Pokus přetvořit hudbu Johanna Sebastiana Bacha k obrazu lidových hudebníků ze Švédska a vybroušená interpretace Stabat Mater Arvo Pärta. Concentus Moraviae provedl své publikum ve dvou dnech dvěma hudebními světy. Zcela odlišnými a blízkými zároveň.
Švédský venkov a malé domácí hraní
V knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou příchozímu posluchači nepřišlo na první pohled nic divného. Po stranách dlouhé místnosti skříně s knihami a vzadu psací stůl, který tam zřejmě byl odjakživa. Při bližším pohledu se ovšem ukázalo, že je to ve skutečnosti harmonium, které v knihovně nemá co dělat, ale do původního mobiliáře zapadlo dokonale. Stejně do sebe zapadly úpravy skladeb Johanna Sebastiana Bacha a švédských lidových melodií, jak je na housle a harmonium hráli Lisa Rydberg a Gunnar Idenstam.
Začali Pochodem z Malé knížky skladeb pro Annu Magdalenu Bachovou a každý, kdo se někdy učil hrát na klavír, mohl zamáčknout sentimentální slzu. Známá skladbička ale přece jen zněla jaksi jinak a nebylo to jen zvukem. Za takové frázování by žádná učitelka svého žáka v lidušce nepochválila a sem tam si přidupnout na těžkou dobu by mu nejspíš také nedovolila. Noty byly známé, vzali je do rukou výborní hráči, ale jako by ani nebyli na koncertě a hráli si doma po práci to, co je baví, a podle toho, jak kdysi zpívala babička. Podobně nepatřičně zněly i dva následující Menuety, které více než vzdušný dvorský tanec evokovaly zemitou sousedskou. Smysl všech výrazových „nepravostí“ páchaných na Bachovi ozřejmila lidová Polska podle Ante Sundin. Musela si nechat líbit úpravu do bachovského kompozičního stylu, který si od ní předtím vypůjčil frázování. Publiku se zjevila zářivá jednota lidové a umělé hudby, první svita koncertu byla za námi.
Neobvyklý zvuk harmonia překvapoval barevnými možnostmi, Gunnar Idenstam působil dojmem starého rockera nejen vizuálně, ale i způsobem hry. Stačilo zavřít oči a posluchač mohl místy propadnout iluzi, že se ocitl někde u starých syntezátorů a elektrických varhan ze 60. let. Lisa Rydberg byla neokázalá, elegantní a vypadala, že toho má spoustu na srdci, všechno by chtěla říct, ale šetří své posluchače před zbytečným žvaněním a záplavou povrchních dojmů. Housle jí zněly neklasicky, trošku syrově, ale nebyly „od druhé polohy nehrané“, jak se někdy říká na Horňácku. Technika byla jen schovaná někde v pozadí jako samozřejmost. Projev dua byl energický, ale vlastně ani ne tak strhující jako neodolatelně svůdný. A dovedu si představit, jak nesnesitelnou tancovačku by z lidově-bachovského repertoáru dokázali udělat lidé, pro které je rozdováděné publikum na prvním místě.
Koncert byl rozdělený na pět pomyslných svit a většinou se dokonce podařilo udržet publikum v napětí a nedovolit mu přerušovat je potleskem. První svita ještě byla rozkouskovaná po jedné skladbě, ale od druhé už si to hudebníci začali víc hlídat. I na tom se ukázalo, že jdou opravdu po hudbě, a ne po hloupostech, ale bez toho, aby tyranizovali posluchače, kteří se dostávali stále víc do ráže. Stejný cit a samozřejmost, s jakými se dařilo propojovat dva zdánlivě nespojitelné hudební světy, zapůsobil i ve vztahu účinkujících a publika. Byl to večer pospolitosti a elegance, která se nevytratila ani když Lisa Rydberg vyzvala ke společnému zpěvu tématu populární Musette. V posledním čísle ohlášeného programu se s ní opět vrátila Malá knížka pro Annu Magdalenu a kromě adeptů hry na klavír se mohlo něco pohnout i v duších pamětníků, kteří si normalizační televizi nahrazovali sledováním vysílání z Rakouska. Jak se jenom jmenoval ten pořad, který ji měl jako znělku…
Kdo nevzpomínal na dětství u klavíru nebo u rakouské televize, mohl také vzpomínat, kolik už slyšel úprav Bachových skladeb pro všemožná obsazení od klasických, přes jazzová nebo rocková, až po elektroniku. Kolikrát si mohl říct, že Bachova hudba je nezničitelná a nelze ji zlikvidovat snad žádnou interpretací, která je vůbec schopná přehrát napsané noty. A kolikrát si to říct musel, protože mu slyšené už přece jen přišlo „zu viel“. V Náměšti nad Oslavou byl vtažený do hudebního světa, ve kterém si nic říkat nemusel. Stačilo v něm být, těšit se z jeho přítomnosti a potom si z něj kousek odnést s sebou. Jak byl nevtíravý, tak se nechtěl pustit.
