Bezobratři: Desátý den trní

Bezobratři: Desátý den trní

„Během čtyř let od vydání našeho druhého alba (Bezobav, 2010) prošla kapela mnoha změnami,“ říká kapelník brněnských Bezobratrů Pavel Císarík. Jednou takovou změnou – možná dočasnou, nicméně důležitou – je nová výtvarná estetika. Posmutnělou a možnými výklady prostoupenou koláž s květy a kroužícími havrany i lomené písmo z obalu Bezobav vystřídala minimalisticky bílá plocha potištěná shlukem černých a červených liter, retro z nedávné doby mechanických psacích strojů. Různé možnosti výkladu se tentokrát neskrývají v obrazech, ale ve slovech. Název Desátý den trní je toho dokonalým příkladem.

Skutečnost, že obal nového alba neobsahuje ani jednu fotografii, ba ani jeden obrázek, však není tou nejdůležitější zprávou o vývoji kapely, která v roce 2010 získala žánrového Anděla v kategorii World music. Bezobratři se totiž posunuli především hudebně. Lidové písně, respektive texty z Moravy a Slovenska, které tvořily sto procent minulého alba, se tentokrát ocitly v menšině. Doplnila je směs folklorních ohlasů ze Srbska, Bosny, Ukrajiny, Čech a také vlastní tvorba Jana Běťáka (housle, viola, kytara), Pavla Císaríka (dechové nástroje) a Jiřího Vesky (kamarád členů skupiny). S širším geografickým rozptylem a snahou „prodat“ vlastní tvorbu souvisí i struktura bookletu – texty písní v původních jazycích (s překlady do češtiny, kde je to třeba) doplňuje anglické vysvětlení jejich děje.

K dalšímu posunu došlo v instrumentáři kapely. Jak upozorňuje Pavel Císarík, „místo violoncella uslyšíte basu, přibylo i barevné rytmiky a bezové píšťalky a koncovky přestaly v písních tolik dominovat. Namísto nich často využíváme chalumeau a muzika více stojí na harmonice a houslích“. Ano, zvláště poslední bod je pro nové album určující. Právě akordeon, většinou v kombinaci s melodickým nástrojem (housle a/nebo chalumeau), je dominantním nástrojem ve většině písní, ať už je to bosenská Uz polje ruža procvala nebo umělá Stojí jablonečka. Zatímco dozvuk původních, syrovějších Bezobratrů s bezovými píšťalkami se ozve například ve zhudebněném moravském textu U súsedů za dveřama a obecně ve stavění sborů, hned první píseň Kdyby sem já věděl je ukázkou nového zvuku s irským bubnem bodhránem a s orientálním sólem na akustickou kytaru.

Směřování na jihovýchod není dáno pouze výběrem části repertoáru, ale také vedením především mužských sólových hlasů (Petr Šebela v Na strážovskom brale, Jan Běťák v Jedenást panen usnulo). Mimochodem pokud jde o sólový zpěv, nejvýraznější je výkon Kláry Císaríkové v Uz polje ruža procvala a za pozornost stojí i duet manželů Císaríkových Keď som pásol na podole. Jestliže se album jako celek úspěšně drží uprostřed pomyslného žánrového trojúhelníku, který vymezují moravská folklorní tradice, lidová hudba balkánská a moderní (nástrojové a stylové) fúze, celku se vymyká píseň Keď sa Janko na vojnu bral. Ze slovenské lidové písně, na niž složil před časem vlastní variaci Emil Viklický (album Prší déšť s Jiřím Pavlicou a Zuzanou Lapčíkovou), si Bezobratři opět vzali pouze text. Melodie, kterou Jan Běťák složil, připomíná svou náladou kdysi tak oblíbené slovenské tango, čemuž Beťák napomáhá i svou interpretací (jako první mi naskočila skladba Zdenka Cóna Nečekaj ma už nikdy). Jde o zajímavý doklad toho, jak se Bezobratři stylově otevírají, nicméně – pro uklidnění fanoušků – musím zdůraznit, že syrové folklorní inspirace na albu převažují. S nimi ostatně koresponduje i výběr písní omezený především na prastarou dvojici témat „láska a smrt“ (přitom jde o mnohem víc než naplnění poučky Vladimíra Merty z obalu jeho nového alba Domilováno, že „jedním ze setrvávajících témat mladého písničkáře je neutuchající záliba v morbidních tématech“).

S archetypálními náměty lásky a války skvěle ladí už zmíněný červeno-černý booklet alba včetně oněch liter, které natiskly typy dnes již archaického psacího stroje (ano, krásná slovní hříčka – „arche-typy“). A ještě jedna poznámka na závěr: vím, že je neprozíravé předjímat celou sezónu na jejím počátku, zvlášť když mají letos vyjít nová alba kapel jako BraAgas, Traband nebo Hradišťan. Ale troufnu si hádat, že do boje o Anděly v žánru world music za rok 2014 Bezobratři opět zasáhnou.

