Dvojí apoteóza Filharmonie Brno

Dvojí apoteóza Filharmonie Brno

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.

Dvě časově i psychologicky vyvážené poloviny večera přinesly výmluvný dialog. Apoteózou mrtvého jazyka i anticky traktované lidské tragédie byla latinská kantáta Dido neprávem opomíjeného génia Jana Nováka, novoříšského rodáka, který významnou část svého života zasvětil Brnu. Nejde jen o běžný pocit křivdy pramenící ze srovnání umělecké hodnoty Novákova díla s četností jeho provádění, takový zažíváme u každého druhého skladatele. U Nováka nacházíme jedinečné propojení strukturní a formové originality s vnější atraktivitou pro široké publikum. Ukazuje to na kombinaci janáčkovského intelektu a dvořákovské řemeslné suverenity tvůrce. O podobné přednosti usiloval i Novákův učitel Bohuslav Martinů a nebude příliš smělé tvrdit, že v řadě momentů překonává žák svého mentora.

filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_01Ve znamenité symbióze odkrajoval jednotlivé obrazy dramatu jak hutný znělý, místy až hromující mezzosoprán Marlene Lichtenbergové, tak i dunící široký basový fond Richarda Nováka, který se tentokrát představil v úloze autentického vypravěče (k Janu Novákovi má blízko jako umělec i jako součást rodiny) s neomylně rytmizovanými akcenty i délkami latinských slabik. Početná mužská část Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) zde má relativně malou plochu, ovšem náročnou pěvecky i deklamačně. Nastudování bylo zjevně věnováno velké úsilí a výsledek zněl s až neúprosnou bezchybností.

Zrání je jedním z velkolepých počinů Josefa Suka potažmo celé romantické orchestrální řeči Čechů. Je tady rafinovaně políčeno na wagnerovskou i straussovskou gestiku a jejich typické omývání přívaly zvuku, i když třeba Sukova motivická a tematická práce nedosahuje takové míry rafinovanosti. Apoteóza neomezených možností lidské osobnosti je u Suka vpravdě nietzscheovská a orchestrální sazba mohutná. Ženská část zmíněného pěveckého sboru přednesla v závěru svůj miniaturní atmosférický part bez zaváhání.

Je dobré zdůraznit, jak ošidné je u obou zřídka prováděných náročných partitur volit příliš vysoká měřítka úrovně orchestrální interpretace. Jde o natolik působivá díla, že vlastně i prosté odehrání bez větších výpadků a odchylek je výjimečným zážitkem. Členové orchestru Filharmonie Brno k tomuto minimu přidali i něco navíc a celkový efekt byl nakonec mimořádný, spokojeni snad odcházeli všichni. Neškodí ale ani kritičtější pohled. Hráči by neměli spoléhat na to, že je z bryndy střídavých výkonů bude donekonečna dostávat dramaturgie koncertů, která jim dodá krajní účinek i bez většího interpretačního zaujetí. Je sice pravda, že ne každý dirigent si s orchestrem dobře porozumí. Je ale otázka, proč má zkušený norský kapelník s českými kořeny Stefan Veselka tak často problém sejít se s hráči na první dobu. Jakoby se celou dobu snažil přimět je k něčemu, co nechápou.

filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_02Orchestr byl v Novákově kantátě dobře připravený a bezchybný, ale také jakoby bez života, hroty četných katarzí zůstaly obroušeny. Bicí sekce byla plná mladých lidí, kterým jejich učitelé zjevně zapomněli zdůraznit, že symfonické koncerty nejsou žádnou něžnou nudou pro staré páprdy, kteří nesnesou víc než mezzoforte, že i zde má plná dynamická škála své místo. Jsou již zapomenuti jejich legendární učitelé Vlk, Novák (shoda jmen) či Šumpík? Žestě byly přesné, ale bojácné. Kdyby se hrál Schönberg, Ligeti nebo Xenakis, dala by se pochopit určitá nesmělost a nezkušenost s novodobými orchestrálními finesami, ale Novák je to nejvděčnější a i vnějškově nejatraktivnější, co se z domácího repertoáru nabízí. Podobně jako v případě Janáčka tu je něco, co mohou brněnští filharmonici světu pomoci objevovat a sami tím získat věhlas. Místo toho se k Novákovi staví se zjevnou podezřívavostí. Všechno jim tu přitom hraje do karet. Kdyby takto hráli Beethovena, těžko by kdo dál než v Ostravě či Bratislavě stál o to slyšet je. Neměli by propásnout příležitost být výjimeční.

