Don Giovanni v operním pekle

18. květen 2013, 11:39

Don Giovanni v operním pekle

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem šel z divadla v tak mizerné náladě a s obrovskou chutí kopnout někoho do holeně. Don Giovanni v Janáčkově divadle byl taková hrůza, že se až stydím označit ho za inscenaci. Dirigent ani režisér Mozartovu operu všech oper dokonale nezvládli, jejich práce by nedopadla dobře ani s nejlepšími zpěváky na světě. Byla to šmíra všech šmír plná technických chyb, bez koncepce, bez nápadů, bez jakéhokoliv sdělení. Dalo by se na ní ilustrovat všechno, co je v současné době v Národním divadle Brno špatně.

Především se jednalo o pěkného kostlivce, kterého zanechal v divadelní skříni Daniel Dvořák. Jeho vzájemně výhodné spolupráce s průměrnými režiséry jsou pověstné a Bruno Berger-Gorski připomněl to nejhorší, co je v opeře možné. Inscenace vznikla v koprodukci s Teatro del Giglio v Lucce a pomyšlení, že se na tu hrůzu museli dívat i jinde, mi nedělá ani škodolibou radost. Daniel Dvořák je autorem scény a kostýmů, což byly jediné vydařené položky představení. Co je to ale platné, když se za nimi přitáhl na jeviště i všechen nepodařený zbytek. Děj opery byl bůhvíproč přenesen do Benátek, Giovanni přijel na začátku v gondole a občas to připomněly projekce statických obrazů. Pokud se mělo jednat o zasazení do období karnevalu, je to pořád stejně nesmyslné – večírky u Giovanniho není potřeba ničím zdůvodňovat.

V centru scény stálo schodiště téměř přes celou její šířku, za ním stěna domu, která se podle potřeby otvírala do stran. Někdy se za ní objevil prázdný prostor, jindy blikající lustry z lebek. Bylo to řešení jednoduché, variabilní, režií bohužel nepříliš využité. Líbil se mi náznak formanovské bizarnosti v závěru prvního dějství. Liliputáni nebo paruka ve tvaru labutě charakterizovaly zábavu člověka, který se všech běžných požitků už dávno nasytil. Do reality mě vrátil náznak potlesku na otevřené scéně pro paňácu chodícího po rukou – celé představení bylo opravdu spíš cirkus. Přestrojení Elvíry, Ottavia a Anny připomínalo erotický rituál z Kubrickova filmu Eyes Wide Shut, což by bylo v pořádku. Jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že masky zpěvákům deformují hlasy. Zpěváci navíc při svém tercetu působili spíš dojmem zoufalých sirotků z Rosenkavaliera – jen bez té ironie.

Režisér Bruno Berger-Gorski se v Brně naposledy představil inscenací Verdiho Macbetha a nutno říci, že oproti ní je v Donu Giovannim méně naschválů. O to více však z jeviště čišela naprostá režisérská bezradnost a pomalu se šinoucí nuda. Tahačka Giovanniho s donnou Annou, souboj s jejím otcem, všechno bylo jaksi pomalé, statické, strojené a neuvěřitelné. Když ze sebe Giovanni před svojí árií Fin ch'han dal vino najednou okázale strhl plášť a začal s ním extaticky mávat, měl jsem dojem, že se zbláznil. Jistě – ať se režíruje konvenčně, ale ať to režisér neodbývá a neschovává se za to. A ať tu konvenci dodržuje a nenechá například Masetta, aby se během žárlivých výčitek Zerlině tahal s jinými holkami. Pěvci neměli vedení, nevěděli, co se sebou, nesli na svých zádech bezradnost, za kterou nemohli.

