Brno Contemporary Orchestra: Výtečné těleso a limity moderní tvorby

Brno Contemporary Orchestra: Výtečné těleso a limity moderní tvorby

Hudební těleso Brno Contemporary Orchestra - věnující se soudobé hudební tvorbě - navázalo na předchozí koncert From Czechoslovakia pohledem z druhé strany. Program koncertu For Czechoslovakia zahrnoval díla světových autorů, která byla buďto napsána přímo pro účel výročí nebo s tématem Československého státu alespoň nepřímo souvisí. Jako první zazněla skladba Quo vadis? skladatele Aloise Piňose, od jehož úmrtí 19. září uplyne rovných deset let.

Dílo začínající řinčením činelů a násilnými údery klavíru si ze Sienkiewiczovy rozsáhlé prózy bere ony věčné otázky – kam kráčíme, jaký je směr událostí života člověka, společnosti, jak se mění v průběhu času. Piňosovu výtvoru se nedá upřít různorodost a pestrost sdělení. Zatímco úvodní takty skladby dávají pocítit skladatelovu dravost a dramatičnost, záhy se v hudebním předivu objevují lyričtější, bezmála konejšivé pasáže. Čím více se však klidné vody prohlubují, tím humornějším a cyničtějším se toto hudební sdělení stává. Nesmlouvavé údery bicích však posluchače stále obrací zpět k závažnosti díla. Hudba umně kloubí moderní skladatelské postupy a objektivitu sdělení. Ve své nejzazší formě připomíná středověký hoquetus – jinak srozumitelné melodické linky jsou roztrhány a předávány mezi jednotlivými nástroji. Vzniká tak účelně organizovaný zmatek. Skladatel nicméně neupadá do bezbřehého negativismu a dílo navzdory všem disonancím a atypickým hudebním prvkům pouze vznáší již názvem avizovanou otázku… Quo vadis? Skladatel neodpovídá, pouze pokorně klopí hlavu.

BCO_pro_ceskoslovensko_foto_jan_prokopius_03

Skladba Rolanda Dahindena s prostým názvem Brno nabídla podobnou, ale v jistých ohledech diametrálně odlišnou porci hudební moderny. Koneckonců málokteré dílo se snaží napodobit zvuk mluvené češtiny. Dalším nevšedním prvkem bylo užití snímaného zvuku nástrojů, který se poté vracel jako ozvěna zpět posluchačům. Skladba Brno byla plná lomozu, skřípání, škrábání, hučení, vrzání, drnčení, zvonění a dalších možných hluků a zvuků, které jsou nástroje schopny vytvořit. Glissanda, hra u kobylky, dýchání do sólového basklarinetu – vše tu našlo své uplatnění. Něžná zvonkohra a sametový basklarinet výtečně kontrastovaly s úsečnými smyčci. Zdánlivě by se chtělo plesat nad pozoruhodným barevným spektrem, kterým výsledek oplýval… Jen kdyby to vše bylo alespoň trochu zajímavé. Dahindenova hudba totiž vyložila všechny karty na stůl hned z kraje, což jí bohužel na celou partii nevystačilo. Nač se skladatel vůbec obtěžoval členit dílo na jednotlivé vnitřní segmenty, když každá část oplývala stejnými hudebními postupy a stejným témbrovým pojetím? Jedná se vlastně do jisté míry o problém soudobé hudby obecně. Tvrdit, že moderní skladby postrádají punc novosti, je jako píchnout do vosího hnízda. Z mnoha stran se nejspíše sletí zarytí obhájci atonální melodiky, seriální kompoziční techniky, disonantního kontrapunktu nebo grafických partitur. Já však ani v nejmenším nesnižuji důležitost a kouzlo nové hudby, naopak! Skladatelé však v mnoha případech pouze vyměnili jedno klišé za druhé – rádoby nečekaná tremola s dramatickou ppp<fff>ppp (!) dynamikou se stávají pouhým ekvivalentem sekvencovitých postupů. Vlna moderní hudby tak ztratila to, co ji dělalo skutečně soudobou – momenty překvapení. Samozřejmě i dnes se najdou skladatelé, kteří dokáží balancovat na hraně starého a nového kompozičního jazyka, a přitom stále přesahovat tato rozdělení. Svěží moderna naneštěstí už není vlna, zůstali pouze jednotlivci.

