Dvakrát hudební mistrovství prvotřídní kvality a pokaždé jinak. Jednou jako posluchačsky náročná hudební show, kterou jen poučení posluchači vnímali jako připomínku tragických událostí. A podruhé jako odlehčený a roztančený večer s písněmi, které si mohl zpívat celý sál Sono Centra. Pořadatelé JazzFestu Brno ukázali, že není jazzové kvinteto jako jazzové kvinteto. Oba lídři posledních dvou koncertů letošního ročníku festivalu si právem vysloužili bouřlivý potlesk. Přitom by člověk na scéně stěží pohledal dva tak rozdílné typy hudebníků, jako jsou Terence Blanchard a Richard Bona.
Možná tomu chtěla náhoda, že v obou případech se zaplněnému sálu Sono Centra předvedla pětice hudebníků ve složení trubka, klávesy, kytara, baskytara a bicí. Frontmanem byl v jednom případě trumpetista z kolébky jazzu New Orleans, v případě druhém baskytarista, který jako malý kluk hrál v rodné vesnici v Kamerunu na balafon a k jazzu se dostal skrze africkou hudbu. To však není hlavní rozdíl mezi Blanchardem a Bonou. První z nich se Brňanům představil jako mlčenlivý mistr, který promlouvá téměř výhradně skrze různě zkreslené a zdeformované tóny své trubky, případně svou hudbu dokresluje pomocí kláves laptopu. Posluchače, kteří soustředěně poslouchali jeho náročné skladby o délce patnáct i více minut, pozdravil až hodinu a půl po začátku koncertu. Bona se naopak předvedl jako komik, který si pohrával se slovem BRRRRno (malá osobní vzpomínka: jednou jsem se náhodou ocitl s tímto mimořádným baskytaristou v jednom letadle; povedlo se mi prohodit s ním pár slov ještě na letišti, pochválil jsem jeden z minulých brněnských koncertů a Bona si ještě v letadle chrčivé BRRRRno několikrát opakoval), varoval před „mafií“ (v souvislosti s italským spoluhráčem Cirem Mannou), podivili se, že v neděli Brňané místo do kostela přišli „na Bonu“ a zpíval si s vděčným publikem Vyletěla holubička ze skály.
Terence Blanchard věnoval dvě alba své současné skupiny E-Collective tématu násilí v současných Spojených státech. Letošní CD Live dokonce nahrál na místech, kde policisté „nedopatřením“ usmrtili nevinné Afroameričany nebo kde naopak při nepokojích zahynuli policisté tmavé pleti. Na toto téma (jak sdělil autorovi článku v telefonickém rozhovoru) sice neupozorňuje přímo během koncertní produkce, ale osvětu šíří prostřednictvím besed, rozhovorů nebo videí. Bona má také své velké téma (v rozhovoru pro náš web si posteskl, jak málo vysílají africké rozhlasové stanice písně v tradičních jazycích), ale bojovat za ně nehodlá („Ale já jsem se přece nenarodil, abych bojoval. Narodil jsem se, abych žil. Proti komu bych měl bojovat? Chci žít s ostatními lidmi v míru, chci se s nimi sdílet,“ říká). Zatímco Blanchardova aktuální tvorba je tedy ze své podstaty aktivistická a bojovná (zvlášť pro toho, kdo dobře zná kontext), Bona chce především bavit. Ovšem tím, jak dovedně propojuje hudbu africkou, kubánskou, indickou nebo americkou, evokuje život v míru a sdílení s ostatními, a je tím pádem vlastně také aktivistický. Ve skutečnosti tedy Blanchard i Bona nastavují dnešní době zrcadlo, a i když používají jiné prostředky a jinou formu, cíl – mírové soužití mezi rasami, resp. národy – je svým způsobem stejný.
Oba koncerty byly samozřejmě mimořádné i tehdy, když se posluchač zcela oprostil od zmíněného kontextu, případně když o žádném kontextu nevěděl. Blanchardova energická a místy záměrně „ušpiněná“ hra na trubku si od první skladby Hannibal konkurovala s několika klávesovými nástroji a především se sóly elektrické kytary Charlese Altury. Bonův kytarista Ciro Manna se naopak první dvě skladby držel v pozadí, ale v hitové Please Don’t Stop se projevil naplno. I Bona využíval jako „doplněk“ mistrně ovládané basy klávesové party svého kolegy Michaela Le Coqa a naprosto klíčovým nástrojem byla i v případě jeho kapely trubka Kubánce Dennise Hernandeze, která chvílemi zněla téměř jako celá dechová sekce.
Zatímco Blanchardův koncert stál zcela na abstraktním jazyce hudby, podpořeném hrou světel, a pracoval s dlouhými plochami i fragmentovanými pasážemi, Bona se nepředstavil pouze jako virtuózní baskytarista, ale také jako zpěvák ovládající několik hlasových rejstříků. Zatímco Blanchardův E-Collective byl velkou oslavou elektrického a elektronického jazzu, Bona zaujal i čistě vokálním číslem s použitím smyčkovače.
Oba listopadové večery měly mnoho společného (a nejen sestavu pěti nástrojů), ale současně nabídly dva téměř antagonistické pohledy na současný jazz s přesahy k jiným žánrům. Oba představily výrazné kapelníky, ale současně byly zprávou o důležité roli sidemanů. Oba koncerty byly zprávou o tom, že k současnému jazzu patří přesahy mimo hudební sféru. A také ukázkou toho, že špičkový jazz je v Brně jako doma a že hudebníci z první ligy se zde jako doma také cítí.
JazzFestBrno, poslední dva koncerty ročníku 2018: Terence Blanchard & the E-Colletive (Sono Centrum, 23. 11. 2018); Richard Bona Group (Sono Centrum, 25. 11. 2018).
Zatím nebyl přidán žádný komentář..