Brno Contemporary Orchestra: Výtečné těleso a limity moderní tvorby

Brno Contemporary Orchestra: Výtečné těleso a limity moderní tvorby

Hudební těleso Brno Contemporary Orchestra - věnující se soudobé hudební tvorbě - navázalo na předchozí koncert From Czechoslovakia pohledem z druhé strany. Program koncertu For Czechoslovakia zahrnoval díla světových autorů, která byla buďto napsána přímo pro účel výročí nebo s tématem Československého státu alespoň nepřímo souvisí. Jako první zazněla skladba Quo vadis? skladatele Aloise Piňose, od jehož úmrtí 19. září uplyne rovných deset let.

Dílo začínající řinčením činelů a násilnými údery klavíru si ze Sienkiewiczovy rozsáhlé prózy bere ony věčné otázky – kam kráčíme, jaký je směr událostí života člověka, společnosti, jak se mění v průběhu času. Piňosovu výtvoru se nedá upřít různorodost a pestrost sdělení. Zatímco úvodní takty skladby dávají pocítit skladatelovu dravost a dramatičnost, záhy se v hudebním předivu objevují lyričtější, bezmála konejšivé pasáže. Čím více se však klidné vody prohlubují, tím humornějším a cyničtějším se toto hudební sdělení stává. Nesmlouvavé údery bicích však posluchače stále obrací zpět k závažnosti díla. Hudba umně kloubí moderní skladatelské postupy a objektivitu sdělení. Ve své nejzazší formě připomíná středověký hoquetus – jinak srozumitelné melodické linky jsou roztrhány a předávány mezi jednotlivými nástroji. Vzniká tak účelně organizovaný zmatek. Skladatel nicméně neupadá do bezbřehého negativismu a dílo navzdory všem disonancím a atypickým hudebním prvkům pouze vznáší již názvem avizovanou otázku… Quo vadis? Skladatel neodpovídá, pouze pokorně klopí hlavu.

BCO_pro_ceskoslovensko_foto_jan_prokopius_03

Skladba Rolanda Dahindena s prostým názvem Brno nabídla podobnou, ale v jistých ohledech diametrálně odlišnou porci hudební moderny. Koneckonců málokteré dílo se snaží napodobit zvuk mluvené češtiny. Dalším nevšedním prvkem bylo užití snímaného zvuku nástrojů, který se poté vracel jako ozvěna zpět posluchačům. Skladba Brno byla plná lomozu, skřípání, škrábání, hučení, vrzání, drnčení, zvonění a dalších možných hluků a zvuků, které jsou nástroje schopny vytvořit. Glissanda, hra u kobylky, dýchání do sólového basklarinetu – vše tu našlo své uplatnění. Něžná zvonkohra a sametový basklarinet výtečně kontrastovaly s úsečnými smyčci. Zdánlivě by se chtělo plesat nad pozoruhodným barevným spektrem, kterým výsledek oplýval… Jen kdyby to vše bylo alespoň trochu zajímavé. Dahindenova hudba totiž vyložila všechny karty na stůl hned z kraje, což jí bohužel na celou partii nevystačilo. Nač se skladatel vůbec obtěžoval členit dílo na jednotlivé vnitřní segmenty, když každá část oplývala stejnými hudebními postupy a stejným témbrovým pojetím? Jedná se vlastně do jisté míry o problém soudobé hudby obecně. Tvrdit, že moderní skladby postrádají punc novosti, je jako píchnout do vosího hnízda. Z mnoha stran se nejspíše sletí zarytí obhájci atonální melodiky, seriální kompoziční techniky, disonantního kontrapunktu nebo grafických partitur. Já však ani v nejmenším nesnižuji důležitost a kouzlo nové hudby, naopak! Skladatelé však v mnoha případech pouze vyměnili jedno klišé za druhé – rádoby nečekaná tremola s dramatickou ppp<fff>ppp (!) dynamikou se stávají pouhým ekvivalentem sekvencovitých postupů. Vlna moderní hudby tak ztratila to, co ji dělalo skutečně soudobou – momenty překvapení. Samozřejmě i dnes se najdou skladatelé, kteří dokáží balancovat na hraně starého a nového kompozičního jazyka, a přitom stále přesahovat tato rozdělení. Svěží moderna naneštěstí už není vlna, zůstali pouze jednotlivci.

