Mezinárodní hudební festival Janáček Brno 2018, který v sobotu začal ve znovuotevřené brněnské opeře, nabídne kompletní jevištní dílo Leoše Janáčka v pozoruhodných produkcích. Opera Káťa Kabanová v režii Roberta Carsena a se scénou a kostýmy Patricka Kinmontha tento požadavek nejen splňuje, ale navíc zapůsobila na brněnské publikum již během minulého janáčkovského festivalového bienále. Její včerejší festivalový návrat je tedy logickou volbou. Vedle režiséra a scénografa je třeba zmínit choreografa Philippea Giraudeaua a světelného designéra Petera van Praeta.
Titulní postavu nastudovala domácí Pavla Vykopalová, sekundoval jí Magnus Vigilius v roli Borise Grigorjeviče, role Kátina manžela Tichona Ivanyče Kabanova se ujal Gianluca Zampieri, Varvaru ztvárnila Lenka Schallenberger, Savěje Prokofjeviče Dikoje Jiří Sulženko, Kabanichu Eva Urbanová, Váňu Kudrjáše Jaroslav Březina, Kulgina Igor Loškár, Glašu Jitka Klečanská, Feklušu Jitka Zerhauová a Ženu z lidu Hana Procházková. Sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno řídil Ondrej Olos. Oproti původnímu nastudování opery z roku 2016 se obsazení změnilo minimálně.
Jak jsem často zaslechnul o přestávce, většina pořítomných tuto druhou operu festivalu Janáček Brno už Káťu Kabanovou v režii Roberta Carsena viděla. A není se čemu divit. Když přede dvěma lety uvádělo Národní divadlo Brno tuto inscenaci poprvé, jednalo se o technický i uměleckých klenot, který přilákal do budovy před velkou rekonstrukcí davy. Je pochopitelné, že organizátoři festivalu neměli nejmenší zájem riskovat uvedení jiné verze, když tu Carsenovu brněnské publikum tak vřele přijalo.
Estetika Carsenovy režie je zřejmá hned po zdvižení opony – vodou pokryté jeviště divadla se stává dějištěm tragického osudu ženy uvězněné nejen v nešťastném manželství, ale také v sobě samé. Právě vodní hladina tvořící středobod scény je jedinou stálou a přitom proměnlivou kulisou příběhu – vodní žínky tedy tanečnice Národního divadla Brno přestavují dřevěné lávky tak, aby zapadly do sdělení příběhu; zbytek scény tvoří pouze vodní hladina. S tímto málem pracuje Carsen s maximální efektivitou, ať už se jedná o vratké mostky někde za vesnicí, pevný půdorys domu nebo dvě odlehlé a vzdálené lávky. Toto všechno vlivem výtečné vizuální kompozice a účelné práce se světlem poskytuje dostatek prostoru pro komorní lidské drama, kterým Janáčkova opera ve skutečnosti je. Také užití kamery snímající scénu seshora a projekce na plátno za scénou pomáhá dotvářet výsledné vyznění díla. Pravděpodobně nejpoetičtější se tato technika stává ve chvíli, kdy si milenci navzájem posílají vlnky zčeřené hladiny ze dvou vzdálených lávek.
Pěvecké výkony tvoří druhý pevný pilíř operního představení. Zpěváci mají své party dobře nacvičené již z minula, u mnohých byla jistota interpretace patrná hned od počátku. Výtečný výkon Magnuse Vigiliuse v roli Kátina milého dokázal oslnit nejen vášnivou sugestivností a živočišností, ale také jistou hluboce ukrytou, avšak stále přítomnou něhou, kterou se zpěvákovi podařilo v postavě nalézt a oživit. Také Gianluca Zampieri jako Kátin manžel Tichon dokázal vzbudit sympatie nad kvalitním výkonem. Postava sličné a rozpustilé Varvary v podání Lenky Schallenberger okouzlila nejen roztomilým hereckým, ale především výborným pěveckým výkonem. Její lehký a vzdušný hlas se výtečně hodil k dovádivé a frivolní svůdnici, kterou představovala. Královnou večera však byla nepochybně zpěvačka Pavla Vykopalová. Zpěvaččin bohatý výrazový a emoční fond dokázal vynést na světlo veškerou něhu, touhu, smutek, pokání i radost, kterou by mohla postava Káti Kabanové skutečně zažívat. Zpěvaččino jímavé „Varjo! Nemohu spát“ bylo natolik křehké, že se až tajil dech nad tímto výmluvným chvilkovým záchvěvem duše. Také orchestr odvedl více než dobrou práci. Pod vedením Ondreje Olose se hudebníkům podařilo proniknout do netradičně lyrické povahy Janáčkovy opery a přesto si zachovat jistý odstup, který nesváděl k přílišné romantizaci předlohy. Přestože se zřejmá citlivost v hudbě vyskytovala, zůstala pevně v otěžích Ondreje Olose a nepřerostla tak v karikaturu sebe sama.
Hudební festival Janáček Brno nabídl po novém režijním zpracování Příhod lišky Bystroušky titul, který se právem stal jednou z nejoceňovanějších inscenací posledních let zdejšího operního života. Noví zájemci se bohužel na žádnou chystanou reprízutohoto intimního vyprávění o boji lidského svědomí a milenecké touhy prozatím těšit nemohou. Jsem si téměř jistý, že zájem by byl stále enormní.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..