Fazil Say učaroval publiku. Starými kousky na novém Steinwayi

28. březen 2014, 9:49

Fazil Say učaroval publiku. Starými kousky na novém Steinwayi

Vyprodaný Besední dům až po střechu – nebo lépe řečeno až po poslední přístavek na pódiu. Fazil Say dovolil umístit židle pro dychtivé publikum i okolo klavíru, který byl dalším hrdinou večera. Filharmonie Brno po dvaceti letech pořídila nový koncertní Steinway.

Recitál Fazila Saye, sólisty Filharmonie Brno pro tuto sezónu, začal krátkým ceremoniálem, při němž ředitelka Marie Kučerová symbolicky rozbalila dárek pro hudebníky i publikum. Nové koncertní křídlo Steinway přijelo před nedávnem z továrny v Hamburku a bylo připraveno na první zkoušku v ostrém provozu. Klavír vybírali mimo jiné Ivo Kahánek a Anna Vinnickaja, kromě zvukových a mechanických vlastností hrály roli akustické dispozice Besedního domu a potřeby nahrávání. Poděkování magistrátu doprovázené potleskem publika mělo poněkud kyselou pachuť. Koncertní klavír je pro špičkový hudební provoz nezbytně potřeba, ale rád bych se dočkal chvíle, kdy se bude vybírat do nového koncertního sálu. Nechci celou věc shazovat, ale město upouští drobky tam, kde chybí chleba. Lid je nakonec vděčný i za to málo, takže asi není potřeba se vzrušovat ani před komunálními volbami.

Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka je inspirovaná tragickou událostí, kdy byl na schodech Besedního domu zabit dělník František Pavlík během demonstrace za českou univerzitu v Brně. Začít koncertní život nového klavíru právě touto kompozicí je to samé, jako říct mu jinými slovy „tady jsi doma“. Byla to bezvadná volba, která otevřela první, mnohem zdařilejší polovinu večera. Fazil Say je klavírista, který žije ve svém vlastním světě a je otázka, do jaké míry se do něj chce vstupovat i posluchači. S notovým záznamem zachází velmi volně, bere ho spíš jako inspirační zdroj a vytváří nad ním novou vrstvu, která se pohybuje nevyzpytatelnými cestami. Jakkoli jeho vystoupení s orchestrem přijímám s radostí, myslím, že je to právě jistá svázanost s velkým ansámblem, která jeho uvolněnému hraní prospívá a dává mu aspoň rámcově řád. V sólovém projevu už vnímám Sayovy manýry spíš jako svévoli a v tak nakumulovaném množství, jak je předvedl včera, už mě začaly vyloženě iritovat. První větu Janáčkovy sonáty rozmlžil pedálem a nemohl jsem se do jeho pojetí pocitově vůbec dostat. Samozřejmě nezpochybňuji Sayovy hráčské schopnosti, dovede dostat z klavíru všechno, co chce. Nebylo mi ale jasné, proč z něj vytahuje zrovna tohle. Ve druhé větě se přece jen dostal k přímočařejšímu projevu, v němž pokračoval v Sonátě č. 7 B dur Sergeje Prokofjeva.

Toto brilantní dílo, tragické a ironické zároveň, bylo pro mě vrcholem koncertu. Náladové hraní Fazila Saye se tu střetlo s náladou samotné skladby zřejmě nejvíc. Virtuózní charakter sonáty mu evidentně vyhovoval a pokud jsem při podzimním koncertu chválil jeho „kontrolované rubato“, tady na něj opět došlo. Zdálo se mi, že dostal své emoce víc pod kontrolu a aspoň do přibližného a vysledovatelného souladu s partiturou. Výborně vyzněla druhá věta s nostalgickou citací Schumannovy písně Wehmut, Fazil Say se nenechal příliš unést ani uvolněnou chromatikou střední části a vystavěl ji opravdu krásně. Divoké a živelné podání třetí věty připomnělo, že dílo patří mezi Prokofjevovy válečné sonáty.

