První album skupiny Ciment vyšlo v roce 1992 u firmy Monitor. Spojení svérázných ogarů z Valašska a chameleona českého popu Vladimíra Kočandrleho je do značné míry obrázkem polistopadového chaosu, z nějž vzešly privatizační aféry stejně jako vydavatelské počiny, které dnes působí naprosto bláznivým dojmem. Kočandrle prošel od původně novovlnného OK Bandu přes obhajobu režimního zátahu proti novovlnným kapelám až k založení vydavatelské firmy, která přišla v roce 1990 na trh s albem Punk’n’Oi Rebelie. Na této kompilaci se setkali naci-rasistický Orlík třeba s punkovým Šanovem a hospodskými Třemi sestrami. Na jedné straně v tom byl pozůstatek ohrožení společným nepřítelem – komunistická totalita pankáče i skinheady svým způsobem sjednocovala, nebo se aspoň mezi sebou nervali tak otevřeně. Na druhé straně v tom byla ukázka Kočandrleho čichu na to, co se bude prodávat. Orlík byl komerčně neskutečně úspěšný, což by se dnes už z různých důvodů sotva podařilo, Tři sestry také. Ostatně oba frontmani – Daniel Landa a Lou Fanánek Hagen – hýbou českou pop music celkem úspěšně dodnes. Monitor byl časem pohlcen firmou EMI, alba u něj vydaly mimo jiné Iveta Bartošová a Ilona Csáková.
Co v této společnosti dělá Ciment, je z dnešního hlediska zcela nepochopitelné, ale jejich zemitý metal prolezlý skrz naskrz folklorními prvky v sobě měl vždy něco přitažlivého. Co vedlo k tomu, že je Vladimír Kočandrle oslovil a nabídl jim vydání alba, o tom samozřejmě můžu jen spekulovat. Je ale dobré si uvědomit, že na začátku devadesátých let byla společnost hladová po novinkách a zvláštnostech, které dřív oficiálně nebyly k mání. Odbyli jsme si tehdy ve zkratce svoje obnovená šedesátá léta s jejich důrazem na neotřelost a třeba i velmi bizarní originalitu. Do takových měřítek už Ciment zapadá zcela bez problémů. Jeho první album Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči vyšlo nedávno v reedici u Indies Happy Trails a působí jako skvělý katalyzátor vzpomínek.
Kolem folkloru se v době komunistické vlády nadělalo mnoho opiček, zaštiťovat se lidem a jeho spontánní kulturou patřilo k oficiální propagandě zcela neodmyslitelně. Zároveň to také vrhalo poněkud podezřelé světlo na každého, kdo si s folklorními inspiracemi něco začínal. Někdy nemuselo být jasně patrné, jestli to dotyčný myslí vážně, nebo se jedná o pouhý kalkul, aby na něj byly úřady hodnější (ve slovenských krojích tehdy vystupovala i Tublatanka). Myslím, že Ciment patřil k těm, kdo do takových rozpaků nikdy nikoho neuvedli. Jeho image uhlazeností pohrdajících mužů nebyla vymyšlená a s hudbou souzněla naprosto dokonale.
Pokud je komerčním výbleskem naší metalové tancovačky Kabát, Ciment tuto opovrhovanou kulturu reflektuje zespodu. Ožralí venkovští chasníci si sice zatřepali vlasatou hlavou u Breaking the Law, ale nakonec stejně skončili u zpěvu-řevu něčeho, co znali od svých babiček. Ciment to všechno kombinuje najednou, vlastně se k tomuto obskurnímu světu zcela otevřeně hlásí, ale zároveň je schopen jej pozorovat a ironicky komentovat. Pokud mluvíme o metalu, je dobré si říct, že se nejedná o žádnou kytarovou virtuozitu a kulometné bicí. Zpěvák Petr Zezulka sice říká, že má rád Blue Öyster Cult, ale já v Cimentu a jeho syrovosti i přímočarosti nejvíc ze všeho slyším Motörhead. Jenom tu není cítit Jack Daniel’s, ale slivovice (což je mimochodem mnohem lepší pití).
Reedice prvního alba Cimentu obsahuje kromě čtrnácti původních písní ještě čtyři bonusy. Kromě jednoho studiového jsou to tři živé rarity, které určitě udělaly radost skalním fanouškům. Zároveň je z nich ale poznat, že se studiový a živý projev kapely vlastně nijak výrazně neliší. V Indies Happy Trails CD nevydali v jejich typickém digipaku, ale pro reediční účely sáhli ke klasické umělohmotné krabičce, která umocňuje dojem dokumentu. Samotné médium imitující povrchem vinylovou desku pokládám za zbytečné – původní placka byla nejspíš normálně lesklá. Titulní stránka pochopitelně kopíruje originální obal, uvnitř bookletu najdeme texty písní, ale především rozhovory se členy Cimentu i Skupiny z Luhu, která mu předcházela. Škoda, že se nedostalo také na pěkný a zasvěcený doprovodný text od někoho mimo kapelu samotnou.
Reálie textů jsou často silně dobové. Policejní dohled nad fiktivním koncertem Metallicy ve Francovej lhotě nebo nutnost jezdit na Iron Maiden do Budapešti jsou už spíš součásti legend z nedávné doby. Není ale žádný důvod, proč by se i dnes nemohli pobít ogaři v Bečvě, a aby vám zase neučarovala Tereza z Valmeza.
Ciment: Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči. Monitor 1992, reedice Indies Happy Trails 2013. Celkový čas 52:36
Foto zdroj www.ciment.cz
Zatím nebyl přidán žádný komentář..