Starou moravskou legendu o ukrutném mordu, který se podle kronik odehrál kolem roku 1540 ve vísce nedaleko Velké Bíteše, přivedlo na své velké jeviště Městské divadlo Brno. Nový hudební titul Devět křížů autorů Robina Schenka, Petra Štěpána a Miroslava Ondry je v mnoha ohledech příslovečnou trefou do černého. A frenetické reakce publika to jen dosvědčují. Ale postupně…
Lokální publikum miluje nápadité jevištní recyklování látek z blízkého okolí. Progresivní divadlo je vlastně i povinné podobné místní náměty otevírat, zpracovávat a předkládat. Tyto matérie a tato milieu, ať už současná, nedávno minulá nebo zaprášená odkazem věků dávají divákům pocit, že se účastní něčeho, co je součástí jejich kolektivní paměti či prostoru, něčeho, co se odehrálo poblíž nich a čeho vlastně na různý způsob byli či jsou svědky, diváky či pomyslnými účastníky. Mluvím o automaticky podvědomém pocitu divácké spřízněnosti s takovou dramaturgickou volbou. Ostatně samo Městské divadlo Brno je si této lákavé linky vědomé; stačí zavzpomínat na hudební tituly napájející se z historického místopisu a legend: Baron Trenck, Cyril a Metoděj, Mendel aneb Vzpoura hrášků a klidně na tomto místě navrch přidám také autorskou fantazii Bítls.
Je tedy logické a taky dramaticky nosné, když nyní tvůrci pro hudební divadlo objevili legendu o umrlčí svatbě a Devíti křížích. Jen pramálo lidí z Brna a okolí nezná oblíbenou zastávku s benzinovou pumpou a motorestem na dálnici z Brna do Prahy. Řada devíti dřevěných křížů stojí těsně před dálničním nájezdem ve směru na Prahu poblíž obce Lesní Hluboké a je oblíbenou turistickou atrakcí. A co více by si divadelníci mohli jako předlohu přát než příběh silné osudové lásky, která o svatebním veselím vrcholí děsivým masakrem.
Jmenované tvůrčí trio Schenk, Štěpán a Ondra ve svojí umělecké licenci i koncepci Devíti křížů vychází z faktu, že dnes už nikdo nerozplete zda ona pověst, která se v okolí traduje několik staletí v nejrůznějších obměnách, vychází z historické skutečnosti či nikoliv. Není to ani nijak důležité, lidi dodnes fascinuje ono hrozivé memento zřejmě smyšleného příběhu, z něhož se autoři snažili vytáhnout cosi univerzálního: story o fatální lásce, jinakosti, nenávisti a nejrůznějších zatemněních mysli.
K nejstaršímu zpracování legendy, která se prý udála roku 1540, patří jarmareční píseň, jejíž pozdější opis se i s pověstí zachoval v Moravském zemském archivu v Brně. Pod názvem „Umrtčí svadba aneb Devět křížů v lese Bytešském“ toto dílko sepsal a vydal flašinetář František Hais. A vlastně by tedy bylo možné, legitimní, divadelně nosné a divácky dostatečně poutavé vypravit divadelní verzi tohoto hororu jako pouhou hrůzostrašnou moralitu či jako středověkou ilustraci drsného života našich předků. Výsledkem však není jen zručný muzikál šplhající po lákavě zakrvavené předloze, vracející ji do oběhu jako toliko efektní spotřební a povrchní dobou žádaný obrobek muzikálového žánru. Devět křížů v Brně strhne zručně vystavěnou i fabulovanou story, opravdu funkčním cizelováním a rozvržením charakterů (jak často v tomto žánru bývají postavy nahozené na první dobrou), přitažlivým básnickým libretem s hutným jazykem a navrch nosnou, zajímavou hudbou. Tvůrci v konjunkci všeho výše jmenovaného vlastně došli k přitažlivé podobě moderního hudebního divadla, které už není jenom zručně prokličkovaným muzikálem. V díle vrcholí dramatická hudební báseň či přesněji romantická balada. Lví podíl na tom má Schenkova nápaditá muzika, v níž lze zaslechnout opravdu všechno možné, aniž by měl ale člověk pocit zvukového galimatyáše: místy jsou tady odkazy k folklóru, jinde až ke středověkému muzicírování, které jinde střídají velké, až symfonické plochy. V těchto případech opakovaně kvituju, že MDB jde pracnější cestou se živým orchestrem, nešetří pomocí nahrávek a half-playbacku. Je to na šťavnatém výsledku (já slyšel reprízu báječně dirigovanou Emou Mikeškovou) slyšet, podobná muzika si živé provedení bez debat zaslouží.