BCO_pro_ceskoslovensko_foto_jan_prokopius_02

Skladba Concordanza Sofie Gubajduliny nabídla o něco umírněnější hudební jazyk. I skupiny nástrojů byly o něco jednotnější než v předchozích dílech.  Skladatelka však okořenila skladbu i užitím sykavek a dalších zvuků, které instrumentalisté vydávali. Homogennější faktura navíc pomohla k jednoznačnějšímu odstínování dynamiky. I zde se však objevovala spousta opotřebených hudebních sdělení. Skladba sice pochází z roku 1971, a není tedy zcela férové vyčítat dílu jistou - z dnešního úhlu pohledu - vnímanou schematičnost, přesto její uvedení ještě o něco více prohloubilo zřetelná rizika nové hudby.

Konec dobrý, všechno dobré. Plastový hrad Elliotta Sharpa, napsaný na objednávku BCO, naopak ukázal, proč nová hudba má nejen smysl, ale proč je třeba ji i aktivně propagovat. Už jen zastoupení harfy a cimbálu v orchestru bylo relativně netypické, hlavní devizou však zůstává skladatelovo nakládání s hudebním předivem. Kombinování barevných lyrických skvrn, úsečných dramatických rytmů, glissand, pizzicat, náhlých meditativních souzvuků dlouhých tónu a zvuků křičícího, bezmála jazzového basklarinetu – s tím vším skladatel nakládal v každé části díla nově a svěže. Výtečná byla také práce s dynamikou, za což zaslouží pochvalu nejen skladatel, ale především interpreti. Náhlý kontrast něžné souhry klarinetu a cimbálu proti burácejícímu orchestru, to vše zajistilo, že dílo skutečně ožilo. Nikoliv přímo obsazením a dynamikou samotnou, ale hlavně hudební logikou – akcí a reakcí.

BCO_pro_ceskoslovensko_foto_jan_prokopius_04

Orchestr pod vedením Pavla Šnajdra podal výtečný výkon. Soudobá hudba bývá pro interprety oříškem, na Brno Contemporary Orchestra je však vidět, že moderna je jejich denním chlebem. Sólový basklarinetista Lukáš Daňhel dodal tónům basklarinetu osobitý odstín a vypořádal se i s technickými nesnázemi skladeb. Až na skutečně pár drobných chyb – jako byly například přeznívající housle v dramatickém a jinak náhlém konci Dahindenova Brna – podali hudebníci pozoruhodný výkon.

Nedá mi to. Je mrzuté, že i v tomto případě Besední dům zel prázdnotou. Je jasné, že moderní hudební tvorba nemusí oslovovat každého, ale z prázdného sálu, tolik kontrastního k plnému nasazení hudebníků, mi bylo trochu smutno. Dvě skladby byly nově složeny přímo pro orchestr a zbývající dvojice patří stále ke svěží hudební tvorbě konce 20. a začátku 21. století. Ale kde byli posluchači?

Alois Piňos: Quo Vadis? Hudba pro trombon sólo a komorní soubor (2001), Roland Dahinden: Brno. Klangraumprozess for bassclarinet with 2 violins, viola, cello, double bass, percussion and electronic (2018) – Objednávka BCO, Sofia Gubajodulina: Concordanza. Pro komorní orchestr (1971), Elliott Sharp: Plastový hrad (2018) – objednávka BCO. 20. března 2018, Besední dům.

BCO/ foto Jan Prokopius

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více

Festival Jazz Groove Brno bude probíhat na několika místech Brna od 2. října do 5. prosince 2018. S jeho ředitelem Josefem Buchtou hovoříme nejen o letošním programu, ale především o novém názvu a nové náplni celé akce.  více

„Hraju současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní,“ říká o sobě písničkář Šimon Peták. Narodil se na samém počátku 90. let, „rok poté, co skončily se staré časy,“ líčí. Pochází z jižních Čech, ale dospíval u Berounky, krátce žil v Praze, která mu prý však ztrpkla, a nakonec se usadil v Brně. „Stal jsem se tu dramaturgem, vyučil na kominíka,“ pokračuje ve svém veršovaném životopisu, který najdete na jeho profilu na serveru Bandzone.cz. Právě tam si také můžete Šimonovy písničky z alba Homo Habitus nejen poslechnout, ale také legálně zdarma stáhnout.  více

V poněkud netradičním prostředí brněnského Metro music baru se představilo hudební uskupení s názvem Musica Folklorica tedy kapela, kterou folklorním nadšencům netřeba dlouze představovat. Špičkoví muzikanti hrají převážně vlastní úpravy lidových písní zejména z Horňácka, Myjavy případně Rumunska. Do Brna nyní přijeli pokřtít svoje v pořadí už jedenácté album.  více

