Dvojitá saxofonová jízda v Sono Centru

Dvojitá saxofonová jízda v Sono Centru

Šestnáctý ročník festivalu JazzFestBrno – vedle dalších silných dramaturgických linií – nabízí srovnání hry několika výborných saxofonistů. Hned v rámci úvodního večera (23. března) se v Sono Centru představil výtečný Joe Lovano, 19. dubna se tamtéž má blýsknout Chris Potter, několikanásobný vítěz různých novinářských anket o nejlepšího světového hráče na tenorový saxofon. Hned dva evropské hráče si divák mohl porovnat ve středu 29. března, kdy se taktéž na pódiu Sono Centra vystřídali český saxofonista usazený v Dánsku Luboš Soukup a jeho norský vrstevník, také žijící v Kodani, Marius Neset. A 5. dubna má svůj mezinárodní ensemble představit mladý Čech studující v Norsku Michal Wróblewski.

Ale zpět k dvojkoncertu Luboše Soukupa a Mariuse Neseta 29. března. Oba mladí hráči (Soukup i Neset jsou ročník 1985) předvedli výběr toho nejlepšího ze své autorské tvorby, přičemž první sahal především po novinkách, zatímco druhý relativně více čerpal ze staršího materiálu. Mnohem zajímavější však bylo samotné porovnání techniky hry, práce s rytmem a také pódiovou prezentací obou hudebníků, kteří ve své generaci oba patří ke špičce. V neposlední řadě pak na výsledném pozitivním dojmu z obou koncertů měly zásluhu obě doprovodná tria (vždy v tradičním jazzovém obsazení piano, kontrabas a bicí), které v případě českého hráče rozšířil jako zvláštní host beninský kytarový virtuóz Lionel Loueke.

jazzFest_2017_m.ZemanLouekeho účast lze vnímat jako skvělé koření i jako drobné zklamání současně. Pokud posluchač čekal jeho zvukové a rytmické exhibice, tak jak je známe například ze zatím posledního Afričanova autorského alba Gaïa, byl možná zklamán. Jenže Loueke plnil přesně tu úlohu, která mu příslušela. Byl čestným hostem, nikoli sólistou. A tak svou hrou svého českého kolegu citlivě doprovázel, volil díky efektům zajímavé zvukové rejstříky (často jeho kytara zněla spíše jako klávesové nástroje) a přidával k doprovodnému akustickému triu originální barvy, jaké zatím z žádné Soukupovy sólové desky neznáme. Výrazným oživením byly také Louekeho vokály, které prosvětlily hned úvodní skladbu koncertu Země (člověka ihned napadlo srovnání s kytaristovou Gaïou) i závěrečný přídavek. V tomto ohledu je česko-beninská spolupráce, která by se měla zúročit i na příštím Soukupově autorském albu, velkým příslibem. Ty, kteří přece jen čekali i něco z Louekeho vlastní tvorby, pak kapela potěšila v závěru přibližně hodinového bloku skladbou Aziza Dance z alba Gaïa, v níž si fanoušek užil jak opravdu úchvatné kytarové exhibice (s technikou, která připomínala spíše virtuózní hru na baskytaru), tak Louekeho symbiózy s celou kapelou.

Samotný Luboš Soukup, který nedávno v Dánsku obdržel titul Objev roku, jako by částečně kopíroval Louekeho. I když zde byl v tu chvíli za hvězdu, nedral se do popředí a spíše sloužil své vlastní kvalitní hudbě. Střídal nástroje (tenor, soprán) i tempa, dával dostatek prostoru spoluhráčům, k nimž se pak sám připojoval, dokázal se naladit na různé polohy hry pianisty Christiana Pabsta. Jeho skladby jsou členité, často přecházejí z baladických pasáží do dramatických a méně melodických úseků (např. v Černém žralokovi). A důležitou roli v jeho promyšlených a bravurně zahraných skladbách hraje i ticho: ve smyslu práce s dynamikou i jako skutečné pauzy mezi tóny.

jazzFest_2017_M.Zeman_01Zcela jiným typem hráče je Marius Neset. Pokud se tvrdí, že norská scéna neměla tak dobrého saxofonistu od nedostižného Jana Garbareka, není to daleko od pravdy. Jestliže Soukup nechal vyniknout především svému kompozičnímu umění, Neset na sebe od první výrazně expresivní skladby strhával pozornost jako technicky vyspělý hráč. I on střídal tenorový a sopránový saxofon, i on pochopitelně dával dostatek prostoru spoluhráčům, a to dokonce na delší sóla či celé úseky skladeb. Jakmile se však postavil s nástrojem k mikrofonu, na pauzy nebyl prostor. Navíc jeho skladby jako by přecházely jedna v druhou a tenor se sopránkou střídal tak nenápadně, že posluchač musel být stále ve střehu. Nesetův koncert, který budil zdání jedné rozsáhlé suity s pasážemi rychlými i baladickými, nabídl i drobný exkurs do skandinávské jazzové školy. Především v práci rytmické sekce a konkrétně bubeníka Antona Egera jako bych slyšel vzdálený ohlas dnes už legendárních e.s.t. tragicky zesnulého Esbjörna Svenssona. Projevovalo se to nejen ve zvuku akustických bicích, který jako by místy napodoboval elektronické nástroje, ale i ve zdánlivě nestejném rytmu kontrabasu, bicích a saxofonu.

Marius Neset jen v posledním roce vydal dvě výrazná alba – jedno s orchestrem London Sinfonietta a jedno s kontrabasistou Larsem Danielssonnem a s bubeníkem Mortenem Lundem – a na obou se představuje jako mimořádný hráč. V Brně této pověsti bez nejmenší pochybnosti dostál.

Luboš Soukup Quartet feat. Lionel Loueke, Marius Neset Quartet, v rámci festivalu JAZZFESTBRNO. 29. března 2017, 19.00, Sono Centrum, Brno

Foto Martin Zeman

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Nejčtenější

Kritika

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více