Antonio Vivaldi dvakrát jinak

28. červen 2013, 0:29

Antonio Vivaldi dvakrát jinak

První věc, které jsem si všiml ještě během akustické zkoušky Café Zimmermann před vlastním koncertem, byl sytý, šťavnatý zvuk sdružení. Podíl na tom měla jistě i příznivá akustika Rytířského sálu na Pernštejně. Čistě podle sluchu bych asi tipoval silnější obsazení než vysoké smyčce po dvou, violoncello, kontrabas a cembalo. Bylo to celkem silné lákadlo vzbuzující zvědavost jak dopadne celý program složený výhradně z instrumentálních koncertů Antonia Vivaldiho. Kromě koncertu pro violoncello pocházely všechny ostatní ze sbírky Estro Armonico (Harmonická inspirace nebo též vrtoch).

Komorní orchestr Café Zimmermann přijel s aktuálním materiálem, který letos vyjde na jeho novém CD. Alba věnovaná jednomu skladateli jsou v diskografii souboru zastoupena výhradně (a v oblasti vážné hudby se nejedná o žádnou zvláštnost), je ale otázka, jak taková dramaturgie působí na koncertě. Text programu polemizoval s proslulým bonmotem Igora Stravinského, že „Vivaldi napsal jeden koncert čtyřistatkrát“. Troufám si ale tvrdit, že po sérii pěti Vivaldiho koncertů by většina posluchačů těžko zařadila znovu zopakovanou náhodnou větu ke správnému titulu. Při pozorném sledování se bezpochyby projevilo, že Vivaldiho hudba je formálně mnohem vynalézavější, než se ze Stravinského opovržlivého odfrknutí může zdát. Na druhé straně mohl být posluchač stejně dobře přiveden k hříšné myšlence, jestli to není čistě náhodou pravda.

Jakkoli jsem chválil zvuk ansámblu, musím také dodat, že se jej dařilo držet jen ve forte – s dynamickou intenzitou klesal i jeho objem a lyričtější místa se ztrácela. Podíl na tom mělo i frázování, které škubalo na kusy melodické linky pomalých vět. Projev Café Zimmermann stavěl především na rytmicky pregnantních, hlasitějších pasážích. Ty působily efektně na publikum, které dávalo svou spokojenost najevo velmi intenzivně, vyrovnaný hudební projev ale trpěl. Projevilo se to hned ve formálně rafinované trojdílné větě prvního Koncertu č. 11 D dur pro dvoje housle, violoncello a smyčce. Věta se nádherně rozběhla v sólových nástrojích úvodního Allegra, následné Adagio spiccato se ale úplně propadlo do jakési zvukové prázdnoty. Kromě dynamiky se ze zvuku bohužel vytratil i objem a barva.

Členové ansámblu prováděli všechny sólové party a je nutno říci, že jejich kvality jsou vyrovnané. Brilantně provedené rychlé pasáže a vybuzující závěry se ale střídaly s melodicky potrhanými a nevýraznými pomalými větami, takže jsem měl nakonec z celého koncertu značně rozpačitý dojem. Nechci Café Zimmermann něco vyčítat technicky, jejich styl mě ale nechal spíš chladným. Jak se se mnou minuli, tak se s publikem potkali, i když přidaný – a zběžně přehraný – „Bachův Air“ mě v mém názoru spíš utvrdil.

Vivaldi podruhé, a úplně jiný

Další večer vivaldiovských koncertů a jejich přepisů nachystal Concentus na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Hrála Capella Anna, což je nové sdružení kolem Anny Fusek. Pokud si vypůjčím výraz z „nevážných“ hudebních oblastí a jedno hnusné klišé, tak je to multiinstrumentalistka a renesanční osobnost. Lidsky řečeno slyšel jsem ji hrát na zobcové flétny, na housle a na varhany, je herečka, zajímá se o režii, navíc studovala filozofii a hudební vědu. K tomu všemu je to živelná osobnost vzbuzující sympatie publika.