BCO_pro_ceskoslovensko_foto_jan_prokopius_02

Skladba Concordanza Sofie Gubajduliny nabídla o něco umírněnější hudební jazyk. I skupiny nástrojů byly o něco jednotnější než v předchozích dílech.  Skladatelka však okořenila skladbu i užitím sykavek a dalších zvuků, které instrumentalisté vydávali. Homogennější faktura navíc pomohla k jednoznačnějšímu odstínování dynamiky. I zde se však objevovala spousta opotřebených hudebních sdělení. Skladba sice pochází z roku 1971, a není tedy zcela férové vyčítat dílu jistou - z dnešního úhlu pohledu - vnímanou schematičnost, přesto její uvedení ještě o něco více prohloubilo zřetelná rizika nové hudby.

Konec dobrý, všechno dobré. Plastový hrad Elliotta Sharpa, napsaný na objednávku BCO, naopak ukázal, proč nová hudba má nejen smysl, ale proč je třeba ji i aktivně propagovat. Už jen zastoupení harfy a cimbálu v orchestru bylo relativně netypické, hlavní devizou však zůstává skladatelovo nakládání s hudebním předivem. Kombinování barevných lyrických skvrn, úsečných dramatických rytmů, glissand, pizzicat, náhlých meditativních souzvuků dlouhých tónu a zvuků křičícího, bezmála jazzového basklarinetu – s tím vším skladatel nakládal v každé části díla nově a svěže. Výtečná byla také práce s dynamikou, za což zaslouží pochvalu nejen skladatel, ale především interpreti. Náhlý kontrast něžné souhry klarinetu a cimbálu proti burácejícímu orchestru, to vše zajistilo, že dílo skutečně ožilo. Nikoliv přímo obsazením a dynamikou samotnou, ale hlavně hudební logikou – akcí a reakcí.

BCO_pro_ceskoslovensko_foto_jan_prokopius_04

Orchestr pod vedením Pavla Šnajdra podal výtečný výkon. Soudobá hudba bývá pro interprety oříškem, na Brno Contemporary Orchestra je však vidět, že moderna je jejich denním chlebem. Sólový basklarinetista Lukáš Daňhel dodal tónům basklarinetu osobitý odstín a vypořádal se i s technickými nesnázemi skladeb. Až na skutečně pár drobných chyb – jako byly například přeznívající housle v dramatickém a jinak náhlém konci Dahindenova Brna – podali hudebníci pozoruhodný výkon.

Nedá mi to. Je mrzuté, že i v tomto případě Besední dům zel prázdnotou. Je jasné, že moderní hudební tvorba nemusí oslovovat každého, ale z prázdného sálu, tolik kontrastního k plnému nasazení hudebníků, mi bylo trochu smutno. Dvě skladby byly nově složeny přímo pro orchestr a zbývající dvojice patří stále ke svěží hudební tvorbě konce 20. a začátku 21. století. Ale kde byli posluchači?

Alois Piňos: Quo Vadis? Hudba pro trombon sólo a komorní soubor (2001), Roland Dahinden: Brno. Klangraumprozess for bassclarinet with 2 violins, viola, cello, double bass, percussion and electronic (2018) – Objednávka BCO, Sofia Gubajodulina: Concordanza. Pro komorní orchestr (1971), Elliott Sharp: Plastový hrad (2018) – objednávka BCO. 20. března 2018, Besední dům.

BCO/ foto Jan Prokopius

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více