Dvojí apoteóza Filharmonie Brno

Dvojí apoteóza Filharmonie Brno

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.

Dvě časově i psychologicky vyvážené poloviny večera přinesly výmluvný dialog. Apoteózou mrtvého jazyka i anticky traktované lidské tragédie byla latinská kantáta Dido neprávem opomíjeného génia Jana Nováka, novoříšského rodáka, který významnou část svého života zasvětil Brnu. Nejde jen o běžný pocit křivdy pramenící ze srovnání umělecké hodnoty Novákova díla s četností jeho provádění, takový zažíváme u každého druhého skladatele. U Nováka nacházíme jedinečné propojení strukturní a formové originality s vnější atraktivitou pro široké publikum. Ukazuje to na kombinaci janáčkovského intelektu a dvořákovské řemeslné suverenity tvůrce. O podobné přednosti usiloval i Novákův učitel Bohuslav Martinů a nebude příliš smělé tvrdit, že v řadě momentů překonává žák svého mentora.

filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_01Ve znamenité symbióze odkrajoval jednotlivé obrazy dramatu jak hutný znělý, místy až hromující mezzosoprán Marlene Lichtenbergové, tak i dunící široký basový fond Richarda Nováka, který se tentokrát představil v úloze autentického vypravěče (k Janu Novákovi má blízko jako umělec i jako součást rodiny) s neomylně rytmizovanými akcenty i délkami latinských slabik. Početná mužská část Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) zde má relativně malou plochu, ovšem náročnou pěvecky i deklamačně. Nastudování bylo zjevně věnováno velké úsilí a výsledek zněl s až neúprosnou bezchybností.

Zrání je jedním z velkolepých počinů Josefa Suka potažmo celé romantické orchestrální řeči Čechů. Je tady rafinovaně políčeno na wagnerovskou i straussovskou gestiku a jejich typické omývání přívaly zvuku, i když třeba Sukova motivická a tematická práce nedosahuje takové míry rafinovanosti. Apoteóza neomezených možností lidské osobnosti je u Suka vpravdě nietzscheovská a orchestrální sazba mohutná. Ženská část zmíněného pěveckého sboru přednesla v závěru svůj miniaturní atmosférický part bez zaváhání.

Je dobré zdůraznit, jak ošidné je u obou zřídka prováděných náročných partitur volit příliš vysoká měřítka úrovně orchestrální interpretace. Jde o natolik působivá díla, že vlastně i prosté odehrání bez větších výpadků a odchylek je výjimečným zážitkem. Členové orchestru Filharmonie Brno k tomuto minimu přidali i něco navíc a celkový efekt byl nakonec mimořádný, spokojeni snad odcházeli všichni. Neškodí ale ani kritičtější pohled. Hráči by neměli spoléhat na to, že je z bryndy střídavých výkonů bude donekonečna dostávat dramaturgie koncertů, která jim dodá krajní účinek i bez většího interpretačního zaujetí. Je sice pravda, že ne každý dirigent si s orchestrem dobře porozumí. Je ale otázka, proč má zkušený norský kapelník s českými kořeny Stefan Veselka tak často problém sejít se s hráči na první dobu. Jakoby se celou dobu snažil přimět je k něčemu, co nechápou.

filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_02Orchestr byl v Novákově kantátě dobře připravený a bezchybný, ale také jakoby bez života, hroty četných katarzí zůstaly obroušeny. Bicí sekce byla plná mladých lidí, kterým jejich učitelé zjevně zapomněli zdůraznit, že symfonické koncerty nejsou žádnou něžnou nudou pro staré páprdy, kteří nesnesou víc než mezzoforte, že i zde má plná dynamická škála své místo. Jsou již zapomenuti jejich legendární učitelé Vlk, Novák (shoda jmen) či Šumpík? Žestě byly přesné, ale bojácné. Kdyby se hrál Schönberg, Ligeti nebo Xenakis, dala by se pochopit určitá nesmělost a nezkušenost s novodobými orchestrálními finesami, ale Novák je to nejvděčnější a i vnějškově nejatraktivnější, co se z domácího repertoáru nabízí. Podobně jako v případě Janáčka tu je něco, co mohou brněnští filharmonici světu pomoci objevovat a sami tím získat věhlas. Místo toho se k Novákovi staví se zjevnou podezřívavostí. Všechno jim tu přitom hraje do karet. Kdyby takto hráli Beethovena, těžko by kdo dál než v Ostravě či Bratislavě stál o to slyšet je. Neměli by propásnout příležitost být výjimeční.