Zároveň s tím šlo i hudební nastudování. Peter Feranec začal osudové akordy předehry v mohutně romantickém duchu, od přechodu na rychlé tempo se ale začalo provedení rytmicky sypat a už se nikdy pořádně nesešlo. Mimochodem předehra byla i na Molto Allegro příliš rychle, orchestr nestíhal artikulovat a zněl ještě ke všemu rozmazaně. Tempa byla vůbec přehnaná oběma směry – laciná snaha o tempové kontrasty měla zřejmě zakamuflovat celkově odbytou dirigentskou práci. Peter Feranec především vůbec stylově nesjednotil pěvce – každý si zpíval, jak se mu to hodilo. Ve výsledné hudební šlichtě bohužel úplně ztrácelo význam, jestli někdo zpívá dobře, nebo špatně.

Naprosto příšerné byly recitativy, někteří pěvci si neustále vypomáhali polomluvenými pasážemi a zanášeli tyto hloupé rádobyveristické manýry i do árií. V tomto směru smutně exceloval především Gustáv Beláček, jehož Leporello je něco, co už nikdy v životě nechci slyšet. Intonační nejistota, nijaký hlas, z verismu tam opravdu byly jen ty hloupé manýry. Příliš dobře nedopadl ani představitel titulní role Svatopluk Sem. Smutné je, že u něj bych ještě cítil potenciál zazpívat Giovanniho přesvědčivě, potřeboval by ale vedení, kterého se mu nedostávalo. Jeho světlý baryton se na roli hodí, má i výrazové předpoklady, ale proč třeba zpívá Là ci darem la mano s tak šíleným patosem? Měl jsem dojem, že Zerlině zvěstuje blížící se smrt, místo aby ji sváděl. A když opominu osobní pěveckou kulturu, proč mu to neřekl dirigent? Aleksandra Buczek (Donna Anna) byla nijaká, zcela nezajímavá, přehlédnutelná herecky i pěvecky. Kornel Maciejowski téměř nebyl slyšet, Ottaviův nerozhodný charakter by se měl projevovat jinými prostředky, například zvládnutými koloraturami. Zdeněk Plech (Komtur) se pěvecky nijak nevyvíjí na to, jaké vzbuzoval před lety naděje. Andrea Široká svoji Zerlinu jaksi „normálně zazpívala“, což zdánlivě nezní jako pochvala, v rámci zmateného nastudování to ale působilo vysloveně osvěžujícím dojmem. Daniela Straková-Šedrlová zpívala Elvíru s výrazově přijatelným patosem a afektovaností, což by mohlo být fajn, kdyby se s ní stylově sešli i ostatní. Typově dobrý Masetto by v lepším představení mohl být i David Nykl. Ale jak jsem říkal, v tak odbytém binci by se ztratili i nejlepší zpěváci světa.

Operní představení je rituál a musí se k němu tak přistupovat. Událost z něj nedělá červený koberec pro premiérové hosty, následující raut, ani jakákoliv jiná opičárna. Po včerejším Donu Giovannim by mě opravdu zajímalo, kdo a kolik peněz za takovou nehoráznost dostal. Divadlo bylo při premiéře plné odhadem ze sedmdesáti procent, takže kasovní trhák se očekávát rovněž nedá. Proč se hrají věci, na něž nejsou k dispozici interpreti, je ve hvězdách. Připomínám ještě jednou, že se nejednalo o nepochopenou provokaci, alternativní koncepci nebo cokoliv podobného. Byl to jen obyčejný zmetek. Byl jsem nakonec vděčný za všechny škrty, ať už dávaly smysl nebo ne – celé to utrpení se aspoň neprotahovalo. „Vyhoďte operní budovy do povětří,“ požadoval kdysi Pierre Boulez. Tu brněnskou po včerejšku klidně.

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, libreto Lorenzo da Ponte. Hudební nastudování – Peter Feranec, režie – Bruno Berger-Gorski, scéna a kostýmy – Daniel Dvořák, sbormistr – Pavel Koňárek, choreografie – Hana Litterová. Don Giovanni – Svatopluk Sem, Leporello – Gustáv Beláček, Komtur – Zdeněk Plech, Masetto – David Nykl, Donna Anna – Aleksandra Buczek, Donna Elvira – Daniela Straková-Šedrlová, Zerlina – Andrea Široká, Don Ottavio – Kornel Maciejowski. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 17. 5. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Hodnocení autora: 20 %

