Brněnský Don Carlos

Brněnský Don Carlos

Nejnovější inscenací opery Národního divadla Brno se stalo dílo Don Carlos skladatele Giuseppe Verdiho a básníka Friedricha Schillera. Titul, který režíroval ředitel jmenované instituce Martin Glaser, měl premiéru v sobotu 2. února 2019 v Janáčkově divadle. Scénu navrhl Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. O světelný design se postaral Martin Špetlík. Představení řídil Jaroslav Kyzlink, který se Sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB představení také nastudoval. V hlavních rolích se představili Luciano Mastro jako Don Carlos, Federico Sacchi v roli krále Filipa II., Carlosova otce; Jiří Brückler ztvárnil přítele titulní postavy a králova důvěrníka markýze Rodriga z Posy. Linda Ballová vystoupila jako mladá královna a milostně poblouzněná Alžběta z Valois; postavy pomstychtivé princezny Eboli, která tajně miluje králova syna, se ujala Veronika Hajnová-Fialová. Hrůzu nahánějícího inkvizitora představil Ondrej Mráz. Dále vystoupili také Andrea Široká, Martina Mádlová, Zdeněk Nečas a David Szendiuch.

Historická díla velkých spisovatelů odrážejí skutečný dějinný vývoj velmi zřídka, spíše než přesnou reflexi minulých dob nabízí tato literatura romantickou inspiraci dávnými válkami, polickými pletichami a nešťastnými láskami významných panovníků. Ostatně ještě dnes je vinou bohaté představivosti senzacechtivých měšťanů a literárního talentu Alexandra Sergejeviče Puškina skladatel Antonio Salieri mnohými považován za úkladného Mozartova vraha. Také drama Don Carlos spisovatele Friedricha Schillera si ze skutečné historie spíše půjčuje a samotné postavy podřizuje literární romantické logice a deformaci. Budiž básníkovi přičteno k dobru, že značnou část jeho dramatu inspirovala novela Dom Carlos: Nouvelle Historique francouzského opata Césara Vicharda de Saint-Réal. Schillerova vize však naštěstí neponechala – jak se u podobných historických interpretací nezřídka stává – jednotlivé charaktery v černobílých barvách. Stejně jako můžeme truchlit pro nešťastnou lásku Dona Carlose a Alžběty z Valois, pochopitelné je také jednání osamělého a strachem sužovaného krále Filipa II. Schillerovo drama navzdory částečně schematickému uchopení dává prostor jisté morální šedi dokonce také u kladných hrdinů. Verdiho hudba pak v úzkém souznění s libretem buduje tyto emoční a výrazové mosty také pro samotné zpěváky, kteří mohou ve spolupráci s režisérem akcentovat u daných postav jinak nezvyklé charakterové atributy. Troufám si říct, že v tomto ohledu měla opera Národního divadla Brno šťastnou ruku.

Představitelé hlavních postav pocházeli (s výjimkou Veroniky Hajnové-Fialové) z řad hostujících umělců. V titulní roli vystoupil italský tenorista Luciano Mastro, který se snažil dodat emočnímu vypětí postavy co nejvýraznější rysy. Mastrova bojovnost, horkokrevnost a mladická nerozvážnost byla uvěřitelná a vycházela z ryze charakterového typu titulní postavy. V prvním dějství byly postřehnutelné zpěvákovy intonační nejistoty a proměnlivost barvy hlasu ve vyšších polohách, v následujících dějstvích se však slyšitelné „pnutí“ u náročnějších pasáží vytratilo. Představitelka Alžběty z Valois, sopranistka Linda Ballová, výtečně ztvárnila protichůdné tendence a city její postavy, od počátečního štěstí přes náhlé zděšení až po výsledné smíření, stagnaci a vyhořelou rezignaci. Nejen pěvecky, ale také herecky vdechla živost a uvěřitelnost jinak spíše pasivní a statické postavě. Úvodní scény však trochu rušilo přehnané vibrato, které občas vyvolávalo nálady zcela protichůdné – její roztřesené „Ach, mluvme o něm!“ spíš než radost a zápal připomínalo náhlé zděšení.

Barytonista Jiří Brückler v roli markýze Rodriga předvedl taktéž povedený a intonačně jistý výkon, jediné výraznější zaváhání se projevilo v duetu s Carlosem, kde představitelé klečeli bok po boku a slibovali si věrnost v přátelství. Královsky majestátní aura Federica Sacchiho byla stejně silná, jako jeho nešťastné prozření a smutek z osamění a bezmoci. Právě tady se Sacchio herecky manifestoval  plné šíři. Princezna Eboli v podání Veroniky Hajnové-Fialové začala poněkud nešťastně příliš temným zabarvením hlasu a necitlivým užíváním náhlých dynamických změn, které byť by mohly být působivé, vyzněly násilně a neučesaně. V dalších áriích se však její výkon výrazně zlepšil a v závěrečných scénách lítosti a výčitek byla silná a sebevědomá, byť její hrdinka ležela u královniných nohou. Sbor byl po většinu času kvalitní, ač hned na samém začátku rytmicky nejednotný a nepotkávající se s žesťovými nástroji a orchestrem. Na vině však bylo především umístění zpěváků mimo scénu, kteří tak neměli přímý kontakt s hudbou ani dirigentem. To je však spíše věc režie, která je naneštěstí přinejmenším diskutabilní.

