Dvojí apoteóza Filharmonie Brno

Dvojí apoteóza Filharmonie Brno

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.

Dvě časově i psychologicky vyvážené poloviny večera přinesly výmluvný dialog. Apoteózou mrtvého jazyka i anticky traktované lidské tragédie byla latinská kantáta Dido neprávem opomíjeného génia Jana Nováka, novoříšského rodáka, který významnou část svého života zasvětil Brnu. Nejde jen o běžný pocit křivdy pramenící ze srovnání umělecké hodnoty Novákova díla s četností jeho provádění, takový zažíváme u každého druhého skladatele. U Nováka nacházíme jedinečné propojení strukturní a formové originality s vnější atraktivitou pro široké publikum. Ukazuje to na kombinaci janáčkovského intelektu a dvořákovské řemeslné suverenity tvůrce. O podobné přednosti usiloval i Novákův učitel Bohuslav Martinů a nebude příliš smělé tvrdit, že v řadě momentů překonává žák svého mentora.

filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_01Ve znamenité symbióze odkrajoval jednotlivé obrazy dramatu jak hutný znělý, místy až hromující mezzosoprán Marlene Lichtenbergové, tak i dunící široký basový fond Richarda Nováka, který se tentokrát představil v úloze autentického vypravěče (k Janu Novákovi má blízko jako umělec i jako součást rodiny) s neomylně rytmizovanými akcenty i délkami latinských slabik. Početná mužská část Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) zde má relativně malou plochu, ovšem náročnou pěvecky i deklamačně. Nastudování bylo zjevně věnováno velké úsilí a výsledek zněl s až neúprosnou bezchybností.

Zrání je jedním z velkolepých počinů Josefa Suka potažmo celé romantické orchestrální řeči Čechů. Je tady rafinovaně políčeno na wagnerovskou i straussovskou gestiku a jejich typické omývání přívaly zvuku, i když třeba Sukova motivická a tematická práce nedosahuje takové míry rafinovanosti. Apoteóza neomezených možností lidské osobnosti je u Suka vpravdě nietzscheovská a orchestrální sazba mohutná. Ženská část zmíněného pěveckého sboru přednesla v závěru svůj miniaturní atmosférický part bez zaváhání.

Je dobré zdůraznit, jak ošidné je u obou zřídka prováděných náročných partitur volit příliš vysoká měřítka úrovně orchestrální interpretace. Jde o natolik působivá díla, že vlastně i prosté odehrání bez větších výpadků a odchylek je výjimečným zážitkem. Členové orchestru Filharmonie Brno k tomuto minimu přidali i něco navíc a celkový efekt byl nakonec mimořádný, spokojeni snad odcházeli všichni. Neškodí ale ani kritičtější pohled. Hráči by neměli spoléhat na to, že je z bryndy střídavých výkonů bude donekonečna dostávat dramaturgie koncertů, která jim dodá krajní účinek i bez většího interpretačního zaujetí. Je sice pravda, že ne každý dirigent si s orchestrem dobře porozumí. Je ale otázka, proč má zkušený norský kapelník s českými kořeny Stefan Veselka tak často problém sejít se s hráči na první dobu. Jakoby se celou dobu snažil přimět je k něčemu, co nechápou.

filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_02Orchestr byl v Novákově kantátě dobře připravený a bezchybný, ale také jakoby bez života, hroty četných katarzí zůstaly obroušeny. Bicí sekce byla plná mladých lidí, kterým jejich učitelé zjevně zapomněli zdůraznit, že symfonické koncerty nejsou žádnou něžnou nudou pro staré páprdy, kteří nesnesou víc než mezzoforte, že i zde má plná dynamická škála své místo. Jsou již zapomenuti jejich legendární učitelé Vlk, Novák (shoda jmen) či Šumpík? Žestě byly přesné, ale bojácné. Kdyby se hrál Schönberg, Ligeti nebo Xenakis, dala by se pochopit určitá nesmělost a nezkušenost s novodobými orchestrálními finesami, ale Novák je to nejvděčnější a i vnějškově nejatraktivnější, co se z domácího repertoáru nabízí. Podobně jako v případě Janáčka tu je něco, co mohou brněnští filharmonici světu pomoci objevovat a sami tím získat věhlas. Místo toho se k Novákovi staví se zjevnou podezřívavostí. Všechno jim tu přitom hraje do karet. Kdyby takto hráli Beethovena, těžko by kdo dál než v Ostravě či Bratislavě stál o to slyšet je. Neměli by propásnout příležitost být výjimeční.

