Blue Shadows a Invisible World: Písně se slovy i beze slov

10. duben 2018, 12:00
Blue Shadows a Invisible World: Písně se slovy i beze slov

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.

Obě hudební tělesa symbolicky spojuje příslušnost k tuzemskému jazzovému hudebnímu vydavatelství Animal Music, jež v posledních letech sbírá jednoho žánrového Anděla za druhým. Mnozí z koní této stáje se v Brně na JazzFestu rozbíhali ke společnému hraní a nahrávání či představovali bezprostředně po vydání své album (letos kupř. trio Křišťan-Torok-Slavík, Slavíkova a Friedlova Mateřština, loni třeba David Dorůžka Trio, Luboš Soukup Q s Lionelem Leukem, Vertigo či Beata Hlavenková).

Na pódiu se tak vystřídala dvě hudební tělesa s velmi volným vztahem k jazzu jako k vyhraněnému hudebnímu stylu: Blue Shadows, seskupení stavěné na kompozicích Petra Ostrouchova a v živém programu obohacené hlasem britského expata Jamese Harriese – a znovuvzkříšené, v rozšířené sestavě se vracející sdružení Invisible World s protagonistou Tomášem Liškou. Zatímco Liškův kvintet potvrdil dokonalou pódiovou sehranost stvrzenou četným účinkováním na festivalech i hudebními cenami (mj. Audience Award na Ostrava Music Crossroads 2017 i nominace na letošního žánrového Anděla), Blue Shadows se na svém třetím (!) společném koncertu na pódiu ještě místy hledali a sehrávali za běhu. Ačkoliv to nebylo implicitně vyřčeno, šlo vlastně o mimopražský křest jejich loňského eponymního alba Blue Shadows – a osm melodií z prvního alba také na koncertě zaznělo. Nesporně má ovšem toto volné hudební sdružení výrazných hráčských individualit kolem kytaristy, pianisty a invenčního tvůrce Petra Ostrouchova (sestavené vlastně náhodou v listopadu 2015 pro natáčení jeho hudby k televizní minisérii Modré stíny, jež inspirovala i název kapely) výrazný potenciál, který se s rostoucí koncertní praxí jistě umocní. Jeho žánrová rozvolněnost až rozprostraněnost založená na individuálních preferencích jednotlivých špičkových muzikantů (Josef Štěpánek – kytary, pedal steel aj., Jiří Bárta – violoncello, Martin Novák – bicí, nyní i Matěj Belko – baskytara) spojená „hudebním jazykem beze slov“ autora, ale i aktivního hráče Petra Ostrouchova (kytara, piano) nabízí paletu možností a cest.

jfb_2018_blue_shadows_foto_martin_zeman_01

Jde zjevně o šťastné setkání vyhledávaných studiových hráčů, kteří si porozuměli a společné hudební vyjádření postupně cizelují: mimochodem, pro album i koncert použili jen dvě témata z iniciační minisérie (titulní zpívané intro Blue Shadows a hudební plochu Theme From Blue Shadows). Zbylé skladby se rodily postupně, v kolektivní sounáležitosti během nahrávacího týdne ve studiu Sono v září 2016. „Nothing was pre-composed“, zdůrazňuje ve sleevenote alba Petr Ostrouchov, který je převažující, ale nikoliv výhradní autor skladeb. Bude ještě chvíli trvat, než se vzájemná chemie spoluhráčů výrazněji ozřejmí živému auditoriu, ale je to na dobré cestě: její začátek je symptomaticky zaklíčován už v názvu úvodní skladby koncertu – Talking Without Speaking.