Hned úvodní scénu vyplňuje velký bílý nápis Fontainebleau na modrém pozadí. Toť vše. Zde se odehrává úvodní setkání Carlose a Alžběty a zde také budoucí královna zjistí, že místo Carlose bude provdána za jeho otce krále Filipa II. Tímto polopatickým a umělecky nepříliš nápaditým způsobem je posluchačům sděleno, že se nacházejí někde v okolí francouzského města Fontainebleau. Ačkoliv původní libreto odkazuje k lesu, zde se můžeme spoléhat snad pouze na vlastní představivost. Je modrý nápis dopravní značkou oznamující začátek města? Nebo ještě bizarněji – je každé písmeno stromem? Jistěže ne, to už je příliš ad hoc, příliš samoúčelné. Jako nejpravděpodobnější se tak jeví absence významu jiného než prostě sdělovacího, a to mi přijde na uměleckou operní produkci poněkud málo. Z písmen se pak na scénu prořežou podivné kreatury v květovaných šatech s kulatými brýlemi patrně znázorňující šťastné Francouze. Bylo by snad pochopitelnější, kdyby se na scénu probili pečenými bagetami.

Druhé jednání dojem zlepšuje účelným užitím antického sloupořadí a nápaditým nasvícením, které v kombinaci s točnou vytváří působivý dojem nekončících chodeb a uliček mezi sloupy. Druhá část třetího jednání však původně dobrý dojem sráží na kolena – Martin Glaser staví na minimalistické estetice, ale je to minimalismus sedřený na kost a následně ohlodaný scénografií. Veškeré dění je statické a klidně by se mohlo odehrávat na koncertním pódiu. Postavy se sice dohadují, jestli rebelujícího Carlose potrestat, či mu projevit milost, avšak na jejich emocích a gestice je to znát pramálo. Statičnost celé scény ještě podtrhuje její absolutní prázdnota, jelikož jediné, co se zde vyskytuje, jsou bíle schody. Naopak výtečná práce s prostorem se objevuje ve čtvrtém jednání, kde král vysoko nad jevištěm běduje ve své osamělosti nad svým osudem. Ve druhé scéně se objevuje inkvizitor – postava, na kterou král již předem upozorňoval a která by v rámci děje měla vzbuzovat neustálý strach, obezřetnost a obavy. Ne tak v brněnské inscenaci, kde se inkvizitorova moc skutečně projeví až s jeho příchodem. Netvrdím, že by správnou cestou mělo být naturalistické zpodobňování válkou a inkvizicí zdevastovaného Španělska a že bizarně gotická verze uvedená v Národním divadle v Praze roku 2013 bylo lepším inscenačním uchopením. To opravdu ne! Pouze zastávám názor, že zvolená estetika – byť sebemodernější – by měla být s operou kompaktní a osvětlovat režisérův výklad díla. Čtvrté a páté jednání však lze v Brně označit za zdařilá a konečně také emočně angažovaná. Povedená scéna, ve které Rodrigo nahání princeznu Eboli na otáčejícím se jevišti, patří k důmyslným a vizuálně poutavým částem inscenace.

Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka přednesl kvalitní a rytmicky i intonačně pevný výkon. Pochvalu zaslouží především sólové nástroje v čele s violoncellem - Josef Klíč, které procítěnou a výrazově bohatou hrou povedeně doplňovalo dění na jevišti. Občasným nešvarům se však nevyhnula žesťová sekce, odkud se v některých okamžicích ozývaly pozdní nástupy a nejisté tóny. Obecně se však jednalo o kvalitní interpretaci, která kladla velký důraz na přirozeně plynoucí melodiku Verdiho opery.

Brněnská inscenace staví především na pěveckých výkonech, které dovedly zastínit i místy rozporuplnou režii. Ne že bych nebyl zastánce minimalistického pojetí oper, v tomto případě však šlo především o kvalitativní nevyváženost režijního konceptu. Zatímco některá scénografická řešení dokázala s málem prostředků výtečně a tvořivě uchopit situaci, jindy se namnoze jednalo o statické, nenápadité a vnitřně nesouvislé vizuálně-hudební sdělení. Nedá se pochybovat o tom, že opera nalezne mnoho zastánců, kterým je toto pojetí blízké. Za sebe dodávám, že podobně inscenovaných oper už je dost a dost.

autor: Giuseppe Verdi
libreto: Joseph Méry, Camille du Locle
hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
dirigent: Jaroslav Kyzlink, Ondrej Olos
režie: Martin Glaser
scéna: Pavel Borák
kostýmy: Markéta Sládečková
světelný design: Martin Špetlík
sbormistr: Pavel Koňárek
dramaturgie: Patricie Částková
asistent režie: Vojtěch Orenič, Natálie Gregorová

Filip II.: Jiří Sulženko, Federico Sacchi
Don Carlos: Luciano Mastro j. h., Philippe Do
Rodrigo, markýz z Posy: Jiří Brückler j. h., Svatopluk Sem j. h.
Velký inkvizitor: Martin Gurbal' j. h., Ondrej Mráz j. h.
Alžběta z Valois: Linda Ballová, Charlotta Larsson
Princezna Eboli: Veronika Hajnová Fialová, Michaela Šebestová
Tebaldo, páže Alžběty: Andrea Široká, Eva Štěrbová j. h.
Hrabě z Lermy: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas
Starý mnich: David Nykl, David Szendiuch
Nebeský hlas: Daniela Straková-Šedrlová, Martina Mádlová
Královský herold: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas

  1. února 2019, Janáčkovo divadlo

Foto Petr Neubert

Komentáře

Reagovat
  • ronyka

    5. únor 2019, 7:55
    Sólové violoncello hrál JOSEF KLÍČ

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více