Elia Cmíral - part 1. Film, kterému chybí druhý díl

9. prosinec 2014, 11:14

Elia Cmíral - part 1. Film, kterému chybí druhý díl

Skladatel Elia Cmíral se etabloval v Hollywoodu, napsal hudbu i k takovému trháku, jako je Ronin, a to začínal z ničeho. Příběh nadaného mládence, který usilovnou prací docílil úspěchu, zpracovává dokumentární film Petra Kaňky, nedávno dokončený ve studiu ČT Brno.

Elia Cmíral začínal mezinárodní kariéru jako emigrant, který přišel v 80. letech do Švédska bez peněz, jen v oblečení, které měl na sobě. Vstřícná sociální politika švédské vlády i tolerantní společnost mu umožnila, aby se nejen usadil, ale mohl také pracovat. Hrál v různých kapelách, psal hudbu k divadelním hrám. A hlavně – získal stipendium do USA, studoval filmovou hudbu u Christophera Younga a složil hudbu k filmu Apartment Zero. Na úspěch zareagoval tím, že se neuváženě vrátil do Švédska, a po třech letech zjistil, že na něj v Hollywoodu všichni zapomněli a může začínat znovu. Povedlo se, žije spokojeně se svojí japonskou ženou a dvěma dětmi, jen nějaké velké ocenění – třeba Oscar – ještě chybí. Ale jak sám hned ze začátku říká, o tom se může natočit part 2.

Scénárista a režisér Petr Kaňka ve svém portrétu Elii Cmírala předkládá téměř operetní příběh o tom, jak chudý a talentovaný chlapec skrze vlastní píli ke štěstí přišel. Jako exemplum pro nejisté a nerozhodné existence je to jistě dobré, ale pořád mi v něm něco chybělo. Především to byl důvod, proč se na takový film vůbec dívat, když stačí poslouchat. Velkou část snímku tvořily mluvící hlavy – kromě samotného Elii Cmírala se objevila i jeho žena a děti, ale hlavně zmíněný Christopher Young, Frank Mancuso a další vlivní kolegové. Kdo nebyl k dispozici živě, objevil se aspoň na společné fotografii nebo jako autor věnování na plakátu: Elio, jsi génius. Věnování Cmíral divákovi přečte i přeloží, což je jaksi příznačné pro celý film. Ani v nejmenším mi nevadí, že se Elia Cmíral tak trochu chlubí, nakonec má čím, ale celou dobu jsem měl neodbytný dojem, že sleduji rozhlasový pořad a z filmu by vlastně stačila jen zvuková stopa.

Televizní premiéra 10. prosince ve 20:20 na ČT art

Nic na tom nemění ani ukázky z filmů, ke kterým Elia Cmíral napsal hudbu, naopak spíš upozorňují na to, že v dokumentu samotném se po vizuální stránce skoro nic neděje. Záběry na Hollywood Sign nebo na Sunset Boulevard jsme viděli všichni tisíckrát a dnes už koneckonců není velký problém si do Kalifornie zajet a podívat se na ně osobně. Film se zaměřuje na efektní vrcholy Cmíralovy kariéry, což je logické, ale cesty k nim se jen povrchně dotýká – místy mi připomínal Leacockovu povídku o milionářích, kteří přišli do města s pětníkem v kapse. Prostě přišel, chvíli mu nevěřili, ale nakonec viděli, jak zvítězil. Zdálo se, že jediným zádrhelem ve Cmíralově životě byl první nepovedený pokus o emigraci skrze formální manželství s Američankou, která si překvapivě začala dělat nároky na to, aby byl jejich svazek i naplněn. Tady musím říct, že vtípek s písní Ruty šuty Arizona, Texas jsem ocenil, ale zase fungoval čistě jako audio.

Po seznámení s životními úspěchy Elii Cmírala bych se opravdu rád podíval na part 2, který by reflektoval něco z toho, co zůstalo pod povrchem. Kde vůbec přišel k prvnímu hudebnímu vzdělání a praxi? Cmíralova matka ve filmu uvádí, že ji syn několikrát přemlouval, aby u něj v Kalifornii zůstala. Jak bylo jemu, když ji opouštěl a potom spoustu let neviděl? I jeho manželka působí dojmem bytosti jaksi nepodstatné a vedlejší, i když ji zmiňuje jako velkou lásku a na začátku druhé hollywoodské kariéry jej pravděpodobně živila (opět – nic proti tomu, manželé si mají pomáhat podle svých sil). Je pro něj rodina něco víc než dítě, které musí někdo vyzvednout ze školy? Po většinu doby dostáváme informace především o tom lepším ze Cmíralovy práce. V zásadě se ale nedozvíme, na čem vlastně stojí. Máme před sebou něco mezi oslavným portrétem a neúplným encyklopedickým heslem.

Nestojím samozřejmě o žádné bulvární šťourání v soukromí, ale o komplexnější pohled na život člověka, který i přes nepříznivé vnější okolnosti dosáhl svého. Amerika se do snímku dostala ve formě zcela samozřejmého připomínání vlastních úspěchů, ale rád bych ji tam viděl i z její další stránky: chtěl bych zkrátka vědět, co Elia Cmíral za svůj úspěch zaplatil. A na to už dokument bohužel žádné odpovědi nepřináší.

Elia Cmíral – part 1. Dokumentární / Hudební, Česko, 2014, 57 min. Režie: Petr Kaňka, scénář: Petr Kaňka, dramaturgie: Martin Polák, hudba: Elia Cmiral, kamera: Petr Vejslík, zvuk: Petr Kaláb, střih: Pavel Stříbrný. Hrají: Elia Cmiral, Juraj Herz, Christopher Young, Sachiko Cmiral, Adam Klemens, Christopher Lennertz, Frank Mancuso Jr., Michael Sandoval, Joel Soisson, Miroslava Svobodová. Předpremiéra 8. prosince 2014, kino Art, Brno, televizní premiéra 10. prosince ve 20:20 na ČT art.

Foto archiv České televize

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Pondělí 17. listopadu, den dvacátého pátého výročí Sametové revoluce, byl v Brně až marnotratně bohatý na nejrůznější shromáždění, proslovy, blokády, průvody, výstavy a předpremiéry. Jednou z nich byla i projekce televizního filmu Brněnského studia ČT Hvězdy za železnou oponou v kavárně Trojka. Ve zcela zaplněném sále panovala atmosféra pospolitosti a radostného očekávání. Věkově se publikum, jež na projekci přivítali tvůrci filmu režisér Pavel Jirásek a dramaturg Martin Polák, pohybovalo od zjevných pamětníků po mladé rybízky, kteří moc netušili, co mají od filmu čekat.  více

Přes neustálou nejistotu, co je realita a co fikce, co je autentické a co stylizované, kdy to Cave myslí vážně a kdy na nás jen ironicky pomrkává, si můžeme být jisti, že sledujeme maximálně pravdivý dokument o veřejné postavě jménem Nick Cave. Nebo alespoň dokument o tom, jak Nick Cave vidí sám sebe. Nebo jak chce, abychom ho viděli my. Vlastně je to ve skutečnosti komedie o vycpaných andulkách.  více

Kdo očekával, že si připomene největší hitovky Björk, byl devadesátiminutovým přílivem podivných „nemelodických“ tónů nepříjemně zaskočen. A víte co? Dobře mu tak. Hudební vývoj této svébytné umělkyně klade na posluchače čím dál tím větší nároky.  více


Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více