I následující čtveřice písní představila brněnskému publiku kompozice z alba, v nichž Petr Ostrouchov prodal kromě své kompoziční invence i  tu aranžérskou (44 Years Later, Elsewhere, monumentální Theme From Blue Shadows i obměněné hlavní hudební téma ze zmíněné série Modré stíny obohacené hlasem Jamese Harriese). Harries zazpíval i dvě vlastní skladby - Thrift Store Angel a Sing It Out – a kapela za ním se bez problémů srovnala do role doprovodného tělesa. O šířce stylových hudebních preferencí Blue Shadows hodně vypověděl i následující blok tří coverů: původně Beckova Nobody´s Fault But My Own z desky Mutations vydané na sklonku devadesátých let, Cello Suite No 1, část Prelude in G Johanna Sebastiana Bacha originálně upravená pro violoncello a elektrickou kytaru a The Facts About Jimmy z alba A Few Small Repairs od Shawn Colvin rovněž z devadesátek.

A co víc: návrat k písním beze slov z alba Blue Shadows (Home, Dancing in the Supine) prošel plynule a samozřejmě. Suverénní, na českých pódiích dávno zdomácnělý James Harries přidal hitovku Everybody´s Talkin´, kterou proslavil Harry Nilsson jako titulní melodii filmu Midnight Cowboy v roce 1969, a vzápětí další (jednu ze dvou zpívaných) píseň z alba – Song of Happiness. Přídavkem byla Harriesova singlová novinka Lights z loňského podzimu. Limitem Blue Shadows  (překonatelným rodící se sounáležitostí, sehraností a společnou hudební řečí) je paradoxně hráčská zručnost a pestrost snáze dosažitelná postupným vrstvením ve studiových podmínkách, hůře přenosná do živého hraní (například Štěpánkovy různě kombinované kytary či doplňky v podobě mandolin a banja zhutňující nahrávku). Pět muzikantů na pódiu na dvanáct nástrojů současně prostě nezahraje ani při extrémním nasazení. Je tu ovšem řada možností, cest – a další motivace: režisér původní série Modrých stínů Viktor Tauš chystá pokračování s názvem Vodník a opět počítá s Petrem Ostrouchovem jako s autorem hudby.

Druhá polovina koncertního večera na Provázku se nesla ve znamení dalšího, tentokrát obnoveného projektu Tomáše Lišky Invisible World. Eponymní album tohoto hudebního seskupení vyšlo v roce 2009; tehdy byli kmenovými hráči David Dorůžka (kytara), Tomáš Liška (kontrabas) a Daniele di Bonaventura (bandoleon) a kapela se profilovala příklonem k iberské a latinské muzice. Mezitím (2016) Liška na JazzFestu představil svůj společný projekt s Lubošem Malinou (banjo) a Michalem Nejtkem (piano) – Fragile Bliss; paralelně ovšem formoval novou sestavu Invisible World. Z té původní v ní zůstal pouze kytarový mág David Dorůžka; starobylý bandoleon nahradil akordeon Vídeňana Nikoly Zariće, muzikanta srbského původu. Přidal se jeho stálý spoluhráč, rodák z Istanbulu Efe Turumtay (housle), který spolu s Nikolou žije a koncertuje ve Vídni. Sestavu završil Liškův spoluhráč z Druhé trávy Kamil Slezák (bicí). Loňské album Invisible Faces spolu s obměnami složení kapely naznačilo, že latinské rytmy doplní rytmika východního Balkánu – a tak se také stalo.