Foto (ilustrační, neodpovídá vždy premiérovému obsazení) Jana Hallová

Komentáře

Reagovat
  • Nikol Murínová

    23. květen 2013, 20:36
    Tato "recenze" je ještě horší než samotná premiéra Dona Giovanniho. Tímto způsobem kritizovat orchestr je ostuda.
  • Aleš Jakubík

    22. květen 2013, 16:04
    Kopnout do holeně si zaslouží nefundovaný a zakomplexovaný autor recenze,pan Klepal. Za neobjektivnost,zavádéní s cíleným klamstvem! Ano,režie inscenaci slabší,hudebně nadstandartní, pěvecky mimo Ottavia skvělý. Velký aplauz, byli jsme na první premiéře a přijedeme znovu! Aleš a Míša.
  • Tomáš Studený

    20. květen 2013, 0:40
    Současný trend v psaní recenzí je obecně uvolněnější a méně předstírá objektivitu, která je stejně iluzí... Já si raději přečtu radikálnější a třeba i trochu emocionální, ale upřímnou výpověď než pseudoseriozní a rádoby objektivní moudro. S tím, že to beru jako osobní a řekněme hodně vyhraněný názor recenzenta, s nímž mohu částečně, úplně, nebo nemusím vůbec souhlasit, ale je to rozhodně apel abych si udělal názor vlastní... Zvykněme si. Osobně vítám přímost i když nesouhlasím, což ovšem v daném momentě nemůžu říct, protože jsem to ještě neviděl. Nicméně si nemyslím, že bychom měli očekávat od recenze něco jiného, než názor na věc. Není problému, na němž by se dva odborníci zcela shodli a v umění to platí dvojnásob...
    • Tomáš Studený

      20. květen 2013, 1:01
      Mimochodem i Olga Janáčková dochází k trochu podobným závěrům: http://operaplus.cz/don-giovanni-a-la-carte-brno/ Ačkoli pravda - jako dáma, s větším nadhledem... :-)
  • Jaroslav Kocurek

    19. květen 2013, 23:45
    Dobrý večer, dovolím si přidat ještě stručný report z dnešní druhé premiéry (neděle 19. května), jelikož cítím, že páteční první premiéra Giovanniho přinesla mnohým zklamání … Jak by ne když celkové výkony byly na výrazně nižší úrovni, než jsme v Brně zvyklí. A hned na úvod musím říct, že jsem byl (snad i v kontextu pátečního rozčarování) dnes večer příjemně překvapen. Zaprvé Peter Feranec volil uměřenejší tempa a celkové hudební provedení bylo homogennější. Souhra se dařila orchestru mnohem lépe i slyšitelných chyb z orchestru o poznání ubylo. Zadruhé výrazně lepší bylo sólistické obsazení - tak velké rozdíly v úrovni alternací nebývají obvyklé! Až na drobné výjimky na mě obsazení druhé premiéry působilo daleko kantabilnějším dojmem. Především bych chtěl vyzvednout mimořádně vyzrálý výkon Romana Janála, jehož Giovanni je vskutku živoucí postava s odstíněnými hudebními i výrazovými nuancemi. Avšak abcence propracovanějšího hudebního nastudování i osobitější režijní koncepce se nemohly neprojevit ani při druhé premiéře, a to je právě velký mínus inscenace. Není škoda, že vedení Janáčkovy opery nedokáže využít potenciál svého ansámblu?
  • Jan Honus

    19. květen 2013, 17:44
    Čekat lidskost od zakomplexovaného pana Klepala je utopie. V jednom s Vámi, pane Bátore, souhlasím - na vině že tací zhrzení rádobyumělci publikují zde, na veřejných a čtených webech jsou autoři a moderátoři webů. Podobně se "ventiluje" pan Juráš dokonce i na webu OperaPlus. Ať si píší na svých blozích, to je právo každého, ale tady velice negativně ovlivňují veřejnost. Ne nás, lidi "od fochu" kteří se tomu zasmějí, a ti kdo dokonce např. oba zmíněné pány znají vše pochopí, ale ty lidi, kteří třeba přemýšlí, že by na představení zašli, ale tento žvást berou (protože neví, a nemají důvod nebrat) jako fundovaný názor znalce...
  • Václav Zajíc

