Brněnský Don Carlos

Brněnský Don Carlos

Nejnovější inscenací opery Národního divadla Brno se stalo dílo Don Carlos skladatele Giuseppe Verdiho a básníka Friedricha Schillera. Titul, který režíroval ředitel jmenované instituce Martin Glaser, měl premiéru v sobotu 2. února 2019 v Janáčkově divadle. Scénu navrhl Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. O světelný design se postaral Martin Špetlík. Představení řídil Jaroslav Kyzlink, který se Sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB představení také nastudoval. V hlavních rolích se představili Luciano Mastro jako Don Carlos, Federico Sacchi v roli krále Filipa II., Carlosova otce; Jiří Brückler ztvárnil přítele titulní postavy a králova důvěrníka markýze Rodriga z Posy. Linda Ballová vystoupila jako mladá královna a milostně poblouzněná Alžběta z Valois; postavy pomstychtivé princezny Eboli, která tajně miluje králova syna, se ujala Veronika Hajnová-Fialová. Hrůzu nahánějícího inkvizitora představil Ondrej Mráz. Dále vystoupili také Andrea Široká, Martina Mádlová, Zdeněk Nečas a David Szendiuch.

Historická díla velkých spisovatelů odrážejí skutečný dějinný vývoj velmi zřídka, spíše než přesnou reflexi minulých dob nabízí tato literatura romantickou inspiraci dávnými válkami, polickými pletichami a nešťastnými láskami významných panovníků. Ostatně ještě dnes je vinou bohaté představivosti senzacechtivých měšťanů a literárního talentu Alexandra Sergejeviče Puškina skladatel Antonio Salieri mnohými považován za úkladného Mozartova vraha. Také drama Don Carlos spisovatele Friedricha Schillera si ze skutečné historie spíše půjčuje a samotné postavy podřizuje literární romantické logice a deformaci. Budiž básníkovi přičteno k dobru, že značnou část jeho dramatu inspirovala novela Dom Carlos: Nouvelle Historique francouzského opata Césara Vicharda de Saint-Réal. Schillerova vize však naštěstí neponechala – jak se u podobných historických interpretací nezřídka stává – jednotlivé charaktery v černobílých barvách. Stejně jako můžeme truchlit pro nešťastnou lásku Dona Carlose a Alžběty z Valois, pochopitelné je také jednání osamělého a strachem sužovaného krále Filipa II. Schillerovo drama navzdory částečně schematickému uchopení dává prostor jisté morální šedi dokonce také u kladných hrdinů. Verdiho hudba pak v úzkém souznění s libretem buduje tyto emoční a výrazové mosty také pro samotné zpěváky, kteří mohou ve spolupráci s režisérem akcentovat u daných postav jinak nezvyklé charakterové atributy. Troufám si říct, že v tomto ohledu měla opera Národního divadla Brno šťastnou ruku.

Představitelé hlavních postav pocházeli (s výjimkou Veroniky Hajnové-Fialové) z řad hostujících umělců. V titulní roli vystoupil italský tenorista Luciano Mastro, který se snažil dodat emočnímu vypětí postavy co nejvýraznější rysy. Mastrova bojovnost, horkokrevnost a mladická nerozvážnost byla uvěřitelná a vycházela z ryze charakterového typu titulní postavy. V prvním dějství byly postřehnutelné zpěvákovy intonační nejistoty a proměnlivost barvy hlasu ve vyšších polohách, v následujících dějstvích se však slyšitelné „pnutí“ u náročnějších pasáží vytratilo. Představitelka Alžběty z Valois, sopranistka Linda Ballová, výtečně ztvárnila protichůdné tendence a city její postavy, od počátečního štěstí přes náhlé zděšení až po výsledné smíření, stagnaci a vyhořelou rezignaci. Nejen pěvecky, ale také herecky vdechla živost a uvěřitelnost jinak spíše pasivní a statické postavě. Úvodní scény však trochu rušilo přehnané vibrato, které občas vyvolávalo nálady zcela protichůdné – její roztřesené „Ach, mluvme o něm!“ spíš než radost a zápal připomínalo náhlé zděšení.

Barytonista Jiří Brückler v roli markýze Rodriga předvedl taktéž povedený a intonačně jistý výkon, jediné výraznější zaváhání se projevilo v duetu s Carlosem, kde představitelé klečeli bok po boku a slibovali si věrnost v přátelství. Královsky majestátní aura Federica Sacchiho byla stejně silná, jako jeho nešťastné prozření a smutek z osamění a bezmoci. Právě tady se Sacchio herecky manifestoval  plné šíři. Princezna Eboli v podání Veroniky Hajnové-Fialové začala poněkud nešťastně příliš temným zabarvením hlasu a necitlivým užíváním náhlých dynamických změn, které byť by mohly být působivé, vyzněly násilně a neučesaně. V dalších áriích se však její výkon výrazně zlepšil a v závěrečných scénách lítosti a výčitek byla silná a sebevědomá, byť její hrdinka ležela u královniných nohou. Sbor byl po většinu času kvalitní, ač hned na samém začátku rytmicky nejednotný a nepotkávající se s žesťovými nástroji a orchestrem. Na vině však bylo především umístění zpěváků mimo scénu, kteří tak neměli přímý kontakt s hudbou ani dirigentem. To je však spíše věc režie, která je naneštěstí přinejmenším diskutabilní.