jfb_tomas_liska_q._foto_martin_zeman

Album – jak podotkl Liška během koncertu – sklidilo řadu vesměs kladných recenzí; jen Efeho se prý poněkud dotklo, že byl označen za zpěváka. Je pochopitelné, že se cítí být (a je!) především houslistou – ovšem jeho procítěný vokální přednes turecké lidové písně Bahçada Yeşil Çınar podepisuje recenzentův dojem. Jeho herní styl ovlivněný orientálními melodickými postupy v souhře se stálým souputníkem Zarićem a invenčním Liškou, jehož převážně sólový kontrabas jim sekunduje, je ovšem pro hudební tvář nové sestavy, alba i koncertního vystoupení dominantní. Zdánlivě do pozadí ustoupila kytara Davida Dorůžky, ale jen do okamžiků, kdy si zjednal pozornost sólovou pasáží (např. hned v úvodu alba i koncertu, ve skladbě Safran). I druhá, rozsáhlá hudební plocha, k níž Lišku inspiroval jeden z pohádkových příběhů Hermanna Hesse (People from Faldum), nabídla každému z hudební sestavy dostatečný prostor (mimo jiné krásný dialog mezi akordeonem a kontrabasem). Několika reminiscencemi se kapela vrátila k předchozímu projektu Invisible World (Alegría con masca, Bonami), převážily však nadžánrové hudební kompozice z albové novinky i mimo ni (Kalimba, Bartaruga i „Nikiho nová skladba“ ještě bez názvu). Podobně jako u Blue Shadows prozradil o hudebních preferencích a směřování kapely zvolený cover – v případě Invisible World jeden jediný: Atmaca (čti atmadža = turecky jestřáb) od v Turecku usazené tradiční romské kapely Laco Tayfa. Jejich improvizační styl zvaný dogaclama blízký dvojici Zarić-Turumtay, kteří se ve vlastní úpravě jejich řízné balkánské skladby spolu s Liškou dokonale vyřádili, chytil a nadchl i přítomné posluchače – a ukázal, za které hranice se Tomáš Liška (se svou pečlivě vybranou suitou spoluhráčů - spolucestovatelů po neviditelných, málo zřetelných cestách mimo zavedené styly a žánry) vypravil tentokrát.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více

Festival Jazz Groove Brno bude probíhat na několika místech Brna od 2. října do 5. prosince 2018. S jeho ředitelem Josefem Buchtou hovoříme nejen o letošním programu, ale především o novém názvu a nové náplni celé akce.  více

„Hraju současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní,“ říká o sobě písničkář Šimon Peták. Narodil se na samém počátku 90. let, „rok poté, co skončily se staré časy,“ líčí. Pochází z jižních Čech, ale dospíval u Berounky, krátce žil v Praze, která mu prý však ztrpkla, a nakonec se usadil v Brně. „Stal jsem se tu dramaturgem, vyučil na kominíka,“ pokračuje ve svém veršovaném životopisu, který najdete na jeho profilu na serveru Bandzone.cz. Právě tam si také můžete Šimonovy písničky z alba Homo Habitus nejen poslechnout, ale také legálně zdarma stáhnout.  více

V poněkud netradičním prostředí brněnského Metro music baru se představilo hudební uskupení s názvem Musica Folklorica tedy kapela, kterou folklorním nadšencům netřeba dlouze představovat. Špičkoví muzikanti hrají převážně vlastní úpravy lidových písní zejména z Horňácka, Myjavy případně Rumunska. Do Brna nyní přijeli pokřtít svoje v pořadí už jedenácté album.  více

Národní divadlo Brno uvedlo Smetanovu operu v prostorách brněnského výstaviště v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a s hudebním nastudováním dirigenta Roberta Kružíka, sbor řídil Pavel Koňárek. Scénu připravil a navrhl Tomáš Rusín. V roli kněžny Libuše se představila Lucie Hájková, jejího chotě ztvárnil Jiří Hájek, postavy Chrudoše od Otavy se ujal Pavoľ Remenár, jeho bratra Šťáhlava na Radbuze pak Dušan Růžička; sestru obou bratrů Radmilu přednesla Václava Krejčí Housková. Jan Štáva se ujal role strýce Lutobora a jeho dceru Krasavu ztvárnila Alžběta Poláčková. Jako Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil činoherní herec Švandova divadla Marek Pospíchal.  více

Rozhovor s Martou Kovářovou, kapelnicí skupiny Budoár staré dámy, je škoda číst. Marta je totiž tak osobitá vypravěčka, že je lepší ji poslouchat. Nebo se přitom na ni i dívat. Jenže na druhou stranu, jak se dozvíte v rozhovoru, který vznikl u příležitosti dvaceti let kapely, dobrá píseň by měla obstát i bez obrazového doprovodu. A dobré vyprávění snad zaujme i v písemné formě.  více

Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.  více

Několik prvních tónů z první a poslední písně prozradí o novém albu skupiny Poletíme? to nejdůležitější. Na začátku ostré kytary, rockový řev a text o tom, jak „seděli jsme s klukama v bekstejdži“ a „jsme dobří, takže asi potřebujem hit“. Na konci valčík s akordeonem, ledabylý zpěv a slova o rozladěné kapele, o bezdomovcích a o autě, „co veze ovci“. Písně nabité rockovou energií samozřejmě k Poletíme? patří, hitů má tato kapela celou řadu. Nicméně směřování od ostrého rokenrolu k pohodovému valčíčku zobrazuje kapelu v čele s Rudolfem Brančovským přesně tak, jak ji po letech vnímám: Přes všechny snahy o drsnost a chlapáctví je nejsilnější tam, kde jde o obyčejný příběh, zajímavé vypozorované detaily (třeba ten s tou ovcí v autě) a o jakoby obyčejnou písničku. A taky o humor, kterého je na novém albu opět požehnaně. A mám pocit, že se tentokrát Rudolfovi více než kdy dříve dařilo balancovat mimo oblast trapnosti.  více

Devatenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk zahájil ambiciózní projekt lotyšské akordeonistky Ksenije Sidorové uvádějící podmanivé a smyslné melodie Bizetovy opery Carmen v netradiční a populární či jazzovou hudbou ovlivněné interpretaci. Stěžejní část programu tvořily skladby z alba Carmen, které akordeonistka natočila a vydala jako svůj debut roku 2016. Na pódiu stanuli po boku Ksenije Sidorové také houslista Alejandro Loguercio, klavírista Claudio Constantini, kontrabasista Roberto Koch, kytarista Reentko Dirks a perkusista David Kuckhermann, v několika skladbách doprovodil hudebníky orchestr Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviće. Kromě upravených čísel z Bizetova díla zazněla také skladba Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Pojítko mezi jednotlivými hudebními čísly tvořily částečně improvizované sólové výstupy jednotlivých hudebníků. Přitažlivý program koncertu pod širým nebem tedy sliboval oslovit nejen milovníky vážné hudby, ale také posluchače, kteří jinak zařazují tento druh hudby do svého kulturního vyžití spíše sporadicky. Lákavý příslib uhrančivých melodií pod letní hvězdnou oblohou však narazil na zásadní nedostatek – kvalitu zvuku.  více

Během čtyř dnů nabídl Maraton hudby Brno na 150 koncertů v podání více než 500 účinkujících. Na festivalu se potkali místní umělci i hosté ze zahraničí. Jazzový večer v Sono centru zahájili brněnští Marek Kotača Trio, po kterých následoval Yaron Herman z Izraele a Kenny Garrett z USA, na pódiu na hradě Špilberk dostala publikum do varu domácí hip-hopová legenda Chaozz i crossoveroví a světoví Dog Eat Dog. O rockový večer na Flédě se postarali The Adicts z Anglie spolu s pražským uskupením The Fialky, v Sono centru zase holandští Physical Graffiti vzdali poctu skupině Led Zeppelin. Rocku byla v Brně spousta, v neděli večer vystoupili i britští alt-J.  více

Brněnská „all-stars“ sestava Pozdní sběr přichází po čtyřech letech s novým albem. Tentokrát nezdůrazňuje na obalu osobu svého zakladatele a kapelníka Jiřího Pařeza, který sice zůstává hlavním autorem i sólovým zpěvákem, ale album jako celek je ještě více než minulá deska Pohlednice z Paříže (2014) výsledkem spolupráce sehrané sestavy. V ní se sešli muzikanti jako Michael Vašíček, Emil Formánek, Jiří Meisner nebo David Velčovský, tedy hráči, v jejich životopisech najdeme položky jako Vlasta Redl & Každý den jinak, Kamelot nebo Druhá tráva. Velkou posilou a výrazným oživením sestavy od minulého alba je Radim Zenkl, špičkový mandolinista, působící ve Spojených státech a nyní opět i na Moravě. Vedle mandolíny na album přispěl i irskou flétnou, ale na albu najdeme i další zajímavé barvy – tubu v závěrečné písni Na pivu (v níž se mimochodem vystřídá rekordní počet zpěváků v historii skupiny), dechovou sekci v úvodním Amsterdamu nebo čtveřici lesních rohů ve Smířenívíce

