Brno: Nejisté baroko s Luksem

14. prosinec 2017, 13:10
Brno: Nejisté baroko s Luksem

Na poli historicky poučené interpretace představuje dirigent, hráč na lesní roh a pedagog Václav Luks osobnost mezinárodního významu. Tento muž stojí v čele barokního orchestru Collegium 1704 a vokálního ansámblu Collegium Vocale 1704, obě tato tělesa za účelem interpretace staré hudby také založil. S tímto orchestrem a sborem provedl úctyhodné množství děl vrcholného a pozdního baroka. Na rozlehlém poli staré hudby se však obrátil i k počátkům barokní hudby vůbec a velkou pozornost věnuje obzvláště odkazu Claudia Monteverdiho. Stal se také iniciátorem koncertního cyklu Hudební most Praha – Drážďany, který je jediným koncertním cyklem českého souboru v zahraničí. Ve středu 13. prosince v brněnském Besedním domě po boku Filharmonie Brno a Lenky Cafourkové Ďuricové provedl předehru k opeře Agrippina a kantátu Ero e Leandro Georga Friedricha Händela, Koncert g moll pro tři hoboje, fagot, dvě zobcové flétny, housle, smyčce a cembalo Antonia Vivaldiho a Symfonii č. 36 C dur zvanou „Linecká“ Wolfganga Amadea Mozarta. Na koncertu účinkovala také cembalistka Monika Knoblohová a theorbista Jan Krejča.

Do jaké míry je vlastně možné uchopit orchestr stylového rozpětí jakým je Filharmonie Brno a přetavit jej v komorní, dobově uvažující těleso při maximální možné autenticitě? Je možné dosáhnout cíleného zvuku a zachovat si přitom lehkost a přirozenost interpretace? Inu... všechno má svoji cenu. Již při zahájení koncertu v podobě předehry k opeře Agrippina od Georga Friedricha Händela mohly vzniknout nemalé pochybnosti o smyslu celého počínání. Václavu Luksovi se doopravdy podařilo zásadně proměnit zvuk orchestru. Ta tam byla běžně se vyskytující vibrata smyčců sloužící k zahlazení různorodých intonačních nejistot. V souladu se současným poznáním hudební historie volil ansámbl dokonce i vhodná zdobení, důrazy a interpretaci přizpůsobil i celkovému afektu díla. Přimějete-li ovšem hudebníky nakládat s materiálem dle jiných zvyklostí, než které se obyčejně vyskytují v jim blízké hudební literatuře, musí se to zákonitě někde projevit. Problematická, ne vždy přesvědčivá intonace a celkově nejistá interpretace představovaly nejzásadnější nedostatky. V případě sólových houslích se navíc tón často nepříliš přesvědčivě chvěl a sólistce občas i neúmyslně poskočil smyčec. Nejednalo by se o velké prohřešky, kdyby zbytek provedení byl sebejistý a dokázal se za sebe postavit. Hudebníci však jen velmi nepřesvědčivě usilovali o dravý dobový patos. V případě kantáty Ero e Leonardo byl rozporuplný dojem trochu paradoxně umocněn výtečným přednesem zpěvačky Lenky Cafourkové Ďuricové. Zpěvačka, která se angažuje i ve skutečně barokních projektech tak paradoxně ještě více rozpoltila výsledné vyznění. Hlasové polohy se pohybovaly od tichého a tenkého, téměř prosebného projevu, až po mohutné a plné deklamace. Pochvalu zaslouží především příkladná práce s tónem a snaha o neustále hudební napětí.

adventni_koncert_filharmonie_brno_foto_jelinek_02

Ne že by Filharmonie Brno nepodala přiměřený výkon nebo nedokázala také vhodně volit dynamiku a zvukové polohy, dílům však scházela přesvědčivost a skutečné nasazení. Paradoxně největším dramatickým zážitkem byly energické „taneční kreace“ samotného dirigenta. Luks často až úsměvně teatrálně burcoval letargické hudebníky a za úporného supění, které se neslo až k zadním lavicím sálu, prožíval soukromé vytržení z uváděných hudebních děl. Netvrdím, že by měl dirigent zůstávat netečně a nezúčastněně nad věcí a blahosklonně projevovat emoce pouze při závěrečném potlesku. Pokud se však k posluchačům dostává hudba po většinu času okořeněná výrazným dýcháním a funěním, pak se milé uznání nad ponořením dirigenta do hudební faktury mění v čirou frustraci nad neustávajícími a rušivými zvuky, které žádný ze skladatelů do partitury určitě nevepsal.