Hned úvodní scénu vyplňuje velký bílý nápis Fontainebleau na modrém pozadí. Toť vše. Zde se odehrává úvodní setkání Carlose a Alžběty a zde také budoucí královna zjistí, že místo Carlose bude provdána za jeho otce krále Filipa II. Tímto polopatickým a umělecky nepříliš nápaditým způsobem je posluchačům sděleno, že se nacházejí někde v okolí francouzského města Fontainebleau. Ačkoliv původní libreto odkazuje k lesu, zde se můžeme spoléhat snad pouze na vlastní představivost. Je modrý nápis dopravní značkou oznamující začátek města? Nebo ještě bizarněji – je každé písmeno stromem? Jistěže ne, to už je příliš ad hoc, příliš samoúčelné. Jako nejpravděpodobnější se tak jeví absence významu jiného než prostě sdělovacího, a to mi přijde na uměleckou operní produkci poněkud málo. Z písmen se pak na scénu prořežou podivné kreatury v květovaných šatech s kulatými brýlemi patrně znázorňující šťastné Francouze. Bylo by snad pochopitelnější, kdyby se na scénu probili pečenými bagetami.

Druhé jednání dojem zlepšuje účelným užitím antického sloupořadí a nápaditým nasvícením, které v kombinaci s točnou vytváří působivý dojem nekončících chodeb a uliček mezi sloupy. Druhá část třetího jednání však původně dobrý dojem sráží na kolena – Martin Glaser staví na minimalistické estetice, ale je to minimalismus sedřený na kost a následně ohlodaný scénografií. Veškeré dění je statické a klidně by se mohlo odehrávat na koncertním pódiu. Postavy se sice dohadují, jestli rebelujícího Carlose potrestat, či mu projevit milost, avšak na jejich emocích a gestice je to znát pramálo. Statičnost celé scény ještě podtrhuje její absolutní prázdnota, jelikož jediné, co se zde vyskytuje, jsou bíle schody. Naopak výtečná práce s prostorem se objevuje ve čtvrtém jednání, kde král vysoko nad jevištěm běduje ve své osamělosti nad svým osudem. Ve druhé scéně se objevuje inkvizitor – postava, na kterou král již předem upozorňoval a která by v rámci děje měla vzbuzovat neustálý strach, obezřetnost a obavy. Ne tak v brněnské inscenaci, kde se inkvizitorova moc skutečně projeví až s jeho příchodem. Netvrdím, že by správnou cestou mělo být naturalistické zpodobňování válkou a inkvizicí zdevastovaného Španělska a že bizarně gotická verze uvedená v Národním divadle v Praze roku 2013 bylo lepším inscenačním uchopením. To opravdu ne! Pouze zastávám názor, že zvolená estetika – byť sebemodernější – by měla být s operou kompaktní a osvětlovat režisérův výklad díla. Čtvrté a páté jednání však lze v Brně označit za zdařilá a konečně také emočně angažovaná. Povedená scéna, ve které Rodrigo nahání princeznu Eboli na otáčejícím se jevišti, patří k důmyslným a vizuálně poutavým částem inscenace.

Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka přednesl kvalitní a rytmicky i intonačně pevný výkon. Pochvalu zaslouží především sólové nástroje v čele s violoncellem - Josef Klíč, které procítěnou a výrazově bohatou hrou povedeně doplňovalo dění na jevišti. Občasným nešvarům se však nevyhnula žesťová sekce, odkud se v některých okamžicích ozývaly pozdní nástupy a nejisté tóny. Obecně se však jednalo o kvalitní interpretaci, která kladla velký důraz na přirozeně plynoucí melodiku Verdiho opery.

Brněnská inscenace staví především na pěveckých výkonech, které dovedly zastínit i místy rozporuplnou režii. Ne že bych nebyl zastánce minimalistického pojetí oper, v tomto případě však šlo především o kvalitativní nevyváženost režijního konceptu. Zatímco některá scénografická řešení dokázala s málem prostředků výtečně a tvořivě uchopit situaci, jindy se namnoze jednalo o statické, nenápadité a vnitřně nesouvislé vizuálně-hudební sdělení. Nedá se pochybovat o tom, že opera nalezne mnoho zastánců, kterým je toto pojetí blízké. Za sebe dodávám, že podobně inscenovaných oper už je dost a dost.

autor: Giuseppe Verdi
libreto: Joseph Méry, Camille du Locle
hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
dirigent: Jaroslav Kyzlink, Ondrej Olos
režie: Martin Glaser
scéna: Pavel Borák
kostýmy: Markéta Sládečková
světelný design: Martin Špetlík
sbormistr: Pavel Koňárek
dramaturgie: Patricie Částková
asistent režie: Vojtěch Orenič, Natálie Gregorová

Filip II.: Jiří Sulženko, Federico Sacchi
Don Carlos: Luciano Mastro j. h., Philippe Do
Rodrigo, markýz z Posy: Jiří Brückler j. h., Svatopluk Sem j. h.
Velký inkvizitor: Martin Gurbal' j. h., Ondrej Mráz j. h.
Alžběta z Valois: Linda Ballová, Charlotta Larsson
Princezna Eboli: Veronika Hajnová Fialová, Michaela Šebestová
Tebaldo, páže Alžběty: Andrea Široká, Eva Štěrbová j. h.
Hrabě z Lermy: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas
Starý mnich: David Nykl, David Szendiuch
Nebeský hlas: Daniela Straková-Šedrlová, Martina Mádlová
Královský herold: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas

  1. února 2019, Janáčkovo divadlo

Foto Petr Neubert

Komentáře

Reagovat
  • ronyka

    5. únor 2019, 7:55
    Sólové violoncello hrál JOSEF KLÍČ

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více