12. srpna 2018 si připomeneme 90. výročí úmrtí skladatele Leoše Janáčka. Zemřel ve věku 74 let na vrcholu tvůrčích sil a jeho náhlá smrt všechny zaskočila. Koncem července 1928 odjel na letní pobyt do rodných Hukvald, kam za ním přijela Kamila Stösslová se synem Ottou. Vzal si s sebou opis partitury své poslední opery Z mrtvého domu, aby provedl korektury a doplňky, práci však nestihl dokončit. Ze silného nachlazení se rozvinul zápal plic, se kterým byl skladatel převezen do Kleinova sanatoria v blízké Ostravě. Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne. Pohřeb se konal o tři dny později v Brně. Janáček je pochován na brněnském Ústředním hřbitově v tzv. čestném kruhu, autorem náhrobku je výtvarník Eduard Milén (tentýž, který navrhl scénu a kostýmy ke světové premiéře opery Příhody lišky Bystroušky).  více

Kdo jezdí do Náměště nad Oslavou na Folkové prázdniny pravidelně, dobře zná strukturu tohoto sympatického festivalu, která se ani letos od předchozích ročníků nelišila: úvodní sobotní koncert jedné kapely (letos Frigg z Finska), následovaný nadstandardním rautem na zámku pro sponzory a podporovatele festivalu, a dalších sedm dní nabitých nejen špičkovou hudbou z celého světa, ale také tvůrčími dílnami, odbornými i odlehčenými přednáškami a rozpravami, výstavami, tancem, společným zpíváním a formálním i neformálním setkáváním. To vše se každý rok točí kolem jednoho základního tématu, které letos bylo „O paměti“. Celých těch osm dnů se v Náměšti vzpomínalo, upamatovávalo, paměti bylo dokonce věnováno i dvoudenní odborné kolokvium v podkroví náměšťské nové radnice. A přitom se po večerech v zámeckém parku odehrávala svěží, naprosto současná hudební dobrodružství.  více

V neděli zakončený XIV. ročník Hudebního festivalu Znojmo nesl podtitul Svár duše s tělem. Jihomoravské město vítá na svých prknech už řádku let renomované interprety od rezidenčního Czech Ensemble Baroque po sólisty zvučných jmen. Na závěr letošního ročníku sliboval nejpůsobivější zážitek tohoto léta – pozvání totiž přijal cenami ověnčený soubor Il Giardino Armonico, který se pod vedením Giovanniho Antoniniho orientuje na interpretaci děl 17. a 18. století. Spolu s věhlasnou sopranistkou Annou Prohaska se v jízdárně Louckého kláštera zastavili v neděli při turné k novému CD Serpent & Fire.  více

Netradiční koncert vokálního tělesa Czech Ensemble Baroque Quintet včera na Hudebním festivalu Znojmo představil tvorbu skladatele Matea Flechy (1481–1553). V běžně nepřístupných prostorách sálu konventu Louckého kláštera zazněly tzv. ensalady tedy polyfonní skladby míchající pro komický efekt dialekty, jazyky a často zcela nesmyslná slova či citoslovce. Mezi zhudebňovanými slovy se tak objevují výrazy jako „bum bum“, „tif tof“, „tra la la la“ nebo třeba „badum dům“. Mateo Flecha byl jedním ze skladatelů, kteří pomohli žánr jako takový ustanovit a etablovat. Samotný termín je znám především z publikace Las Ensaladas de Flecha Prague (1581), kterou vydal Flechův synovec, jménem taktéž Mateo Flecha. Tento Flecha junior vydal ve zmíněné sbírce ensalady právě Matea Flechy staršího. Vokální ansámbl doplnili ještě flétnistka Michaela Koudelková, theorbista Karel Fleischlinger a Emil Machain s Ester Švábkovou na bicí nástroje.  více

Nejčtenější

Kritika

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více