Antonio Vivaldi dvakrát jinak

28. červen 2013, 0:29

Antonio Vivaldi dvakrát jinak

První věc, které jsem si všiml ještě během akustické zkoušky Café Zimmermann před vlastním koncertem, byl sytý, šťavnatý zvuk sdružení. Podíl na tom měla jistě i příznivá akustika Rytířského sálu na Pernštejně. Čistě podle sluchu bych asi tipoval silnější obsazení než vysoké smyčce po dvou, violoncello, kontrabas a cembalo. Bylo to celkem silné lákadlo vzbuzující zvědavost jak dopadne celý program složený výhradně z instrumentálních koncertů Antonia Vivaldiho. Kromě koncertu pro violoncello pocházely všechny ostatní ze sbírky Estro Armonico (Harmonická inspirace nebo též vrtoch).

Komorní orchestr Café Zimmermann přijel s aktuálním materiálem, který letos vyjde na jeho novém CD. Alba věnovaná jednomu skladateli jsou v diskografii souboru zastoupena výhradně (a v oblasti vážné hudby se nejedná o žádnou zvláštnost), je ale otázka, jak taková dramaturgie působí na koncertě. Text programu polemizoval s proslulým bonmotem Igora Stravinského, že „Vivaldi napsal jeden koncert čtyřistatkrát“. Troufám si ale tvrdit, že po sérii pěti Vivaldiho koncertů by většina posluchačů těžko zařadila znovu zopakovanou náhodnou větu ke správnému titulu. Při pozorném sledování se bezpochyby projevilo, že Vivaldiho hudba je formálně mnohem vynalézavější, než se ze Stravinského opovržlivého odfrknutí může zdát. Na druhé straně mohl být posluchač stejně dobře přiveden k hříšné myšlence, jestli to není čistě náhodou pravda.

Jakkoli jsem chválil zvuk ansámblu, musím také dodat, že se jej dařilo držet jen ve forte – s dynamickou intenzitou klesal i jeho objem a lyričtější místa se ztrácela. Podíl na tom mělo i frázování, které škubalo na kusy melodické linky pomalých vět. Projev Café Zimmermann stavěl především na rytmicky pregnantních, hlasitějších pasážích. Ty působily efektně na publikum, které dávalo svou spokojenost najevo velmi intenzivně, vyrovnaný hudební projev ale trpěl. Projevilo se to hned ve formálně rafinované trojdílné větě prvního Koncertu č. 11 D dur pro dvoje housle, violoncello a smyčce. Věta se nádherně rozběhla v sólových nástrojích úvodního Allegra, následné Adagio spiccato se ale úplně propadlo do jakési zvukové prázdnoty. Kromě dynamiky se ze zvuku bohužel vytratil i objem a barva.

Členové ansámblu prováděli všechny sólové party a je nutno říci, že jejich kvality jsou vyrovnané. Brilantně provedené rychlé pasáže a vybuzující závěry se ale střídaly s melodicky potrhanými a nevýraznými pomalými větami, takže jsem měl nakonec z celého koncertu značně rozpačitý dojem. Nechci Café Zimmermann něco vyčítat technicky, jejich styl mě ale nechal spíš chladným. Jak se se mnou minuli, tak se s publikem potkali, i když přidaný – a zběžně přehraný – „Bachův Air“ mě v mém názoru spíš utvrdil.

Vivaldi podruhé, a úplně jiný

Další večer vivaldiovských koncertů a jejich přepisů nachystal Concentus na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Hrála Capella Anna, což je nové sdružení kolem Anny Fusek. Pokud si vypůjčím výraz z „nevážných“ hudebních oblastí a jedno hnusné klišé, tak je to multiinstrumentalistka a renesanční osobnost. Lidsky řečeno slyšel jsem ji hrát na zobcové flétny, na housle a na varhany, je herečka, zajímá se o režii, navíc studovala filozofii a hudební vědu. K tomu všemu je to živelná osobnost vzbuzující sympatie publika.