    18. květen 2013, 16:27
    Na představení jsem včera byl a mám v mnoha věcech - hlavně co se týče orchestru, jiný názor. Jakožto orchestrální a komorní hráč mi vadí, když se někdo naprosto nevhodným způsobem vyjadřuje k výkonu orchestru. Orchestr hrál včera výborně, to můžu říct s úplně klidným svědomím. Řeči o tom, že "orchestr nestíhal artikulovat a zněl rozmazaně" jsou naprosto lživé! Úvahy nad tím proč autor textu tímto způsobem "nepřesně pojmenovává skutečnost", mě vedou k myšlence o tom, jestli nepotřebuje soubor NDB nějakým způsobem cíleně očernit. Naprosto chápu, že někdo nemusí souhlasit s pojetím díla, či ztvárněním, ale hodit inscenaci jako celek takto "do hnoje" je spíše odrazem recenzentovy nefundovanosti, než spravedlivou kritikou. Necítím se dostatečně kompetentní hodnotit scénu, kostýmy a výtvarné zpracování. Co se týče pěveckých výkonů jsem rozhodně nebyl zklamán! (Snad až na výkon v roli Ottavia). Nasazení orchestrálních hráčů však bylo na brněnské (i české) poměry vysoce nadstandartní! Kvalita zvuku celého tělesa byla naprosto v pořádku a výrazně musím ocenit zejména šťavnatý zvuk smyčců, který dodával dílu tolik potřebnou dramatičnost. Nevím co tkví za tímto neseriózním zhodnocením brněnského Giovanniho, ale pokud je to jen nesnášenlivost, či osobní zášť vůči některým představitelům vedení divadla, je to podle mého názoru nefér hlavně vůči zpěvákům a hudebníkům, kteří svou práci dělají poctivě a s tolik potřebnou chutí. Takže tyto slova kritiky rozhodně nepadnou na úrodnou půdu (vedení divadla a vlastně i města), ale spíše otráví zdravou tvůrčí atmosféru muzikantům a zpěvákům. Člen filharmonie Brno Václav Zajíc
  • Jaroslav Kocurek

    18. květen 2013, 12:45
    Je to tvrdé, ale bohužel musím potvrdit slova Borise Klepala. Včerejší premiéra dokumentuje nekompetentnost současného vedení Janáčkovy opery a rozklad NDB. Žádné dramma giocoso, obyčejná tragédie!
    • Milan Bátor

      18. květen 2013, 18:05
      Tak jsem si přečetl kritiku pana Klepla a nutno podotknout, že takto se nepíše. Divím se, že autoři tohoto webu takový otřesný styl psaní příspěvků tolerují! Je to agresivní paskvil, jehož cílem je pošlapat, zdeptat a demotivovat. Když už Kleplovi nesedlo prakticky nic (pěvecké výkony, režie, scéna, kostýmy, tempa) a všechno bylo podle něj špatně, mohl navrhnout alternativní řešení, když je tak fundovaný, že rozumí všemu od A do Z. Např. co je to rozmazaný zvuk? To slyším poprvé v životě, že by Mozarta hráli jako Debussyho Pellea? Pochybuji... Jeho výtky hereckému pojetí a výkonu zpěváků, pokud stojí na reálném solidním základu, mohou být, soudě podle dalších souhlasných názorů asi pravdivé.. Ale více lidskosti by neškodilo. Takovou kritiku číst, to je ještě větší humus, než rozporné představení! Kopat někoho do holeně a vyhazovat do povětří je bezpochyby to nejlepší možné řešení problémů...

Dva konkurzy na místo ředitele Národního divadla Brno nebyly dost, třetí nás v nejbližší době čeká. Bude uzavřený, komise se rozhodla kandidáty aktivně hledat.  více

Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se  samozřejmě podíváme také.  více

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více