Dvojí apoteóza Filharmonie Brno

Dvojí apoteóza Filharmonie Brno

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.

Dvě časově i psychologicky vyvážené poloviny večera přinesly výmluvný dialog. Apoteózou mrtvého jazyka i anticky traktované lidské tragédie byla latinská kantáta Dido neprávem opomíjeného génia Jana Nováka, novoříšského rodáka, který významnou část svého života zasvětil Brnu. Nejde jen o běžný pocit křivdy pramenící ze srovnání umělecké hodnoty Novákova díla s četností jeho provádění, takový zažíváme u každého druhého skladatele. U Nováka nacházíme jedinečné propojení strukturní a formové originality s vnější atraktivitou pro široké publikum. Ukazuje to na kombinaci janáčkovského intelektu a dvořákovské řemeslné suverenity tvůrce. O podobné přednosti usiloval i Novákův učitel Bohuslav Martinů a nebude příliš smělé tvrdit, že v řadě momentů překonává žák svého mentora.

filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_01Ve znamenité symbióze odkrajoval jednotlivé obrazy dramatu jak hutný znělý, místy až hromující mezzosoprán Marlene Lichtenbergové, tak i dunící široký basový fond Richarda Nováka, který se tentokrát představil v úloze autentického vypravěče (k Janu Novákovi má blízko jako umělec i jako součást rodiny) s neomylně rytmizovanými akcenty i délkami latinských slabik. Početná mužská část Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) zde má relativně malou plochu, ovšem náročnou pěvecky i deklamačně. Nastudování bylo zjevně věnováno velké úsilí a výsledek zněl s až neúprosnou bezchybností.

Zrání je jedním z velkolepých počinů Josefa Suka potažmo celé romantické orchestrální řeči Čechů. Je tady rafinovaně políčeno na wagnerovskou i straussovskou gestiku a jejich typické omývání přívaly zvuku, i když třeba Sukova motivická a tematická práce nedosahuje takové míry rafinovanosti. Apoteóza neomezených možností lidské osobnosti je u Suka vpravdě nietzscheovská a orchestrální sazba mohutná. Ženská část zmíněného pěveckého sboru přednesla v závěru svůj miniaturní atmosférický part bez zaváhání.

Je dobré zdůraznit, jak ošidné je u obou zřídka prováděných náročných partitur volit příliš vysoká měřítka úrovně orchestrální interpretace. Jde o natolik působivá díla, že vlastně i prosté odehrání bez větších výpadků a odchylek je výjimečným zážitkem. Členové orchestru Filharmonie Brno k tomuto minimu přidali i něco navíc a celkový efekt byl nakonec mimořádný, spokojeni snad odcházeli všichni. Neškodí ale ani kritičtější pohled. Hráči by neměli spoléhat na to, že je z bryndy střídavých výkonů bude donekonečna dostávat dramaturgie koncertů, která jim dodá krajní účinek i bez většího interpretačního zaujetí. Je sice pravda, že ne každý dirigent si s orchestrem dobře porozumí. Je ale otázka, proč má zkušený norský kapelník s českými kořeny Stefan Veselka tak často problém sejít se s hráči na první dobu. Jakoby se celou dobu snažil přimět je k něčemu, co nechápou.

filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_02Orchestr byl v Novákově kantátě dobře připravený a bezchybný, ale také jakoby bez života, hroty četných katarzí zůstaly obroušeny. Bicí sekce byla plná mladých lidí, kterým jejich učitelé zjevně zapomněli zdůraznit, že symfonické koncerty nejsou žádnou něžnou nudou pro staré páprdy, kteří nesnesou víc než mezzoforte, že i zde má plná dynamická škála své místo. Jsou již zapomenuti jejich legendární učitelé Vlk, Novák (shoda jmen) či Šumpík? Žestě byly přesné, ale bojácné. Kdyby se hrál Schönberg, Ligeti nebo Xenakis, dala by se pochopit určitá nesmělost a nezkušenost s novodobými orchestrálními finesami, ale Novák je to nejvděčnější a i vnějškově nejatraktivnější, co se z domácího repertoáru nabízí. Podobně jako v případě Janáčka tu je něco, co mohou brněnští filharmonici světu pomoci objevovat a sami tím získat věhlas. Místo toho se k Novákovi staví se zjevnou podezřívavostí. Všechno jim tu přitom hraje do karet. Kdyby takto hráli Beethovena, těžko by kdo dál než v Ostravě či Bratislavě stál o to slyšet je. Neměli by propásnout příležitost být výjimeční.

