Bach, Pärt a Moody. Správná hudba na správných místech

Bach, Pärt a Moody. Správná hudba na správných místech

Pokus přetvořit hudbu Johanna Sebastiana Bacha k obrazu lidových hudebníků ze Švédska a vybroušená interpretace Stabat Mater Arvo Pärta. Concentus Moraviae provedl své publikum ve dvou dnech dvěma hudebními světy. Zcela odlišnými a blízkými zároveň.

Švédský venkov a malé domácí hraní

V knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou příchozímu posluchači nepřišlo na první pohled nic divného. Po stranách dlouhé místnosti skříně s knihami a vzadu psací stůl, který tam zřejmě byl odjakživa. Při bližším pohledu se ovšem ukázalo, že je to ve skutečnosti harmonium, které v knihovně nemá co dělat, ale do původního mobiliáře zapadlo dokonale. Stejně do sebe zapadly úpravy skladeb Johanna Sebastiana Bacha a švédských lidových melodií, jak je na housle a harmonium hráli Lisa RydbergGunnar Idenstam.

Začali PochodemMalé knížky skladeb pro Annu Magdalenu Bachovou a každý, kdo se někdy učil hrát na klavír, mohl zamáčknout sentimentální slzu. Známá skladbička ale přece jen zněla jaksi jinak a nebylo to jen zvukem. Za takové frázování by žádná učitelka svého žáka v lidušce nepochválila a sem tam si přidupnout na těžkou dobu by mu nejspíš také nedovolila. Noty byly známé, vzali je do rukou výborní hráči, ale jako by ani nebyli na koncertě a hráli si doma po práci to, co je baví, a podle toho, jak kdysi zpívala babička. Podobně nepatřičně zněly i dva následující Menuety, které více než vzdušný dvorský tanec evokovaly zemitou sousedskou. Smysl všech výrazových „nepravostí“ páchaných na Bachovi ozřejmila lidová Polska podle Ante Sundin. Musela si nechat líbit úpravu do bachovského kompozičního stylu, který si od ní předtím vypůjčil frázování. Publiku se zjevila zářivá jednota lidové a umělé hudby, první svita koncertu byla za námi.

Neobvyklý zvuk harmonia překvapoval barevnými možnostmi, Gunnar Idenstam působil dojmem starého rockera nejen vizuálně, ale i způsobem hry. Stačilo zavřít oči a posluchač mohl místy propadnout iluzi, že se ocitl někde u starých syntezátorů a elektrických varhan ze 60. let. Lisa Rydberg byla neokázalá, elegantní a  vypadala, že toho má spoustu na srdci, všechno by chtěla říct, ale šetří své posluchače před zbytečným žvaněním a záplavou povrchních dojmů. Housle jí zněly neklasicky, trošku syrově, ale nebyly „od druhé polohy nehrané“, jak se někdy říká na Horňácku. Technika byla jen schovaná někde v pozadí jako samozřejmost. Projev dua byl energický, ale vlastně ani ne tak strhující jako neodolatelně svůdný. A dovedu si představit, jak nesnesitelnou tancovačku by z lidově-bachovského repertoáru dokázali udělat lidé, pro které je rozdováděné publikum na prvním místě.

Koncert byl rozdělený na pět pomyslných svit a většinou se dokonce podařilo udržet publikum v napětí a nedovolit mu přerušovat je potleskem. První svita ještě byla rozkouskovaná po jedné skladbě, ale od druhé už si to hudebníci začali víc hlídat. I na tom se ukázalo, že jdou opravdu po hudbě, a ne po hloupostech, ale bez toho, aby tyranizovali posluchače, kteří se dostávali stále víc do ráže. Stejný cit a samozřejmost, s jakými se dařilo propojovat dva zdánlivě nespojitelné hudební světy, zapůsobil i ve vztahu účinkujících a publika. Byl to večer pospolitosti a elegance, která se nevytratila ani když Lisa Rydberg vyzvala ke společnému zpěvu tématu populární Musette. V posledním čísle ohlášeného programu se s ní opět vrátila Malá knížka pro Annu Magdalenu a kromě adeptů hry na klavír se mohlo něco pohnout i v duších pamětníků, kteří si normalizační televizi nahrazovali sledováním vysílání z Rakouska. Jak se jenom jmenoval ten pořad, který ji měl jako znělku…

Kdo nevzpomínal na dětství u klavíru nebo u rakouské televize, mohl také vzpomínat, kolik už slyšel úprav Bachových skladeb pro všemožná obsazení od klasických, přes jazzová nebo rocková, až po elektroniku. Kolikrát si mohl říct, že Bachova hudba je nezničitelná a nelze ji zlikvidovat snad žádnou interpretací, která je vůbec schopná přehrát napsané noty. A kolikrát si to říct musel, protože mu slyšené už přece jen přišlo „zu viel“. V Náměšti nad Oslavou byl vtažený do hudebního světa, ve kterém si nic říkat nemusel. Stačilo v něm být, těšit se z jeho přítomnosti a potom si z něj kousek odnést s sebou. Jak byl nevtíravý, tak se nechtěl pustit.

