Blue Shadows a Invisible World: Písně se slovy i beze slov

10. duben 2018, 12:00
Blue Shadows a Invisible World: Písně se slovy i beze slov

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.

Obě hudební tělesa symbolicky spojuje příslušnost k tuzemskému jazzovému hudebnímu vydavatelství Animal Music, jež v posledních letech sbírá jednoho žánrového Anděla za druhým. Mnozí z koní této stáje se v Brně na JazzFestu rozbíhali ke společnému hraní a nahrávání či představovali bezprostředně po vydání své album (letos kupř. trio Křišťan-Torok-Slavík, Slavíkova a Friedlova Mateřština, loni třeba David Dorůžka Trio, Luboš Soukup Q s Lionelem Leukem, Vertigo či Beata Hlavenková).

Na pódiu se tak vystřídala dvě hudební tělesa s velmi volným vztahem k jazzu jako k vyhraněnému hudebnímu stylu: Blue Shadows, seskupení stavěné na kompozicích Petra Ostrouchova a v živém programu obohacené hlasem britského expata Jamese Harriese – a znovuvzkříšené, v rozšířené sestavě se vracející sdružení Invisible World s protagonistou Tomášem Liškou. Zatímco Liškův kvintet potvrdil dokonalou pódiovou sehranost stvrzenou četným účinkováním na festivalech i hudebními cenami (mj. Audience Award na Ostrava Music Crossroads 2017 i nominace na letošního žánrového Anděla), Blue Shadows se na svém třetím (!) společném koncertu na pódiu ještě místy hledali a sehrávali za běhu. Ačkoliv to nebylo implicitně vyřčeno, šlo vlastně o mimopražský křest jejich loňského eponymního alba Blue Shadows – a osm melodií z prvního alba také na koncertě zaznělo. Nesporně má ovšem toto volné hudební sdružení výrazných hráčských individualit kolem kytaristy, pianisty a invenčního tvůrce Petra Ostrouchova (sestavené vlastně náhodou v listopadu 2015 pro natáčení jeho hudby k televizní minisérii Modré stíny, jež inspirovala i název kapely) výrazný potenciál, který se s rostoucí koncertní praxí jistě umocní. Jeho žánrová rozvolněnost až rozprostraněnost založená na individuálních preferencích jednotlivých špičkových muzikantů (Josef Štěpánek – kytary, pedal steel aj., Jiří Bárta – violoncello, Martin Novák – bicí, nyní i Matěj Belko – baskytara) spojená „hudebním jazykem beze slov“ autora, ale i aktivního hráče Petra Ostrouchova (kytara, piano) nabízí paletu možností a cest.

jfb_2018_blue_shadows_foto_martin_zeman_01

Jde zjevně o šťastné setkání vyhledávaných studiových hráčů, kteří si porozuměli a společné hudební vyjádření postupně cizelují: mimochodem, pro album i koncert použili jen dvě témata z iniciační minisérie (titulní zpívané intro Blue Shadows a hudební plochu Theme From Blue Shadows). Zbylé skladby se rodily postupně, v kolektivní sounáležitosti během nahrávacího týdne ve studiu Sono v září 2016. „Nothing was pre-composed“, zdůrazňuje ve sleevenote alba Petr Ostrouchov, který je převažující, ale nikoliv výhradní autor skladeb. Bude ještě chvíli trvat, než se vzájemná chemie spoluhráčů výrazněji ozřejmí živému auditoriu, ale je to na dobré cestě: její začátek je symptomaticky zaklíčován už v názvu úvodní skladby koncertu – Talking Without Speaking.

I následující čtveřice písní představila brněnskému publiku kompozice z alba, v nichž Petr Ostrouchov prodal kromě své kompoziční invence i  tu aranžérskou (44 Years Later, Elsewhere, monumentální Theme From Blue Shadows i obměněné hlavní hudební téma ze zmíněné série Modré stíny obohacené hlasem Jamese Harriese). Harries zazpíval i dvě vlastní skladby - Thrift Store Angel a Sing It Out – a kapela za ním se bez problémů srovnala do role doprovodného tělesa. O šířce stylových hudebních preferencí Blue Shadows hodně vypověděl i následující blok tří coverů: původně Beckova Nobody´s Fault But My Own z desky Mutations vydané na sklonku devadesátých let, Cello Suite No 1, část Prelude in G Johanna Sebastiana Bacha originálně upravená pro violoncello a elektrickou kytaru a The Facts About Jimmy z alba A Few Small Repairs od Shawn Colvin rovněž z devadesátek.