Suk je o poznání tradičnější repertoár, ale také náročnější, a proto zřídka slýchaný. Sluší se i zde poděkovat za odvedenou práci, ale některé nedostatky již byly markantní. Nešlo jen o lesní rohy, jež v unisonech opravdu trestuhodně plavaly a neshodly se prakticky nikdy. Více zaráží fakt, jak se hráči postavili k tak mimořádné interpretační výzvě a nechali si ji svou zarážející apatií proplout mezi prsty. Představme si hokejisty (kterým určitě rozumíme všichni): také zápasy s rozličnými outsidery mohou být přehlídkou kvalitního hokeje, pravé virtuozity řemesla. Ale je jasné, že na dno svého umění i sil si hráči sáhnou až při zápasech s Kanadou a Ruskem. A pokud ukážou skvělý výkon, nikdo jim nemůže vytknout, že momentálně nejsou ti nejlepší a že prohráli. V symfonické hudbě je každá taková Kanada či Rusko, tedy hlavně Mahler, Janáček a v tomto případě i Suk, organizačně náročnou a nákladnou akcí, nyní i se sólisty, sborem a ohromným obsazením. I pouhá kapka hrdosti by v každém hráči měla z takových koncertů učinit svátek, jakých není mnoho. Ano, nejsou to amatéři, profesionálové musí udržet rozvahu a nedávat najevo dětinské nadšení. Dnešní doba ale více než která jiná umožňuje srovnání a já kam až mi paměť sahá, nepamatuji tak viditelně znechucený orchestr.

Brněnským filharmonikům zbývá před rekonstrukcí odehrát v Janáčkově divadle jediný koncert s reprízou, a to 9. a 10. února; pro zbytek této sezóny a pro celou příští je tato budova tabu. Loučení je dobrou příležitostí pro malou bilanci. Janáčkovo divadlo je nádherný reprezentativní prostor, pro hudebníky ovšem zrádný. Vynaložení ohromného úsilí dokáže částečně vykompenzovat akustické nedostatky, zatímco sebemenší chybičku (v jednom momentě Novákovy kantáty např. vpád někoho v prvních houslích o dobu dříve) dokáže postřehnout i nedoslýchavý. Hudebníci z orchestru jsou vesměs zkušení a mnohokrát vystupovali v sálech, kde se posluchači opájejí a dojímají přívaly hudby, jednotlivá drobná pochybení jim požitek nezkazí, pokud je vůbec postřehnou, a na konci bývají dojatí a nadšení. V Brně si všichni zvykli na suchý zvuk, v němž je především třeba neudělat chybu, ostatní je vedlejší. Nemůžeme se proto divit, že přílišné úsilí z jejich strany často vynakládáno není. Patrné je to z občasných pohostinských vystoupení zahraničních orchestrů, jejichž zvuk zde takřka bez výjimky vyznívá o mnoho lépe. Orchestry na turné mívají repertoár perfektně zažitý a obehraný, neznají nejistotu ani technické obtíže a není pro ně takový problém vydat ze sebe jednorázově krajní výkon, i když vědí, že se tomuto nehudebnímu prostoru díkybohu zase nadlouho vyhnou.