Suk je o poznání tradičnější repertoár, ale také náročnější, a proto zřídka slýchaný. Sluší se i zde poděkovat za odvedenou práci, ale některé nedostatky již byly markantní. Nešlo jen o lesní rohy, jež v unisonech opravdu trestuhodně plavaly a neshodly se prakticky nikdy. Více zaráží fakt, jak se hráči postavili k tak mimořádné interpretační výzvě a nechali si ji svou zarážející apatií proplout mezi prsty. Představme si hokejisty (kterým určitě rozumíme všichni): také zápasy s rozličnými outsidery mohou být přehlídkou kvalitního hokeje, pravé virtuozity řemesla. Ale je jasné, že na dno svého umění i sil si hráči sáhnou až při zápasech s Kanadou a Ruskem. A pokud ukážou skvělý výkon, nikdo jim nemůže vytknout, že momentálně nejsou ti nejlepší a že prohráli. V symfonické hudbě je každá taková Kanada či Rusko, tedy hlavně Mahler, Janáček a v tomto případě i Suk, organizačně náročnou a nákladnou akcí, nyní i se sólisty, sborem a ohromným obsazením. I pouhá kapka hrdosti by v každém hráči měla z takových koncertů učinit svátek, jakých není mnoho. Ano, nejsou to amatéři, profesionálové musí udržet rozvahu a nedávat najevo dětinské nadšení. Dnešní doba ale více než která jiná umožňuje srovnání a já kam až mi paměť sahá, nepamatuji tak viditelně znechucený orchestr.

Brněnským filharmonikům zbývá před rekonstrukcí odehrát v Janáčkově divadle jediný koncert s reprízou, a to 9. a 10. února; pro zbytek této sezóny a pro celou příští je tato budova tabu. Loučení je dobrou příležitostí pro malou bilanci. Janáčkovo divadlo je nádherný reprezentativní prostor, pro hudebníky ovšem zrádný. Vynaložení ohromného úsilí dokáže částečně vykompenzovat akustické nedostatky, zatímco sebemenší chybičku (v jednom momentě Novákovy kantáty např. vpád někoho v prvních houslích o dobu dříve) dokáže postřehnout i nedoslýchavý. Hudebníci z orchestru jsou vesměs zkušení a mnohokrát vystupovali v sálech, kde se posluchači opájejí a dojímají přívaly hudby, jednotlivá drobná pochybení jim požitek nezkazí, pokud je vůbec postřehnou, a na konci bývají dojatí a nadšení. V Brně si všichni zvykli na suchý zvuk, v němž je především třeba neudělat chybu, ostatní je vedlejší. Nemůžeme se proto divit, že přílišné úsilí z jejich strany často vynakládáno není. Patrné je to z občasných pohostinských vystoupení zahraničních orchestrů, jejichž zvuk zde takřka bez výjimky vyznívá o mnoho lépe. Orchestry na turné mívají repertoár perfektně zažitý a obehraný, neznají nejistotu ani technické obtíže a není pro ně takový problém vydat ze sebe jednorázově krajní výkon, i když vědí, že se tomuto nehudebnímu prostoru díkybohu zase nadlouho vyhnou.

Zmiňovaná zrádnost Janáčkova divadla tkví v tom, že ji nelze vymazat z paměti. Každý, kdo většinu symfonických koncertů vyslechne právě zde, má deformovanou představu o orchestrálním zvuku. Existuje nebezpečí, že ji budou bezděky realizovat i v novém koncertním sále. Obava se týká především lidí okolo brněnské radnice a Filharmonie Brno, kteří se dost možná na koncerty v Praze či v cizině příliš často nedostanou. Přejme si, aby to byla obava lichá, varující je ale zjevná neochota orchestru vystupovat v Besedním domě s větším repertoárem předklasických a klasických skladeb kantátových a oratorních a symfonické hudby vrcholného romantismu. Přitom takový Smetana či Čajkovskij by Besednímu domu dozajista slušel a s drobnými akustickými úpravami by rozhodně bylo možné jít ještě dál k novější hudbě. Filharmonie Brno stojí až do otevření nového sálu, tedy minimálně další tři roky, na rozcestí. Byla by škoda, kdyby si celou tu dobu vystačila s přešlapováním a snášením důvodů proč to či ono nejde. V kombinaci se sokolským Stadionem, případně i výstavištěm (rozličné dispozice v „áčku“ či „zetku“) nebo Mahenovým divadlem se v Besedním domě orchestr ukáže v rozličných kontextech zvukových i protokolárních, zažije trochu dobrodružství, neuspí se ve svém bolestínství a dá konečně viditelně (nejen slyšitelně jako dosud) najevo, nakolik nouzová situace kolem neexistence koncertního sálu vlastně je. Ať je tam pár let beznadějně vyprodáno! A ze „ztráty“ Janáčkova divadla jistě půjde udělat přednost v podobě kýžené katarze.

Filharmonie Brno/ foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více