Hudba, světlo a zase světlo

Zážitek v mnohém odlišný a zároveň podobně kompaktní čekal publikum festivalu Concentus Moraviae v Kurdějově. Goeyvaerts String Trio se třemi pěvci provedli v kostele sv. Jana Křtitele Stabat Mater Arvo Pärta a kompozici Simeron Ivana Moodyho. Tři lidské hlasy se propojily se třemi instrumentálními ve dvou skladbách, které spolu úzce souvisely, doplňovaly se a vytvářely společně specifický hudební prostor.

Opevněný kostel z poloviny 15. století dávno ztratil čistotu gotické architektury úpravami z dob, kdy se na takové detaily nehledělo. Atmosféra místa je ale stále silná, už průchodem dovnitř hradeb obklopujících kostel získává člověk pocit, že se ocitl v trochu jiném světě. A co bylo pro posluchače nejdůležitější: v kostele zůstala kromě všudypřítomného gotického základu především akustika vhodná pro chorál a komorní vícehlas. Kdybychom použili terminologii z rockového světa, mohli bychom říci, že Goeyvaerts String Trio s trojicí pěvců Zsuzsi Tóth, Barnabás HegyiOlivier Berten vyjeli na turné ke svému aktuálnímu CD, které na koncertě prostě přehráli. V kurdějovském kostele ale dorazili na místo, které jako by na provedení Stabat MaterSimeron už více než 500 let čekalo. Jako by tehdejší architekti věděli, že zrovna tohle se tu jednou bude hrát a rozhodli se vytvořit pro koncert ideální podmínky.

Pärtovo Stabat Mater patří k celkem často prováděným kompozicím, ostatně sám autor patří ke skladatelským celebritám současnosti. Kompozice pro tři smyčcové a tři lidské hlasy je typickou ukázkou jeho duchovní tvorby. Vedení hlasů vychází z gregoriánského chorálu, v harmoniích se často objevují jemné disonance, převažuje ale pocit průzračnosti a křišťálové čistoty. Hudba svítí už obsazením, v němž tvoří nejhlubší instrumentální i pěvecký hlas tenor. Arvo Pärt rozdělil středověký hymnus o trpící Panně Marii na několik částí, které dělí kontrastní instrumentální pasáže – hybné a odkazující k minimalismu. Dílo zahajuje meditativní předehra, která je prakticky shodná s obsáhlým závěrem – dojem uzavřeného oblouku je dokonalý.

Goeyvaerts String Trio i pěvci se provedení Pärtovy kompozice chopili maximálně stylově, Stabat Mater v nich nalezlo kongeniální interprety. Lidské a nástrojové hlasy jsou vedeny rovnocenně a odpovídalo tomu i rozmístění hudebníků – zleva housle vedle kontratenoru, violoncello vedle tenoru a viola se sopránem. Mnohem důležitější však bylo nalezení stylové jednoty ve tvorbě tónu. V takto komorním obsazení je každý hudebník sólistou, a přitom se nesmí jako sólista chovat, vždy musí mít na zřeteli jenom celek. Je to vlastně mnohem silnější meditační cvičení pro interprety, kteří nácvikem a pilováním detailů stráví přinejmenším měsíce, než pro posluchače, kteří přijdou na hodinku k hotovému. Zato se jim ale dostane koncentrovaného zážitku hraničícího s krátkým osvícením.

Základem projevu byl čistý, rovný tón beze stopy vibrata. V provozování nové i staré hudby se z non-vibrata stalo klišé a mnohdy i berlička pro interprety, kteří nejsou schopni hezký tón vytvořit. Tady jsme ale byli postaveni před vybroušený styl, barevně i dynamicky maximálně proměnlivý, v němž se jednotlivé hlasy prolínají a akustika místa občas pomáhá úplně setřít rozdíl mezi zpěvem a nástrojem. Všichni výborně intonovali, pěvci čistě nasazovali i v obtížných polohách. Chvíle ticha vytvářely napětí a dychtivé očekávání, kdy se ta zvuková krása znovu ozve.

