Přesně na den 89. výročí úmrtí české národní a pěvecké ikony Emy Destinnové sdružení ProART Company připravilo multižánrový projekt. V příhodném prostoru vily Tugendhat umělci rozehráli hudebně-taneční drama pod titulem Ema Destinn – Bouře a klid, které vzniklo za účasti umělců z Brna, Vídně a Cottbusu.
Skupina ProART se soustředí na nadžánrová propojení či hledání nových pojetí již existující hudby nebo literárního zápisu, sdružení tak reaguje na historii i aktuální společenskou tendenci. Vzpomínanou národní ikonu zobrazují čistě pocitově, nekopírují životní data ani umělecké cesty této jedinečné ženy. Linku bezmála osmdesátiminutového scénického tvaru protkávají jen nástiny politických a kariérních událostí, které zpěvaččin život do jisté míry určovaly a které určovaly i její vnitřní rozpoložení.
Před známou onyxovou stěnou, která tvořila jedinou, přirozenou kulisu, rozehrávalo lyrické obrazy šest postav – Enrico Caruso a pět inkarnací Emy Destinn. Její pěvecké Já ztvárnila sopranistka Kateřina Beranová a to příjemně plným, přesto světlým hlasovým projevem s naprosto srozumitelným textem a interpretační vyzrálostí. V písních Antonína Dvořáka a Destinnové z cyklu Zahrada srdce jí doprovázela Marta Vašková. Nutno s obdivem dodat, že ačkoliv byl klavír umístěn za onou stěnou a komunikace interpretek byla značně znesnadněna, jejich souhra byla naprosto dokonalá. Co nešlo obsáhnout ve slovech, dovyprávěl tanec a nová hudba současných autorů kupříkladu zkazkami i výňatky z děl Antonína Dvořáka či samotné Destinové. Ve sdílné choreografii Martina Dvořáka se tak odehrávala vnitřní zmítání zpěvačky, její dravost projevovaná na jevišti, hluboká zklamání i chvíle štěstí. Tři vynikající tanečnice – Zaida Parejo, Golde Grunske, Irene Bauer – tak zrcadlily různé životní etapy, podle kterých byl tříben i pohybový slovník. Všechna alter-ega Destinnové sjednocovaly dobové kostýmy Jindry Rychlé, jednotné barvou i materiálem. Martin Dvořák pak stanul v roli jevištního partnera Enrica Carusa. Jako empatický ctitel ale i nelítostné zrcadlo Eminých slov a rozhodnutí byl v projevu hereckém i tanečním zkrátka výborný.
Mluvenou podobou Destinnové představovala herečka Kateřina Jebavá ve scénáři Aleny Mornštajnové, pro který byla vymezena třetina celkové minutáže a který Destinnovou nikterak neidealizoval. Vedle jejích ušlechtilých citů či jednání bez postranních úmyslů zobrazoval až chorobnou potřebu Destinnové bít se za češství, snahu umělkyně o národní autonomii, i určitou pýchu a bolest nad nevděkem. Celá tato rozporuplnost vyústila ve smířlivou melancholii. Scénáristka mísila česko-německé dialogy, které zůstaly i přes bilingvní rozměr srozumitelně, neztrácely dějovou údernost i literární hodnotu.
Celý tento originální počin - zdařilý hudebně, pohybově i vizuálně - vlastně nestavěl na hrdinství nebo na pravdivosti charakterových rysů. Tvůrci tak nepřekročili jistou rozplizlou dojmologii o ukřivděné a nedoceňované národní ikoně. Zároveň však tímto projektem nestavěli umělkyni studený pomník, ale citlivě připomněli její stále živý odkaz adekvátním uměleckým jazykem.
Ema Destin_Bouře a klid. Multižánrová scénická báseň z pocitů o Emě Destinnové.
ProART Company a Tanzkompanie Golde G.
Námět a režie: Martin Dvořák
Choreografie: Martin Dvořák, Zaida Parejo, Golde Grunske
Text: Alena Mornštajnová, Martin Dvořák / Ema Destinnová, Adolf Wenig
Hudba: Ema Destinnová, Antonín Fajt, Omar Rojas Ruiz, Jan Hanák / Sonority, Kryštof Okrouhlý, Antonín Dvořák
Kostýmy: Jindra Rychlá
Účinkují: Irene Bauer, Kateřina Beranová, Kateřina Jebavá, Golde Grunske, Zaida Ballesteros Parejo, Martin Dvořák a Marta Vašková (klavír)
Psáno z premiéry 28. ledna 2019.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..