Zajímavé je i vlastní jevištní zpracování v režii Petra Gazdíka. Pro fortelně napsané role našel ideální interprety, svoji přehlednou a funkční inscenaci režisér žene do působivého dramatického finále, v němž už se tato legenda jakoby utrhne z okovů času a hrne do publika univerzální poselství o lásce, nenávisti či vydědění na různý způsob. To vše podtrhuje jednoduchá scénografie Emila Konečného – vesničané z Hlubokého se tady nacházejí ve svém mikrosvětě, jde o uzavřený prostor sevřený hradbami z palisád, hrací území tady vymezuje ponejvíce šest vysokých pojízdných stěn z vysokých kůlů. Ostatně dřevo je tady ústředním scénografickým prvkem, k tomu nutno přičíst kašírované balvany tvořící potok na forbíně. Zcela prosté a funkční jsou kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové, která u mužů místy akcentuje až uhersko-turecké střihy kalhot a plášťů.
Konstatovaná pozitiva libreta a hudební výbavy musí k publiku posunout herci. A tady hlediště taky čeká mnoho příjemných překvapení nejen v případě protagonistů. Příkladem je Dívka Eleny Juráčkové. Nejde jen o nevšední půvab této holčiny, ale zejména o její čistý, odzbrojující projev na jevišti. Juráčková křišťálovým hlasem místy posunuje či zlověstně komentuje děj, jindy figuruje jako osudová persona, která dá zemřít i odstrčenému milenci Lukovi. V této úloze se opravdu skví Ondřej Studénka, který svým jistým výkonem pěvecky, herecky i tanečně vznáší otázku, proč se mu tak velké role nedostalo v souboru už dříve. Jeho číslo Uherští koně patří (vedle několika dalších duetů) k vrcholům večera a upomíná někdejší folklorní školení a minulost mladého herce. Podobně jako je tomu u proradného Kudly (scénáristé tohoto padoucha zajímavě problematizují bez černobílého vidění) v bravurním, mocném výkonu Jiřího Macha, který také nezapře a využívá zkušenost lidového zpěváka. Zkušená muzikálová herečka Kristýna Daňhelová jako prokletá nevěsta Eliška sází ponejvíce na lyrický projev, nese a rýsuje zejména téma osudové lásky k cizinci. Hudební i písňový motiv, v němž „dva kameny o sebe křísly“ vychází ústřednímu mileneckému páru na výbornou. Herecky robustní, báječně lidskou figuru udělala ze své hospodyně Adléty Lenka Bartolšicová, jejíž bezvadná pěvecká investice i zemitý výkon je také velkou předností kusu.
Devět křížů po stránce libreta i muziky představuje syntetické hudební divadlo s důmyslnou architekturou, po stránce divadelního zpracování je zase herecky nepřecukrovaným a nepřestrašeným spektáklem, k němuž děsivá legenda lehce svádí. Tvůrci i účinkující zdařile propluli možným prvoplánovým uchopením krvavé hrůzy z dávnověku a představili silné moderní divadlo, které při repríze spontánně zvedlo diváky ze sedadel k mohutnému, oprávněnému aplausu. Přítomní k této romanticky ukočírované, baladické podívané návdavkem dostali sdělné poselství o tragických podobách lásky, jinakosti i xenofobie. A to vůbec není málo!
(psáno z reprízy 3.10, premiéra 24.9. 2022 na Hudební scéně MdB)
DEVĚT KŘÍŽŮ
muzikál
Hudební nastudování a dirigent: Dan Kalousek, Ema Mikešková
Scéna: Emil Konečný
Kostýmy: Eliška Ondráčková Lupačová
Choreografie: Hana Kubinová
Sbormistr: Karel Škarka
Dramaturgie: Klára Latzková, Miroslav Ondra
Zatím nebyl přidán žádný komentář..