Zmiňovaná zrádnost Janáčkova divadla tkví v tom, že ji nelze vymazat z paměti. Každý, kdo většinu symfonických koncertů vyslechne právě zde, má deformovanou představu o orchestrálním zvuku. Existuje nebezpečí, že ji budou bezděky realizovat i v novém koncertním sále. Obava se týká především lidí okolo brněnské radnice a Filharmonie Brno, kteří se dost možná na koncerty v Praze či v cizině příliš často nedostanou. Přejme si, aby to byla obava lichá, varující je ale zjevná neochota orchestru vystupovat v Besedním domě s větším repertoárem předklasických a klasických skladeb kantátových a oratorních a symfonické hudby vrcholného romantismu. Přitom takový Smetana či Čajkovskij by Besednímu domu dozajista slušel a s drobnými akustickými úpravami by rozhodně bylo možné jít ještě dál k novější hudbě. Filharmonie Brno stojí až do otevření nového sálu, tedy minimálně další tři roky, na rozcestí. Byla by škoda, kdyby si celou tu dobu vystačila s přešlapováním a snášením důvodů proč to či ono nejde. V kombinaci se sokolským Stadionem, případně i výstavištěm (rozličné dispozice v „áčku“ či „zetku“) nebo Mahenovým divadlem se v Besedním domě orchestr ukáže v rozličných kontextech zvukových i protokolárních, zažije trochu dobrodružství, neuspí se ve svém bolestínství a dá konečně viditelně (nejen slyšitelně jako dosud) najevo, nakolik nouzová situace kolem neexistence koncertního sálu vlastně je. Ať je tam pár let beznadějně vyprodáno! A ze „ztráty“ Janáčkova divadla jistě půjde udělat přednost v podobě kýžené katarze.

Filharmonie Brno/ foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Městské divadlo Brno nabídlo na velké scéně další skutečně horkou muzikálovou novinku. V sobotní premiéře tady uvedli hudební komedii Děsnej pátek. Skladatel Tom Kitt a autor písňových textů Brian Yorkey, ve spolupráci s autorkou Bridget Carpenterovou pro divadlo upravili knižní a filmově opakovaně zpracovaný příběh. Zápletka muzikálu totiž pochází z románu Mary Rodgersové z roku 1972. Na jeho základech vzniklo postupně několik filmů, v jednom z nich si v 70. letech zahrála mladá Jodie Fosterová, v dalším se v roce 2003 potkaly Lindsay Lohanová a Jamie Lee Curtisová.  více

Premiérou nového nastudování opery Nápoj lásky od Gaetana Donizettiho se včera uvedl brněnský operní soubor v Mahenově divadle. V roli krásné Adiny se představila Kateřina Kněžíková, zamilovaného Nemorina ztvárnil španělský tenorista José Manuel, postavy seržanta Belcora se ujal Roman Hoza, doktor Dulcamara prodával svůj elixír v provedení Jiřího Sulženka a roztomile všetečná Giannetta vděčí za svůj půvab Tereze Merklové Kyzlinkové. Operní sbor a orchestr Národního divadla Brno vedl dirigent Ondrej Olos.  více

Fin Greenall alias Fink se svou kapelou intenzivně experimentují na mezinárodní hudební scéně zhruba deset let. Minulý měsíc vyšlo poslední studiové album Resurgram, které začerstva přijeli představit Brnu v tradiční sestavě navíc posílené o druhé bicí. Folk s přesahem snad do všech žánrů se na Flédě rozezněl již podruhé.  více

Ve středu 25. října vystoupí v Kabinetu múz americká zpěvačka a skladatelka s indickými kořeny Shilpa Ray. Vrací se na místo činu, protože v Brně už předloni představovala své album Last Year’s Savage. Před rokem vystoupila v Tasově u Veselí nad Moravou na festivalu Beseda u bigbítu a nyní se vrací do Brna, aby představila svou novinku Door Girl.  více

Soubor Black Uganda Choir, netradiční sdružení vícehlasého zpěvu, slaví čtvrtstoletí své existence. Vedoucím souboru je sice Tomáš Drtílek, avšak na naše otázky odpovídal mluvčí třináctičlenného ansámblu Ivan Holas a spolu s ním Richard Lank, autorsky nejplodnější člen skupiny.  více

Brno se v neděli rozloučilo s Martou Kubišovou. Započalo tak jako první tuzemské město českou část turné nazvaného Marta Naposledy, které vyvrcholí v den jejích 75. narozenin v Českých Budějovicích. Zaplněné Sono centrum si užilo průřez její hudební kariérou ale i poctu americké pop music, které vzdala hold na svém posledním albu Soul. A jako posledních devatenáct let ji také na její závěrečné pouti doprovodil Petr Malásek (klávesy) a kapela ve složení: Martin Lehký (basa), Budy Zbořil (bicí), Josef Štěpánek (kytara) a František Kop (saxofony).  více

