořák parádní, ale stejný jako před lety

Pro svůj v pořadí druhý koncert v rámci Symfonického abonmá připravila Filharmonie Brno divácky vděčný program z díla Antonína Dvořáka a Petra Iljiče Čajkovského. Program ovšem spíš napovídá zaběhlou rutinu, než dramaturgický čin, a nebýt parádně vystavěného podání Dvořákovy Sedmé symfonie d-moll, byla by celá koncepce večera na pováženou.

Bez uzardění či akademické nabubřelosti je třeba přiznat, že Dvořákova tvorba patří k tomu nejkrásnějšímu, co kdy v hudbě vzniklo, a o jejích přednostech by se dalo pojednat i mnohem obšírněji. Potud je všechno v pořádku a je dobré Dvořáka hrát. Problém je jinde: z celého obsáhlého díla skladatelova se v drtivé většině případů hraje nějakých deset procent repertoáru, zkrátka toho nejznámějšího. Z orchestrálních skladeb se stále opakuje vybraných pět symfonií, violoncellový koncert, výjimečně klavírní či houslový, dále Stabat mater, mnohem méně Requiem a nějaké předehry. Z oper Rusalka. Ostatní vzácně.

Druhý problém je interpretační a je přinejmenším stejně závažný: Dvořák představuje všednost a každodennost, každý ho zná, všechno u něj jde tak nějak samo, a tak se rezignuje na poctivé hudebnické řemeslo, nácvik i soustředění a všechno se nechá tak nějak volně plynout. Výsledkem je nepříliš přesděvčivá česká interpretační tradice, jejímž jediným výrazným rysem je mozartovská lehkost na úkor výrazu. Dvořákova sedmá symfonie v podání místního orchestru pod taktovkou Petra Altrichtera tu zazněla nedávno, přesně před sedmi lety, 11. a 12. ledna 2007. Bylo to tehdy výtečné, ale úplně stejné jako dnes, jen orchestr byl jinak rozestavený. Při pomyšlení na rok 2021 a zase úplně stejný večer si člověk klade otázku, jestli by posláním samostatného zřizovaného symfonického orchestru nemělo být něco víc. Cizí dirigenti by určitě dokázali vnést do Dvořáka svěží vítr.

Zůstaňme ale na koncertě. Úvod zajistil Dvořákův Zlatý kolovrat. Erbenovské symfonické básně jsou Dvořákovým nejambicióznějším počinem na poli programní hudby a text Erbenových balad je u nich jediným výrazným formovým pojítkem, přesto bohužel nikoho nenapadlo jej otisknout v programech. V případě Kolovratu jde o pestrou mozaiku typických Dvořákových mikrosvětů, které v tomto případě přicházejí nezvykle náhle a nesouvisle. Právě v těchto případech je nezbytně třeba vtisknout skladbě pevné interpretační pojetí a vyřešit celkovou architekturu díla. Skladba ale uplynula spíše obyčejně, bez vzruchu, bez vrcholných míst a bez velkých průšvihů, snad výjimkou dřev, která v jednom morbidním místě zřejmě nedostala od dirigenta nástup a chytala se postupně až o pár taktů později. Rozmáchlá dirigentská gesta mohou posluchače dostat do varu, ale v kontrastu s ospalým a málo koncentrovaným orchestrem působí nepatřičně.

V podobném duchu začala Čajkovského shakespearovská orchestrální předehra Romeo a Julie, jedna z nejmilovanějších skladeb vůbec. Nedlouho po začátku, odhadem tři minuty, se k zemi poroučel dirigentský pult. Hbitě přiskočil sekundista pan Strnad (podle webu filharmonie Bohumil, podle aktuálního soupisu Bohumír) a jal se jej spravovat. O pár sekund později se k technickým silám připojil i Karel Plocek z viol. Když situace se dvěma montéry před dirigentem začala připomínat Českou sodu, zastavil Altrichter hru, pult se dal brzy do pořádku (následně zkolaboval až ve druhé půli) a orchestr pokračoval – k velkému překvapení nikoliv znovu od začátku, nýbrž prostě tam, kde se přestalo. Mohl to být chvilkový zkrat, přesto je to kuriózní. Padlý pult byl nicméně tím správným impulsem, který muzikanty konečně probudil a přiměl k mnohem lepší souhře. Čajkovskij tak nakonec vyzněl působivě a někdo snad i uronil slzu nad přívaly něžné hudby. Škoda jen, že bicí hrály velmi potichu. Sice není zvykem hrát jednotlivé národní skladatelské školy autenticky podle jejich interpretačních zvyklostí, brněnská filharmonie však jednotný výraz bicích usazený nemá, pokaždé zní jinak, proto je škoda, že zrovna ruská hudba přišla o jeden ze svých charakteristických rysů. Naopak parádně zde vyšly obě trubky (František Kříž a Vojtěch Novotný), mimo jiné ve svém velkolepém unisonu, ale i po přestávce ve Dvořákovi.

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry (Českou filharmonii nevyjímaje – jejich probíhající souborné provedení Dvořákových symfonií vykazuje stejnou výkonnostní nevyrovnanost mezi Dvořákovými ranými a pozdními symfoniemi) nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením, tak jako ty cizí (v Brně naposledy Wiener Symphoniker na Moravském podzimu v Novosvětské). Vyznění sedmé symfonie bylo v Brně velkolepé, přesto snad krom trubek nelze nikoho pochválit za plné nasazení, i osvědčení sólisté školácky chybovali (tympány). Tradičně nevýrazná byla violoncella, se smyčci bohužel nikdo soustavně nepracuje a akustika Janáčkova divadla v orchestru nikoho nemotivuje ke krajním individuálním výkonům.