Národní divadlo Brno uvedlo Smetanovu operu v prostorách brněnského výstaviště v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a s hudebním nastudováním dirigenta Roberta Kružíka, sbor řídil Pavel Koňárek. Scénu připravil a navrhl Tomáš Rusín. V roli kněžny Libuše se představila Lucie Hájková, jejího chotě ztvárnil Jiří Hájek, postavy Chrudoše od Otavy se ujal Pavoľ Remenár, jeho bratra Šťáhlava na Radbuze pak Dušan Růžička; sestru obou bratrů Radmilu přednesla Václava Krejčí Housková. Jan Štáva se ujal role strýce Lutobora a jeho dceru Krasavu ztvárnila Alžběta Poláčková. Jako Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil činoherní herec Švandova divadla Marek Pospíchal.  více

Rozhovor s Martou Kovářovou, kapelnicí skupiny Budoár staré dámy, je škoda číst. Marta je totiž tak osobitá vypravěčka, že je lepší ji poslouchat. Nebo se přitom na ni i dívat. Jenže na druhou stranu, jak se dozvíte v rozhovoru, který vznikl u příležitosti dvaceti let kapely, dobrá píseň by měla obstát i bez obrazového doprovodu. A dobré vyprávění snad zaujme i v písemné formě.  více

Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.  více

Několik prvních tónů z první a poslední písně prozradí o novém albu skupiny Poletíme? to nejdůležitější. Na začátku ostré kytary, rockový řev a text o tom, jak „seděli jsme s klukama v bekstejdži“ a „jsme dobří, takže asi potřebujem hit“. Na konci valčík s akordeonem, ledabylý zpěv a slova o rozladěné kapele, o bezdomovcích a o autě, „co veze ovci“. Písně nabité rockovou energií samozřejmě k Poletíme? patří, hitů má tato kapela celou řadu. Nicméně směřování od ostrého rokenrolu k pohodovému valčíčku zobrazuje kapelu v čele s Rudolfem Brančovským přesně tak, jak ji po letech vnímám: Přes všechny snahy o drsnost a chlapáctví je nejsilnější tam, kde jde o obyčejný příběh, zajímavé vypozorované detaily (třeba ten s tou ovcí v autě) a o jakoby obyčejnou písničku. A taky o humor, kterého je na novém albu opět požehnaně. A mám pocit, že se tentokrát Rudolfovi více než kdy dříve dařilo balancovat mimo oblast trapnosti.  více

Devatenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk zahájil ambiciózní projekt lotyšské akordeonistky Ksenije Sidorové uvádějící podmanivé a smyslné melodie Bizetovy opery Carmen v netradiční a populární či jazzovou hudbou ovlivněné interpretaci. Stěžejní část programu tvořily skladby z alba Carmen, které akordeonistka natočila a vydala jako svůj debut roku 2016. Na pódiu stanuli po boku Ksenije Sidorové také houslista Alejandro Loguercio, klavírista Claudio Constantini, kontrabasista Roberto Koch, kytarista Reentko Dirks a perkusista David Kuckhermann, v několika skladbách doprovodil hudebníky orchestr Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviće. Kromě upravených čísel z Bizetova díla zazněla také skladba Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Pojítko mezi jednotlivými hudebními čísly tvořily částečně improvizované sólové výstupy jednotlivých hudebníků. Přitažlivý program koncertu pod širým nebem tedy sliboval oslovit nejen milovníky vážné hudby, ale také posluchače, kteří jinak zařazují tento druh hudby do svého kulturního vyžití spíše sporadicky. Lákavý příslib uhrančivých melodií pod letní hvězdnou oblohou však narazil na zásadní nedostatek – kvalitu zvuku.  více

Během čtyř dnů nabídl Maraton hudby Brno na 150 koncertů v podání více než 500 účinkujících. Na festivalu se potkali místní umělci i hosté ze zahraničí. Jazzový večer v Sono centru zahájili brněnští Marek Kotača Trio, po kterých následoval Yaron Herman z Izraele a Kenny Garrett z USA, na pódiu na hradě Špilberk dostala publikum do varu domácí hip-hopová legenda Chaozz i crossoveroví a světoví Dog Eat Dog. O rockový večer na Flédě se postarali The Adicts z Anglie spolu s pražským uskupením The Fialky, v Sono centru zase holandští Physical Graffiti vzdali poctu skupině Led Zeppelin. Rocku byla v Brně spousta, v neděli večer vystoupili i britští alt-J.  více