adventni_koncert_filharmonie_brno_foto_jelinek_03

Samostatnou kapitolou je pak užití současných hudebních nástrojů. Zde by se mohly o slovo přihlásit nesouhlasné hlasy a vyčítat mi, že doba pokročila, nástroje se zdokonalují, Filharmonie Brno prostě nemá barokní housle a smyčce pro hráče, a i kdyby měla, stejně na ně nejsou patřičně zvyklí. Pravda! Co naplat, že s barokním smyčcem se tón tvoří jinak, proč se trápit tím, že střevové struny mají diametrálně odlišný charakter zvuku. V jistém slova smyslu jsou tyto námitky oprávněné! Vždyť přece i Barokní orchestr Pražské konzervatoře pod taktovkou Jakuba Kydlíčka si dává za cíl seznamovat studenty se zásadami historicky poučené interpretace a mladí hudebníci užívají také současných nástrojů. Jistě… jenže pomineme-li fakt, že Kydlíčkovi žáci věnují studiu barokního repertoáru podstatně více času než Filharmonie Brno a jsou proto i na charakteristické hudebně-interpretační znaky doby zvyklí, stále nám zbývá absurdní kombinování nástrojů z různých období v Koncertu g moll Antonia Vivaldiho. Co se stane, přidáme-li do relativně početného orchestru osazeného moderními nástroji dvě dobové zobcové flétny? Nic! Flétny jako by tam totiž ani nebyly. Tu a tam, když se proud tónů dostatečně ukáznil, flétny vykoukly z hudební faktury, vzápětí však byly převálcovány zvukem moderních nástrojů. Ano, i v Kydlíčkově orchestru vystupují zobcové flétny po boku moderních houslí, velikost ansámblu je však nesrovnatelná.

adventni_koncert_filharmonie_brno_foto_jelinek_04

Z hlediska interpretace byla nejsilnějším kusem večera Symfonie č. 36 C dur „Linecká“ Wolfganga Amadea Mozarta, zde se orchestr zjevně cítil mnohem více doma. Ovšem ani v tomto případě nebyl výsledný výkon stoprocentní. Například ve druhé části Poco adagio se mírně neshodly žesťové nástroje, objevovala se i intonační nejistota napříč celým orchestrem.

Koncert Filharmonie BrnoVáclavem Luksem sliboval mnohé, dostál svému slovu však jen částečně. Orchestru se nedá upřít upřímná snaha o podání co nejvěrnějšího výkonu – smyčcová sekce se držela Luksova vedení velmi dobře, nad vším se však vznášel opar nejistoty a ani obyčejně rozšafně a příjemně naladěný orchestr nehýřil nadšením. Problém však nebyl vůbec na jeho straně! Filharmonie Brno se projevuje jako orchestr, který výtečně zvládá hudební díla pozdního 18. a 19. století. V současné době těleso představuje také výtečného interpreta soudobé hudby, což je bezesporu věc, kterou by se Filharmonie Brno měla ohánět v každou příhodnou chvíli. Luks naopak potvrdil, že je na slovo vzatým odborníkem na tzv. historicky poučenou interpretaci. (Ať již tento výraz dirigent rád má nebo ne.) Dokázal totiž v jediném koncertu vštípit ohromné množství interpretačních zásad orchestru, který se ani v nejmenší míře na zvolené období nespecializuje. Výsledek však nemohl být již z principu věci srovnatelný s provedením stejných děl orchestrem, který se na starou hudbu specializuje. Pro koho tedy byl koncert vlastně určen? Přiznám se, že jsem měl pochybnosti. Když jsem již začínal přemýšlet, mělo-li to celé vlastně smysl, ozval se za mými zády šepot: „A co je to vlastně za ten veliký nástroj?“ Po přibližně deseti minutách se ozval další hlas z opačné strany: „Hmmm, theorba? To jsem v životě neslyšela!“ Pokud tedy koncert nakonec obohatil posluchače, byť jen o část specifického instrumentáře staré hudby, nejednalo se o promarněný čas…

soprán: Lenka Cafourková, housle: Marie Petříková, hoboj: Marcela Tománková, zobcová flétna: Michaela, zobcová flétna: Irena Ošťádalová, dirigent: Václav Luks. Filharmonie Brno 13. prosince 2017

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více