Antonín Dvořák parádní, ale stejný jako před lety

14. únor 2014, 18:53

Antonín Dvořák parádní, ale stejný jako před lety

Pro svůj v pořadí druhý koncert v rámci Symfonického abonmá připravila Filharmonie Brno divácky vděčný program z díla Antonína Dvořáka a Petra Iljiče Čajkovského. Program ovšem spíš napovídá zaběhlou rutinu, než dramaturgický čin, a nebýt parádně vystavěného podání Dvořákovy Sedmé symfonie d-moll, byla by celá koncepce večera na pováženou.

Bez uzardění či akademické nabubřelosti je třeba přiznat, že Dvořákova tvorba patří k tomu nejkrásnějšímu, co kdy v hudbě vzniklo, a o jejích přednostech by se dalo pojednat i mnohem obšírněji. Potud je všechno v pořádku a je dobré Dvořáka hrát. Problém je jinde: z celého obsáhlého díla skladatelova se v drtivé většině případů hraje nějakých deset procent repertoáru, zkrátka toho nejznámějšího. Z orchestrálních skladeb se stále opakuje vybraných pět symfonií, violoncellový koncert, výjimečně klavírní či houslový, dále Stabat mater, mnohem méně Requiem a nějaké předehry. Z oper Rusalka. Ostatní vzácně.

Druhý problém je interpretační a je přinejmenším stejně závažný: Dvořák představuje všednost a každodennost, každý ho zná, všechno u něj jde tak nějak samo, a tak se rezignuje na poctivé hudebnické řemeslo, nácvik i soustředění a všechno se nechá tak nějak volně plynout. Výsledkem je nepříliš přesděvčivá česká interpretační tradice, jejímž jediným výrazným rysem je mozartovská lehkost na úkor výrazu. Dvořákova sedmá symfonie v podání místního orchestru pod taktovkou Petra Altrichtera tu zazněla nedávno, přesně před sedmi lety, 11. a 12. ledna 2007. Bylo to tehdy výtečné, ale úplně stejné jako dnes, jen orchestr byl jinak rozestavený. Při pomyšlení na rok 2021 a zase úplně stejný večer si člověk klade otázku, jestli by posláním samostatného zřizovaného symfonického orchestru nemělo být něco víc. Cizí dirigenti by určitě dokázali vnést do Dvořáka svěží vítr.

Zůstaňme ale na koncertě. Úvod zajistil Dvořákův Zlatý kolovrat. Erbenovské symfonické básně jsou Dvořákovým nejambicióznějším počinem na poli programní hudby a text Erbenových balad je u nich jediným výrazným formovým pojítkem, přesto bohužel nikoho nenapadlo jej otisknout v programech. V případě Kolovratu jde o pestrou mozaiku typických Dvořákových mikrosvětů, které v tomto případě přicházejí nezvykle náhle a nesouvisle. Právě v těchto případech je nezbytně třeba vtisknout skladbě pevné interpretační pojetí a vyřešit celkovou architekturu díla. Skladba ale uplynula spíše obyčejně, bez vzruchu, bez vrcholných míst a bez velkých průšvihů, snad výjimkou dřev, která v jednom morbidním místě zřejmě nedostala od dirigenta nástup a chytala se postupně až o pár taktů později. Rozmáchlá dirigentská gesta mohou posluchače dostat do varu, ale v kontrastu s ospalým a málo koncentrovaným orchestrem působí nepatřičně.

V podobném duchu začala Čajkovského shakespearovská orchestrální předehra Romeo a Julie, jedna z nejmilovanějších skladeb vůbec. Nedlouho po začátku, odhadem tři minuty, se k zemi poroučel dirigentský pult. Hbitě přiskočil sekundista pan Strnad (podle webu filharmonie Bohumil, podle aktuálního soupisu Bohumír) a jal se jej spravovat. O pár sekund později se k technickým silám připojil i Karel Plocek z viol. Když situace se dvěma montéry před dirigentem začala připomínat Českou sodu, zastavil Altrichter hru, pult se dal brzy do pořádku (následně zkolaboval až ve druhé půli) a orchestr pokračoval – k velkému překvapení nikoliv znovu od začátku, nýbrž prostě tam, kde se přestalo. Mohl to být chvilkový zkrat, přesto je to kuriózní. Padlý pult byl nicméně tím správným impulsem, který muzikanty konečně probudil a přiměl k mnohem lepší souhře. Čajkovskij tak nakonec vyzněl působivě a někdo snad i uronil slzu nad přívaly něžné hudby. Škoda jen, že bicí hrály velmi potichu. Sice není zvykem hrát jednotlivé národní skladatelské školy autenticky podle jejich interpretačních zvyklostí, brněnská filharmonie však jednotný výraz bicích usazený nemá, pokaždé zní jinak, proto je škoda, že zrovna ruská hudba přišla o jeden ze svých charakteristických rysů. Naopak parádně zde vyšly obě trubky (František Kříž a Vojtěch Novotný), mimo jiné ve svém velkolepém unisonu, ale i po přestávce ve Dvořákovi.

