Dvojitá saxofonová jízda v Sono Centru

Dvojitá saxofonová jízda v Sono Centru

Šestnáctý ročník festivalu JazzFestBrno – vedle dalších silných dramaturgických linií – nabízí srovnání hry několika výborných saxofonistů. Hned v rámci úvodního večera (23. března) se v Sono Centru představil výtečný Joe Lovano, 19. dubna se tamtéž má blýsknout Chris Potter, několikanásobný vítěz různých novinářských anket o nejlepšího světového hráče na tenorový saxofon. Hned dva evropské hráče si divák mohl porovnat ve středu 29. března, kdy se taktéž na pódiu Sono Centra vystřídali český saxofonista usazený v Dánsku Luboš Soukup a jeho norský vrstevník, také žijící v Kodani, Marius Neset. A 5. dubna má svůj mezinárodní ensemble představit mladý Čech studující v Norsku Michal Wróblewski.

Ale zpět k dvojkoncertu Luboše Soukupa a Mariuse Neseta 29. března. Oba mladí hráči (Soukup i Neset jsou ročník 1985) předvedli výběr toho nejlepšího ze své autorské tvorby, přičemž první sahal především po novinkách, zatímco druhý relativně více čerpal ze staršího materiálu. Mnohem zajímavější však bylo samotné porovnání techniky hry, práce s rytmem a také pódiovou prezentací obou hudebníků, kteří ve své generaci oba patří ke špičce. V neposlední řadě pak na výsledném pozitivním dojmu z obou koncertů měly zásluhu obě doprovodná tria (vždy v tradičním jazzovém obsazení piano, kontrabas a bicí), které v případě českého hráče rozšířil jako zvláštní host beninský kytarový virtuóz Lionel Loueke.

jazzFest_2017_m.ZemanLouekeho účast lze vnímat jako skvělé koření i jako drobné zklamání současně. Pokud posluchač čekal jeho zvukové a rytmické exhibice, tak jak je známe například ze zatím posledního Afričanova autorského alba Gaïa, byl možná zklamán. Jenže Loueke plnil přesně tu úlohu, která mu příslušela. Byl čestným hostem, nikoli sólistou. A tak svou hrou svého českého kolegu citlivě doprovázel, volil díky efektům zajímavé zvukové rejstříky (často jeho kytara zněla spíše jako klávesové nástroje) a přidával k doprovodnému akustickému triu originální barvy, jaké zatím z žádné Soukupovy sólové desky neznáme. Výrazným oživením byly také Louekeho vokály, které prosvětlily hned úvodní skladbu koncertu Země (člověka ihned napadlo srovnání s kytaristovou Gaïou) i závěrečný přídavek. V tomto ohledu je česko-beninská spolupráce, která by se měla zúročit i na příštím Soukupově autorském albu, velkým příslibem. Ty, kteří přece jen čekali i něco z Louekeho vlastní tvorby, pak kapela potěšila v závěru přibližně hodinového bloku skladbou Aziza Dance z alba Gaïa, v níž si fanoušek užil jak opravdu úchvatné kytarové exhibice (s technikou, která připomínala spíše virtuózní hru na baskytaru), tak Louekeho symbiózy s celou kapelou.

Samotný Luboš Soukup, který nedávno v Dánsku obdržel titul Objev roku, jako by částečně kopíroval Louekeho. I když zde byl v tu chvíli za hvězdu, nedral se do popředí a spíše sloužil své vlastní kvalitní hudbě. Střídal nástroje (tenor, soprán) i tempa, dával dostatek prostoru spoluhráčům, k nimž se pak sám připojoval, dokázal se naladit na různé polohy hry pianisty Christiana Pabsta. Jeho skladby jsou členité, často přecházejí z baladických pasáží do dramatických a méně melodických úseků (např. v Černém žralokovi). A důležitou roli v jeho promyšlených a bravurně zahraných skladbách hraje i ticho: ve smyslu práce s dynamikou i jako skutečné pauzy mezi tóny.

jazzFest_2017_M.Zeman_01Zcela jiným typem hráče je Marius Neset. Pokud se tvrdí, že norská scéna neměla tak dobrého saxofonistu od nedostižného Jana Garbareka, není to daleko od pravdy. Jestliže Soukup nechal vyniknout především svému kompozičnímu umění, Neset na sebe od první výrazně expresivní skladby strhával pozornost jako technicky vyspělý hráč. I on střídal tenorový a sopránový saxofon, i on pochopitelně dával dostatek prostoru spoluhráčům, a to dokonce na delší sóla či celé úseky skladeb. Jakmile se však postavil s nástrojem k mikrofonu, na pauzy nebyl prostor. Navíc jeho skladby jako by přecházely jedna v druhou a tenor se sopránkou střídal tak nenápadně, že posluchač musel být stále ve střehu. Nesetův koncert, který budil zdání jedné rozsáhlé suity s pasážemi rychlými i baladickými, nabídl i drobný exkurs do skandinávské jazzové školy. Především v práci rytmické sekce a konkrétně bubeníka Antona Egera jako bych slyšel vzdálený ohlas dnes už legendárních e.s.t. tragicky zesnulého Esbjörna Svenssona. Projevovalo se to nejen ve zvuku akustických bicích, který jako by místy napodoboval elektronické nástroje, ale i ve zdánlivě nestejném rytmu kontrabasu, bicích a saxofonu.

Marius Neset jen v posledním roce vydal dvě výrazná alba – jedno s orchestrem London Sinfonietta a jedno s kontrabasistou Larsem Danielssonnem a s bubeníkem Mortenem Lundem – a na obou se představuje jako mimořádný hráč. V Brně této pověsti bez nejmenší pochybnosti dostál.

Luboš Soukup Quartet feat. Lionel Loueke, Marius Neset Quartet, v rámci festivalu JAZZFESTBRNO. 29. března 2017, 19.00, Sono Centrum, Brno

Foto Martin Zeman

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více