Dvojitá saxofonová jízda v Sono Centru

Dvojitá saxofonová jízda v Sono Centru

Šestnáctý ročník festivalu JazzFestBrno – vedle dalších silných dramaturgických linií – nabízí srovnání hry několika výborných saxofonistů. Hned v rámci úvodního večera (23. března) se v Sono Centru představil výtečný Joe Lovano, 19. dubna se tamtéž má blýsknout Chris Potter, několikanásobný vítěz různých novinářských anket o nejlepšího světového hráče na tenorový saxofon. Hned dva evropské hráče si divák mohl porovnat ve středu 29. března, kdy se taktéž na pódiu Sono Centra vystřídali český saxofonista usazený v Dánsku Luboš Soukup a jeho norský vrstevník, také žijící v Kodani, Marius Neset. A 5. dubna má svůj mezinárodní ensemble představit mladý Čech studující v Norsku Michal Wróblewski.

Ale zpět k dvojkoncertu Luboše Soukupa a Mariuse Neseta 29. března. Oba mladí hráči (Soukup i Neset jsou ročník 1985) předvedli výběr toho nejlepšího ze své autorské tvorby, přičemž první sahal především po novinkách, zatímco druhý relativně více čerpal ze staršího materiálu. Mnohem zajímavější však bylo samotné porovnání techniky hry, práce s rytmem a také pódiovou prezentací obou hudebníků, kteří ve své generaci oba patří ke špičce. V neposlední řadě pak na výsledném pozitivním dojmu z obou koncertů měly zásluhu obě doprovodná tria (vždy v tradičním jazzovém obsazení piano, kontrabas a bicí), které v případě českého hráče rozšířil jako zvláštní host beninský kytarový virtuóz Lionel Loueke.

jazzFest_2017_m.ZemanLouekeho účast lze vnímat jako skvělé koření i jako drobné zklamání současně. Pokud posluchač čekal jeho zvukové a rytmické exhibice, tak jak je známe například ze zatím posledního Afričanova autorského alba Gaïa, byl možná zklamán. Jenže Loueke plnil přesně tu úlohu, která mu příslušela. Byl čestným hostem, nikoli sólistou. A tak svou hrou svého českého kolegu citlivě doprovázel, volil díky efektům zajímavé zvukové rejstříky (často jeho kytara zněla spíše jako klávesové nástroje) a přidával k doprovodnému akustickému triu originální barvy, jaké zatím z žádné Soukupovy sólové desky neznáme. Výrazným oživením byly také Louekeho vokály, které prosvětlily hned úvodní skladbu koncertu Země (člověka ihned napadlo srovnání s kytaristovou Gaïou) i závěrečný přídavek. V tomto ohledu je česko-beninská spolupráce, která by se měla zúročit i na příštím Soukupově autorském albu, velkým příslibem. Ty, kteří přece jen čekali i něco z Louekeho vlastní tvorby, pak kapela potěšila v závěru přibližně hodinového bloku skladbou Aziza Dance z alba Gaïa, v níž si fanoušek užil jak opravdu úchvatné kytarové exhibice (s technikou, která připomínala spíše virtuózní hru na baskytaru), tak Louekeho symbiózy s celou kapelou.

Samotný Luboš Soukup, který nedávno v Dánsku obdržel titul Objev roku, jako by částečně kopíroval Louekeho. I když zde byl v tu chvíli za hvězdu, nedral se do popředí a spíše sloužil své vlastní kvalitní hudbě. Střídal nástroje (tenor, soprán) i tempa, dával dostatek prostoru spoluhráčům, k nimž se pak sám připojoval, dokázal se naladit na různé polohy hry pianisty Christiana Pabsta. Jeho skladby jsou členité, často přecházejí z baladických pasáží do dramatických a méně melodických úseků (např. v Černém žralokovi). A důležitou roli v jeho promyšlených a bravurně zahraných skladbách hraje i ticho: ve smyslu práce s dynamikou i jako skutečné pauzy mezi tóny.

jazzFest_2017_M.Zeman_01Zcela jiným typem hráče je Marius Neset. Pokud se tvrdí, že norská scéna neměla tak dobrého saxofonistu od nedostižného Jana Garbareka, není to daleko od pravdy. Jestliže Soukup nechal vyniknout především svému kompozičnímu umění, Neset na sebe od první výrazně expresivní skladby strhával pozornost jako technicky vyspělý hráč. I on střídal tenorový a sopránový saxofon, i on pochopitelně dával dostatek prostoru spoluhráčům, a to dokonce na delší sóla či celé úseky skladeb. Jakmile se však postavil s nástrojem k mikrofonu, na pauzy nebyl prostor. Navíc jeho skladby jako by přecházely jedna v druhou a tenor se sopránkou střídal tak nenápadně, že posluchač musel být stále ve střehu. Nesetův koncert, který budil zdání jedné rozsáhlé suity s pasážemi rychlými i baladickými, nabídl i drobný exkurs do skandinávské jazzové školy. Především v práci rytmické sekce a konkrétně bubeníka Antona Egera jako bych slyšel vzdálený ohlas dnes už legendárních e.s.t. tragicky zesnulého Esbjörna Svenssona. Projevovalo se to nejen ve zvuku akustických bicích, který jako by místy napodoboval elektronické nástroje, ale i ve zdánlivě nestejném rytmu kontrabasu, bicích a saxofonu.

Marius Neset jen v posledním roce vydal dvě výrazná alba – jedno s orchestrem London Sinfonietta a jedno s kontrabasistou Larsem Danielssonnem a s bubeníkem Mortenem Lundem – a na obou se představuje jako mimořádný hráč. V Brně této pověsti bez nejmenší pochybnosti dostál.

Luboš Soukup Quartet feat. Lionel Loueke, Marius Neset Quartet, v rámci festivalu JAZZFESTBRNO. 29. března 2017, 19.00, Sono Centrum, Brno

Foto Martin Zeman

Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více