Carmen na Špilberku nešustila pouze šatem

Carmen na Špilberku nešustila pouze šatem

Devatenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk zahájil ambiciózní projekt lotyšské akordeonistky Ksenije Sidorové uvádějící podmanivé a smyslné melodie Bizetovy opery Carmen v netradiční a populární či jazzovou hudbou ovlivněné interpretaci. Stěžejní část programu tvořily skladby z alba Carmen, které akordeonistka natočila a vydala jako svůj debut roku 2016. Na pódiu stanuli po boku Ksenije Sidorové také houslista Alejandro Loguercio, klavírista Claudio Constantini, kontrabasista Roberto Koch, kytarista Reentko Dirks a perkusista David Kuckhermann, v několika skladbách doprovodil hudebníky orchestr Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviće. Kromě upravených čísel z Bizetova díla zazněla také skladba Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Pojítko mezi jednotlivými hudebními čísly tvořily částečně improvizované sólové výstupy jednotlivých hudebníků. Přitažlivý program koncertu pod širým nebem tedy sliboval oslovit nejen milovníky vážné hudby, ale také posluchače, kteří jinak zařazují tento druh hudby do svého kulturního vyžití spíše sporadicky. Lákavý příslib uhrančivých melodií pod letní hvězdnou oblohou však narazil na zásadní nedostatek – kvalitu zvuku.

MHFS_2018_carmen_zahajeni_02_jelinek

První skladbou večera byla již zmiňovaná Malagueña Ernesta Lecuony v úpravě pro sólový akordeon. Barevný, plný a v tom nejlepším slova smyslu robustní zvuk, který mistři zvuku dokázali při sólové hře Ksenije Sidorové zprostředkovat, neměl mít bohužel dlouhého trvání. Po interpretačně dramatickém a živelném uchopení Lecuonovy skladby, při kterém nástroj tu burácel a tam zase tichounce prozpěvoval, nastoupili totiž na pódium další hudebníci a na jejich počet už možnosti zvukové techniky nestačily. Utrpěl především zvuk houslí – byť se Alejandro Loguercio nepochybně snažil vytěžit z nástroje co nejvíce barvy a dramatického náboje, jeho úmysly podkopal plochý, tenký a nepříjemně ostrý zvuk. Zatímco při sólových výkonech byl zvuk „pouze“ nelibý, při častém překrývání se s akordeonem hrajícím ve vyšších polohách vznikaly doslova fyzicky nepříjemné frekvence. Nejlépe dopadlo nazvučení kytary, jejíž ostrý a k artificiální hudbě nepříliš vhodný zvuk se dokázal s živelností interpretace relativně dobře snoubit. Nutno dodat, že vystupoval-li kterýkoliv nástroj v sólovém čísle, jeho nazvučení bylo z pochopitelných důvodů o několik řádů lepší.

MHFS_2018_carmen_zahajeni_03_jelinek

Zatímco sólisté – navzdory problematické barvě houslí – byli jako celek nazvučeni bez větších problémů a jejich melodické linky byly jasné a vhodně dynamicky odstupňované, orchestr se ukázal být skutečným zvukařským oříškem. Hudební těleso s tímto počtem nástrojů se zkrátka nevyhnulo rozmazanému, nekonkrétnímu a rozpitému zvuku a neúmyslně tak překrylo i intonačně mírně nestabilní trombón. V konečném výsledku orchestr často tvořil pouze barevnou skvrnu, a tak se nejednou vloudila myšlenka, zda byl skutečně v této podobě nezbytný. Aby toho nebylo málo, všemožné praskání citlivých mikrofonů a šustění reprobeden výslednému zvuku na kráse také příliš nepřidalo. Zdálo by se, že koncert skončí zklamáním a vyvolá pouze roztrpčení… Tak to naštěstí vůbec nebylo.

MHFS_2018_carmen_zahajeni_04_jelinek

Výkony hudebníků dokázaly zcela vyvážit problematickou kvalitu zvuku. Ať už se jednalo o prvotřídní práci s tempem, ze kterého bezmála tryskala prchlivá španělská nátura, o výrazovou bohatost, kterou do hudby vnášely všechny sólové nástroje, nebo o samotné sólové vstupy, které nezřídka vplouvaly až do vzdálených jazzových vod – to vše dohromady dokázalo vyvážit těžké břemeno amplifikovaného zvuku. Působivá byla také fantazijní preludia hudebníků, která tvořila občasné předěly mezi jednotlivými skladbami; obzvláště sólo perkusisty Davida Kuckhermanna zaujalo nápaditostí. Poslední skladbou večera a zároveň jediným výrazným vstupem orchestru bylo aranžmá Joachima Schmeissera s názvem Carmen’s Spiel. Zdálo se, že bez sólistů se zvukařům podařilo zlepšit zvuk orchestru na mnohem reprezentativnější úroveň. Je škoda, že rytmické cítění Ksenije Sidorové a orchestru se na několika místech zásadně rozcházelo, což vytvářelo nechtěné pnutí.

MHFS_2018_carmen_zahajeni_05_jelinek

Zahajovací koncert devatenáctého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk tratil ve své podstatě pouze na možnostech zvukové techniky. Byla by nicméně chyba neslyšet přes občasná praskání a šustění hudebníky, kteří podali veskrze kvalitní a až na občasný komunikační šum mezi sólisty a orchestrem sehraný multižánrový výkon.

ERNESTO LECUONA (1895–1963):
Malagueña (akordeon sólo)

GEORGES BIZET (1838–1875) úpravy hudby z opery Carmen:

Spanish Pride (Španělská pýcha)
kytara sólo
La siesta
Seguidilla
Love Song (Píseň lásky)*
Daybreak (Rozbřesk)
Sunrise over Seville (Svítání nad Sevillou)*
In the Cards (V kartách)
Date with Destiny (Dostaveníčko s osudem)*

Toreador
perkuse sólo
La fiesta (Býčí zápasy)
kytara a perkuse sólo
Soir mélancolique (Melancholický večer)
The Other Woman (Jiná žena)*
Carmen´s Shadow (Stín Carmen)
À la bohèmienne (Cikánsky)
GEORGES BIZET / arr. Joachim Schmeisser
Carmen´s Spiel (Hra Carmen)*

* skladby s orchestrem

Ksenija Sidorova: akordeon
Alejandro Loguercio: housle
Claudio Constantini: klavír
Roberto Koch: kontrabas
Reentko Dirks: kytara
David Kuckhermann: bicí nástroje
Filharmonie Brno
dirigent Marko Ivanović

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více