Třicet pět let od svého prvního koncertu si v těchto dnech připomíná brněnská skupina Hrozně. Zajímavé je, že v ní stále působí všichni tři zakládající členové – Martin Kozlovský (metalofon, zpěv), Jaromír Řehoř (baskytara) a Pavel Straka (akordeon). Martin a Jarek pozvali naše pozvání k rozhovoru.  více

S kanadskou zpěvačkou a pianistkou Dianou Krall se pořadatelé JazzFestu Brno pokusili o něco, co si zatím netroufli u Chicka Corey, Herbieho Hancocka, Gregoryho Portera ani Bobbyho McFerrinna – zaplnit brněnskou DRFG Arénu (neboli postaru Rondo). Netuším, nakolik si Vilém Spilka a spol. věřili, ale jméno umělkyně ve spojení s dobře cílenou propagací přineslo plody v podobě téměř plně zaplněné hokejové haly. Divák nenavyklý navštěvovat sportovní akce a koncerty popových hvězd sice mohl žehrat na lehce nepohodlná sedadla, ale jinak se povedlo událost i po technické stránce zvládnout na výbornou. Zvuk byl špičkový, i daleko od pódia si fanoušci pochvalovali jeho čistotu a zřetelnost. Podobně dokonalý byl i obraz na dvou velkých obrazovkách, díky nimž si mohli vizuální zážitek vychutnat opět i lidé ve vzdálenějších koutech haly.  více

Od 16. září do 19. prosince bude v klubu Stará Pekárna v Brně probíhat jubilejní dvacátý ročník přehlídky Jazz Brno. Nabídne nejen moderní jazz, ale také fusion, funk nebo pořádnou porci blues. Festival zahájí v sobotu 16. září koncert amerického bluesmana Linwooda Taylora, který v Brně vystoupí v rámci svého většího českého turné. Telefonicky jsme mu položili několik otázek.  více

Multižánrový festival letos přivítal desítky umělců z domova i zahraničí a více než 16 000 diváků. Druhý srpnový víkend se Brno rozeznělo hudbou doslova na každém rohu. Na několika pódiích se vystřídali umělci různých žánrů od jazzu, folkloru, klasiky, rocku po balkan, pouliční divadlo a mimořádný bezuliční busking. Brno navštívil i nový cirkus. Francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés vystoupil hned třikrát a roztleskal celé šapitó.  více

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.  více

Desítky účinkujících největšího letního festivalu moravské metropole Maraton hudby Brno jsou připraveny ke startu. Druhý srpnový víkend Brno zaplaví hudba doslova všech žánrů, od balkánské dechovky přes komorní a orchestrální klasiku, jazz, folklor, etno, rock, kapely pro děti až po netradiční tzv. bezuliční busking. Hudební program ozdobí exkluzivní trojice představení nového cirkusu, chybět neubude pouliční divadlo, kouzelník či unikátní akrobatický heliový balón. To vše a ještě více od 11. do 13. srpna. v Brně. Nezapomeňte na již tradiční hudebně-maratonské heslo: Není důležitá rychlost; především si dobře rozvrhněte síly, abyste si toho užili co nejvíce!  více

Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).  více

Existují hudební festivaly fádní, vcelku zajímavé, velmi zajímavé, skvělé… a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Festival výjimečný nejen svou žánrovou šíří (folk v názvu klame, jak pravidelní návštěvníci věcí), tak zejména promyšlenou koncepcí s mnoha přesahy nejen hudebními. Každý ročník festivalu má své téma. Každý den má své téma. Na hlavním pódiu se střídají české legendy s kapelami ze světa, které v Česku hrají úplně poprvé. A pódium v náměšťském zámeckém parku (případně v blízké jízdárně, prší-li) zažívá každý rok několik premiér, mimořádných projektů, neopakovatelných hudebních setkání. A kromě toho patří k „Folkovkám“ desítky, ba stovky nejrůznějších výtvarných, hudebních a lecjakých jiných dílen, dvoudenní odborné kolokvium, méně vážné rozpravy o hudbě nebo open scéně, v jejímž rámci se na řadu dostane i český folk.  více

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.  více