Hudba, světlo a zase světlo
Zážitek v mnohém odlišný a zároveň podobně kompaktní čekal publikum festivalu Concentus Moraviae v Kurdějově. Goeyvaerts String Trio se třemi pěvci provedli v kostele sv. Jana Křtitele Stabat Mater Arvo Pärta a kompozici Simeron Ivana Moodyho. Tři lidské hlasy se propojily se třemi instrumentálními ve dvou skladbách, které spolu úzce souvisely, doplňovaly se a vytvářely společně specifický hudební prostor.
Opevněný kostel z poloviny 15. století dávno ztratil čistotu gotické architektury úpravami z dob, kdy se na takové detaily nehledělo. Atmosféra místa je ale stále silná, už průchodem dovnitř hradeb obklopujících kostel získává člověk pocit, že se ocitl v trochu jiném světě. A co bylo pro posluchače nejdůležitější: v kostele zůstala kromě všudypřítomného gotického základu především akustika vhodná pro chorál a komorní vícehlas. Kdybychom použili terminologii z rockového světa, mohli bychom říci, že Goeyvaerts String Trio s trojicí pěvců Zsuzsi Tóth, Barnabás Hegyi a Olivier Berten vyjeli na turné ke svému aktuálnímu CD, které na koncertě prostě přehráli. V kurdějovském kostele ale dorazili na místo, které jako by na provedení Stabat Mater a Simeron už více než 500 let čekalo. Jako by tehdejší architekti věděli, že zrovna tohle se tu jednou bude hrát a rozhodli se vytvořit pro koncert ideální podmínky.
Pärtovo Stabat Mater patří k celkem často prováděným kompozicím, ostatně sám autor patří ke skladatelským celebritám současnosti. Kompozice pro tři smyčcové a tři lidské hlasy je typickou ukázkou jeho duchovní tvorby. Vedení hlasů vychází z gregoriánského chorálu, v harmoniích se často objevují jemné disonance, převažuje ale pocit průzračnosti a křišťálové čistoty. Hudba svítí už obsazením, v němž tvoří nejhlubší instrumentální i pěvecký hlas tenor. Arvo Pärt rozdělil středověký hymnus o trpící Panně Marii na několik částí, které dělí kontrastní instrumentální pasáže – hybné a odkazující k minimalismu. Dílo zahajuje meditativní předehra, která je prakticky shodná s obsáhlým závěrem – dojem uzavřeného oblouku je dokonalý.
Goeyvaerts String Trio i pěvci se provedení Pärtovy kompozice chopili maximálně stylově, Stabat Mater v nich nalezlo kongeniální interprety. Lidské a nástrojové hlasy jsou vedeny rovnocenně a odpovídalo tomu i rozmístění hudebníků – zleva housle vedle kontratenoru, violoncello vedle tenoru a viola se sopránem. Mnohem důležitější však bylo nalezení stylové jednoty ve tvorbě tónu. V takto komorním obsazení je každý hudebník sólistou, a přitom se nesmí jako sólista chovat, vždy musí mít na zřeteli jenom celek. Je to vlastně mnohem silnější meditační cvičení pro interprety, kteří nácvikem a pilováním detailů stráví přinejmenším měsíce, než pro posluchače, kteří přijdou na hodinku k hotovému. Zato se jim ale dostane koncentrovaného zážitku hraničícího s krátkým osvícením.