Když Karel Burian vzpomínal na Gustava Mahlera, uváděl jako podstatný rys jeho dirigentské práce skutečnost, že všechno důkladně a s pedantickou přesností nazkoušel, a večer při představení bylo všechno jinak. Jeho impulsivní osobnost sršela nápady, které prostě musely okamžitě ven. Musím říct, že z projevu Anny Fusek mívám podobný pocit, především co se týká impulsivního přístupu. V tom spočívala síla, ale zároveň zatím také slabina Capelly Anna tak, jak jsem ji v Jaroměřicích poprvé slyšel. Perfektně vyšla Giga z Bachova Koncertu g moll (BWV 975 přepsaný pro flétnu a orchestr) – altová flétna má krásný, i když nepříliš průrazný zvuk, který se nad rytmickým pizzicatem smyčců bezvadně nesl. Výborný byl i Vivaldiho závěrečný Koncert C dur „Amarillis“, při němž jsem měl dojem, že se kapela teprve dostala opravdu dohromady. Krásně lyrické Largo navíc upozornilo, že Anna Fusek nezanedbává ani přednes melodie. Spíš monotónně mnou prošuměl Bachův Koncert d moll pro dvoje housle, sólisté se zvukově ztráceli v ostatních smyčcích (přivedlo mě to k nehezké myšlence, že v orchestru možná vládne až příliš mnoho demokracie).

Nabízelo se mi pěkné srovnání s Anniným loňským varhanním koncertem v Telči, kde se její osobnost mohla projevit se vším všudy. Nesvázaná vedením zvenku (jako s Collegiem 1704 nebo Venice Baroque Orchestra), ani nutností vést druhé. Nečekané změny tempa jsou pro její projev typické, dodávají interpretaci dráždivou příchuť a udržují v napjaté pozornosti nejen publikum, ale i ostatní hudebníky. A tady jsme u té slabiny: Capella Anna se potřebuje pořádně sehrát. Ansámbl by měl se svou vedoucí dýchat a umět ji sledovat téměř intuitivně, pokud se má jejím interpretačním zvláštnostem dostat také suverénního a zcela přesvědčivého provedení. Její tempové excesy by bylo těžké sledovat, i kdyby je hrála pokaždé úplně stejně. Je tu zatím až příliš mnoho vzájemného pokukování kdy a jak zrychlit, zpomalit, začít nebo skončit.

Pochybnosti mám i po zvukové stránce, občas se zcela nečekaně vynořily druhé housle, jindy zase violoncello, aniž k tomu byl nějaký zjevný důvod. I na tom se ještě musí pracovat a vytvořit ze skupiny schopných instrumentalistů skutečný orchestr. Měl by si také vybudovat repertoár, aby nemusel přidávat jen opakované věty z právě odehraných skladeb. Koncert mě emocionálně bavil – narozdíl od mnohem sehranějšího a stylově sjednoceného Café Zimmermann – ale přesto mi připadal spíchnutý nahonem a ve spěchu. K opravdu přesvědčivému výsledku se může ansámbl dopracovat jedině intenzivním společným hraním a možná by nebyl na škodu ani dobrý dramaturg nebo producent, který by na něj aspoň občas dohlédl. Potenciál tu je velký, o tom nepochybuji, ale ještě se s ním musí hodně pracovat. Doufám, že to Capella Anna udělá i navzdory velkému úspěchu, kterého se jí u publika dostalo.

Foto Capella Anna Jiří Sláma

Antonio Vivaldi (1678–1741): Estro Armonico, op. 3 (výběr ze sbírky – Koncert č. 11 D dur pro dvoje housle, violoncello a smyčce, RV565, Koncert č. 10 h moll pro čtvery housle, violoncello a smyčce, RV 580, Koncert č. 9 D dur pro housle a smyčce, RV 230, Koncert č. 8 a moll pro dvoje housle a smyčce, RV 522) a Koncert G dur pro violoncello a smyčce, RV 414. Café Zimmermann, umělecký vedoucí Pablo Valetti. 24. 6. 2013, hrad Pernštejn, Rytířský sál.

Capella Anna (Anna Fusek – flétna, umělecká vedoucí). Antonio Vivaldi (1678–1741): Koncert C dur pro smyčce a basso continuo RV 114, Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 444, Koncert g moll pro smyčce a basso continuo RV 157, Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 443; Johann Sebastian Bach (1685–1750): „Italský koncert“ BWV 971 ve verzi pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo, Koncert pro 2 housle, smyčce a basso continuo BWV 1043; Johann Sebastian Bach / Antonio Vivaldi: Koncert g moll pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 316/ BWV 975. 26. 6. 2013, Jaroměřice nad Rokytnou, zámek, Sál předků. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře

Reagovat
  captcha

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes komorní obsazení orchestru a loutkovou inscenaci jsme viděli velké hudební divadlo. Zámecký sál v Mikulově ožil uvedením barokní opery La Calistovíce

