Dvojí apoteóza Filharmonie Brno

Dvojí apoteóza Filharmonie Brno

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.

Dvě časově i psychologicky vyvážené poloviny večera přinesly výmluvný dialog. Apoteózou mrtvého jazyka i anticky traktované lidské tragédie byla latinská kantáta Dido neprávem opomíjeného génia Jana Nováka, novoříšského rodáka, který významnou část svého života zasvětil Brnu. Nejde jen o běžný pocit křivdy pramenící ze srovnání umělecké hodnoty Novákova díla s četností jeho provádění, takový zažíváme u každého druhého skladatele. U Nováka nacházíme jedinečné propojení strukturní a formové originality s vnější atraktivitou pro široké publikum. Ukazuje to na kombinaci janáčkovského intelektu a dvořákovské řemeslné suverenity tvůrce. O podobné přednosti usiloval i Novákův učitel Bohuslav Martinů a nebude příliš smělé tvrdit, že v řadě momentů překonává žák svého mentora.

filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_01Ve znamenité symbióze odkrajoval jednotlivé obrazy dramatu jak hutný znělý, místy až hromující mezzosoprán Marlene Lichtenbergové, tak i dunící široký basový fond Richarda Nováka, který se tentokrát představil v úloze autentického vypravěče (k Janu Novákovi má blízko jako umělec i jako součást rodiny) s neomylně rytmizovanými akcenty i délkami latinských slabik. Početná mužská část Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) zde má relativně malou plochu, ovšem náročnou pěvecky i deklamačně. Nastudování bylo zjevně věnováno velké úsilí a výsledek zněl s až neúprosnou bezchybností.

Zrání je jedním z velkolepých počinů Josefa Suka potažmo celé romantické orchestrální řeči Čechů. Je tady rafinovaně políčeno na wagnerovskou i straussovskou gestiku a jejich typické omývání přívaly zvuku, i když třeba Sukova motivická a tematická práce nedosahuje takové míry rafinovanosti. Apoteóza neomezených možností lidské osobnosti je u Suka vpravdě nietzscheovská a orchestrální sazba mohutná. Ženská část zmíněného pěveckého sboru přednesla v závěru svůj miniaturní atmosférický part bez zaváhání.

Je dobré zdůraznit, jak ošidné je u obou zřídka prováděných náročných partitur volit příliš vysoká měřítka úrovně orchestrální interpretace. Jde o natolik působivá díla, že vlastně i prosté odehrání bez větších výpadků a odchylek je výjimečným zážitkem. Členové orchestru Filharmonie Brno k tomuto minimu přidali i něco navíc a celkový efekt byl nakonec mimořádný, spokojeni snad odcházeli všichni. Neškodí ale ani kritičtější pohled. Hráči by neměli spoléhat na to, že je z bryndy střídavých výkonů bude donekonečna dostávat dramaturgie koncertů, která jim dodá krajní účinek i bez většího interpretačního zaujetí. Je sice pravda, že ne každý dirigent si s orchestrem dobře porozumí. Je ale otázka, proč má zkušený norský kapelník s českými kořeny Stefan Veselka tak často problém sejít se s hráči na první dobu. Jakoby se celou dobu snažil přimět je k něčemu, co nechápou.

filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_02Orchestr byl v Novákově kantátě dobře připravený a bezchybný, ale také jakoby bez života, hroty četných katarzí zůstaly obroušeny. Bicí sekce byla plná mladých lidí, kterým jejich učitelé zjevně zapomněli zdůraznit, že symfonické koncerty nejsou žádnou něžnou nudou pro staré páprdy, kteří nesnesou víc než mezzoforte, že i zde má plná dynamická škála své místo. Jsou již zapomenuti jejich legendární učitelé Vlk, Novák (shoda jmen) či Šumpík? Žestě byly přesné, ale bojácné. Kdyby se hrál Schönberg, Ligeti nebo Xenakis, dala by se pochopit určitá nesmělost a nezkušenost s novodobými orchestrálními finesami, ale Novák je to nejvděčnější a i vnějškově nejatraktivnější, co se z domácího repertoáru nabízí. Podobně jako v případě Janáčka tu je něco, co mohou brněnští filharmonici světu pomoci objevovat a sami tím získat věhlas. Místo toho se k Novákovi staví se zjevnou podezřívavostí. Všechno jim tu přitom hraje do karet. Kdyby takto hráli Beethovena, těžko by kdo dál než v Ostravě či Bratislavě stál o to slyšet je. Neměli by propásnout příležitost být výjimeční.