Kompozice Ivana Moodyho Simeron (Dnes) vznikla jako zrcadlo Pärtovy Stabat Mater. Odráží ji, doplňuje, vytváří s ní spojitý hudební prostor, navíc bez napodobování. Jisté kontrasty tu ale přece jen jsou. Text je oproti Pärtově latině řecký a vychází ze starověkého kázání: jedná se o zhudebněnou prózu. Struktura textu ani skladby tedy není strofická, ale přece jen ji dělí na jednotlivé části kvazirefrén „simerón“, připomínající aktuálnost textového sdělení. Kompoziční styl Ivana Moodyho je méně disonantní, působí přívětivěji a ne tak vzrušivě jako Pärt. Po procítěném utrpení nad mrtvým Kristem akcentuje naději na jeho věčnou slávu.

Provedení bylo stejně stylové a skvělé. Instrumentalisté v některých pasážích přešli do zcela romantického zvuku s perfektně sjednoceným vibratem a krátce naznačili ohromné výrazové možnosti, které ještě mají v zásobě. Tady se opravdu nikdo za nic neschovával a žádné berličky nehledal.

Při prostém pohledu do programu festivalu by se zřejmě těžko hledaly souvislosti mezi zemitým podáním švédské lidové hudby v kombinaci s Bachem, a křehkou krásou soudobé duchovní hudby. V obou případech ale došlo k perfektnímu spojení dvou hudebních světů – bez násilí a kopírování. Hledalo a nacházelo se souznění, souzvuk, jak to má ostatně Concentus Moraviae zakódováno v samotném názvu. V obou případech také hudba našla ideální místo, kde měla znít. Lépe řečeno ji do správných míst zasadil dramaturg letošního ročníku Jelle Dierickx, který tu odvedl skutečně mistrovskou práci.

Bach po švédsku / Bach på svenska (skladby Johanna Sebastiana Bacha v úpravách G. Idenstama a L. Rydberg)1. suita: Pochod z Knížky skladeb pro Annu Magdalenu Bachovou, Menuet I, II z orchestrální suity D dur BWV 1069, Polska podle Ante Sundin (lidová).2. suita: Polska podle Gössa Anders (lidová), Menuet z Knížky skladeb pro Annu Magdalenu Bachovou, Bourrée z orchestrální suity D dur BWV 1068.3. suita: Visa podle / after Pers Erik Olsson (lidová), Chorál z kantáty „Jesus bleibet meine Freude“ BWV 147, Sarabanda z violoncellové suity G dur BWV 1007, Gigue z violoncellové suity G dur BWV 1007.4. suita: Gavotte I z orchestrální suity C dur BWV 1066, Bourrée I, II z orchestrální suity C dur BWV 1066, Polska podle Faut Marit (lidová), Passepied z orchestrální suity C dur BWV 10665. suita: Polska podle Hinders Jerk (lidová), „Erbarme dich, mein Gott“ z Matoušových pašijí BWV 244, Bourrée z loutnové suity e moll BWV 996, Menuet a Musette z Knížky skladeb pro Annu Magdalenu BachovouLisa Rydberg – housle, Gunnar Idenstam – harmonium. 15. června 2015, Náměšť nad Oslavou, zámek, knihovna. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Arvo Pärt: Stabat Mater, Ivan Moody: Simeron. Goeyvaerts String Trio (Kristien Roels – housle, Kris Matthynssens – viola, Pieter Stas – violoncello, Zsuzsi Tóth – soprán, Barnabás Hegyi – kontratenor, Olivier Berten – tenor). 16. června 2015, Hustopeče, Kurdějov, kostel sv. Jana Křtitele. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Foto Adam Dušek (Náměšť nad Oslavou) a Jiří Sláma (Kurdějov)

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Zpěvák Marco Beasley a soubor Accordone se spolu oficiálně rozloučili. Nebyl to jejich úplně poslední společný koncert a nebyl to ani oboustranný útěk z „italské domácnosti“. Po jednatřiceti letech se rozhodli jít vlastními cestami, což nevylučuje občasné setkání, a mikulovské rozloučení připomínalo spíš svatbu v jižní Itálii.  více

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.  více

V Doubravníku se před několika lety podařilo dát dohromady čtyři a půl milionu korun na opravu unikátních varhan těsně před úplným zničením. Teď se městys s 808 obyvateli dočkal koncertu, jaký by mu mohla závidět kterákoliv světová metropole.  více




Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Nejčtenější

Kritika

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více