A co víc: návrat k písním beze slov z alba Blue Shadows (Home, Dancing in the Supine) prošel plynule a samozřejmě. Suverénní, na českých pódiích dávno zdomácnělý James Harries přidal hitovku Everybody´s Talkin´, kterou proslavil Harry Nilsson jako titulní melodii filmu Midnight Cowboy v roce 1969, a vzápětí další (jednu ze dvou zpívaných) píseň z alba – Song of Happiness. Přídavkem byla Harriesova singlová novinka Lights z loňského podzimu. Limitem Blue Shadows  (překonatelným rodící se sounáležitostí, sehraností a společnou hudební řečí) je paradoxně hráčská zručnost a pestrost snáze dosažitelná postupným vrstvením ve studiových podmínkách, hůře přenosná do živého hraní (například Štěpánkovy různě kombinované kytary či doplňky v podobě mandolin a banja zhutňující nahrávku). Pět muzikantů na pódiu na dvanáct nástrojů současně prostě nezahraje ani při extrémním nasazení. Je tu ovšem řada možností, cest – a další motivace: režisér původní série Modrých stínů Viktor Tauš chystá pokračování s názvem Vodník a opět počítá s Petrem Ostrouchovem jako s autorem hudby.

Druhá polovina koncertního večera na Provázku se nesla ve znamení dalšího, tentokrát obnoveného projektu Tomáše Lišky Invisible World. Eponymní album tohoto hudebního seskupení vyšlo v roce 2009; tehdy byli kmenovými hráči David Dorůžka (kytara), Tomáš Liška (kontrabas) a Daniele di Bonaventura (bandoleon) a kapela se profilovala příklonem k iberské a latinské muzice. Mezitím (2016) Liška na JazzFestu představil svůj společný projekt s Lubošem Malinou (banjo) a Michalem Nejtkem (piano) – Fragile Bliss; paralelně ovšem formoval novou sestavu Invisible World. Z té původní v ní zůstal pouze kytarový mág David Dorůžka; starobylý bandoleon nahradil akordeon Vídeňana Nikoly Zariće, muzikanta srbského původu. Přidal se jeho stálý spoluhráč, rodák z Istanbulu Efe Turumtay (housle), který spolu s Nikolou žije a koncertuje ve Vídni. Sestavu završil Liškův spoluhráč z Druhé trávy Kamil Slezák (bicí). Loňské album Invisible Faces spolu s obměnami složení kapely naznačilo, že latinské rytmy doplní rytmika východního Balkánu – a tak se také stalo.

jfb_tomas_liska_q._foto_martin_zeman

Album – jak podotkl Liška během koncertu – sklidilo řadu vesměs kladných recenzí; jen Efeho se prý poněkud dotklo, že byl označen za zpěváka. Je pochopitelné, že se cítí být (a je!) především houslistou – ovšem jeho procítěný vokální přednes turecké lidové písně Bahçada Yeşil Çınar podepisuje recenzentův dojem. Jeho herní styl ovlivněný orientálními melodickými postupy v souhře se stálým souputníkem Zarićem a invenčním Liškou, jehož převážně sólový kontrabas jim sekunduje, je ovšem pro hudební tvář nové sestavy, alba i koncertního vystoupení dominantní. Zdánlivě do pozadí ustoupila kytara Davida Dorůžky, ale jen do okamžiků, kdy si zjednal pozornost sólovou pasáží (např. hned v úvodu alba i koncertu, ve skladbě Safran). I druhá, rozsáhlá hudební plocha, k níž Lišku inspiroval jeden z pohádkových příběhů Hermanna Hesse (People from Faldum), nabídla každému z hudební sestavy dostatečný prostor (mimo jiné krásný dialog mezi akordeonem a kontrabasem). Několika reminiscencemi se kapela vrátila k předchozímu projektu Invisible World (Alegría con masca, Bonami), převážily však nadžánrové hudební kompozice z albové novinky i mimo ni (Kalimba, Bartaruga i „Nikiho nová skladba“ ještě bez názvu). Podobně jako u Blue Shadows prozradil o hudebních preferencích a směřování kapely zvolený cover – v případě Invisible World jeden jediný: Atmaca (čti atmadža = turecky jestřáb) od v Turecku usazené tradiční romské kapely Laco Tayfa. Jejich improvizační styl zvaný dogaclama blízký dvojici Zarić-Turumtay, kteří se ve vlastní úpravě jejich řízné balkánské skladby spolu s Liškou dokonale vyřádili, chytil a nadchl i přítomné posluchače – a ukázal, za které hranice se Tomáš Liška (se svou pečlivě vybranou suitou spoluhráčů - spolucestovatelů po neviditelných, málo zřetelných cestách mimo zavedené styly a žánry) vypravil tentokrát.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Uplynulý týden plný hudebních akcí završilo finálové kolo soutěže Central European Jazz Competition pořádané dvojicí „sousedících“ jazzových festivalů –  JazzFestBrno a Poysdorf Jazz & Wine. Přeshraniční hudební projekt  našlápl ke slibné budoucnosti: už první ročník jazzového klání ve svém finálovém odpoledni nabídl šest půlhodinových bloků finalistů, kteří překvapili šíří hudebního záběru i muzikantskou kvalitou.  více