Suk je o poznání tradičnější repertoár, ale také náročnější, a proto zřídka slýchaný. Sluší se i zde poděkovat za odvedenou práci, ale některé nedostatky již byly markantní. Nešlo jen o lesní rohy, jež v unisonech opravdu trestuhodně plavaly a neshodly se prakticky nikdy. Více zaráží fakt, jak se hráči postavili k tak mimořádné interpretační výzvě a nechali si ji svou zarážející apatií proplout mezi prsty. Představme si hokejisty (kterým určitě rozumíme všichni): také zápasy s rozličnými outsidery mohou být přehlídkou kvalitního hokeje, pravé virtuozity řemesla. Ale je jasné, že na dno svého umění i sil si hráči sáhnou až při zápasech s Kanadou a Ruskem. A pokud ukážou skvělý výkon, nikdo jim nemůže vytknout, že momentálně nejsou ti nejlepší a že prohráli. V symfonické hudbě je každá taková Kanada či Rusko, tedy hlavně Mahler, Janáček a v tomto případě i Suk, organizačně náročnou a nákladnou akcí, nyní i se sólisty, sborem a ohromným obsazením. I pouhá kapka hrdosti by v každém hráči měla z takových koncertů učinit svátek, jakých není mnoho. Ano, nejsou to amatéři, profesionálové musí udržet rozvahu a nedávat najevo dětinské nadšení. Dnešní doba ale více než která jiná umožňuje srovnání a já kam až mi paměť sahá, nepamatuji tak viditelně znechucený orchestr.

Brněnským filharmonikům zbývá před rekonstrukcí odehrát v Janáčkově divadle jediný koncert s reprízou, a to 9. a 10. února; pro zbytek této sezóny a pro celou příští je tato budova tabu. Loučení je dobrou příležitostí pro malou bilanci. Janáčkovo divadlo je nádherný reprezentativní prostor, pro hudebníky ovšem zrádný. Vynaložení ohromného úsilí dokáže částečně vykompenzovat akustické nedostatky, zatímco sebemenší chybičku (v jednom momentě Novákovy kantáty např. vpád někoho v prvních houslích o dobu dříve) dokáže postřehnout i nedoslýchavý. Hudebníci z orchestru jsou vesměs zkušení a mnohokrát vystupovali v sálech, kde se posluchači opájejí a dojímají přívaly hudby, jednotlivá drobná pochybení jim požitek nezkazí, pokud je vůbec postřehnou, a na konci bývají dojatí a nadšení. V Brně si všichni zvykli na suchý zvuk, v němž je především třeba neudělat chybu, ostatní je vedlejší. Nemůžeme se proto divit, že přílišné úsilí z jejich strany často vynakládáno není. Patrné je to z občasných pohostinských vystoupení zahraničních orchestrů, jejichž zvuk zde takřka bez výjimky vyznívá o mnoho lépe. Orchestry na turné mívají repertoár perfektně zažitý a obehraný, neznají nejistotu ani technické obtíže a není pro ně takový problém vydat ze sebe jednorázově krajní výkon, i když vědí, že se tomuto nehudebnímu prostoru díkybohu zase nadlouho vyhnou.