Bezobratři: Desátý den trní; Indies Scope 2014, 12 písní, celková stopáž 42:04

Bezobratři, foto Jakub Gottwald

Komentáře

Reagovat
  captcha

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Melodie i rytmy jsou naprosto přirozeně skočné, jako by kapela chtěla připomenout, že smrt prostě k životu patří a že i ve zdánlivě veselé hudbě lze mezi řádky, mezi tóny odhalit špetku smutku.  více

Jitce Šuranské se podařil výborný sólový debut. Bylo by ale fantastické, kdyby dokázala na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru.  více

Ciment se zcela otevřeně hlásí k obskurnímu světu metalových tancovaček, ale zároveň je schopen jej pozorovat a ironicky komentovat.  více


Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více

Hudební dráha houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské připomíná pohyb po spirále. Před cimbálovou muzikou, v níž byla řadovou členkou, dala před více než deseti lety spolupráci v duu s Jiřím Plockem. Poté hrála lidové písně sama s looperem, její první samostatné album Nězachoď slunečko bylo skutečně sólové, nicméně s mnoha hosty. A nyní vydává další „svou“ desku, tentokrát ovšem jako kapelnice nové skupiny, velmi kompaktně a pestře znějícího tria. Mimochodem fakt, že slovo TRIO je na obalu alba – na rozdíl od jmen členů – uvedeno velkými písmeny, zdůrazňuje, že jde opravdu o desku kapelní a nikoli sólovou. V této skutečnosti se skrývá jak největší síla, tak některé drobné slabiny nahrávky.  více

Nejen na hudební návrat do počátku sladkých šedesátek sází nová rodinná komedie Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Od víkendové premiéry ji uvádí činohra Národního divadla v Brně. Živá sedmičlenná kapela přímo na jevišti tvoří zvukovou i dějovou kulisu až sentimentální cesty v čase zpět. Staří budou na sladká „sixties“ nejen přes muziku dojatě vzpomínat, malí si tuto dekádu budou objevovat. A právě na to novinka režiséra Martina Františáka sází.  více

Prologem listopadových ozvěn brněnského JazzFestu byl středeční koncert čtyřčlenné hvězdné formace kolem kytaristy Johna Scofielda.V Sono Centru tak pokračovalo jejich pětitýdenní evropské turné na podporu nového alba Country For Old Men vydaného letos v září.  více

Sopranistka Maida Hundeling, která v loňské sezoně debutovala kupříkladu v Metropolitní opeře v New Yorku, se po roce vrací do Janáčkovy opery. Pěvkyně známá z předních operních scén po celém světě se v Brně znovu uvede v roli Tosky ve stejnojmenné Pucciniho opeře. Inscenace zdejšího uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zaujala už při premiéře. Režisér ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky roku 1800 s příběhem jedné z jejích mimořádných představitelek ve druhé polovině minulého století – operní superstar Marie Callas. Jak napsala kritika, vzniklo divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. V hlavních rolích této brněnské inscenace excelovala zejména Maida Hundeling.  více

I když skupina Květy stojí a padá s autorskou tvorbou a nenapodobitelným hlasovým projevem Martina E. Kyšperského, k jejímu zvuku neodmyslitelně patří barevný doprovod Aleše Pilgra. Jeho bicí, perkuse a nejrůznější ozvučené předměty dotvářejí hravý svět Martinovými jakoby snových obrazů. Jenže Aleš měl také představy o vlastní tvorbě, která se Květům do koncepce nevešla. A tak odložil bicí, vzal do ruky kytaru a před deseti lety vydal sólové album Nos na stůl, prazáklad dnešní skupiny Biorchestr.  více

Z možných zaměření festivalu Janáček Brno v jeho nynější podobě vyniká především operní část. Směs domácích, tuzemských i zahraničních inscenací, jakkoliv stále nepočetná, přinesla ojedinělé divácké prožitky. Málokdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že jednoznačně nejskvělejšími počiny budou domácí inscenace. Ne vždy se bohužel náročné inscenační počiny na zdejším jevišti udrží po skončení festival. Zatímco si v nadcházejícím prosinci můžeme ve dvou reprízách připomenout předloňskou inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka, jeho mimořádně působivé ztvárnění Bartókova Modrovouse a Schönbergova Očekávání, hororové dvojice víc než sto let starých, a přesto stále znepokojivě drásavých oper, se tuto neděli na prknech Janáčkova divadla objeví naposled. Jakkoliv to může znít sugestivně, tuto příležitost by si opravdu nikdo neměl nechat ujít.  více

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.  více

Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.  více

Hudební komedii Limonádový Joe připravilo na muzikálové scéně Městské divadlo Brno. Na zdejší velké jeviště se tak o víkendu vrátil jeden z nejoblíbenějších poválečných hrdinů, který česká pódia brázdí už do roku 1944. Kontury nesmrtelnosti mu dal v roce 1964 geniální film, jehož repliku nyní ovšem nečekejte. Divadelní verze jednak obsahuje mnohem více písniček, ale i scénář je v některých momentech a ve finálním řešení jiný než mimořádná celuloidová verze. Nová inscenace režiséra Petra Gazdíka známý titul přetavila do rozevláté výpravné muzikálové šou, která se ke slavnému snímku nehlásí. Novinka se naopak díky originálnímu humoru a způsobu jeho používání snaží klestit cestu samozřejmě přes všechny zlidovělé hlášky k vlastní a legitimní inscenační verzi.  více

Hudební skladatel Leoš Janáček patří k brněnským fenoménům. Projekt Janáčkovo Brno představuje skladatele v několika fázích. Jednou z nich je právě aktualizovaná aplikace Leoš Janáček, která mapuje místa jeho působení a obsahuje úryvky děl.  více

Bokomara Luboše Javůrka sice nikdy nepatřila na naší folkové scéně k absolutní špičce, ale dlouhodobě si udržuje pozici solidní kapely, jejíž melodické písně mají potenciál oslovit široké publikum. Více než kapela je Bokomara značka, za kterou se vejdou různé Javůrkovy projekty – od písničkářského dua s Petrou Šanclovou až po – dnes už dlouholetý – společný koncertní program s Naďou Urbánkovou.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více