Brněnský Don Carlos

Brněnský Don Carlos

Nejnovější inscenací opery Národního divadla Brno se stalo dílo Don Carlos skladatele Giuseppe Verdiho a básníka Friedricha Schillera. Titul, který režíroval ředitel jmenované instituce Martin Glaser, měl premiéru v sobotu 2. února 2019 v Janáčkově divadle. Scénu navrhl Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. O světelný design se postaral Martin Špetlík. Představení řídil Jaroslav Kyzlink, který se Sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB představení také nastudoval. V hlavních rolích se představili Luciano Mastro jako Don Carlos, Federico Sacchi v roli krále Filipa II., Carlosova otce; Jiří Brückler ztvárnil přítele titulní postavy a králova důvěrníka markýze Rodriga z Posy. Linda Ballová vystoupila jako mladá královna a milostně poblouzněná Alžběta z Valois; postavy pomstychtivé princezny Eboli, která tajně miluje králova syna, se ujala Veronika Hajnová-Fialová. Hrůzu nahánějícího inkvizitora představil Ondrej Mráz. Dále vystoupili také Andrea Široká, Martina Mádlová, Zdeněk Nečas a David Szendiuch.

Historická díla velkých spisovatelů odrážejí skutečný dějinný vývoj velmi zřídka, spíše než přesnou reflexi minulých dob nabízí tato literatura romantickou inspiraci dávnými válkami, polickými pletichami a nešťastnými láskami významných panovníků. Ostatně ještě dnes je vinou bohaté představivosti senzacechtivých měšťanů a literárního talentu Alexandra Sergejeviče Puškina skladatel Antonio Salieri mnohými považován za úkladného Mozartova vraha. Také drama Don Carlos spisovatele Friedricha Schillera si ze skutečné historie spíše půjčuje a samotné postavy podřizuje literární romantické logice a deformaci. Budiž básníkovi přičteno k dobru, že značnou část jeho dramatu inspirovala novela Dom Carlos: Nouvelle Historique francouzského opata Césara Vicharda de Saint-Réal. Schillerova vize však naštěstí neponechala – jak se u podobných historických interpretací nezřídka stává – jednotlivé charaktery v černobílých barvách. Stejně jako můžeme truchlit pro nešťastnou lásku Dona Carlose a Alžběty z Valois, pochopitelné je také jednání osamělého a strachem sužovaného krále Filipa II. Schillerovo drama navzdory částečně schematickému uchopení dává prostor jisté morální šedi dokonce také u kladných hrdinů. Verdiho hudba pak v úzkém souznění s libretem buduje tyto emoční a výrazové mosty také pro samotné zpěváky, kteří mohou ve spolupráci s režisérem akcentovat u daných postav jinak nezvyklé charakterové atributy. Troufám si říct, že v tomto ohledu měla opera Národního divadla Brno šťastnou ruku.

Představitelé hlavních postav pocházeli (s výjimkou Veroniky Hajnové-Fialové) z řad hostujících umělců. V titulní roli vystoupil italský tenorista Luciano Mastro, který se snažil dodat emočnímu vypětí postavy co nejvýraznější rysy. Mastrova bojovnost, horkokrevnost a mladická nerozvážnost byla uvěřitelná a vycházela z ryze charakterového typu titulní postavy. V prvním dějství byly postřehnutelné zpěvákovy intonační nejistoty a proměnlivost barvy hlasu ve vyšších polohách, v následujících dějstvích se však slyšitelné „pnutí“ u náročnějších pasáží vytratilo. Představitelka Alžběty z Valois, sopranistka Linda Ballová, výtečně ztvárnila protichůdné tendence a city její postavy, od počátečního štěstí přes náhlé zděšení až po výsledné smíření, stagnaci a vyhořelou rezignaci. Nejen pěvecky, ale také herecky vdechla živost a uvěřitelnost jinak spíše pasivní a statické postavě. Úvodní scény však trochu rušilo přehnané vibrato, které občas vyvolávalo nálady zcela protichůdné – její roztřesené „Ach, mluvme o něm!“ spíš než radost a zápal připomínalo náhlé zděšení.

Barytonista Jiří Brückler v roli markýze Rodriga předvedl taktéž povedený a intonačně jistý výkon, jediné výraznější zaváhání se projevilo v duetu s Carlosem, kde představitelé klečeli bok po boku a slibovali si věrnost v přátelství. Královsky majestátní aura Federica Sacchiho byla stejně silná, jako jeho nešťastné prozření a smutek z osamění a bezmoci. Právě tady se Sacchio herecky manifestoval  plné šíři. Princezna Eboli v podání Veroniky Hajnové-Fialové začala poněkud nešťastně příliš temným zabarvením hlasu a necitlivým užíváním náhlých dynamických změn, které byť by mohly být působivé, vyzněly násilně a neučesaně. V dalších áriích se však její výkon výrazně zlepšil a v závěrečných scénách lítosti a výčitek byla silná a sebevědomá, byť její hrdinka ležela u královniných nohou. Sbor byl po většinu času kvalitní, ač hned na samém začátku rytmicky nejednotný a nepotkávající se s žesťovými nástroji a orchestrem. Na vině však bylo především umístění zpěváků mimo scénu, kteří tak neměli přímý kontakt s hudbou ani dirigentem. To je však spíše věc režie, která je naneštěstí přinejmenším diskutabilní.

