S kanadskou zpěvačkou a pianistkou Dianou Krall se pořadatelé JazzFestu Brno pokusili o něco, co si zatím netroufli u Chicka Corey, Herbieho Hancocka, Gregoryho Portera ani Bobbyho McFerrinna – zaplnit brněnskou DRFG Arénu (neboli postaru Rondo). Netuším, nakolik si Vilém Spilka a spol. věřili, ale jméno umělkyně ve spojení s dobře cílenou propagací přineslo plody v podobě téměř plně zaplněné hokejové haly. Divák nenavyklý navštěvovat sportovní akce a koncerty popových hvězd sice mohl žehrat na lehce nepohodlná sedadla, ale jinak se povedlo událost i po technické stránce zvládnout na výbornou. Zvuk byl špičkový, i daleko od pódia si fanoušci pochvalovali jeho čistotu a zřetelnost. Podobně dokonalý byl i obraz na dvou velkých obrazovkách, díky nimž si mohli vizuální zážitek vychutnat opět i lidé ve vzdálenějších koutech haly.
Dobrý zvuk a ostrý obraz by však byly k ničemu, kdyby umělci nepodali dobrý výkon. Diana Krall je pochopitelně jako zpěvačka i pianistka profesionálka, od níž se kvalita předpokládá. Kdo měl navíc naposlouchané nejnovější album Turn Up The Quiet a alespoň zběžně zná její předchozí diskografii, mohl zhruba tušit, co jej v Brně čeká. A přesto koncert přinesl několik výrazných překvapení.
Koncert sice vycházel z aktuálního alba a zpěvačka z něj skutečně nabídla pět skladeb v hlavní části programu (v čele se skvěle zazpívanou L-O-V-E) a jednu (Sway) jako přídavek. Přesto však nešlo o pouhé přehrávání desky. Oproti spíše klidnějším a romantickým polohám na albu přinesl koncert až překvapivé množství rychlejší pasáží, respektive proměn tempa a dynamiky v průběhu skladeb. Vrcholem v tomto ohledu byla starší úprava Temptation od Toma Waitse (z alba The Girl In The Other Room), kterou mohl nepozorný posluchač vnímat i jako dvě samostatné písně předělené delší instrumentálkou. S tím souvisí druhý výrazný rozdíl koncertu oproti nahrávkám. Jakkoli je Diana Krall vnímána více jako zpěvačka než pianistka, její koncert byl do značné míry dokonalou jízdou jazzových instrumentalistů. Hned v úvodní swingové skladbě Deed I Do se v sólech představili všichni čtyři hudebníci, kteří tak od počátku hráli více než jen doprovodnou roli. Jako první na sebe strhl pozornost kytarista Anthony Wilson, jehož nástroj – troufnu si tvrdit – hrál během večera důležitější roli než klavír. Velkým překvapením však byl přínos houslisty Stuarta Duncana, který rozzářil notoricky známou Night And Day Colea Portera a postupně během večera poodhaloval další a další momenty své mistrné hráčské techniky. Muzikant s bluegrassovou minulostí má dokonale zvládnutý i swingový repertoár a v kombinaci se zpěvaččiným altem zní vysoké (a často rychlé) tóny jeho houslí skutečně dokonale.
Sama Diana Krall pojala návštěvu Brna jako spontánní a bezprostřední večírek a navzdory lehce neosobnímu charakteru haly se snažila být k posluchačům co nejblíž. Komunikovala s nimi, alespoň stručně uváděla písně a v závěru vyzvala mnohohlavé publikum k účasti na fotografii u příležitosti mezinárodního dne míru. Jestliže se v několika málo momentech přibližně v polovině večera zdálo, jako by umělkyně byla lehce unavena, s blížícím se finále opět přesvědčovala publikum o opaku. Koncert naprosto přirozeně gradoval a kapela ani na chvíli neubrala plyn. Ostatně blok přídavků nebyl nejkratší (celková délka koncertu byla dalším překvapením) – dostalo se nejen na jasný hit nejnovějšího alba Sway, ale i na další trvalky East Of The Sun nebo How Deep Is The Ocean.
V souladu s obsahem svého nejnovějšího alba sahala Diana Krall během večera především po desetiletími prověřených písních z takzvaného Velkého amerického zpěvníku. Jména autorů jako Irving Berlin, Cole Porter nebo Peggy Lee (v případě I Don’t Know Enough About You s dalším skvělým houslovým sólem) jsou sázkou na jistotu. Fungoval ale i zmíněný Tom Waits a je jen škoda, že nedošlo na další úpravy písní nejazzových umělců, jak je Krall předvedla předloni na albu Wallflower. Například balada Eltona Johna Sorry Seems To Be The Hardest Word zní v jejím podání skvěle a já jsem se na konci koncertu přistihl, že čekám, jestli nezazní její úvodní slova „What have I got to do to make you love me…“. Nezazněla, ale výborný dojem z koncertu to nemohla vzít. Třebaže brněnskou halou zněly prakticky jen notoricky známé melodie, kapela sestavená ze špičkových instrumentalistů a s výraznou zpěvačkou v čele je dokázala nabídnout v originálním balení a ve skvělé formě.
Diana Krall (zpěv, piano); Robert Hurst (kontrabas), Karriem Riggins (bicí), Stuart Duncan (housle), Anthony Wilson (kytara). Brno, DRFG Aréna, 20. září 2017
Zatím nebyl přidán žádný komentář..