Suk je o poznání tradičnější repertoár, ale také náročnější, a proto zřídka slýchaný. Sluší se i zde poděkovat za odvedenou práci, ale některé nedostatky již byly markantní. Nešlo jen o lesní rohy, jež v unisonech opravdu trestuhodně plavaly a neshodly se prakticky nikdy. Více zaráží fakt, jak se hráči postavili k tak mimořádné interpretační výzvě a nechali si ji svou zarážející apatií proplout mezi prsty. Představme si hokejisty (kterým určitě rozumíme všichni): také zápasy s rozličnými outsidery mohou být přehlídkou kvalitního hokeje, pravé virtuozity řemesla. Ale je jasné, že na dno svého umění i sil si hráči sáhnou až při zápasech s Kanadou a Ruskem. A pokud ukážou skvělý výkon, nikdo jim nemůže vytknout, že momentálně nejsou ti nejlepší a že prohráli. V symfonické hudbě je každá taková Kanada či Rusko, tedy hlavně Mahler, Janáček a v tomto případě i Suk, organizačně náročnou a nákladnou akcí, nyní i se sólisty, sborem a ohromným obsazením. I pouhá kapka hrdosti by v každém hráči měla z takových koncertů učinit svátek, jakých není mnoho. Ano, nejsou to amatéři, profesionálové musí udržet rozvahu a nedávat najevo dětinské nadšení. Dnešní doba ale více než která jiná umožňuje srovnání a já kam až mi paměť sahá, nepamatuji tak viditelně znechucený orchestr.

Brněnským filharmonikům zbývá před rekonstrukcí odehrát v Janáčkově divadle jediný koncert s reprízou, a to 9. a 10. února; pro zbytek této sezóny a pro celou příští je tato budova tabu. Loučení je dobrou příležitostí pro malou bilanci. Janáčkovo divadlo je nádherný reprezentativní prostor, pro hudebníky ovšem zrádný. Vynaložení ohromného úsilí dokáže částečně vykompenzovat akustické nedostatky, zatímco sebemenší chybičku (v jednom momentě Novákovy kantáty např. vpád někoho v prvních houslích o dobu dříve) dokáže postřehnout i nedoslýchavý. Hudebníci z orchestru jsou vesměs zkušení a mnohokrát vystupovali v sálech, kde se posluchači opájejí a dojímají přívaly hudby, jednotlivá drobná pochybení jim požitek nezkazí, pokud je vůbec postřehnou, a na konci bývají dojatí a nadšení. V Brně si všichni zvykli na suchý zvuk, v němž je především třeba neudělat chybu, ostatní je vedlejší. Nemůžeme se proto divit, že přílišné úsilí z jejich strany často vynakládáno není. Patrné je to z občasných pohostinských vystoupení zahraničních orchestrů, jejichž zvuk zde takřka bez výjimky vyznívá o mnoho lépe. Orchestry na turné mívají repertoár perfektně zažitý a obehraný, neznají nejistotu ani technické obtíže a není pro ně takový problém vydat ze sebe jednorázově krajní výkon, i když vědí, že se tomuto nehudebnímu prostoru díkybohu zase nadlouho vyhnou.

Zmiňovaná zrádnost Janáčkova divadla tkví v tom, že ji nelze vymazat z paměti. Každý, kdo většinu symfonických koncertů vyslechne právě zde, má deformovanou představu o orchestrálním zvuku. Existuje nebezpečí, že ji budou bezděky realizovat i v novém koncertním sále. Obava se týká především lidí okolo brněnské radnice a Filharmonie Brno, kteří se dost možná na koncerty v Praze či v cizině příliš často nedostanou. Přejme si, aby to byla obava lichá, varující je ale zjevná neochota orchestru vystupovat v Besedním domě s větším repertoárem předklasických a klasických skladeb kantátových a oratorních a symfonické hudby vrcholného romantismu. Přitom takový Smetana či Čajkovskij by Besednímu domu dozajista slušel a s drobnými akustickými úpravami by rozhodně bylo možné jít ještě dál k novější hudbě. Filharmonie Brno stojí až do otevření nového sálu, tedy minimálně další tři roky, na rozcestí. Byla by škoda, kdyby si celou tu dobu vystačila s přešlapováním a snášením důvodů proč to či ono nejde. V kombinaci se sokolským Stadionem, případně i výstavištěm (rozličné dispozice v „áčku“ či „zetku“) nebo Mahenovým divadlem se v Besedním domě orchestr ukáže v rozličných kontextech zvukových i protokolárních, zažije trochu dobrodružství, neuspí se ve svém bolestínství a dá konečně viditelně (nejen slyšitelně jako dosud) najevo, nakolik nouzová situace kolem neexistence koncertního sálu vlastně je. Ať je tam pár let beznadějně vyprodáno! A ze „ztráty“ Janáčkova divadla jistě půjde udělat přednost v podobě kýžené katarze.