Zmiňovaná zrádnost Janáčkova divadla tkví v tom, že ji nelze vymazat z paměti. Každý, kdo většinu symfonických koncertů vyslechne právě zde, má deformovanou představu o orchestrálním zvuku. Existuje nebezpečí, že ji budou bezděky realizovat i v novém koncertním sále. Obava se týká především lidí okolo brněnské radnice a Filharmonie Brno, kteří se dost možná na koncerty v Praze či v cizině příliš často nedostanou. Přejme si, aby to byla obava lichá, varující je ale zjevná neochota orchestru vystupovat v Besedním domě s větším repertoárem předklasických a klasických skladeb kantátových a oratorních a symfonické hudby vrcholného romantismu. Přitom takový Smetana či Čajkovskij by Besednímu domu dozajista slušel a s drobnými akustickými úpravami by rozhodně bylo možné jít ještě dál k novější hudbě. Filharmonie Brno stojí až do otevření nového sálu, tedy minimálně další tři roky, na rozcestí. Byla by škoda, kdyby si celou tu dobu vystačila s přešlapováním a snášením důvodů proč to či ono nejde. V kombinaci se sokolským Stadionem, případně i výstavištěm (rozličné dispozice v „áčku“ či „zetku“) nebo Mahenovým divadlem se v Besedním domě orchestr ukáže v rozličných kontextech zvukových i protokolárních, zažije trochu dobrodružství, neuspí se ve svém bolestínství a dá konečně viditelně (nejen slyšitelně jako dosud) najevo, nakolik nouzová situace kolem neexistence koncertního sálu vlastně je. Ať je tam pár let beznadějně vyprodáno! A ze „ztráty“ Janáčkova divadla jistě půjde udělat přednost v podobě kýžené katarze.

Filharmonie Brno/ foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Nové a první vánoční album Pavla Šporcla Vánoce na modrých houslích s tradičními i méně známými koledami vyšlo koncem listopadu letošního roku. Zároveň s CD vyráží na trh i sám Pavel Šporcl a to se stejnojmenným turné po celé České republice. Do Brna zavítal 11. prosince spolu s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, sopranistkou Janou Šrejma Kačírkovou a Českým chlapeckým sborem Boni pueri. Program (o kterém se předem ovšem nedalo zjistit mnoho) i místo konání koncertu v Bobycentru dávaly tušit poměrně velkolepou a náročnou produkci s mnoha otazníky a úskalími. A je třeba hned předeslat, že právě díky nim vlastně nelze koncert hodnotit umělecky.  více

Rozhovor Kateřiny Bajo, která je hlavní koordinátorkou členství Prahy jako města literatury v Síti kreativních měst UNESCO a Davida Dittricha, hlavního koordinátora členství Brna jako města hudby v téže Síti. Síť kreativních měst UNESCO vznikla v roce 2004 a jejím hlavním cílem je podpora mezinárodní spolupráce a kreativity. Nyní sdružuje 180 členských měst ze 72 zemí celého světa. Města jsou v síti zastoupena v 7 kreativních oblastech – literatura, hudba, design, film, gastronomie, lidová řemesla a média. Město, které se o členství v síti uchází, musí splnit velice přísná kritéria, podporu mu musí vyjádřit nejenom komise odborníků, ale i všechna členská města.  více

Od alba Sme len hostia na zemi (2009) vydává Tomáš Kytnar se skupinou Tady To Máš nová alba vždy po dvou letech. V době, kdy U2 dokončí desku tři roky od předchozí a kritikům se to zdá příliš brzy, se to může jevit jako nadprodukce, ale co je to proti Neilu Youngovi, který i po sedmdesátce zásobuje fanoušky tempem více než jedna deska za rok… Frekvence je tedy pojem relativní, který v tomto případě souvisí s tím, že Kytnar – pianista kdysi rockový, dnes řekněme bluesovo-šansonový – má stále co zhudebňovat. Před lety mu učarovala slovenština jako velmi hudební jazyk, a tak jeho alba, třebaže vznikají v Brně v okruhu kolem klubu Stará Pekárna a studia Indies, obsahují zhudebněnou slovenskou poezii. Přitom nové album přímo navazuje na předchozí titul Srdičeka tiché a obsahuje výhradně verše bratislavského rodáka a výborného básníka města Erika Ondrejičky (* 1964). Kytnar se s jeho poetikou sžívá dlouhodobě – vedle obou monotematických alb jeho básně zařadil i na předchozí nahrávky Vôňa rána (2011) a Krátkovlasá čembalistka (2013).  více