Když Karel Burian vzpomínal na Gustava Mahlera, uváděl jako podstatný rys jeho dirigentské práce skutečnost, že všechno důkladně a s pedantickou přesností nazkoušel, a večer při představení bylo všechno jinak. Jeho impulsivní osobnost sršela nápady, které prostě musely okamžitě ven. Musím říct, že z projevu Anny Fusek mívám podobný pocit, především co se týká impulsivního přístupu. V tom spočívala síla, ale zároveň zatím také slabina Capelly Anna tak, jak jsem ji v Jaroměřicích poprvé slyšel. Perfektně vyšla Giga z Bachova Koncertu g moll (BWV 975 přepsaný pro flétnu a orchestr) – altová flétna má krásný, i když nepříliš průrazný zvuk, který se nad rytmickým pizzicatem smyčců bezvadně nesl. Výborný byl i Vivaldiho závěrečný Koncert C dur „Amarillis“, při němž jsem měl dojem, že se kapela teprve dostala opravdu dohromady. Krásně lyrické Largo navíc upozornilo, že Anna Fusek nezanedbává ani přednes melodie. Spíš monotónně mnou prošuměl Bachův Koncert d moll pro dvoje housle, sólisté se zvukově ztráceli v ostatních smyčcích (přivedlo mě to k nehezké myšlence, že v orchestru možná vládne až příliš mnoho demokracie).

Nabízelo se mi pěkné srovnání s Anniným loňským varhanním koncertem v Telči, kde se její osobnost mohla projevit se vším všudy. Nesvázaná vedením zvenku (jako s Collegiem 1704 nebo Venice Baroque Orchestra), ani nutností vést druhé. Nečekané změny tempa jsou pro její projev typické, dodávají interpretaci dráždivou příchuť a udržují v napjaté pozornosti nejen publikum, ale i ostatní hudebníky. A tady jsme u té slabiny: Capella Anna se potřebuje pořádně sehrát. Ansámbl by měl se svou vedoucí dýchat a umět ji sledovat téměř intuitivně, pokud se má jejím interpretačním zvláštnostem dostat také suverénního a zcela přesvědčivého provedení. Její tempové excesy by bylo těžké sledovat, i kdyby je hrála pokaždé úplně stejně. Je tu zatím až příliš mnoho vzájemného pokukování kdy a jak zrychlit, zpomalit, začít nebo skončit.

Pochybnosti mám i po zvukové stránce, občas se zcela nečekaně vynořily druhé housle, jindy zase violoncello, aniž k tomu byl nějaký zjevný důvod. I na tom se ještě musí pracovat a vytvořit ze skupiny schopných instrumentalistů skutečný orchestr. Měl by si také vybudovat repertoár, aby nemusel přidávat jen opakované věty z právě odehraných skladeb. Koncert mě emocionálně bavil – narozdíl od mnohem sehranějšího a stylově sjednoceného Café Zimmermann – ale přesto mi připadal spíchnutý nahonem a ve spěchu. K opravdu přesvědčivému výsledku se může ansámbl dopracovat jedině intenzivním společným hraním a možná by nebyl na škodu ani dobrý dramaturg nebo producent, který by na něj aspoň občas dohlédl. Potenciál tu je velký, o tom nepochybuji, ale ještě se s ním musí hodně pracovat. Doufám, že to Capella Anna udělá i navzdory velkému úspěchu, kterého se jí u publika dostalo.

Foto Capella Anna Jiří Sláma

Antonio Vivaldi (1678–1741): Estro Armonico, op. 3 (výběr ze sbírky – Koncert č. 11 D dur pro dvoje housle, violoncello a smyčce, RV565, Koncert č. 10 h moll pro čtvery housle, violoncello a smyčce, RV 580, Koncert č. 9 D dur pro housle a smyčce, RV 230, Koncert č. 8 a moll pro dvoje housle a smyčce, RV 522) a Koncert G dur pro violoncello a smyčce, RV 414. Café Zimmermann, umělecký vedoucí Pablo Valetti. 24. 6. 2013, hrad Pernštejn, Rytířský sál.

Capella Anna (Anna Fusek – flétna, umělecká vedoucí). Antonio Vivaldi (1678–1741): Koncert C dur pro smyčce a basso continuo RV 114, Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 444, Koncert g moll pro smyčce a basso continuo RV 157, Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 443; Johann Sebastian Bach (1685–1750): „Italský koncert“ BWV 971 ve verzi pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo, Koncert pro 2 housle, smyčce a basso continuo BWV 1043; Johann Sebastian Bach / Antonio Vivaldi: Koncert g moll pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 316/ BWV 975. 26. 6. 2013, Jaroměřice nad Rokytnou, zámek, Sál předků. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes komorní obsazení orchestru a loutkovou inscenaci jsme viděli velké hudební divadlo. Zámecký sál v Mikulově ožil uvedením barokní opery La Calistovíce

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více