Brněnská „all-stars“ sestava Pozdní sběr přichází po čtyřech letech s novým albem. Tentokrát nezdůrazňuje na obalu osobu svého zakladatele a kapelníka Jiřího Pařeza, který sice zůstává hlavním autorem i sólovým zpěvákem, ale album jako celek je ještě více než minulá deska Pohlednice z Paříže (2014) výsledkem spolupráce sehrané sestavy. V ní se sešli muzikanti jako Michael Vašíček, Emil Formánek, Jiří Meisner nebo David Velčovský, tedy hráči, v jejich životopisech najdeme položky jako Vlasta Redl & Každý den jinak, Kamelot nebo Druhá tráva. Velkou posilou a výrazným oživením sestavy od minulého alba je Radim Zenkl, špičkový mandolinista, působící ve Spojených státech a nyní opět i na Moravě. Vedle mandolíny na album přispěl i irskou flétnou, ale na albu najdeme i další zajímavé barvy – tubu v závěrečné písni Na pivu (v níž se mimochodem vystřídá rekordní počet zpěváků v historii skupiny), dechovou sekci v úvodním Amsterdamu nebo čtveřici lesních rohů ve Smířenívíce

12. srpna 2018 si připomeneme 90. výročí úmrtí skladatele Leoše Janáčka. Zemřel ve věku 74 let na vrcholu tvůrčích sil a jeho náhlá smrt všechny zaskočila. Koncem července 1928 odjel na letní pobyt do rodných Hukvald, kam za ním přijela Kamila Stösslová se synem Ottou. Vzal si s sebou opis partitury své poslední opery Z mrtvého domu, aby provedl korektury a doplňky, práci však nestihl dokončit. Ze silného nachlazení se rozvinul zápal plic, se kterým byl skladatel převezen do Kleinova sanatoria v blízké Ostravě. Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne. Pohřeb se konal o tři dny později v Brně. Janáček je pochován na brněnském Ústředním hřbitově v tzv. čestném kruhu, autorem náhrobku je výtvarník Eduard Milén (tentýž, který navrhl scénu a kostýmy ke světové premiéře opery Příhody lišky Bystroušky).  více

Kdo jezdí do Náměště nad Oslavou na Folkové prázdniny pravidelně, dobře zná strukturu tohoto sympatického festivalu, která se ani letos od předchozích ročníků nelišila: úvodní sobotní koncert jedné kapely (letos Frigg z Finska), následovaný nadstandardním rautem na zámku pro sponzory a podporovatele festivalu, a dalších sedm dní nabitých nejen špičkovou hudbou z celého světa, ale také tvůrčími dílnami, odbornými i odlehčenými přednáškami a rozpravami, výstavami, tancem, společným zpíváním a formálním i neformálním setkáváním. To vše se každý rok točí kolem jednoho základního tématu, které letos bylo „O paměti“. Celých těch osm dnů se v Náměšti vzpomínalo, upamatovávalo, paměti bylo dokonce věnováno i dvoudenní odborné kolokvium v podkroví náměšťské nové radnice. A přitom se po večerech v zámeckém parku odehrávala svěží, naprosto současná hudební dobrodružství.  více

V neděli zakončený XIV. ročník Hudebního festivalu Znojmo nesl podtitul Svár duše s tělem. Jihomoravské město vítá na svých prknech už řádku let renomované interprety od rezidenčního Czech Ensemble Baroque po sólisty zvučných jmen. Na závěr letošního ročníku sliboval nejpůsobivější zážitek tohoto léta – pozvání totiž přijal cenami ověnčený soubor Il Giardino Armonico, který se pod vedením Giovanniho Antoniniho orientuje na interpretaci děl 17. a 18. století. Spolu s věhlasnou sopranistkou Annou Prohaska se v jízdárně Louckého kláštera zastavili v neděli při turné k novému CD Serpent & Fire.  více

Netradiční koncert vokálního tělesa Czech Ensemble Baroque Quintet včera na Hudebním festivalu Znojmo představil tvorbu skladatele Matea Flechy (1481–1553). V běžně nepřístupných prostorách sálu konventu Louckého kláštera zazněly tzv. ensalady tedy polyfonní skladby míchající pro komický efekt dialekty, jazyky a často zcela nesmyslná slova či citoslovce. Mezi zhudebňovanými slovy se tak objevují výrazy jako „bum bum“, „tif tof“, „tra la la la“ nebo třeba „badum dům“. Mateo Flecha byl jedním ze skladatelů, kteří pomohli žánr jako takový ustanovit a etablovat. Samotný termín je znám především z publikace Las Ensaladas de Flecha Prague (1581), kterou vydal Flechův synovec, jménem taktéž Mateo Flecha. Tento Flecha junior vydal ve zmíněné sbírce ensalady právě Matea Flechy staršího. Vokální ansámbl doplnili ještě flétnistka Michaela Koudelková, theorbista Karel Fleischlinger a Emil Machain s Ester Švábkovou na bicí nástroje.  více

Nejčtenější

Kritika

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více