Na prkna Janáčkova divadla zavítala v české premiéře opera Král Roger polského hudebního skladatele Karola Szymanowského. Titulní postavy se zhostil Jiří Brückler, královu choť, Roxanu, ztvárnila Veronika Rovná, Rogerovy pravé ruky, mudrce Edrisiho, se ujal Vít Nosek, Petr Nekoranec vystoupil coby Pastýř a hlavní zdroj Rogerova příkoří. Roli Velekněze nastudoval David Szendiuch, jako Diakonistka se objevila Jana Hrochová a sólový soprán a tenor zazněly v podání Evy Daňhelové a Pavla Valenty. Kromě sólistů vystoupil také Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB pod vedením Martina Buchty a Dětský sbor Brno se sbormistryní Valerií Maťašovou. Režie byla dílem Vladimíra Johna, scénu navrhl Martin Chocholoušek a kostýmy Barbora Rašková. Světelného designu se chopil Martin Kroupa a choreografii zpracovali Jan Kodet a Michal Heriban. Hudebního nastudování se ujal Robert Kružík, který premiérové provedení rovněž řídil.
Král Roger patří mezi opery, které spíše než na tradiční epice a bohatém ději plném zvratů staví svůj hudební i textový účinek na vnitřním prožitku postav i posluchačů. Dílo je také adekvátní reprezentací a hudební kulminací doby svého vzniku, stejně jako osobním vyjádřením autora.
Pod zdánlivě složitým symbolickým hávem se skrývá staletý boj apollinského a dionýsovského principu – asketické střídmosti a absolutní svobody, která však ve vyhrocené podobě sahá až k destruktivnímu šílenství. Je třeba dodat, že apollinský princip zde není tak zásadně definován a vyplývá spíše z logiky než ze samotné opery. Nicméně není náhodou, že si skladatel zvolil právě tento rámec – Szymanowskému učarovaly Euripidovy Bakchantky a současně s tím opera o ultimátním osobním osvobození a poznání vlastního já resonovala také v rámci přiznání si Szymanowského sexuální orientace. Právě v titulní postavě, která touží Pastýře kázajícího o novém – milostivém, osvobozujícím, ale i svůdném – bohu popravit, ale současně i poznat, se skrývá autorovo velké dionýsovské mystérium. Jeho nejzajímavějším vyústěním však není rázné zpřetrhání řetězů, ale pochopení, kterým autor objímá Rogera. Právě on je totiž hrdinou Szymanowského opery, nikoliv Pastýř osvobozující, ale současně k šílenství pudící davy.
Režijní uchopení Vladimíra Johna je ve své logice pokorné a šikovně využívá nadčasovost celého konceptu Szymanowského opery, stejně jako vnitřního světa hlavního hrdiny. Jak ostatně uvádí v rozhovoru pro portál Klasika+, celá inscenace se odehrává v „prostoru bezčasí“. Pastýř sám je inscenátory chápán spíše jako Rogerovo alter ego než skutečná postava. John zde příkladně pracuje se symboly a jednotlivé operní prvky využívá k účelům hudebního i mimohudebního sdělení.
Ruku v ruce s režijním nastudováním jde také účelná a „nepřeplácaná“ scéna Martina Chocholouška spolu s kostýmy Barbory Raškové, které si rovněž zachovávají charakter stojící někde na pomezí původní historické inspirace a současnosti. U scény je ještě třeba pochválit povedeně využitý přechod mezi prvním a druhým jednáním, kdy se před zraky posluchačů spouštějí kulisy králova paláce. Dalším vizuálně působivým prvkem bylo „zrnění“ světelného designu od Martina Kroupy, které především na počátku opery dotvářelo jakousi zlověstně temnou a současně silně snovou atmosféru předcházející příchodu Pastýře.
Ačkoliv příběh Krále Rogera nemusí nutně rezonovat s každým a mnohým jeho zaměření na vnitřní svět titulního hrdiny nebude blízké, hudba samotná a pěvecký výkony disponují univerzálním půvabem. Szymanowského hudební jazyk je místy opulentní, smyslný a záměrně přebujelý – přesně jako jeho Pastýř – jindy strohý až asketický. Robertu Kružíkovi se podařilo najít pevnou rovnováhu mezi oběma extrémy tak, že výsledkem není konflikt a kontrast, ale spíše propojení a symbióza. Orchestr hrál spolehlivě a všechny sekce byly dynamicky vyvážené a rytmicky i intonačně přesné. Jedná se opět o další potvrzení, jak kvalitní hráči v orchestru národního divadla působí.
Pěvecky stála opera na pevném čtyřúhelníku složeném z Jiřího Brücklera (Roger), Veroniky Rovné (Roxana), Víta Noska (Edrisi) a Petra Nekorance (Pastýř), přičemž největší pozornost na sebe z pochopitelných důvodů strhávali především Roger a Pastýř. Projev Jiřího Brücklera byl adekvátně emočně vyhrocený a zpěvákovi se dařilo převést královu vnitřní rozpolcenost do pěveckého výrazu. Petr Nekoranec v roli Pastýře naopak skvěle balancoval na hraně mezi sladkým příslibem, drzostí i jistou výhružností – právě zde zpěvák výtečně akcentoval znepokojivě ambivalentní charakter své role. Výborná byla také Roxana v podání Veroniky Rovné, jejíž nejpovedenější výkony se vyskytovaly především v lyrických polohách druhého jednání. Nejpůsobivější okamžiky Víta Noska coby Edrisia se rovněž objevovaly ve druhém jednání, kde spolu s králem čeká rádce na Pastýřův příchod. Nelze opomenout ani tradičně bezchybný sbor Janáčkovy opery – zářící především hned na samém počátku opery – a také výtečný Dětský sbor Brno.
Král Roger je intenzivní a opulentní operní jednohubka, která se může pyšnit skvělou hudbou, citlivou režií, funkční scénou, povedenými kostýmy, působivým nasvícením, vyváženým hudebním nastudováním a především výbornými hudebními výkony sólistů, sborů i orchestru. Současně je třeba zaplesat, že hudba Karola Szymanowského konečně našla svoji cestu na brněnská pódia. Snad nebude dlouho trvat a najde si i cestu k srdcím brněnských posluchačů.
Karol Szymanowski Autor
Karol Szymanowski a Jarosław Iwaszkiewicz Libreto
Robert Kružík Hudební nastudování
Robert Kružík Dirigent
Vladimír John Režie
Martin Chocholoušek Scéna
Barbora Rašková Kostýmy
Martin Krupa Světelný design
Jan Kodet Choreografie
Michal Heriban Choreografie
Patricie Částková Dramaturgie
Martin Buchta Sbormistr
Valeria Maťašová Sbormistryně dětského sboru
Jiří Brückler - J.H. Roger II. král Sicílie
Veronika Rovná - J.H. Roxana, jeho žena
Vít Nosek Edrisi, Arabský učenec
Petr Nekoranec Pastýř
David Szendiuch Arcibiskup
Jana Hrochová Diákonka
Premiéra 13. června 2025
Janáčkovo divadlo, 19:00
Zatím nebyl přidán žádný komentář..