V roce 2011 vystoupil v Brně v rámci JazzFestuBrno sólově Bobby McFerrin. O dva roky později přijel na Moravu Chick Corea se svou tehdy novou kapelou The Vigil. A o další dva roky později se v hale Vodova oba velikáni jazzu a improvizované hudby setkali. Přestože si právě připomínáme 25 let od natočení jejich společného alba Play, u nás se pánové na pódiu sešli poprvé.
Bylo tedy nač se těšit a také co očekávat. Zvlášť když minulý McFerrinův koncert v Brně přinesl pestrou škálu pěveckých a improvizačních technik, neustávající komunikaci s publikem a hudební humor v kombinaci se špičkovými výkony. A Corea předloni, přestože se zaměřil spíše na elektrickou část své tvorby, nadchl Brňany i svou hrou na akustické piano. Že jeho brilantní hra a muzikantský nadhled může ve spojení s McFerrinovým komediantstvím a smyslem pro improvizaci fungovat výtečně, dobře víme právě z alba Play. Například notoricky známá Coreova skladba Spain v desetiminutové verzi i o minutu delší standard Autumn Leaves znějí skvěle. Obě melodie se dostaly i na playlist brněnského koncertu a z různých důvodů patřily k vrcholům hodinu a půl dlouhého recitálu.
Ve Spain, která zazněla těsně před přídavkem, mohl Chick Corea naplno projevit svůj hráčský talent, přičemž McFerrin mu zdatně sekundoval a naprosto přirozeně přebíral iniciativu. U slavné skladby budapešťského rodáka Josepha Kosmy se zpěvák naopak snažil předat mikrofonu zájemcům z publika. Dobrovolníci se našli dva – jeden odzpíval jednu sloku a druhý, zkušený Michal Žáček, nadchl publikum i samotného McFerrina flétnovým sólem. Zopakoval si tak podobně improvizovaný výstup z roku 2011, kdy ke zpěvákovi přiběhl pro změnu se saxofonem.
Ostatně improvizace si diváci užili spoustu, i když se po skončení koncertu nesly odcházejícím davem debaty o tom, co asi bylo připravené a kdy šlo skutečně o spontánní reakci na dění v hale. Předpokládám, že hmyz, který na úplném začátku programu vletěl McFerrinovi do oka, ve scénáři nebyl. Ze slibné v reálném čase vytvářené písně „There is a bug in my eye“ však nakonec nebylo nic, protože protagonista musel odběhnout do zákulisí odstranit bezobratlého tvora z oka. Kolega za pianem se však iniciativy chopil mistrně a ihned navázal komunikaci s diváky. Vůbec během celého večera to byl spíše Chick Corea, kdo udržoval bezprostřední kontakt s publikem, předehrával pasáže, které diváci měli zpívat, a po celou hodinu se očividně bavil. Bobby McFerrin se – ve srovnání s minulým brněnským koncertem – držel spíše stranou. Tentokrát nedošlo na žádné poskakování po pomyslné klaviatuře, neměl potřebu rozčlenit halu na jednotlivé sbory, a dokonce i jeho hlasový rejstřík byl tentokrát jaksi chudší – jednak co do rozsahu (ve výškách si byl méně jistý), tak co do pestrosti. Scatování s bušením do hrudi se po hodině zdálo být přece jen trochu ohrané.
Nicméně na oblíbenou McFerrinovu komunikaci s publikem přece jen došlo. Vybral si k tomu postupně dvě děti, na jejichž jména – Alice a Dan – zaimprovizoval krátké písně. V Danově případě do hry zapojil i tatínka Vladimíra, jehož jméno dunělo brněnskou městskou halou, jako by McFerrina pěvecky jistili všichni Alexandrovci. Zvukomalebná věta „Vladimír is Dan’s dad“ by mohla aspirovat na hitový slogan, který však zřejmě na žádném dalším koncertě znít nebude.
Brněnské setkání dvou výrazných osobností současného jazzu bylo vlastně předvídatelné. Zazněly standardy (vedle Autumn Leaves to byla například velmi rozvolněná verze I’ve Got The World On A String) i vokální improvizace, momenty, kdy to mezi oběma hudebníky jiskřilo, i prázdnější místa, která jen díky zkušenostem obou protagonistů nevyzněla rozpačitě. Zvlášť pro toho, kdo viděl McFerrina a/nebo Coreu naživo poprvé, mohl být večer opravdu obrovským zážitkem. Ze srovnání s předchozím účinkováním obou mistrů v Brně mi však letošní večer vychází jako o něco slabší. Jako by – možná ve snaze nahrávat kolegovi a reagovat na jeho nápady – ani jeden nestíhal naplno rozvinout své umění. A přestože o téměř deset let starší Chick Corea působil vitálněji, ani on neměl dostatek prostoru k tomu, aby se mistrně rozehrál jako před dvěma lety. To samozřejmě neznamená, že bych litoval návštěvy koncertu. Naopak, byl to velký zážitek, už kvůli spoustě McFerrinových vtipů a gest a kvůli pohodě, kterou kolem sebe šířil mistr Corea, a samozřejmě kvůli skvělé Spain. Jen mám pocit, že když jsou na pódiu každý sám za sebe, dokážou pánové více překvapovat, udržet napětí a především dotahovat nápady do konce. Vždyť jsme se ani nedozvěděli, jak skončila píseň o hmyzu v oku.
Bobby McFerrin & Chick Corea. 17. června 2015, hala Vodova, Brno, JazzFestBrno 2015.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..