Brněnský Don Carlos

Brněnský Don Carlos

Nejnovější inscenací opery Národního divadla Brno se stalo dílo Don Carlos skladatele Giuseppe Verdiho a básníka Friedricha Schillera. Titul, který režíroval ředitel jmenované instituce Martin Glaser, měl premiéru v sobotu 2. února 2019 v Janáčkově divadle. Scénu navrhl Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. O světelný design se postaral Martin Špetlík. Představení řídil Jaroslav Kyzlink, který se Sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB představení také nastudoval. V hlavních rolích se představili Luciano Mastro jako Don Carlos, Federico Sacchi v roli krále Filipa II., Carlosova otce; Jiří Brückler ztvárnil přítele titulní postavy a králova důvěrníka markýze Rodriga z Posy. Linda Ballová vystoupila jako mladá královna a milostně poblouzněná Alžběta z Valois; postavy pomstychtivé princezny Eboli, která tajně miluje králova syna, se ujala Veronika Hajnová-Fialová. Hrůzu nahánějícího inkvizitora představil Ondrej Mráz. Dále vystoupili také Andrea Široká, Martina Mádlová, Zdeněk Nečas a David Szendiuch.

Historická díla velkých spisovatelů odrážejí skutečný dějinný vývoj velmi zřídka, spíše než přesnou reflexi minulých dob nabízí tato literatura romantickou inspiraci dávnými válkami, polickými pletichami a nešťastnými láskami významných panovníků. Ostatně ještě dnes je vinou bohaté představivosti senzacechtivých měšťanů a literárního talentu Alexandra Sergejeviče Puškina skladatel Antonio Salieri mnohými považován za úkladného Mozartova vraha. Také drama Don Carlos spisovatele Friedricha Schillera si ze skutečné historie spíše půjčuje a samotné postavy podřizuje literární romantické logice a deformaci. Budiž básníkovi přičteno k dobru, že značnou část jeho dramatu inspirovala novela Dom Carlos: Nouvelle Historique francouzského opata Césara Vicharda de Saint-Réal. Schillerova vize však naštěstí neponechala – jak se u podobných historických interpretací nezřídka stává – jednotlivé charaktery v černobílých barvách. Stejně jako můžeme truchlit pro nešťastnou lásku Dona Carlose a Alžběty z Valois, pochopitelné je také jednání osamělého a strachem sužovaného krále Filipa II. Schillerovo drama navzdory částečně schematickému uchopení dává prostor jisté morální šedi dokonce také u kladných hrdinů. Verdiho hudba pak v úzkém souznění s libretem buduje tyto emoční a výrazové mosty také pro samotné zpěváky, kteří mohou ve spolupráci s režisérem akcentovat u daných postav jinak nezvyklé charakterové atributy. Troufám si říct, že v tomto ohledu měla opera Národního divadla Brno šťastnou ruku.

Představitelé hlavních postav pocházeli (s výjimkou Veroniky Hajnové-Fialové) z řad hostujících umělců. V titulní roli vystoupil italský tenorista Luciano Mastro, který se snažil dodat emočnímu vypětí postavy co nejvýraznější rysy. Mastrova bojovnost, horkokrevnost a mladická nerozvážnost byla uvěřitelná a vycházela z ryze charakterového typu titulní postavy. V prvním dějství byly postřehnutelné zpěvákovy intonační nejistoty a proměnlivost barvy hlasu ve vyšších polohách, v následujících dějstvích se však slyšitelné „pnutí“ u náročnějších pasáží vytratilo. Představitelka Alžběty z Valois, sopranistka Linda Ballová, výtečně ztvárnila protichůdné tendence a city její postavy, od počátečního štěstí přes náhlé zděšení až po výsledné smíření, stagnaci a vyhořelou rezignaci. Nejen pěvecky, ale také herecky vdechla živost a uvěřitelnost jinak spíše pasivní a statické postavě. Úvodní scény však trochu rušilo přehnané vibrato, které občas vyvolávalo nálady zcela protichůdné – její roztřesené „Ach, mluvme o něm!“ spíš než radost a zápal připomínalo náhlé zděšení.