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry (Českou filharmonii nevyjímaje – jejich probíhající souborné provedení Dvořákových symfonií vykazuje stejnou výkonnostní nevyrovnanost mezi Dvořákovými ranými a pozdními symfoniemi) nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením, tak jako ty cizí (v Brně naposledy Wiener Symphoniker na Moravském podzimu v Novosvětské). Vyznění sedmé symfonie bylo v Brně velkolepé, přesto snad krom trubek nelze nikoho pochválit za plné nasazení, i osvědčení sólisté školácky chybovali (tympány). Tradičně nevýrazná byla violoncella, se smyčci bohužel nikdo soustavně nepracuje a akustika Janáčkova divadla v orchestru nikoho nemotivuje ke krajním individuálním výkonům.

Jako celek byl koncert pěkným zážitkem, byl ale také důležitým pohledem do zrcadla. Hleděla do něj nejen Filharmonie Brno, ale i město Brno a celá česká hudební kultura. Nebyl to pohled beznadějný, ale lichotivý také ne. Dvořák stále čeká v podání našich orchestrů na svou renesanci. Kdo zvedne hozenou rukavici? Co zahrát během poloviny sezóny celé Dvořákovo orchestrální dílo? V Brně to ale nejde, orchestr tu totiž z nějakých záhadných důvodů nemůže hrát moc často. Škoda.

Antonín Dvořák: Zlatý kolovrat, Petr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie, Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d-moll op. 70. Filharmonie Brno, dirigent Petr Altrichter. 13. února 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.
Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 14. února 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat
  • Filharmonie Brno

    17. únor 2014, 11:21
    BOHUMÍR STRNAD. Platí aktuální soupis, na webu opraveno. Děkujeme za upozornění na překlep. http://www.filharmonie-brno.cz/druhe-housle-p265.html
  • Lukáš Krejčí

    15. únor 2014, 18:36
    Zdravím Tě Honzo Špačku. Jednotný výraz bicích v symfonickém orchestru? Tomu nerozumím. Hrajeme převážně hudbou v rozmezí více než dvou století. Prostě řečeno "od Bacha po Vlacha". Jednotný výraz tedy určitě ne! Na druhou stranu vím, že je v rámci hudebních stylů co zlepšovat. Musím Tě také ujistit, že se minimálně v rámci bicí skupiny Filharmonie Brno nahodile nic nekoná. P.S. Dynamický balanc je vždy "v rukou" dirigenta. Měj se pěkně. Lukáš Krejčí (bicí skupina Filharmonie Brno)
    • Jan Špaček

      15. únor 2014, 23:01
      Neříkám, že jste špatní. Velké symfonické orchestry (Berlín, Vídeň, Moskva, Petrohrad) však mají svůj typický nezaměnitelný zvuk bicích, který se dědí a nezáleží na tom, kdo v orchestru zrovna bubnuje. Netvrdím, že to tak musí být, ale je to prostě tak. Díky za ujištění, to jsem rád. Dynamika je spíš jen odpovědností dirigenta, ale ten zase často nechává bicí hrát tak, jak jsou zvyklé, v přesvědčení, že je to jejich tradiční zvuk. František Vlk byl u tympánů i velkého bubnu vždycky nezaměnitelný a žádný dirigent s tím nic nezměnil. Stejně tak jsou dost výrazní současní bicisté z FOK. Naopak v orchestru Janáčkovy opery jsou tradičně nenápadní a skoro spící. Zdarec a opatruj se. Honza
  • Martin Opršál

    15. únor 2014, 10:36
    To, že bicí znějí pokaždé jinak, můžeme brát i kladně - ve smyslu záměrné zvukové rozmanitosti. Zdravím Martin Opršál
    • Jan Špaček

      15. únor 2014, 13:09
      To rozhodně. Není jednotná tradice, výraz se staví u každé skladby zvlášť a nově, někde pečlivě a vhodně, jinde jen tak nahodile, jak to vyjde.
  • pravidelný posluchač

    15. únor 2014, 0:43
    Pane Špačku, víte, takové pohádkové snění o super výkonech, mimořádných individuálních osobnostech by jste už konečně měl opustit, protože Vaše vznešené popisování koncertů vyznívá opravdu romanticky a naivně. Doporučuji být mnohem blíž skutečnosti a víc v kontaktu s realitou.
    • Jan Špaček

      15. únor 2014, 9:22
      Neřadím se k těm, kterým je úroveň brněnských koncertů ukradená, to máte pravdu.
    • Vilém Veverka

      17. únor 2014, 20:58
      Vážený pane Špačku, jsem rád za Vaši recenzi respektive je správné, že nerezignujete na kritéria a srovnáváte Filharmonii Brno s těmi nejlepšími. To je ostatně zřejmě jediná cesta k tomu, aby se Filharmonie Brno zařadila po bok těch nejlepších a ted'nemyslím "pouze" na české scéně. Dovolil bych si snad malou polemiku. Směl jsem s Petrem Altrichterem hrát i ony koncerty v lednu roku 2007. Můj dojem je ten, že provední, kterého jsme byli svědky minulý týden bylo lepší, minimálně co se angažmá orchestru týká. Zvednout onu pomyslnou rukavici by bylo jistě správné, ale v případě možností orchestru - přesněji řečeno instituce (jejího materiálního zázemí), je zde zkrátka několik "ale"...Do dalšího rozboru se nyní nebudu pouštět, přesáhlo by to rámec a tématické ukotvení této diskuze - bylo by to na diskuzi daleko hlubší. No, snad bude kdy příležitost věci rozebrat. To však neznamená, že člověk - posluchač i interpret nepřestane o "super výkonech" snít, v případě interpreta usilovat, zas a znovu...

Dále si přečtěte

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více


Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více