Antonio Vivaldi dvakrát jinak

28. červen 2013, 0:29

Antonio Vivaldi dvakrát jinak

První věc, které jsem si všiml ještě během akustické zkoušky Café Zimmermann před vlastním koncertem, byl sytý, šťavnatý zvuk sdružení. Podíl na tom měla jistě i příznivá akustika Rytířského sálu na Pernštejně. Čistě podle sluchu bych asi tipoval silnější obsazení než vysoké smyčce po dvou, violoncello, kontrabas a cembalo. Bylo to celkem silné lákadlo vzbuzující zvědavost jak dopadne celý program složený výhradně z instrumentálních koncertů Antonia Vivaldiho. Kromě koncertu pro violoncello pocházely všechny ostatní ze sbírky Estro Armonico (Harmonická inspirace nebo též vrtoch).

Komorní orchestr Café Zimmermann přijel s aktuálním materiálem, který letos vyjde na jeho novém CD. Alba věnovaná jednomu skladateli jsou v diskografii souboru zastoupena výhradně (a v oblasti vážné hudby se nejedná o žádnou zvláštnost), je ale otázka, jak taková dramaturgie působí na koncertě. Text programu polemizoval s proslulým bonmotem Igora Stravinského, že „Vivaldi napsal jeden koncert čtyřistatkrát“. Troufám si ale tvrdit, že po sérii pěti Vivaldiho koncertů by většina posluchačů těžko zařadila znovu zopakovanou náhodnou větu ke správnému titulu. Při pozorném sledování se bezpochyby projevilo, že Vivaldiho hudba je formálně mnohem vynalézavější, než se ze Stravinského opovržlivého odfrknutí může zdát. Na druhé straně mohl být posluchač stejně dobře přiveden k hříšné myšlence, jestli to není čistě náhodou pravda.

Jakkoli jsem chválil zvuk ansámblu, musím také dodat, že se jej dařilo držet jen ve forte – s dynamickou intenzitou klesal i jeho objem a lyričtější místa se ztrácela. Podíl na tom mělo i frázování, které škubalo na kusy melodické linky pomalých vět. Projev Café Zimmermann stavěl především na rytmicky pregnantních, hlasitějších pasážích. Ty působily efektně na publikum, které dávalo svou spokojenost najevo velmi intenzivně, vyrovnaný hudební projev ale trpěl. Projevilo se to hned ve formálně rafinované trojdílné větě prvního Koncertu č. 11 D dur pro dvoje housle, violoncello a smyčce. Věta se nádherně rozběhla v sólových nástrojích úvodního Allegra, následné Adagio spiccato se ale úplně propadlo do jakési zvukové prázdnoty. Kromě dynamiky se ze zvuku bohužel vytratil i objem a barva.

Členové ansámblu prováděli všechny sólové party a je nutno říci, že jejich kvality jsou vyrovnané. Brilantně provedené rychlé pasáže a vybuzující závěry se ale střídaly s melodicky potrhanými a nevýraznými pomalými větami, takže jsem měl nakonec z celého koncertu značně rozpačitý dojem. Nechci Café Zimmermann něco vyčítat technicky, jejich styl mě ale nechal spíš chladným. Jak se se mnou minuli, tak se s publikem potkali, i když přidaný – a zběžně přehraný – „Bachův Air“ mě v mém názoru spíš utvrdil.

Vivaldi podruhé, a úplně jiný

Další večer vivaldiovských koncertů a jejich přepisů nachystal Concentus na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Hrála Capella Anna, což je nové sdružení kolem Anny Fusek. Pokud si vypůjčím výraz z „nevážných“ hudebních oblastí a jedno hnusné klišé, tak je to multiinstrumentalistka a renesanční osobnost. Lidsky řečeno slyšel jsem ji hrát na zobcové flétny, na housle a na varhany, je herečka, zajímá se o režii, navíc studovala filozofii a hudební vědu. K tomu všemu je to živelná osobnost vzbuzující sympatie publika.

