Diana Krall – večer několika překvapení

22. září 2017, 18:55

Diana Krall – večer několika překvapení

S kanadskou zpěvačkou a pianistkou Dianou Krall se pořadatelé JazzFestu Brno pokusili o něco, co si zatím netroufli u Chicka Corey, Herbieho Hancocka, Gregoryho Portera ani Bobbyho McFerrinna – zaplnit brněnskou DRFG Arénu (neboli postaru Rondo). Netuším, nakolik si Vilém Spilka a spol. věřili, ale jméno umělkyně ve spojení s dobře cílenou propagací přineslo plody v podobě téměř plně zaplněné hokejové haly. Divák nenavyklý navštěvovat sportovní akce a koncerty popových hvězd sice mohl žehrat na lehce nepohodlná sedadla, ale jinak se povedlo událost i po technické stránce zvládnout na výbornou. Zvuk byl špičkový, i daleko od pódia si fanoušci pochvalovali jeho čistotu a zřetelnost. Podobně dokonalý byl i obraz na dvou velkých obrazovkách, díky nimž si mohli vizuální zážitek vychutnat opět i lidé ve vzdálenějších koutech haly.

krall_diana_foto_Martin_Zeman_02

Dobrý zvuk a ostrý obraz by však byly k ničemu, kdyby umělci nepodali dobrý výkon. Diana Krall je pochopitelně jako zpěvačka i pianistka profesionálka, od níž se kvalita předpokládá. Kdo měl navíc naposlouchané nejnovější album Turn Up The Quiet a alespoň zběžně zná její předchozí diskografii, mohl zhruba tušit, co jej v Brně čeká. A přesto koncert přinesl několik výrazných překvapení.

Koncert sice vycházel z aktuálního alba a zpěvačka z něj skutečně nabídla pět skladeb v hlavní části programu (v čele se skvěle zazpívanou L-O-V-E) a jednu (Sway) jako přídavek. Přesto však nešlo o pouhé přehrávání desky. Oproti spíše klidnějším a romantickým polohám na albu přinesl koncert až překvapivé množství rychlejší pasáží, respektive proměn tempa a dynamiky v průběhu skladeb. Vrcholem v tomto ohledu byla starší úprava Temptation od Toma Waitse (z alba The Girl In The Other Room), kterou mohl nepozorný posluchač vnímat i jako dvě samostatné písně předělené delší instrumentálkou. S tím souvisí druhý výrazný rozdíl koncertu oproti nahrávkám. Jakkoli je Diana Krall vnímána více jako zpěvačka než pianistka, její koncert byl do značné míry dokonalou jízdou jazzových instrumentalistů. Hned v úvodní swingové skladbě Deed I Do se v sólech představili všichni čtyři hudebníci, kteří tak od počátku hráli více než jen doprovodnou roli. Jako první na sebe strhl pozornost kytarista Anthony Wilson, jehož nástroj – troufnu si tvrdit – hrál během večera důležitější roli než klavír. Velkým překvapením však byl přínos houslisty Stuarta Duncana, který rozzářil notoricky známou Night And Day Colea Portera a postupně během večera poodhaloval další a další momenty své mistrné hráčské techniky. Muzikant s bluegrassovou minulostí má dokonale zvládnutý i swingový repertoár a v kombinaci se zpěvaččiným altem zní vysoké (a často rychlé) tóny jeho houslí skutečně dokonale.

krall_diana_foto_Martin_Zeman_03

Sama Diana Krall pojala návštěvu Brna jako spontánní a bezprostřední večírek a navzdory lehce neosobnímu charakteru haly se snažila být k posluchačům co nejblíž. Komunikovala s nimi, alespoň stručně uváděla písně a v závěru vyzvala mnohohlavé publikum k účasti na fotografii u příležitosti mezinárodního dne míru. Jestliže se v několika málo momentech přibližně v polovině večera zdálo, jako by umělkyně byla lehce unavena, s blížícím se finále opět přesvědčovala publikum o opaku. Koncert naprosto přirozeně gradoval a kapela ani na chvíli neubrala plyn. Ostatně blok přídavků nebyl nejkratší (celková délka koncertu byla dalším překvapením) – dostalo se nejen na jasný hit nejnovějšího alba Sway, ale i na další trvalky East Of The Sun nebo How Deep Is The Ocean.

V souladu s obsahem svého nejnovějšího alba sahala Diana Krall během večera především po desetiletími prověřených písních z takzvaného Velkého amerického zpěvníku. Jména autorů jako Irving Berlin, Cole Porter nebo Peggy Lee (v případě I Don’t Know Enough About You s dalším skvělým houslovým sólem) jsou sázkou na jistotu. Fungoval ale i zmíněný Tom Waits a je jen škoda, že nedošlo na další úpravy písní nejazzových umělců, jak je Krall předvedla předloni na albu Wallflower. Například balada Eltona Johna Sorry Seems To Be The Hardest Word zní v jejím podání skvěle a já jsem se na konci koncertu přistihl, že čekám, jestli nezazní její úvodní slova „What have I got to do to make you love me…“. Nezazněla, ale výborný dojem z koncertu to nemohla vzít. Třebaže brněnskou halou zněly prakticky jen notoricky známé melodie, kapela sestavená ze špičkových instrumentalistů a s výraznou zpěvačkou v čele je dokázala nabídnout v originálním balení a ve skvělé formě.

Diana Krall (zpěv, piano); Robert Hurst (kontrabas), Karriem Riggins (bicí), Stuart Duncan (housle), Anthony Wilson (kytara). Brno, DRFG Aréna, 20. září 2017

Diana Krall/ foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Velikonoční festival duchovní hudby včera večer v Brně odstartoval svůj 27. ročník. Tentokrát pod zastřešujícím tématem Zahrada, vinice. Přehlídka duchovní hudby láká své posluchače nejen vysokou kvalitou hudební produkce, ale do značné míry také propracovaným dramaturgickým plánem, který vždy v souladu s každoročním tématem uvádí po boku historických hudebních milníků díla nová, neotřelá nebo alespoň nepříliš často slýchaná. Ačkoliv skutečným středobodem nedělního večera bylo jediné oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno zahájili zatím poslední ročník festivalu offertoriem Intende Voci od Franze Schuberta.  více

Nejčtenější

Kritika

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více