Základem projevu byl čistý, rovný tón beze stopy vibrata. V provozování nové i staré hudby se z non-vibrata stalo klišé a mnohdy i berlička pro interprety, kteří nejsou schopni hezký tón vytvořit. Tady jsme ale byli postaveni před vybroušený styl, barevně i dynamicky maximálně proměnlivý, v němž se jednotlivé hlasy prolínají a akustika místa občas pomáhá úplně setřít rozdíl mezi zpěvem a nástrojem. Všichni výborně intonovali, pěvci čistě nasazovali i v obtížných polohách. Chvíle ticha vytvářely napětí a dychtivé očekávání, kdy se ta zvuková krása znovu ozve.
Kompozice Ivana Moodyho Simeron (Dnes) vznikla jako zrcadlo Pärtovy Stabat Mater. Odráží ji, doplňuje, vytváří s ní spojitý hudební prostor, navíc bez napodobování. Jisté kontrasty tu ale přece jen jsou. Text je oproti Pärtově latině řecký a vychází ze starověkého kázání: jedná se o zhudebněnou prózu. Struktura textu ani skladby tedy není strofická, ale přece jen ji dělí na jednotlivé části kvazirefrén „simerón“, připomínající aktuálnost textového sdělení. Kompoziční styl Ivana Moodyho je méně disonantní, působí přívětivěji a ne tak vzrušivě jako Pärt. Po procítěném utrpení nad mrtvým Kristem akcentuje naději na jeho věčnou slávu.
Provedení bylo stejně stylové a skvělé. Instrumentalisté v některých pasážích přešli do zcela romantického zvuku s perfektně sjednoceným vibratem a krátce naznačili ohromné výrazové možnosti, které ještě mají v zásobě. Tady se opravdu nikdo za nic neschovával a žádné berličky nehledal.
Při prostém pohledu do programu festivalu by se zřejmě těžko hledaly souvislosti mezi zemitým podáním švédské lidové hudby v kombinaci s Bachem, a křehkou krásou soudobé duchovní hudby. V obou případech ale došlo k perfektnímu spojení dvou hudebních světů – bez násilí a kopírování. Hledalo a nacházelo se souznění, souzvuk, jak to má ostatně Concentus Moraviae zakódováno v samotném názvu. V obou případech také hudba našla ideální místo, kde měla znít. Lépe řečeno ji do správných míst zasadil dramaturg letošního ročníku Jelle Dierickx, který tu odvedl skutečně mistrovskou práci.
Bach po švédsku / Bach på svenska (skladby Johanna Sebastiana Bacha v úpravách G. Idenstama a L. Rydberg)1. suita: Pochod z Knížky skladeb pro Annu Magdalenu Bachovou, Menuet I, II z orchestrální suity D dur BWV 1069, Polska podle Ante Sundin (lidová).2. suita: Polska podle Gössa Anders (lidová), Menuet z Knížky skladeb pro Annu Magdalenu Bachovou, Bourrée z orchestrální suity D dur BWV 1068.3. suita: Visa podle / after Pers Erik Olsson (lidová), Chorál z kantáty „Jesus bleibet meine Freude“ BWV 147, Sarabanda z violoncellové suity G dur BWV 1007, Gigue z violoncellové suity G dur BWV 1007.4. suita: Gavotte I z orchestrální suity C dur BWV 1066, Bourrée I, II z orchestrální suity C dur BWV 1066, Polska podle Faut Marit (lidová), Passepied z orchestrální suity C dur BWV 10665. suita: Polska podle Hinders Jerk (lidová), „Erbarme dich, mein Gott“ z Matoušových pašijí BWV 244, Bourrée z loutnové suity e moll BWV 996, Menuet a Musette z Knížky skladeb pro Annu Magdalenu BachovouLisa Rydberg – housle, Gunnar Idenstam – harmonium. 15. června 2015, Náměšť nad Oslavou, zámek, knihovna. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Arvo Pärt: Stabat Mater, Ivan Moody: Simeron. Goeyvaerts String Trio (Kristien Roels – housle, Kris Matthynssens – viola, Pieter Stas – violoncello, Zsuzsi Tóth – soprán, Barnabás Hegyi – kontratenor, Olivier Berten – tenor). 16. června 2015, Hustopeče, Kurdějov, kostel sv. Jana Křtitele. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..