Suk je o poznání tradičnější repertoár, ale také náročnější, a proto zřídka slýchaný. Sluší se i zde poděkovat za odvedenou práci, ale některé nedostatky již byly markantní. Nešlo jen o lesní rohy, jež v unisonech opravdu trestuhodně plavaly a neshodly se prakticky nikdy. Více zaráží fakt, jak se hráči postavili k tak mimořádné interpretační výzvě a nechali si ji svou zarážející apatií proplout mezi prsty. Představme si hokejisty (kterým určitě rozumíme všichni): také zápasy s rozličnými outsidery mohou být přehlídkou kvalitního hokeje, pravé virtuozity řemesla. Ale je jasné, že na dno svého umění i sil si hráči sáhnou až při zápasech s Kanadou a Ruskem. A pokud ukážou skvělý výkon, nikdo jim nemůže vytknout, že momentálně nejsou ti nejlepší a že prohráli. V symfonické hudbě je každá taková Kanada či Rusko, tedy hlavně Mahler, Janáček a v tomto případě i Suk, organizačně náročnou a nákladnou akcí, nyní i se sólisty, sborem a ohromným obsazením. I pouhá kapka hrdosti by v každém hráči měla z takových koncertů učinit svátek, jakých není mnoho. Ano, nejsou to amatéři, profesionálové musí udržet rozvahu a nedávat najevo dětinské nadšení. Dnešní doba ale více než která jiná umožňuje srovnání a já kam až mi paměť sahá, nepamatuji tak viditelně znechucený orchestr.

Brněnským filharmonikům zbývá před rekonstrukcí odehrát v Janáčkově divadle jediný koncert s reprízou, a to 9. a 10. února; pro zbytek této sezóny a pro celou příští je tato budova tabu. Loučení je dobrou příležitostí pro malou bilanci. Janáčkovo divadlo je nádherný reprezentativní prostor, pro hudebníky ovšem zrádný. Vynaložení ohromného úsilí dokáže částečně vykompenzovat akustické nedostatky, zatímco sebemenší chybičku (v jednom momentě Novákovy kantáty např. vpád někoho v prvních houslích o dobu dříve) dokáže postřehnout i nedoslýchavý. Hudebníci z orchestru jsou vesměs zkušení a mnohokrát vystupovali v sálech, kde se posluchači opájejí a dojímají přívaly hudby, jednotlivá drobná pochybení jim požitek nezkazí, pokud je vůbec postřehnou, a na konci bývají dojatí a nadšení. V Brně si všichni zvykli na suchý zvuk, v němž je především třeba neudělat chybu, ostatní je vedlejší. Nemůžeme se proto divit, že přílišné úsilí z jejich strany často vynakládáno není. Patrné je to z občasných pohostinských vystoupení zahraničních orchestrů, jejichž zvuk zde takřka bez výjimky vyznívá o mnoho lépe. Orchestry na turné mívají repertoár perfektně zažitý a obehraný, neznají nejistotu ani technické obtíže a není pro ně takový problém vydat ze sebe jednorázově krajní výkon, i když vědí, že se tomuto nehudebnímu prostoru díkybohu zase nadlouho vyhnou.

Zmiňovaná zrádnost Janáčkova divadla tkví v tom, že ji nelze vymazat z paměti. Každý, kdo většinu symfonických koncertů vyslechne právě zde, má deformovanou představu o orchestrálním zvuku. Existuje nebezpečí, že ji budou bezděky realizovat i v novém koncertním sále. Obava se týká především lidí okolo brněnské radnice a Filharmonie Brno, kteří se dost možná na koncerty v Praze či v cizině příliš často nedostanou. Přejme si, aby to byla obava lichá, varující je ale zjevná neochota orchestru vystupovat v Besedním domě s větším repertoárem předklasických a klasických skladeb kantátových a oratorních a symfonické hudby vrcholného romantismu. Přitom takový Smetana či Čajkovskij by Besednímu domu dozajista slušel a s drobnými akustickými úpravami by rozhodně bylo možné jít ještě dál k novější hudbě. Filharmonie Brno stojí až do otevření nového sálu, tedy minimálně další tři roky, na rozcestí. Byla by škoda, kdyby si celou tu dobu vystačila s přešlapováním a snášením důvodů proč to či ono nejde. V kombinaci se sokolským Stadionem, případně i výstavištěm (rozličné dispozice v „áčku“ či „zetku“) nebo Mahenovým divadlem se v Besedním domě orchestr ukáže v rozličných kontextech zvukových i protokolárních, zažije trochu dobrodružství, neuspí se ve svém bolestínství a dá konečně viditelně (nejen slyšitelně jako dosud) najevo, nakolik nouzová situace kolem neexistence koncertního sálu vlastně je. Ať je tam pár let beznadějně vyprodáno! A ze „ztráty“ Janáčkova divadla jistě půjde udělat přednost v podobě kýžené katarze.

