Brněnský Don Carlos

Nejnovější inscenací opery Národního divadla Brno se stalo dílo Don Carlos skladatele Giuseppe Verdiho a básníka Friedricha Schillera. Titul, který režíroval ředitel jmenované instituce Martin Glaser, měl premiéru v sobotu 2. února 2019 v Janáčkově divadle. Scénu navrhl Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. O světelný design se postaral Martin Špetlík. Představení řídil Jaroslav Kyzlink, který se Sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB představení také nastudoval. V hlavních rolích se představili Luciano Mastro jako Don Carlos, Federico Sacchi v roli krále Filipa II., Carlosova otce; Jiří Brückler ztvárnil přítele titulní postavy a králova důvěrníka markýze Rodriga z Posy. Linda Ballová vystoupila jako mladá královna a milostně poblouzněná Alžběta z Valois; postavy pomstychtivé princezny Eboli, která tajně miluje králova syna, se ujala Veronika Hajnová-Fialová. Hrůzu nahánějícího inkvizitora představil Ondrej Mráz. Dále vystoupili také Andrea Široká, Martina Mádlová, Zdeněk Nečas a David Szendiuch.

Historická díla velkých spisovatelů odrážejí skutečný dějinný vývoj velmi zřídka, spíše než přesnou reflexi minulých dob nabízí tato literatura romantickou inspiraci dávnými válkami, polickými pletichami a nešťastnými láskami významných panovníků. Ostatně ještě dnes je vinou bohaté představivosti senzacechtivých měšťanů a literárního talentu Alexandra Sergejeviče Puškina skladatel Antonio Salieri mnohými považován za úkladného Mozartova vraha. Také drama Don Carlos spisovatele Friedricha Schillera si ze skutečné historie spíše půjčuje a samotné postavy podřizuje literární romantické logice a deformaci. Budiž básníkovi přičteno k dobru, že značnou část jeho dramatu inspirovala novela Dom Carlos: Nouvelle Historique francouzského opata Césara Vicharda de Saint-Réal. Schillerova vize však naštěstí neponechala – jak se u podobných historických interpretací nezřídka stává – jednotlivé charaktery v černobílých barvách. Stejně jako můžeme truchlit pro nešťastnou lásku Dona Carlose a Alžběty z Valois, pochopitelné je také jednání osamělého a strachem sužovaného krále Filipa II. Schillerovo drama navzdory částečně schematickému uchopení dává prostor jisté morální šedi dokonce také u kladných hrdinů. Verdiho hudba pak v úzkém souznění s libretem buduje tyto emoční a výrazové mosty také pro samotné zpěváky, kteří mohou ve spolupráci s režisérem akcentovat u daných postav jinak nezvyklé charakterové atributy. Troufám si říct, že v tomto ohledu měla opera Národního divadla Brno šťastnou ruku.

Představitelé hlavních postav pocházeli (s výjimkou Veroniky Hajnové-Fialové) z řad hostujících umělců. V titulní roli vystoupil italský tenorista Luciano Mastro, který se snažil dodat emočnímu vypětí postavy co nejvýraznější rysy. Mastrova bojovnost, horkokrevnost a mladická nerozvážnost byla uvěřitelná a vycházela z ryze charakterového typu titulní postavy. V prvním dějství byly postřehnutelné zpěvákovy intonační nejistoty a proměnlivost barvy hlasu ve vyšších polohách, v následujících dějstvích se však slyšitelné „pnutí“ u náročnějších pasáží vytratilo. Představitelka Alžběty z Valois, sopranistka Linda Ballová, výtečně ztvárnila protichůdné tendence a city její postavy, od počátečního štěstí přes náhlé zděšení až po výsledné smíření, stagnaci a vyhořelou rezignaci. Nejen pěvecky, ale také herecky vdechla živost a uvěřitelnost jinak spíše pasivní a statické postavě. Úvodní scény však trochu rušilo přehnané vibrato, které občas vyvolávalo nálady zcela protichůdné – její roztřesené „Ach, mluvme o něm!“ spíš než radost a zápal připomínalo náhlé zděšení.

Barytonista Jiří Brückler v roli markýze Rodriga předvedl taktéž povedený a intonačně jistý výkon, jediné výraznější zaváhání se projevilo v duetu s Carlosem, kde představitelé klečeli bok po boku a slibovali si věrnost v přátelství. Královsky majestátní aura Federica Sacchiho byla stejně silná, jako jeho nešťastné prozření a smutek z osamění a bezmoci. Právě tady se Sacchio herecky manifestoval  plné šíři. Princezna Eboli v podání Veroniky Hajnové-Fialové začala poněkud nešťastně příliš temným zabarvením hlasu a necitlivým užíváním náhlých dynamických změn, které byť by mohly být působivé, vyzněly násilně a neučesaně. V dalších áriích se však její výkon výrazně zlepšil a v závěrečných scénách lítosti a výčitek byla silná a sebevědomá, byť její hrdinka ležela u královniných nohou. Sbor byl po většinu času kvalitní, ač hned na samém začátku rytmicky nejednotný a nepotkávající se s žesťovými nástroji a orchestrem. Na vině však bylo především umístění zpěváků mimo scénu, kteří tak neměli přímý kontakt s hudbou ani dirigentem. To je však spíše věc režie, která je naneštěstí přinejmenším diskutabilní.