Jako celek byl koncert pěkným zážitkem, byl ale také důležitým pohledem do zrcadla. Hleděla do něj nejen Filharmonie Brno, ale i město Brno a celá česká hudební kultura. Nebyl to pohled beznadějný, ale lichotivý také ne. Dvořák stále čeká v podání našich orchestrů na svou renesanci. Kdo zvedne hozenou rukavici? Co zahrát během poloviny sezóny celé Dvořákovo orchestrální dílo? V Brně to ale nejde, orchestr tu totiž z nějakých záhadných důvodů nemůže hrát moc často. Škoda.

Antonín Dvořák: Zlatý kolovrat, Petr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie, Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d-moll op. 70. Filharmonie Brno, dirigent Petr Altrichter. 13. února 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.
Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 14. února 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat
  • Filharmonie Brno

    17. únor 2014, 11:21
    BOHUMÍR STRNAD. Platí aktuální soupis, na webu opraveno. Děkujeme za upozornění na překlep. http://www.filharmonie-brno.cz/druhe-housle-p265.html
  • Lukáš Krejčí

    15. únor 2014, 18:36
    Zdravím Tě Honzo Špačku. Jednotný výraz bicích v symfonickém orchestru? Tomu nerozumím. Hrajeme převážně hudbou v rozmezí více než dvou století. Prostě řečeno "od Bacha po Vlacha". Jednotný výraz tedy určitě ne! Na druhou stranu vím, že je v rámci hudebních stylů co zlepšovat. Musím Tě také ujistit, že se minimálně v rámci bicí skupiny Filharmonie Brno nahodile nic nekoná. P.S. Dynamický balanc je vždy "v rukou" dirigenta. Měj se pěkně. Lukáš Krejčí (bicí skupina Filharmonie Brno)
    • Jan Špaček

      15. únor 2014, 23:01
      Neříkám, že jste špatní. Velké symfonické orchestry (Berlín, Vídeň, Moskva, Petrohrad) však mají svůj typický nezaměnitelný zvuk bicích, který se dědí a nezáleží na tom, kdo v orchestru zrovna bubnuje. Netvrdím, že to tak musí být, ale je to prostě tak. Díky za ujištění, to jsem rád. Dynamika je spíš jen odpovědností dirigenta, ale ten zase často nechává bicí hrát tak, jak jsou zvyklé, v přesvědčení, že je to jejich tradiční zvuk. František Vlk byl u tympánů i velkého bubnu vždycky nezaměnitelný a žádný dirigent s tím nic nezměnil. Stejně tak jsou dost výrazní současní bicisté z FOK. Naopak v orchestru Janáčkovy opery jsou tradičně nenápadní a skoro spící. Zdarec a opatruj se. Honza
  • Martin Opršál

    15. únor 2014, 10:36
    To, že bicí znějí pokaždé jinak, můžeme brát i kladně - ve smyslu záměrné zvukové rozmanitosti. Zdravím Martin Opršál
    • Jan Špaček

      15. únor 2014, 13:09
      To rozhodně. Není jednotná tradice, výraz se staví u každé skladby zvlášť a nově, někde pečlivě a vhodně, jinde jen tak nahodile, jak to vyjde.
  • pravidelný posluchač

    15. únor 2014, 0:43
    Pane Špačku, víte, takové pohádkové snění o super výkonech, mimořádných individuálních osobnostech by jste už konečně měl opustit, protože Vaše vznešené popisování koncertů vyznívá opravdu romanticky a naivně. Doporučuji být mnohem blíž skutečnosti a víc v kontaktu s realitou.
    • Jan Špaček

      15. únor 2014, 9:22
      Neřadím se k těm, kterým je úroveň brněnských koncertů ukradená, to máte pravdu.
    • Vilém Veverka

      17. únor 2014, 20:58
      Vážený pane Špačku, jsem rád za Vaši recenzi respektive je správné, že nerezignujete na kritéria a srovnáváte Filharmonii Brno s těmi nejlepšími. To je ostatně zřejmě jediná cesta k tomu, aby se Filharmonie Brno zařadila po bok těch nejlepších a ted'nemyslím "pouze" na české scéně. Dovolil bych si snad malou polemiku. Směl jsem s Petrem Altrichterem hrát i ony koncerty v lednu roku 2007. Můj dojem je ten, že provední, kterého jsme byli svědky minulý týden bylo lepší, minimálně co se angažmá orchestru týká. Zvednout onu pomyslnou rukavici by bylo jistě správné, ale v případě možností orchestru - přesněji řečeno instituce (jejího materiálního zázemí), je zde zkrátka několik "ale"...Do dalšího rozboru se nyní nebudu pouštět, přesáhlo by to rámec a tématické ukotvení této diskuze - bylo by to na diskuzi daleko hlubší. No, snad bude kdy příležitost věci rozebrat. To však neznamená, že člověk - posluchač i interpret nepřestane o "super výkonech" snít, v případě interpreta usilovat, zas a znovu...

Dále si přečtěte

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více


Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více