Předposledním divadelním dílem vrcholícího hudebního festivalu Janáček Brno 2018 se včera stala mistrova poslední dokončená opera Z mrtvého domu, kterou inspiroval Dostojevského román. Inscenaci připravila Velšská národní opera v koprodukci se Skotskou operou, představení režíroval David Pountney, scénu navrhnula Maria Bjornson a orchestr řídil Tomáš Hanus. V hlavních rolích se představili Mark Le Brocq, Alan Oke, Simon Bailey, Ben McAteer a Paula Greenwood. Posluchači měli jedinečnou možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a nedávno zesnulého janáčkovského badatele a muzikologa Johna Tyrrella. Poněkud atypické pro mnoho posluchačů mohlo být uvedení v anglickém jazyce s českými titulky.  více

Hlavním dramaturgickým záměrem letošního Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2018 je uvedení kompletního hudebně-dramatického autorova díla. Po divácky úspěšné Káti Kabanové a precizním provedení Věci Makropulos včera přišel na řadu polský soubor Teatr Wielki z Poznani s uvedením Její pastorkyně tedy díla, které dvanáct let po své Brněnské premiéře v roce 1904 otevřelo Leoši Janáčkovi dveře na mezinárodní hudební scénu.  více

Na mezinárodním hudebním festivalu Janáček Brno 2018 zaznělo mnoho rozličných a kvalitativně rozdílných operních představen. Jednou za čas se objeví inscenace, které rozdělí brněnské publikum na dva nesmiřitelné tábory, jedni jsou nadšeni novátorstvím, množstvím mimohudebních odkazů a smělou režií, druzí hořekují nad nelogickým symbolismem, odklonem od operního libreta a konečně políčkem do tváře skladatele. Písňový cyklus Zápisník zmizelého od belgického tělesa Muziektheater Transparant v režii Iva van Hoveho a se skladatelskými přípisky Annelies Van Parys kontroverzní v naznačeném slova smyslu byl. Na novém jevištním tvaru se podílel také scénograf Jan Versweyveld, kostymérka An D’Huys a dramaturg Krystian Lada. V sólových rolích se představili Ed Lyon, Marie Hamard a Hugo Koolschijn, na klavír doprovázena Lada Valešová a za scénou účinkovaly členky sborové akademie De Munt/La Monnaie. Zápisník zmizelého včera zazněl v sále Mahenova divadla.  více

Druhý z doprovodných folklorních koncertů festivalu Janáček Brno se uskutečnil v divadle Reduta. Dle všeho laťka, kterou nastavil ten první, zůstává stále vysoko. Pořad nazvaný Chodníčky k lidové písni měl představit divákům jeden z Janáčkových nejoblíbenějších slováckých regionů – Horňácko. Tohoto úkolu se svědomitě ujala cimbálová kapela s výstižným názvem Musica Folklorica.  více

Dvakrát hudební mistrovství prvotřídní kvality a pokaždé jinak. Jednou jako posluchačsky náročná hudební show, kterou jen poučení posluchači vnímali jako připomínku tragických událostí. A podruhé jako odlehčený a roztančený večer s písněmi, které si mohl zpívat celý sál Sono Centra. Pořadatelé JazzFestu Brno ukázali, že není jazzové kvinteto jako jazzové kvinteto. Oba lídři posledních dvou koncertů letošního ročníku festivalu si právem vysloužili bouřlivý potlesk. Přitom by člověk na scéně stěží pohledal dva tak rozdílné typy hudebníků, jako jsou Terence Blanchard a Richard Bona.  více

Brněnský Slovácký krúžek oslavil v sobotu 110. výročí svého vzniku. A díky velkému zájmu diváků si je připomněl hned dvěma odpoledními koncerty v kulturním centru Rubín.  více

Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy se na hlavním programu festivalu Janáček Brno podílelo již několikrát. Včera soubor zavítal do brněnského Mahenova divadla se zcela novou inscenací nepříliš často uváděné opery Osud v režii svého ředitele Jiřího Nekvasila, se scénou Daniela Dvořáka, kostýmy Simony Rybákové a v hudebním nastudování hudebního ředitele Jakuba Kleckera. Moravskoslezské divadlo se tak v tuzemsku stalo teprve druhým divadelním domem, který za dobu své existence uvedl všechny opery Leoše Janáčka. V hlavních rolích se představili Martin Šrejma jako skladatel Živný, Veronika Holbová jako Míla Válková a Petra Alvarez Šimková jako její matka, ve vedlejších pak Roman Hoza v roli malíře Lhotského a Tomáš Kořínek jako doktor Suda, dále účinkoval Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského.  více

Mezinárodní hudební festival Janáček Brno je v plném proudu, posluchači si ještě nestačili vychutnat povedenou instrumentaci Ondřeje Kyase v novém scénickém nastudování Šárky a už se na ně valí další produkce. Jednoaktová opera Počátek románu a balet Rákoš Rákoczy zazněly v provedení studentů Konzervatoře Brno s Orchestrem a sborem studentů téže instituce. Vystoupil také umělecký soubor Hradišťan. Režie se chopila Kristiana Belcredi, scénu a kostýmy navrhla Sylva Marková. Obě působí v tělese Ensemble Opera Diversa. Choreografie se ujala umělecká vedoucí souboru Hradišťan Ladislava Košíková. Představení řídil Tomáš Krejčí.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více