Antonio Vivaldi dvakrát jinak

28. červen 2013, 0:29

Antonio Vivaldi dvakrát jinak

První věc, které jsem si všiml ještě během akustické zkoušky Café Zimmermann před vlastním koncertem, byl sytý, šťavnatý zvuk sdružení. Podíl na tom měla jistě i příznivá akustika Rytířského sálu na Pernštejně. Čistě podle sluchu bych asi tipoval silnější obsazení než vysoké smyčce po dvou, violoncello, kontrabas a cembalo. Bylo to celkem silné lákadlo vzbuzující zvědavost jak dopadne celý program složený výhradně z instrumentálních koncertů Antonia Vivaldiho. Kromě koncertu pro violoncello pocházely všechny ostatní ze sbírky Estro Armonico (Harmonická inspirace nebo též vrtoch).

Komorní orchestr Café Zimmermann přijel s aktuálním materiálem, který letos vyjde na jeho novém CD. Alba věnovaná jednomu skladateli jsou v diskografii souboru zastoupena výhradně (a v oblasti vážné hudby se nejedná o žádnou zvláštnost), je ale otázka, jak taková dramaturgie působí na koncertě. Text programu polemizoval s proslulým bonmotem Igora Stravinského, že „Vivaldi napsal jeden koncert čtyřistatkrát“. Troufám si ale tvrdit, že po sérii pěti Vivaldiho koncertů by většina posluchačů těžko zařadila znovu zopakovanou náhodnou větu ke správnému titulu. Při pozorném sledování se bezpochyby projevilo, že Vivaldiho hudba je formálně mnohem vynalézavější, než se ze Stravinského opovržlivého odfrknutí může zdát. Na druhé straně mohl být posluchač stejně dobře přiveden k hříšné myšlence, jestli to není čistě náhodou pravda.

Jakkoli jsem chválil zvuk ansámblu, musím také dodat, že se jej dařilo držet jen ve forte – s dynamickou intenzitou klesal i jeho objem a lyričtější místa se ztrácela. Podíl na tom mělo i frázování, které škubalo na kusy melodické linky pomalých vět. Projev Café Zimmermann stavěl především na rytmicky pregnantních, hlasitějších pasážích. Ty působily efektně na publikum, které dávalo svou spokojenost najevo velmi intenzivně, vyrovnaný hudební projev ale trpěl. Projevilo se to hned ve formálně rafinované trojdílné větě prvního Koncertu č. 11 D dur pro dvoje housle, violoncello a smyčce. Věta se nádherně rozběhla v sólových nástrojích úvodního Allegra, následné Adagio spiccato se ale úplně propadlo do jakési zvukové prázdnoty. Kromě dynamiky se ze zvuku bohužel vytratil i objem a barva.

Členové ansámblu prováděli všechny sólové party a je nutno říci, že jejich kvality jsou vyrovnané. Brilantně provedené rychlé pasáže a vybuzující závěry se ale střídaly s melodicky potrhanými a nevýraznými pomalými větami, takže jsem měl nakonec z celého koncertu značně rozpačitý dojem. Nechci Café Zimmermann něco vyčítat technicky, jejich styl mě ale nechal spíš chladným. Jak se se mnou minuli, tak se s publikem potkali, i když přidaný – a zběžně přehraný – „Bachův Air“ mě v mém názoru spíš utvrdil.

Vivaldi podruhé, a úplně jiný

Další večer vivaldiovských koncertů a jejich přepisů nachystal Concentus na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Hrála Capella Anna, což je nové sdružení kolem Anny Fusek. Pokud si vypůjčím výraz z „nevážných“ hudebních oblastí a jedno hnusné klišé, tak je to multiinstrumentalistka a renesanční osobnost. Lidsky řečeno slyšel jsem ji hrát na zobcové flétny, na housle a na varhany, je herečka, zajímá se o režii, navíc studovala filozofii a hudební vědu. K tomu všemu je to živelná osobnost vzbuzující sympatie publika.

Když Karel Burian vzpomínal na Gustava Mahlera, uváděl jako podstatný rys jeho dirigentské práce skutečnost, že všechno důkladně a s pedantickou přesností nazkoušel, a večer při představení bylo všechno jinak. Jeho impulsivní osobnost sršela nápady, které prostě musely okamžitě ven. Musím říct, že z projevu Anny Fusek mívám podobný pocit, především co se týká impulsivního přístupu. V tom spočívala síla, ale zároveň zatím také slabina Capelly Anna tak, jak jsem ji v Jaroměřicích poprvé slyšel. Perfektně vyšla Giga z Bachova Koncertu g moll (BWV 975 přepsaný pro flétnu a orchestr) – altová flétna má krásný, i když nepříliš průrazný zvuk, který se nad rytmickým pizzicatem smyčců bezvadně nesl. Výborný byl i Vivaldiho závěrečný Koncert C dur „Amarillis“, při němž jsem měl dojem, že se kapela teprve dostala opravdu dohromady. Krásně lyrické Largo navíc upozornilo, že Anna Fusek nezanedbává ani přednes melodie. Spíš monotónně mnou prošuměl Bachův Koncert d moll pro dvoje housle, sólisté se zvukově ztráceli v ostatních smyčcích (přivedlo mě to k nehezké myšlence, že v orchestru možná vládne až příliš mnoho demokracie).

Nabízelo se mi pěkné srovnání s Anniným loňským varhanním koncertem v Telči, kde se její osobnost mohla projevit se vším všudy. Nesvázaná vedením zvenku (jako s Collegiem 1704 nebo Venice Baroque Orchestra), ani nutností vést druhé. Nečekané změny tempa jsou pro její projev typické, dodávají interpretaci dráždivou příchuť a udržují v napjaté pozornosti nejen publikum, ale i ostatní hudebníky. A tady jsme u té slabiny: Capella Anna se potřebuje pořádně sehrát. Ansámbl by měl se svou vedoucí dýchat a umět ji sledovat téměř intuitivně, pokud se má jejím interpretačním zvláštnostem dostat také suverénního a zcela přesvědčivého provedení. Její tempové excesy by bylo těžké sledovat, i kdyby je hrála pokaždé úplně stejně. Je tu zatím až příliš mnoho vzájemného pokukování kdy a jak zrychlit, zpomalit, začít nebo skončit.

Pochybnosti mám i po zvukové stránce, občas se zcela nečekaně vynořily druhé housle, jindy zase violoncello, aniž k tomu byl nějaký zjevný důvod. I na tom se ještě musí pracovat a vytvořit ze skupiny schopných instrumentalistů skutečný orchestr. Měl by si také vybudovat repertoár, aby nemusel přidávat jen opakované věty z právě odehraných skladeb. Koncert mě emocionálně bavil – narozdíl od mnohem sehranějšího a stylově sjednoceného Café Zimmermann – ale přesto mi připadal spíchnutý nahonem a ve spěchu. K opravdu přesvědčivému výsledku se může ansámbl dopracovat jedině intenzivním společným hraním a možná by nebyl na škodu ani dobrý dramaturg nebo producent, který by na něj aspoň občas dohlédl. Potenciál tu je velký, o tom nepochybuji, ale ještě se s ním musí hodně pracovat. Doufám, že to Capella Anna udělá i navzdory velkému úspěchu, kterého se jí u publika dostalo.

Foto Capella Anna Jiří Sláma

Antonio Vivaldi (1678–1741): Estro Armonico, op. 3 (výběr ze sbírky – Koncert č. 11 D dur pro dvoje housle, violoncello a smyčce, RV565, Koncert č. 10 h moll pro čtvery housle, violoncello a smyčce, RV 580, Koncert č. 9 D dur pro housle a smyčce, RV 230, Koncert č. 8 a moll pro dvoje housle a smyčce, RV 522) a Koncert G dur pro violoncello a smyčce, RV 414. Café Zimmermann, umělecký vedoucí Pablo Valetti. 24. 6. 2013, hrad Pernštejn, Rytířský sál.

Capella Anna (Anna Fusek – flétna, umělecká vedoucí). Antonio Vivaldi (1678–1741): Koncert C dur pro smyčce a basso continuo RV 114, Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 444, Koncert g moll pro smyčce a basso continuo RV 157, Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 443; Johann Sebastian Bach (1685–1750): „Italský koncert“ BWV 971 ve verzi pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo, Koncert pro 2 housle, smyčce a basso continuo BWV 1043; Johann Sebastian Bach / Antonio Vivaldi: Koncert g moll pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo RV 316/ BWV 975. 26. 6. 2013, Jaroměřice nad Rokytnou, zámek, Sál předků. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes komorní obsazení orchestru a loutkovou inscenaci jsme viděli velké hudební divadlo. Zámecký sál v Mikulově ožil uvedením barokní opery La Calistovíce

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více

Před zaplněným hledištěm, ve formě a s vysílačem energie zapnutým na plný výkon oslavil brněnský B-Side Band dirigovaný svým zakladatelem, bandleaderem a trumpetistou Josefem Buchtou své desáté narozeniny. Diváci si vychutnali nepřetržitý proud muzikantského nasazení a pohodovou atmosféru brněnského Metro Music Baru, který je pro B-Side Band domovskou scénou i zkušebnou v jednom. Slavnostní atmosféra na pódiu a vstřícnost návštěvníků koncertu pod pódiem vyburcovala kapelu k výbornému výkonu podpořenému hvězdnými hosty.  více

Dalšímu z unikátních večerů sdružení pro novější hudbu Brno Contemporary Orchestra (BCO) patřil středeční večer v Besedním domě. Orchestr především díky svému zakladateli Pavlu Šnajdrovi v Brně již pět let provozuje hudbu 20. a 21. století s důrazem na díla instrumentačně atypická, výstřední či z jiných důvodů pro standardní symfonické orchestry provozně nevhodná, díla, která jsou přesto unikátní svojí hodnotou osvětovou i ryze hudební. Dramaturgie recenzovaného večera byla jedinečná a umocnil ji ještě malý předkoncert.  více

Brněnská náměstí Svobody, Moravské náměstí a Zelný trh jsme si už za několik posledních let zvykli v předvánočním čase vnímat jako tržiště, na nichž se lze setkat s přáteli, popít, pojíst, koupit maličkost sobě či přátelům jako dárek. Nedílnou součástí adventní nabídky však je i hudební produkce na jmenovaných náměstích, které jsou pro jedny vítanou, pro druhé pouze trpěnou tradicí s velmi proměnlivou kvalitativní úrovní. Kaleidoskop je letos ústředním motivem brněnských Vánoc, které tak tvoří pestrá mozaika žánrů i vystoupení na všech třech pódiích po dobu konání trhů čili do 23. prosince.  více

Zábavná, milá, pozitivní a opravdu pohádková – nová brněnská inscenace Dvořákovy opery Čert a Káča potěší a pobaví. Jiří Heřman při její režii naplno projevil dosud spíše skrývané komediální sklony.  více

S více jak půlročním odstupem se na prkna Janáčkova divadla s Filharmonií Brno vrátil kazachstánský dirigent Alan Buribajev. Orchestr a sólista Matthew Barley pod jeho vedením podali v netypickém multimediálním koncertu čínského skladatele Tan Duna výborný výkon. O poznání menší úspěch se pak dostavil v provedení Musorgského Obrázků z výstavy.  více

Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více