Filharmonie Brno/ foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zpěvačka Lenka Nová se narodila V Brně. Dodnes se sem často a ráda vrací. Loni na podzim vydala svou třetí profilovou desku Čtyřicítka, na které je desítka osobních písní s texty Michala Horáčka. Nedávno byla nominována na hudební cenu Anděl v kategorii Zpěvačka roku. Letos 8. a 9. března v baru U kouřícího králíka v rodném městě zahájila s nově nazkoušeným repertoárem koncertní turné Čtyřicítka Tour, jehož jarní část uzavře pražský koncert ve studiu DVA 21. května. A o tom všem jsme si povídaly…  více

Láska na dálku je současná opera, která už je nicméně jasnou klasikou. Národní divadlo Brno nastudováním skvělého díla Kaiji Saariaho sáhlo do světového repertoáru. Výběrem i realizací inscenace v tuzemském kontextu jedinečně a výrazně zabodovalo.  více

Zahlédl jsem jej na dolním konci ulice Kobližná. Tak přece! Je to vzácný exemplář, zřídka kdy k vidění. Tímto záznamem se mi obrázek brněnské hudební fauny pěkně zacelil. Jaké by to bylo město hudby, kdyby se v něm aspoň občas nevyskytoval flašinetář!  více

Basista Jan Martiník v klavírním doprovodu Davida Marečka v brněnském Besedním domě zakončili třítýdenní turné po České republice. Program byl semknutý – umělci provedli kompletní cyklus Zimní cestou, jedno z klíčových děl Franze Schuberta a písňové formy vůbec.  více

Podle ankety jazzových publicistů a odborníků, kterou na přelomu roku uspořádal Český rozhlas Jazz, je nejlepším domácím jazzovým albem roku 2016 novinka kytaristy Davida Dorůžky s názvem Autumn Tales. Dorůžka se svým triem toto své CD živě představí 23. března v Sono Centru v rámci úvodního večera festivalu JazzFestBrno.  více

Jedenadvacátého března se brněnským koncertem uzavírá ojedinělé tuzemské turné basisty Jana Martiníka a klavíristy Davida Marečka, při němž postupně pro pět měst připravili Schubertův písňový cyklus Zimní cesta. Pěvec, ostravský rodák, si pro tento projekt našel čas v programu svého berlínského operního angažmá, pianista čas hledal vedle své práce manažera: po několika letech strávených v ředitelském kresle Filharmonie Brno zastává nyní už šestým rokem stejnou funkci v České filharmonii. Uprostřed turné, po Ostravě a Plzni a před Zlínem a jihomoravskou metropolí, vystoupili 8. března v pražském Rudolfinu.  Rozhovor, vedený v noci hned po koncertě, prozradil pohodu osobního i uměleckého přátelství obou hudebníků, ale také obvyklé uvolnění, které se po zdařilém vystoupení dostavuje. David Mareček se před usednutím k mikrofonu však na delší dobu vytratil.  více

Velmi vtipné a tedy i zábavné, divadelně nápadité a hudebně zajímavé a navrch inteligentní: to vše jsou přívlastky, kterými lze označit novou hudební komedii Bítls v produkci Městského divadla Brno. Ztřeštěný muzikál postavený na písních legendárních Beatles je ukázkou původního divadla, které diváka skoro tři hodiny budí k salvám smíchu a zároveň má přidanou hodnotu v podobě nenucené a trefné sondy do naší socialistické minulosti.  více

Písničkáře Filipa Drlíka znám z jihomoravských kol Porty. V roce 2014 se v něm umístil dokonce na druhém místě, a postoupil tak do semifinále v Řevnicích u Prahy. I když jsem byl tehdy členem poroty, sám jsem měl jiné favority. Filip na mě působil jako průměrný autor a interpret s ne úplně vyrovnaným repertoárem. Jenže co člověk stihne posoudit během soutěžního minivystoupení o třech písních, že? Proto jsem byl docela zvědavý na Filipovo debutové album, které vyšlo v roce 2016 pod názvem Hudba ze světlíku. Je krátké – trvá jen málo přes půl hodiny –, ale přesto příjemně překvapí hudební pestrostí. Drlík se na něm představuje jako skladatel, textař, zpěvák a kytarista, ale velmi důležitá je přidaná hodnota v podobě hudebních hostů. Nevím, zda jsou aranže přímo dílem písničkářovým, nebo se na nich výrazněji podílel Martin Mynář jako mistr zvuku a producent alba. V každém případě však proplouvání mezi různými hudebními styly zachraňuje celek před hrozící šedivostí.  více

Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více