Barytonista Jiří Brückler v roli markýze Rodriga předvedl taktéž povedený a intonačně jistý výkon, jediné výraznější zaváhání se projevilo v duetu s Carlosem, kde představitelé klečeli bok po boku a slibovali si věrnost v přátelství. Královsky majestátní aura Federica Sacchiho byla stejně silná, jako jeho nešťastné prozření a smutek z osamění a bezmoci. Právě tady se Sacchio herecky manifestoval  plné šíři. Princezna Eboli v podání Veroniky Hajnové-Fialové začala poněkud nešťastně příliš temným zabarvením hlasu a necitlivým užíváním náhlých dynamických změn, které byť by mohly být působivé, vyzněly násilně a neučesaně. V dalších áriích se však její výkon výrazně zlepšil a v závěrečných scénách lítosti a výčitek byla silná a sebevědomá, byť její hrdinka ležela u královniných nohou. Sbor byl po většinu času kvalitní, ač hned na samém začátku rytmicky nejednotný a nepotkávající se s žesťovými nástroji a orchestrem. Na vině však bylo především umístění zpěváků mimo scénu, kteří tak neměli přímý kontakt s hudbou ani dirigentem. To je však spíše věc režie, která je naneštěstí přinejmenším diskutabilní.

Hned úvodní scénu vyplňuje velký bílý nápis Fontainebleau na modrém pozadí. Toť vše. Zde se odehrává úvodní setkání Carlose a Alžběty a zde také budoucí královna zjistí, že místo Carlose bude provdána za jeho otce krále Filipa II. Tímto polopatickým a umělecky nepříliš nápaditým způsobem je posluchačům sděleno, že se nacházejí někde v okolí francouzského města Fontainebleau. Ačkoliv původní libreto odkazuje k lesu, zde se můžeme spoléhat snad pouze na vlastní představivost. Je modrý nápis dopravní značkou oznamující začátek města? Nebo ještě bizarněji – je každé písmeno stromem? Jistěže ne, to už je příliš ad hoc, příliš samoúčelné. Jako nejpravděpodobnější se tak jeví absence významu jiného než prostě sdělovacího, a to mi přijde na uměleckou operní produkci poněkud málo. Z písmen se pak na scénu prořežou podivné kreatury v květovaných šatech s kulatými brýlemi patrně znázorňující šťastné Francouze. Bylo by snad pochopitelnější, kdyby se na scénu probili pečenými bagetami.

Druhé jednání dojem zlepšuje účelným užitím antického sloupořadí a nápaditým nasvícením, které v kombinaci s točnou vytváří působivý dojem nekončících chodeb a uliček mezi sloupy. Druhá část třetího jednání však původně dobrý dojem sráží na kolena – Martin Glaser staví na minimalistické estetice, ale je to minimalismus sedřený na kost a následně ohlodaný scénografií. Veškeré dění je statické a klidně by se mohlo odehrávat na koncertním pódiu. Postavy se sice dohadují, jestli rebelujícího Carlose potrestat, či mu projevit milost, avšak na jejich emocích a gestice je to znát pramálo. Statičnost celé scény ještě podtrhuje její absolutní prázdnota, jelikož jediné, co se zde vyskytuje, jsou bíle schody. Naopak výtečná práce s prostorem se objevuje ve čtvrtém jednání, kde král vysoko nad jevištěm běduje ve své osamělosti nad svým osudem. Ve druhé scéně se objevuje inkvizitor – postava, na kterou král již předem upozorňoval a která by v rámci děje měla vzbuzovat neustálý strach, obezřetnost a obavy. Ne tak v brněnské inscenaci, kde se inkvizitorova moc skutečně projeví až s jeho příchodem. Netvrdím, že by správnou cestou mělo být naturalistické zpodobňování válkou a inkvizicí zdevastovaného Španělska a že bizarně gotická verze uvedená v Národním divadle v Praze roku 2013 bylo lepším inscenačním uchopením. To opravdu ne! Pouze zastávám názor, že zvolená estetika – byť sebemodernější – by měla být s operou kompaktní a osvětlovat režisérův výklad díla. Čtvrté a páté jednání však lze v Brně označit za zdařilá a konečně také emočně angažovaná. Povedená scéna, ve které Rodrigo nahání princeznu Eboli na otáčejícím se jevišti, patří k důmyslným a vizuálně poutavým částem inscenace.

Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka přednesl kvalitní a rytmicky i intonačně pevný výkon. Pochvalu zaslouží především sólové nástroje v čele s violoncellem - Josef Klíč, které procítěnou a výrazově bohatou hrou povedeně doplňovalo dění na jevišti. Občasným nešvarům se však nevyhnula žesťová sekce, odkud se v některých okamžicích ozývaly pozdní nástupy a nejisté tóny. Obecně se však jednalo o kvalitní interpretaci, která kladla velký důraz na přirozeně plynoucí melodiku Verdiho opery.

Brněnská inscenace staví především na pěveckých výkonech, které dovedly zastínit i místy rozporuplnou režii. Ne že bych nebyl zastánce minimalistického pojetí oper, v tomto případě však šlo především o kvalitativní nevyváženost režijního konceptu. Zatímco některá scénografická řešení dokázala s málem prostředků výtečně a tvořivě uchopit situaci, jindy se namnoze jednalo o statické, nenápadité a vnitřně nesouvislé vizuálně-hudební sdělení. Nedá se pochybovat o tom, že opera nalezne mnoho zastánců, kterým je toto pojetí blízké. Za sebe dodávám, že podobně inscenovaných oper už je dost a dost.

autor: Giuseppe Verdi
libreto: Joseph Méry, Camille du Locle
hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
dirigent: Jaroslav Kyzlink, Ondrej Olos
režie: Martin Glaser
scéna: Pavel Borák
kostýmy: Markéta Sládečková
světelný design: Martin Špetlík
sbormistr: Pavel Koňárek
dramaturgie: Patricie Částková
asistent režie: Vojtěch Orenič, Natálie Gregorová

Filip II.: Jiří Sulženko, Federico Sacchi
Don Carlos: Luciano Mastro j. h., Philippe Do
Rodrigo, markýz z Posy: Jiří Brückler j. h., Svatopluk Sem j. h.
Velký inkvizitor: Martin Gurbal' j. h., Ondrej Mráz j. h.
Alžběta z Valois: Linda Ballová, Charlotta Larsson
Princezna Eboli: Veronika Hajnová Fialová, Michaela Šebestová
Tebaldo, páže Alžběty: Andrea Široká, Eva Štěrbová j. h.
Hrabě z Lermy: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas
Starý mnich: David Nykl, David Szendiuch
Nebeský hlas: Daniela Straková-Šedrlová, Martina Mádlová
Královský herold: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas

  1. února 2019, Janáčkovo divadlo

Foto Petr Neubert

Komentáře

Reagovat
  • ronyka

    5. únor 2019, 7:55
    Sólové violoncello hrál JOSEF KLÍČ

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.  více

Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.  více

Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopilvíce

Osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2022 nabízí několik dramaturgických linií. Jedna z nich poukazuje na Janáčkovu lásku k Rusku, které také několikrát navštívil, a na skladatelovu náklonnost k myšlence panslavismu. Není tedy divu, že letošní program nesoutěžní přehlídky se zaměřil na uvádění děl ruských skladatelů. Týkalo se to také koncertu v divadle Reduta, kde v režii ansámblu Brno Contemporary Orchestra zazněl různorodý program zahrnující skladby ovlivněné pozdním romantismem.  více

Festival Janáček Brno není pouze přehlídkou rozmanitých režisérských a dirigentských interpretací Janáčkových operních děl. Mohli se o tom návštěvníci jeho osmého ročníku přesvědčit při sobotním Duchovním koncertu v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Program sestávající z Janáčkovy Chorální fantazie, proslulého Otčenáše a neméně pozoruhodných kompozic Hospodine! a Zdrávas Maria doplnila Mše Igora Stravinského. V rámci večera vystoupili harfenistka Dominika Svozilová, tenorista Aleš Briscein, basista Ondřej Musil, sbor Canticum Ostrava se sólisty Marcelou Gurbaľovou (soprán), Janem Rychtářem (alt), Petrem Němcem (tenor), Alešem Pirnosem (tenor) a Romanem Vlkovičem (bas), dále pak posluchači Hudební Fakulty Janáčkovy akademie múzických umění: Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), trumpetisté Petr ČižinskýRadek Juračka a Radek Hrdlička, trombonisté Ondřej MotalRadim HromádkoJaroslav Petráš a Jaroslav Broža, tubista Vít Andrýsek, fagotistky Teresa Bínová a Natálie Khemlová, hobojistky Alexandra Bláhová a Amaliia Ivanus, hráčka na anglický roh Yelyzaveta Chkhartishvili, houslista Marián Hrdlička a varhanice Petra Kujalová. Sbor řídil Jurij Galatenko. Vše znělo pod taktovkou Jakuba Kleckeravíce

Hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) s ambiciózním programem na festivalu Janáček Brno patřil páteční večer. Janáčkovo koncertní dílo není obsáhlé a pro jeho festivalovou prezentaci je důležité, aby se mu dostalo jasných dramaturgických souvislostí. Po Šumařově dítěti tak následoval čtvrtý klavírní koncert Antona Rubinštejna, jeden z hitů doby, kdy Janáček teprve tříbil svůj hudební jazyk. Po pauze pak přítomní slyšeli Vokální symfonii Vladimíra Sommera, jejíž vznik a první provedení po uplynutí tří dekád od Janáčkovy smrti podstatně ovlivnily chápání soudobého českého symfonismu.  více

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina KněžíkováPavol KubáňRoman HozaPeter BergerGianluca Zampieri a další.  více

Nejnovějším přírůstkem do koncertní řady pořádané brněnským souborem Ensemble Opera Diversa se stal komorní recitál houslisty Milana Paľy a klavíristky Kataríny Paľové s názvem Pokánie. Program, který v neděli 30. října ve vile Stiassni zazněl, představil v rámci dušičkového diptychu díla skladatelů Valentina Bibika a nedávno zesnulého Romana Bergera, jehož Adagio č. 2 „Pokánie“ inspirovalo i název večera.  více

Lidověk je první sólové album Matěje Metoděje Štrunce, mladého herce, zpěváka a hudebníka původem z Brna, frontmana kapely Ateliér, syna cimbalisty Dalibora a houslistky Kateřiny Štruncových ze skupin Cimbal Classic a Javory. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, ale zároveň se přiblížilo ke stromům jiným a zabarvilo se originálními barvami.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na své Hudební scéně českou premiéru muzikálu Medicus španělských autorů Ivána Macíase a Félixe Amadora. Režisér Stanislav Moša před diváky postavil současné dílo, které v mnoha ohledech snese přívlastek velké. Nešetří se tady hudbou, počtem postav a výpravou. Bombastický výsledek naštěstí nepřekryl základní téma ambiciózního, hudebně i výtvarně velkolepého opusu, kterým je síla vědění i lásky.  více

První koncert z nové, komorně laděné linie souboru Ensemble Opera Diversa včera nabídl v kavárně PF Café domácí i zahraniční tvorbu. Dramaturgickým specifikem bylo využití nového smyčcového kvarteta Diversa Quartet, sestaveného z vedoucích nástrojových sekcí smyčcového orchestru ve složení: 1. housle – Barbara Tolarová, 2. housle – Jan Bělohlávek, viola – David Křivský, violoncello – Iva Wiesnerová. Projekt vzešel z nedostatku provádění i tvoření kvartetní tvorby v českém hudebním prostoru a proto je kladený důraz na uvádění především tuzemských skladatelů.  více

Brazilský písničkář s (nejen) japonskými kořeny Luiz Murá se na Moravě poprvé představil před pěti lety, kdy vystoupil na Folkových prázdninách v Náměšti se svou tehdejší mezinárodní kapelou Miramundo. Letos v létě přijel do Brna. Nikoli jako hudebník, ale jako pořadatel klubových koncertů v Barceloně, kde posledních několik let žije. Jako oficiální zahraniční delegát se zúčastnil dvoudenního Central European Jazz Showcase v divadle Husa na provázku. Během jeho pobytu v Brně jsme sympatickému světoběžníkovi, který je stále v první řadě hudebníkem, položili několik otázek. Už proto, že Luizův minulý pobyt na Moravě se odrazil na jeho nejnovějším sólovém albu.  více

V téměř tříhodinovém dvojkoncertu písničkářky Lucie Redlové a hudebního projektu Hrubá Hudba si ve čtvrtek brněnská Fléda dosyta užila lidových písniček. Obě části večera spojovala osobnost Jiřího Hradila v roli muzikantské, producentské, ale hlavně tvůrčí. Jak v tónech Hrubé hudby s Muzikou Petra Mičky, tak v Lucčině čistém folku byl celou dobu přítomen. Evidentní to mohlo být spíše v písních, ve kterých muzikanti hráli bez něj. Ve folkloru je to samozřejmé, u starších písniček Lucie Redlové bylo patrné, že zní jinak.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce