Před zaplněným hledištěm, ve formě a s vysílačem energie zapnutým na plný výkon oslavil brněnský B-Side Band dirigovaný svým zakladatelem, bandleaderem a trumpetistou Josefem Buchtou své desáté narozeniny. Diváci si vychutnali nepřetržitý proud muzikantského nasazení a pohodovou atmosféru brněnského Metro Music Baru, který je pro B-Side Band domovskou scénou i zkušebnou v jednom. Slavnostní atmosféra na pódiu a vstřícnost návštěvníků koncertu pod pódiem vyburcovala kapelu k výbornému výkonu podpořenému hvězdnými hosty.
Když se před deseti lety v Brně rodil nový bigband, vlastně jen zaplňoval mezeru za přežívajícím, ale hudebně živořícím Orchestrem Gustava Broma, který se pod imaginární záštitou Českého rozhlasu (jehož podpora už přizabila i BROLN) předloni přejmenoval na Rozhlasový Big Band Gustava Broma a koncertuje pouze příležitostně. Několik členů a spolupracovníků B-Side Bandu u Broma vyrostlo a dodnes s ním hostuje. Potenciál nového přístupu k hudebnímu materiálu i osobnost Josefa Buchty, který se nebál vstoupit do neznáma a vybojovat své vizi místo na pódiu, přiměl nadané muzikantské osobnosti pracovat na osobitém, dobře rozpoznatelném výrazu celého bandu. Postupně se soubor etabloval na mezinárodních hudebních festivalech jako Jazz Goes To Town, JazzFest Brno, Colours of Ostrava, Pohoda Trenčín, Smetanova Litomyšl i na domácím Moravia Music Fest. Po deseti letech je tu sehraný orchestr s výborným hráčským potenciálem, který má (nejen v Brně) velmi solidní divácké zázemí. Dovede totiž nabídnout to, co kdysi orchestry Gustava Broma, Karla Kraugartnera a naposledy v dobách své největší slávy Orchestr Karla Vlacha: skvěle zaranžovaný světový repertoár mnoha žánrů i vlastní původní tvorbu členů orchestru, kvalitní domácí i zahraniční zpěváky a především vkusnou zábavu neohraničenou dogmatickou preferencí standardního jazzu a swingu. To všechno ukázal i slavnostní koncert, sice sevřený poněkud stísněným prostředím klubu (hlavně na pódiu nebyl ani kousek místa navíc), ale rozevlátý ve spojovacím oblouku mezi jevištěm a hledištěm, který cíleně budovali střídající se frontmani.
Ten večírek se prostě vydařil
Repertoárový list jubilejního koncertu (bandleader Josef Buchta jej v nadsázce uvedl jako „večírek bez koncepce“) v mnohém vycházel ze spolupráce s osvědčenými hostujícími zpěváky a instrumentalisty nad několika hudebními alby i koncertními projekty. Mám na mysli třeba instrumentální Meeting Point z roku 2014, autorské studiové album Deska z téhož roku nebo cenami ověnčený výběr cover verzí Live at La Fabrika s Vojtou Dykem. Program stylově zahájila artrocková instrumentálka Los Endos z pera Phila Collinse z repertoáru postgabrielovských Genesis. Tradičního hosta Kurta Ellinga zastoupil kroměřížský zpívající kytarista a bubeník Jaroslav Dolník skladbou od Nat King Colea Nature Boy. Na muzikálovou strunu zabrnkalo trio vokalistek Kateřina Paula Šildová, Lucie Novotná a Josefina Žampová rozvernou úpravou melodie Herba Browna Good Morning (ze Singin´ In the Rain). Dlouholetou spolupráci takřka od kapelových začátků připomněla s každým taktem lepší Tereza Černochová, jejíž swingový feeling by zasloužil samostatnou recenzi.
Zazpívala Night and Day od Colea Portera a sinatrovskou Too Close For Comfort a na závěr setu rhythm´n´bluesovou klasiku In the Stone od Earth, Wind & Fire ve funky kabátku. Pak si kapela vystřihla instrumentálku svého oblíbence Gordona Goodwina Sing, Sang, Sung a na chvíli s hostujícím Romanem Dragounem (a kytaristou Jiřím Kučerovským, který zběhl k Tomáši Klusovi, ale stále s B-Side Bandem hostuje) oživili brněnský bigbít se swingovým nádechem. Zpěvák a klávesista Roman Dragoun se v Metru představil třemi autorskými kousky s tradičně lapidárními názvy: Franta, Hosti a Zdroj.
Zpět k jazzovým aranžmá vrátil kapelu ostravský saxofonový fenomén Michal Žáček dvěma ukázkami ze svého debutového alba Beautiful Day – Déja vu a Sax With Me. Funky atmosféru dvojice skladeb z repertoáru domovských Monkey Business a svůj osobitý humor přinesl na pódium Matěj Ruppert dle mého trošku nedoceněný, ale jasně nejlepší zpěvák večera. Po chytlavých Saturday Night Is Over a Party Shit si troufl mírně, leč přiměřeně shodit klasiku – Mack the Knife Kurta Weilla – volnou parafrází Brechtova textu.
Pak už se rozburácela především dámská část publika, protože pódium opanoval Vojta Dyk. Samozřejmá hlavní hvězda večera vděčí B-Side Bandu za mnohé (především za oproštění se od škatulky Nightwork, které se patrně zbavil ochotněji než jeho někdejší spoluhráči). Poznamenat lze něco i naopak: B-Side Band s ním od počátků v La Fabrice v roce 2010 urazil velký kus cesty náročnými koncertními projekty vrcholící účastí členů kapely na Bernsteinově Mši a trvalou spoluprací na koncertech i nahrávkách. Dykův široký žánrový záběr, zpěvácký potenciál i pódiová sebejistota frontmana nabízí kapele široké možnosti budoucí spolupráce. A to zvláště až hvězda Dyk přestane podléhat vlastnímu osobnímu šarmu a popularitě a začne na sobě pracovat s úsilím odpovídajícím jeho nespornému talentu. Úvodní skladba setu za podpory vokalistek Let´s Go To Work rozjela one-man show, za kterou se ovšem s potěšením vyřádila ve stylových úpravách celá kapela. Následné estrádní číslo Můj dědeček mě učívával jódlovat by se dalo bez lítosti oželet (už jen proto, že Jiří Korn jódlovával přesvědčivěji), zato zdánlivě triviální skeč, který s kapelou předvedli v americké dětské říkance Old Mac Donald Had a Farm, byl naprosto ukázkově dotažený včetně scatových vstupů. Následoval výběr z oblíbených cover verzí popových hitů s jazzovými názvuky: soulová Mercy od Ann Duffy, I Feel Good od Jamese Browna a třaskavá Celebration z repertoáru Kool The Gang jako přídavek. Sebevědomý Dyk si radostně notoval s publikem i s perfektně přihrávající kapelou a ostatními zpěváky. Večírek se prostě vydařil, sluší se popřát podobný úspěch a natěšené publikum na stejném místě za dalších deset let.