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více

Filharmonie Brno odehrála ve čtvrtek v Janáčkově divadle premiéru posledního abonentního programu sezóny. Rovněž naposled se v něm jako rezidenční sólistka orchestru představila houslistka Alina Pogostkina. Dirigent James Feddeck provedl orchestr večerem výborně navzdory rozpačitému začátku.  více

První ročník multižánrového festivalu Maraton hudby Brno představí během víkendu téměř sto vystoupení v pětadvaceti blocích. Koncerty, happeningy, performance a workshopy v čele s předními interprety promění město v jednu velkou hudební scénu. Festival je pilotní akcí projektu Brno – město hudby.  více

Výstava Partitury ze života je druhá ze čtyřdílného cyklu, který mapuje hudební koncepty výtvarníků svázaných s Brnem. V Místogalerii na Skleněné louce vystavují Jan Steklík, Jan Zuziak, Miloslav „Sonny“ Halas a Marian Palla.  více

Skladba Malované na cimbál Dalibora Štrunce propůjčila jméno koncertu i novému CD. To je jedním z nejzralejších a současně nejnadějnějších plodů rozmachu cimbálové hry na Moravě.  více

Městem obcházejí nenápadné koncerty v pronikavých frekvencích. Jejich centrem je prostor zvaný Rumiště, stojí za nimi producent a DJ Snediggen Snurssla. Jeho AVA loft sessions se tento týden konají po patnácté a vydají se z Rumiště do Mosilany. Navíc jsme mluvili o dobrodružné hudbě a naslouchání městu.  více

Album V je patrně poslední, které skupina Japka natočila. Kapela se na něm odráží od rockového základu jednou směrem k melodickému folkrocku, jindy spíše k poprocku nebo funku.  více

Jak se změnil život jednoho malého místa během padesáti let. Hudební film Slovácká suita konfrontuje současný a minulý pohled na osobitý region.  více

Skupina Midi Lidi chystá na červen nové album Give Masterpiece a Chance. Zatím je z něj venku klip k písni Luxvíce

Jedním z důvodů vzniku Dragounovy skupiny Futurum v roce 1983 prý byla touha dělat „kratší písničky“ v době, kdy se Progres zaměřoval na rozmáchlá pásma. Že se pak jedním z největších hitů Futura stala píseň Zdroj o délce až 10 minut, je jiná kapitola. Kratším písním je zakladatel Futura Roman Dragoun věrný i na své sólové dráze – od comebackového alba Stín mý krve z roku 1995 až po současnost.  více

Brno Contemporary Orchestra založil před pěti lety dirigent Pavel Šnajdr. Hudba současných autorů pro něj není výjimečnou zvláštností, bere ji jako každodenní samozřejmou věc. A chce ji tak přibližovat také publiku. Blížící se koncert v pavilonu A na brněnském výstavišti vedl k rozhovoru o vzniku orchestru i jeho plánech. A také o soudobé hudbě vůbec.  více

Po patnácti letech se do Brna vrátila se svojí show houslistka Vanessa Mae. Hrála především skladby z alba Choreography (2004) a přidala průřez svými největšími hity. V DRFG aréně fotil Tomáš Svoboda.  více

Poslední premiéra Janáčkovy opery v této sezóně proplula divadlem jako luxusní loď pro inteligentní cestující. Hrdiny oratoria Bohuslava Martinů a barokní opery Henryho Purcella vnitřně sblížil motiv cesty do neznáma. Navenek je spojilo poctivé hudební nastudování, fantastický sbor a působivý scénický design.  více

Brněnský klub Sono Centrum oslavil druhé narozeniny koncertem pro pamětníky. Hardrocková formace Omega se vydala na pódia v roce 1962 a kromě sedmileté pauzy funguje dodnes. Nejúspěšnější maďarská skupina prodala přes 50 milionů nosičů, řada jejích nahrávek vyšla v maďarské i anglické verzi. V Brně jí předskakoval Tom Jegr & Gang.  více

Obraz předkřesťanské Moravy, násilí a strachu z neúprosně se blížících změn přináší aktuální album Tomáše Kočka. Jednotlivé písně spojují do tematického celku smrt a slovanský bůh podsvětí Velesu.  více

Poněkud překombinovaná faustiáda v dětské verzi, až popová, místy taneční muzika, sladká dueta o očistné lásce a několik velmi solidních výkonů. I tak se dají shrnout imprese z nejnovější hudební inscenace Prodaný smích na velké muzikálové scéně Městského divadla Brno. Poslední premiéra sezony a první české uvedení díla představuje paradox: divadelně průměrný titul má solidní herecké výkony v hlavních rolích.  více