Kapli brněnského Paláce šlechtičen v předvečer první adventní neděle rozezněla dvě hudební tělesa, která se zaměřují na historicky poučenou interpretaci (převážně) renesanční tvorby. Komorní sbor Versus se věnuje duchovní hudbě z období renesance, raného baroka ale i dílům soudobým. V roce 2009 se stal součástí brněnského tělesa Ensemble Opera Diversa. Zakladatelem sboru i jeho uměleckým vedoucím je Vladimír Maňas. Sbor Versus doplnil profesionální soubor historických dechových nástrojů Capella Ornamentata. Hlavním posláním tohoto ansámblu je autentická intepretace duchovní hudby 16. a 17. století.  více

V rámci turné, které probíhá už od jara, přijede 28. listopadu do Brna na Flédu skupina Zrní. Představí své nejnovější album s názvem Jiskřící. Na naše otázky reagovali členové skupiny (čtyři Honzové a jeden Ondra) kolektivně, pouze odpovědi Honzy Ungera coby autora textů občas vystoupily do popředí.  více

Největší halu brněnského Výstaviště – pavilon P – včera zaplnila tisícovka diváků. Zdejší premiéra baletu West Side Story byla zcela vyprodána. Představení uvádí Národní divadlo Brno, autorem původního konceptu jakožto i původní režie a choreografie je Jerome Robbins, libreto sepsal Arthur Laurents, hudbu Leonard Bernstein a texty písní Stephen Sondheim. Brněnské baletní provedení světoznámého muzikálu režíroval Mário Radačovský, který vytvořil také choreografii nové inscenace. Scénu navrhl Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková. O light design se postaral Tomáš Morávek, projekce řídili Jan Fuksa a Martin Svobodník.  více

Svou progresivnější, na současnější hudební tvorbu orientovanou řadu zahájila Filharmonie Brno úvodním koncertem abonentního cyklu Filharmonie doma II. Koncert se konal pod názvem Opuštěné ostrovy 23. listopadu 2017 v brněnském Besedním domě. Program večera tvořily skladby Toshia Hosokawy, Bernda Aloise Zimmermanna a Josepha Haydna. Sólový hoboj zazněl v podání Viléma Veverky a představení řídil německý dirigent Alexander Liebreich. Koncert byl v přímém přenosu odvysílán na Českém rozhlasu Vltava a rozhlasovou sítí Eurorádia v rámci prestižní koncertní řady Euroradio Premium Concerts.  více

Přístav, mnohonásobný vítěz Porty a dalších trampských a folkových festivalů, nová alba nechrlí. V roce 2001 debutoval nahrávkou Prašná cesta, v roce 2008 vznikl Papírový drak a až v roce 2017 třetí deska PřiHrátky. Průměrně osmileté rozestupy mezi dlouhohrajícími nahrávkami mají jednu výhodu. Kapela mezitím intenzivně hraje, pracuje na sobě a určitý pokrok by měl být s každým dalším albem znát. Teoreticky by to tak mělo být a u Přístavu to naštěstí platí. A tak podobně jako jsem v souvislosti s minulou deskou tvrdil, že je Přístav čím dál přesvědčivější, u novinky se tento pocit prohloubil.  více

Původní komorní opera Jsem kněžna bláznů měla premiéru v brněnské Redutě. Autorkami operní novinky, která mapuje soukromý i tvůrčí život první české spisovatelky Boženy Němcové, se staly skladatelka Lenka Nota a dokumentaristka Olga Sommerová. Libreto vzniklo na základě Němcové korespondence, básní Františka Halase, Vladimíra Holana a Františka Pavlíčka. Novou operu představil Ensemble Opera Diversa v Mozartově v pátek 17. listopadu.  více

Mnoho comebacků bývá spíše nostalgickým až smutným ohlednutím za tím, co už se nikdy nevrátí. Jsou tu ale výjimky potvrzující pravidlo. Gaia Mesiah se vrátila s vervou sobě vlastní a snad ještě větší energií než kdysi. Husí kůži ve středu na Flédě měli v publiku i na podiu.  více

Zajímavé preview festivalu Janáček Brno 2018 představoval pondělní koncert v brněnském divadle Reduta. Na programu večera bylo Divertimento pro klavír levou rukou a komorní orchestr Bohuslava Martinů, Capriccio pro klavír jednou rukou, flétnu/pikolu, dvě trubky, tři trombony a tenorovou tubu a Příběh vojáka (L’Historie du soldat) pro vypravěče, klarinet, fagot, kornet, trombón, housle, kontrabas a bicí od Igora Stravinského. Za klavírem se vystřídali Daniel Wiesner a Jan Jiraský. Orchestr Brno Contemporary Orchestra řídil dirigent Pavel Šnajdr. V recitovaných rolích se představila Soňa Červená jako Vypravěč, Štěpán Kaminský jako Voják a Petr Bláha jako Ďábel.  více

První koncert z abonentního cyklu Filharmonie na Stadionu, nahrazující původní cyklus Filharmonie v divadle, se uskutečnil ve čtvrtek 9. listopadu 2017 v Kulturním centru Babylon. Na programu večera byla díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Edvarda Hagerupa Griega v provedení Filharmonie Brno a pod taktovkou norského dirigenta s českými kořeny Stefana Veselky.  více

Poslední koncert 49. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Brno Moravský podzim dozněl sobotu 28. Října. Festival si těsně před svými padesátými narozeninami zvolil jako zastřešující téma ®evoluci a nevyhnutelný vývoj vpřed. Poutače a plakáty v Brně měsíce volaly na kolemjdoucí a lákaly na ambiciózní podívanou. Po zběžném přehlédnutí programu bylo zřejmé, že stěžejními hudebními díly letos budou především novátorské počiny první poloviny 20. století navrch okořeněné o hudební lahůdky tzv. staré hudby.  více

Brno nyní stojí po boku 180 měst z celého světa, která patří do Sítě kreativních měst UNESCO. Pouze tři desítky z těchto měst se soustředí na hudbu. Z České republiky jde vedle Prahy teprve o druhé město přijaté do této Sítě. Udělený titul oceňuje práci umělců, kulturních pracovníků, žánrovou rozmanitost i spolupráci s okolním regionem.  více

Budoár staré dámy býval brněnská a z větší části dívčí kapela. Neplatí už ani jedno. Charismatickou kapelnici a zpěvačku Martu Kovářovou (dříve Svobodovou) momentálně doprovázejí tři pánové. A i když část kapely stále žije v jihomoravské metropoli, sama Marta se provdala a vychovává dvě děti ve „vesnici v mrazivé kotlině“. Její nová role provdané ženy a hospodyňky se promítla do několika písní „o vaření“ a s životem na nehostinném venkově možná souvisí výběr básně Lubora Kasala Z ježatých hor („Mrazem to mrská a zimu pase“), jejíž zhudebnění skupina zařadila na samý úvod nového alba. Byl to dobrý tah, protože jde o píseň energickou, hitovou, s osobitým a barvitým textem („…kde jektají mývalové umývadel a syčí hadi sprch“) a s mistrně zvládnutou dynamikou, rytmem a stoptimy. Kapela, která v poslední době zdaleka nemá tolik možností zkoušet a písně společně cizelovat jako dřív, se zde ukazuje ve vrcholné formě – sehraná, dravá, ale při všem tom zdánlivém chaosu zorganizovaná – ani tón navíc tu nepadne.  více