Hned úvodní scénu vyplňuje velký bílý nápis Fontainebleau na modrém pozadí. Toť vše. Zde se odehrává úvodní setkání Carlose a Alžběty a zde také budoucí královna zjistí, že místo Carlose bude provdána za jeho otce krále Filipa II. Tímto polopatickým a umělecky nepříliš nápaditým způsobem je posluchačům sděleno, že se nacházejí někde v okolí francouzského města Fontainebleau. Ačkoliv původní libreto odkazuje k lesu, zde se můžeme spoléhat snad pouze na vlastní představivost. Je modrý nápis dopravní značkou oznamující začátek města? Nebo ještě bizarněji – je každé písmeno stromem? Jistěže ne, to už je příliš ad hoc, příliš samoúčelné. Jako nejpravděpodobnější se tak jeví absence významu jiného než prostě sdělovacího, a to mi přijde na uměleckou operní produkci poněkud málo. Z písmen se pak na scénu prořežou podivné kreatury v květovaných šatech s kulatými brýlemi patrně znázorňující šťastné Francouze. Bylo by snad pochopitelnější, kdyby se na scénu probili pečenými bagetami.

Druhé jednání dojem zlepšuje účelným užitím antického sloupořadí a nápaditým nasvícením, které v kombinaci s točnou vytváří působivý dojem nekončících chodeb a uliček mezi sloupy. Druhá část třetího jednání však původně dobrý dojem sráží na kolena – Martin Glaser staví na minimalistické estetice, ale je to minimalismus sedřený na kost a následně ohlodaný scénografií. Veškeré dění je statické a klidně by se mohlo odehrávat na koncertním pódiu. Postavy se sice dohadují, jestli rebelujícího Carlose potrestat, či mu projevit milost, avšak na jejich emocích a gestice je to znát pramálo. Statičnost celé scény ještě podtrhuje její absolutní prázdnota, jelikož jediné, co se zde vyskytuje, jsou bíle schody. Naopak výtečná práce s prostorem se objevuje ve čtvrtém jednání, kde král vysoko nad jevištěm běduje ve své osamělosti nad svým osudem. Ve druhé scéně se objevuje inkvizitor – postava, na kterou král již předem upozorňoval a která by v rámci děje měla vzbuzovat neustálý strach, obezřetnost a obavy. Ne tak v brněnské inscenaci, kde se inkvizitorova moc skutečně projeví až s jeho příchodem. Netvrdím, že by správnou cestou mělo být naturalistické zpodobňování válkou a inkvizicí zdevastovaného Španělska a že bizarně gotická verze uvedená v Národním divadle v Praze roku 2013 bylo lepším inscenačním uchopením. To opravdu ne! Pouze zastávám názor, že zvolená estetika – byť sebemodernější – by měla být s operou kompaktní a osvětlovat režisérův výklad díla. Čtvrté a páté jednání však lze v Brně označit za zdařilá a konečně také emočně angažovaná. Povedená scéna, ve které Rodrigo nahání princeznu Eboli na otáčejícím se jevišti, patří k důmyslným a vizuálně poutavým částem inscenace.

Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka přednesl kvalitní a rytmicky i intonačně pevný výkon. Pochvalu zaslouží především sólové nástroje v čele s violoncellem - Josef Klíč, které procítěnou a výrazově bohatou hrou povedeně doplňovalo dění na jevišti. Občasným nešvarům se však nevyhnula žesťová sekce, odkud se v některých okamžicích ozývaly pozdní nástupy a nejisté tóny. Obecně se však jednalo o kvalitní interpretaci, která kladla velký důraz na přirozeně plynoucí melodiku Verdiho opery.

Brněnská inscenace staví především na pěveckých výkonech, které dovedly zastínit i místy rozporuplnou režii. Ne že bych nebyl zastánce minimalistického pojetí oper, v tomto případě však šlo především o kvalitativní nevyváženost režijního konceptu. Zatímco některá scénografická řešení dokázala s málem prostředků výtečně a tvořivě uchopit situaci, jindy se namnoze jednalo o statické, nenápadité a vnitřně nesouvislé vizuálně-hudební sdělení. Nedá se pochybovat o tom, že opera nalezne mnoho zastánců, kterým je toto pojetí blízké. Za sebe dodávám, že podobně inscenovaných oper už je dost a dost.

autor: Giuseppe Verdi
libreto: Joseph Méry, Camille du Locle
hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
dirigent: Jaroslav Kyzlink, Ondrej Olos
režie: Martin Glaser
scéna: Pavel Borák
kostýmy: Markéta Sládečková
světelný design: Martin Špetlík
sbormistr: Pavel Koňárek
dramaturgie: Patricie Částková
asistent režie: Vojtěch Orenič, Natálie Gregorová

Filip II.: Jiří Sulženko, Federico Sacchi
Don Carlos: Luciano Mastro j. h., Philippe Do
Rodrigo, markýz z Posy: Jiří Brückler j. h., Svatopluk Sem j. h.
Velký inkvizitor: Martin Gurbal' j. h., Ondrej Mráz j. h.
Alžběta z Valois: Linda Ballová, Charlotta Larsson
Princezna Eboli: Veronika Hajnová Fialová, Michaela Šebestová
Tebaldo, páže Alžběty: Andrea Široká, Eva Štěrbová j. h.
Hrabě z Lermy: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas
Starý mnich: David Nykl, David Szendiuch
Nebeský hlas: Daniela Straková-Šedrlová, Martina Mádlová
Královský herold: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas

  1. února 2019, Janáčkovo divadlo

Foto Petr Neubert

Komentáře

Reagovat
  • ronyka

    5. únor 2019, 7:55
    Sólové violoncello hrál JOSEF KLÍČ

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více