Filharmonie Brno/ foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

Sobotní večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který zde vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

S dramaturgicky pestrým programem zavítal na včerejší koncert Moravského podzimu, který se již přehoupl do své druhé poloviny, Basilejský komorní orchestr spolu s polským klavíristou Piotrem Anderszewskim. V dílech Mozarta a Schumanna se sólista představil zároveň v roli dirigenta zpoza koncertního křídla. Téměř plný sál Besedního domu se tak stal dějištěm více než dvouhodinového koncertního programu.   více

V prostorech neogotického Českobratrského evangelického chrámu J. A. Komenského zněla při pátém večeru festivalu Moravský podzim duchovní hudba pro sbor a varhany. Programu s názvem Martinů Voices vedle stejnojmenného sboru dále dominovaly varhanistka Linda Sítková a čtyřčlenný soubor lesních rohů. To vše za řízení sbormistra Lukáše Vasilka.  více

Čtvrtý večer festivalu Moravský podzim byl již podruhé naplněný čistě tvorbou Bohuslava Martinů. V sále Besedního domupředstavila včera sopranistka Jana Hrochová spolu s klavíristou Giorgiem Kouklem výběr z bohaté písňové tvorby tohoto českého skladatele. Navázala tak na jejich předešlou spolupráci při nahrávání pěti CD těchto písní. Komorně laděný večer umocnilo také netradiční rozestavění židlí v sále do půlkruhu a přesunutí pomyslného pódia do středu sálu. Tento koncept směřoval k většímu propojení dvou oddělených jednotek, tedy diváků a účinkujících, a vyšel na sto procent.  více

Na divadelní scénu se přenesla třetí akce letošního festivalu Moravský podzim. Za její realizací konkrétně stál Terén, tedy platforma působící jako třetí scéna Centra Experimentálního divadla, hned po divadlech Husa na provázku a HaDivadle. A právě na jevišti Husy na provázku se včera odehrála světová premiéra scénického provedení hry Oidipus, jejímž autorem je André Gide. Za neméně důležitou scénickou hudbou potom stojí skladatel Bohuslav Martinů.  více

Jubilejní 50. ročník hudebního festivalu Moravský podzim včera v brněnském Bobycentru odstartovalo koncertní provedení minimalistické opery Einstein on the Beach skladatele Philipa Glasse a režiséra Roberta Wilsona. Koncertní verze vznikla spoluprací vizuální umělkyně Germaine Kruipové, zpěvačky Suzanne Vegy a hudebních těles Ictus Ensemble a Collegium Vocale Gent. Ačkoliv z původně jevištního vystoupení zůstala prakticky pouze hudba, délka samotného koncertu je s operním dílem srovnatelná. Večer tak trval takřka čtyři hodiny.  více

Doktor David Fligg si s námi povídal o jednom z nejnadanějších skladatelů a hudebníků první poloviny dvacátého století - Gideonu Kleinovi. Je zároveň jedním z organizátorů projektu Gido se vrací domů, který připomíná rovné století od narození tohoto skladatele.  více

Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.  více

Filharmonie Brno včera zahájila svoji 64. Sezónu, která je zároveň druhou stávajícího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Dennise Russella Daviese. Vedle něj stanula na pódiu brněnského Stadionu také přední ruská klavíristka Elisabeth Leonskaja. Pro slavnostní start byla vybrána Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, Bartókův Klavírní koncert č. 3 E dur a česká premiéra skladby DA.MA.SHI.E japonského skladatele Joa Hisaishiho spjatého s animovanými filmy režiséra Hayaa Myazakiho.  více

Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.  více

Nejčtenější

Kritika

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více