Hned úvodní scénu vyplňuje velký bílý nápis Fontainebleau na modrém pozadí. Toť vše. Zde se odehrává úvodní setkání Carlose a Alžběty a zde také budoucí královna zjistí, že místo Carlose bude provdána za jeho otce krále Filipa II. Tímto polopatickým a umělecky nepříliš nápaditým způsobem je posluchačům sděleno, že se nacházejí někde v okolí francouzského města Fontainebleau. Ačkoliv původní libreto odkazuje k lesu, zde se můžeme spoléhat snad pouze na vlastní představivost. Je modrý nápis dopravní značkou oznamující začátek města? Nebo ještě bizarněji – je každé písmeno stromem? Jistěže ne, to už je příliš ad hoc, příliš samoúčelné. Jako nejpravděpodobnější se tak jeví absence významu jiného než prostě sdělovacího, a to mi přijde na uměleckou operní produkci poněkud málo. Z písmen se pak na scénu prořežou podivné kreatury v květovaných šatech s kulatými brýlemi patrně znázorňující šťastné Francouze. Bylo by snad pochopitelnější, kdyby se na scénu probili pečenými bagetami.

Druhé jednání dojem zlepšuje účelným užitím antického sloupořadí a nápaditým nasvícením, které v kombinaci s točnou vytváří působivý dojem nekončících chodeb a uliček mezi sloupy. Druhá část třetího jednání však původně dobrý dojem sráží na kolena – Martin Glaser staví na minimalistické estetice, ale je to minimalismus sedřený na kost a následně ohlodaný scénografií. Veškeré dění je statické a klidně by se mohlo odehrávat na koncertním pódiu. Postavy se sice dohadují, jestli rebelujícího Carlose potrestat, či mu projevit milost, avšak na jejich emocích a gestice je to znát pramálo. Statičnost celé scény ještě podtrhuje její absolutní prázdnota, jelikož jediné, co se zde vyskytuje, jsou bíle schody. Naopak výtečná práce s prostorem se objevuje ve čtvrtém jednání, kde král vysoko nad jevištěm běduje ve své osamělosti nad svým osudem. Ve druhé scéně se objevuje inkvizitor – postava, na kterou král již předem upozorňoval a která by v rámci děje měla vzbuzovat neustálý strach, obezřetnost a obavy. Ne tak v brněnské inscenaci, kde se inkvizitorova moc skutečně projeví až s jeho příchodem. Netvrdím, že by správnou cestou mělo být naturalistické zpodobňování válkou a inkvizicí zdevastovaného Španělska a že bizarně gotická verze uvedená v Národním divadle v Praze roku 2013 bylo lepším inscenačním uchopením. To opravdu ne! Pouze zastávám názor, že zvolená estetika – byť sebemodernější – by měla být s operou kompaktní a osvětlovat režisérův výklad díla. Čtvrté a páté jednání však lze v Brně označit za zdařilá a konečně také emočně angažovaná. Povedená scéna, ve které Rodrigo nahání princeznu Eboli na otáčejícím se jevišti, patří k důmyslným a vizuálně poutavým částem inscenace.

Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka přednesl kvalitní a rytmicky i intonačně pevný výkon. Pochvalu zaslouží především sólové nástroje v čele s violoncellem - Josef Klíč, které procítěnou a výrazově bohatou hrou povedeně doplňovalo dění na jevišti. Občasným nešvarům se však nevyhnula žesťová sekce, odkud se v některých okamžicích ozývaly pozdní nástupy a nejisté tóny. Obecně se však jednalo o kvalitní interpretaci, která kladla velký důraz na přirozeně plynoucí melodiku Verdiho opery.

Brněnská inscenace staví především na pěveckých výkonech, které dovedly zastínit i místy rozporuplnou režii. Ne že bych nebyl zastánce minimalistického pojetí oper, v tomto případě však šlo především o kvalitativní nevyváženost režijního konceptu. Zatímco některá scénografická řešení dokázala s málem prostředků výtečně a tvořivě uchopit situaci, jindy se namnoze jednalo o statické, nenápadité a vnitřně nesouvislé vizuálně-hudební sdělení. Nedá se pochybovat o tom, že opera nalezne mnoho zastánců, kterým je toto pojetí blízké. Za sebe dodávám, že podobně inscenovaných oper už je dost a dost.

autor: Giuseppe Verdi
libreto: Joseph Méry, Camille du Locle
hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
dirigent: Jaroslav Kyzlink, Ondrej Olos
režie: Martin Glaser
scéna: Pavel Borák
kostýmy: Markéta Sládečková
světelný design: Martin Špetlík
sbormistr: Pavel Koňárek
dramaturgie: Patricie Částková
asistent režie: Vojtěch Orenič, Natálie Gregorová

Filip II.: Jiří Sulženko, Federico Sacchi
Don Carlos: Luciano Mastro j. h., Philippe Do
Rodrigo, markýz z Posy: Jiří Brückler j. h., Svatopluk Sem j. h.
Velký inkvizitor: Martin Gurbal' j. h., Ondrej Mráz j. h.
Alžběta z Valois: Linda Ballová, Charlotta Larsson
Princezna Eboli: Veronika Hajnová Fialová, Michaela Šebestová
Tebaldo, páže Alžběty: Andrea Široká, Eva Štěrbová j. h.
Hrabě z Lermy: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas
Starý mnich: David Nykl, David Szendiuch
Nebeský hlas: Daniela Straková-Šedrlová, Martina Mádlová
Královský herold: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas

2. února 2019, Janáčkovo divadlo