Když Karel Burian vzpomínal na Gustava Mahlera, uváděl jako podstatný rys jeho dirigentské práce skutečnost, že všechno důkladně a s pedantickou přesností nazkoušel, a večer při představení bylo všechno jinak. Jeho impulsivní osobnost sršela nápady, které prostě musely okamžitě ven. Musím říct, že z projevu Anny Fusek mívám podobný pocit, především co se týká impulsivního přístupu. V tom spočívala síla, ale zároveň zatím také slabina Capelly Anna tak, jak jsem ji v Jaroměřicích poprvé slyšel. Perfektně vyšla Giga z Bachova Koncertu g moll (BWV 975 přepsaný pro flétnu a orchestr) – altová flétna má krásný, i když nepříliš průrazný zvuk, který se nad rytmickým pizzicatem smyčců bezvadně nesl. Výborný byl i Vivaldiho závěrečný Koncert C dur „Amarillis“, při němž jsem měl dojem, že se kapela teprve dostala opravdu dohromady. Krásně lyrické Largo navíc upozornilo, že Anna Fusek nezanedbává ani přednes melodie. Spíš monotónně mnou prošuměl Bachův Koncert d moll pro dvoje housle, sólisté se zvukově ztráceli v ostatních smyčcích (přivedlo mě to k nehezké myšlence, že v orchestru možná vládne až příliš mnoho demokracie).

Nabízelo se mi pěkné srovnání s Anniným loňským varhanním koncertem v Telči, kde se její osobnost mohla projevit se vším všudy. Nesvázaná vedením zvenku (jako s Collegiem 1704 nebo Venice Baroque Orchestra), ani nutností vést druhé. Nečekané změny tempa jsou pro její projev typické, dodávají interpretaci dráždivou příchuť a udržují v napjaté pozornosti nejen publikum, ale i ostatní hudebníky. A tady jsme u té slabiny: Capella Anna se potřebuje pořádně sehrát. Ansámbl by měl se svou vedoucí dýchat a umět ji sledovat téměř intuitivně, pokud se má jejím interpretačním zvláštnostem dostat také suverénního a zcela přesvědčivého provedení. Její tempové excesy by bylo těžké sledovat, i kdyby je hrála pokaždé úplně stejně. Je tu zatím až příliš mnoho vzájemného pokukování kdy a jak zrychlit, zpomalit, začít nebo skončit.

Pochybnosti mám i po zvukové stránce, občas se zcela nečekaně vynořily druhé housle, jindy zase violoncello, aniž k tomu byl nějaký zjevný důvod. I na tom se ještě musí pracovat a vytvořit ze skupiny schopných instrumentalistů skutečný orchestr. Měl by si také vybudovat repertoár, aby nemusel přidávat jen opakované věty z právě odehraných skladeb. Koncert mě emocionálně bavil – narozdíl od mnohem sehranějšího a stylově sjednoceného Café Zimmermann – ale přesto mi připadal spíchnutý nahonem a ve spěchu. K opravdu přesvědčivému výsledku se může ansámbl dopracovat jedině intenzivním společným hraním a možná by nebyl na škodu ani dobrý dramaturg nebo producent, který by na něj aspoň občas dohlédl. Potenciál tu je velký, o tom nepochybuji, ale ještě se s ním musí hodně pracovat. Doufám, že to Capella Anna udělá i navzdory velkému úspěchu, kterého se jí u publika dostalo.

Foto Capella Anna Jiří Sláma

Antonio Vivaldi (1678–1741): Estro Armonico, op. 3 (výběr ze sbírky – Koncert č. 11 D dur pro dvoje housle, violoncello a smyčce, RV565, Koncert č. 10 h moll pro čtvery housle, violoncello a smyčce, RV 580, Koncert č. 9 D dur pro housle a smyčce, RV 230, Koncert č. 8 a moll pro dvoje housle a smyčce, RV 522) a Koncert G dur pro violoncello a smyčce, RV 414. Café Zimmermann, umělecký vedoucí Pablo Valetti. 24. 6. 2013, hrad Pernštejn, Rytířský sál.

Capella Anna (Anna Fusek – flétna, umělecká vedoucí). Antonio Vivaldi (1678–1741): Koncert C dur pro smyčce a basso continuo RV 114, Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 444, Koncert g moll pro smyčce a basso continuo RV 157, Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 443; Johann Sebastian Bach (1685–1750): „Italský koncert“ BWV 971 ve verzi pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo, Koncert pro 2 housle, smyčce a basso continuo BWV 1043; Johann Sebastian Bach / Antonio Vivaldi: Koncert g moll pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 316/ BWV 975. 26. 6. 2013, Jaroměřice nad Rokytnou, zámek, Sál předků. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes komorní obsazení orchestru a loutkovou inscenaci jsme viděli velké hudební divadlo. Zámecký sál v Mikulově ožil uvedením barokní opery La Calistovíce

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Nejčtenější

Kritika

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více