Program pokračoval po přestávce Sonátou č. 11 A dur W. A. Mozarta. Tady jsem se vůbec nemohl smířit s tím, jak Fazil Say buduje variace v první větě. Jedná se samozřejmě o dílo milionkrát omleté, legraci si z něj kdysi dělal už Glenn Gould („Hollywood by to zahrál se smyčci“). Legendárního kanadského klavíristu Fazil Say vnějškově připomíná svým prozpěvováním při hraní i neotřelým interpretačním přístupem, jinak se ale jedná o osobnosti velmi odlišné. U Fazila Saye mi rozhodně chybí Gouldovy analytické schopnosti a jakkoli mohou vnější projevy obou klavíristů působit stejně bláznivě, u Fazila Saye se v mém případě nedostavuje pocit, že by věděl, co dělá. Vím, že se tu ocitám na půdě spekulací, ale myslím, že bych se měl alespoň pokusit o vysvětlení toho, proč se mi tak nelíbilo něco, čím bylo publikum naprosto fascinováno. Navíc zde nemluvíme o technických chybách, ale čistě o interpretačním přístupu, který mě dokonale minul. Na první větě Mozartovy jedenácté sonáty by se daly rozdílné světy obou pianistů dokumentovat velmi dobře. Oba polemizují s notovým zápisem a hrají si věc po svém, ale zatímco u Goulda se jedná o promyšlenou stavbu s dlouhou gradací a logickým vyvrcholením, u Saye jsem se s překotnými tempy a dynamikou nemohl smířit. Zklidnil se teprve v předposlední variaci, kterou si připravil kontrastní zklidnění, z nějž vytrysklo efektní finále. Druhá věta byla tempově uvolněná a zpěvná, ale poněkud zanikla – vlastně ještě ani nestačil doznít válcující dojem z první věty, a už se přes Sayovu impresi menuetu valilo závěrečné Rondo alla turca. Ve strhujícím tempu, ale v rámci interpretace celé sonáty bez improvizací, na které došlo při opakování „tureckého pochodu“ v přídavku.

Závěr koncertu tvořily vlastní skladby Fazila Saye, k nimž se mi těžko hledá komentář. Fazil Say je bezpochyby zručný skladatel a s hudbou zacházet umí. Jeho kompoziční svět ale není příliš složitý ani současný, spíš se pohybuje v autorových představách a dojmech. Jednotlivé kompozice sice nebyly uvedeny názvy, ale jednalo se o charakteristické skladby inspirované konkrétními místy, náladami a vzpomínkami. Souvislost s filmovým charakterem Istanbulské symfonie je zřetelná, ale v klavírním podání vyznívají Sayovy kompozice banálně. Tady skutečně ze všeho nejvíc záleželo na tom, kdo chce jeho myšlenkové potulování sdílet. Mně se to narozdíl od nadšeného publika nedařilo a nemůžu říct, že bych z toho měl radost.

Jsem rád, že má Filharmonie Brno nový klavír. Je bezvadné, že se podařilo včerejší i dnešní koncert nejen vyprodat, ale až přeprodat. Jsem také rád, že tu Fazil Say v aktuální sezóně hostoval takto intenzivním způsobem – je to silná hudební osobnost bez ohledu na to, co si myslím o jeho včerejším recitálu.

Leoš Janáček: Sonáta es moll 1. X. 1905 „Z ulice“, Sergej Prokofjev: Sonáta č. 7 B dur op. 83, Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta č. 11 A dur KV 331, Fazil Say: vlastní skladby. Fazil Say – klavír. 27. 3. 2014, Besední dům, Brno.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes veškerý efekt a úspěch symfonie Istanbul si troufám tvrdit, že na publikum zapůsobil Fazil Say mnohem víc jako interpret Mozartova Klavírního koncertu č. 21. Jeho přístup je jak známo velmi neklasický, pro mnohé kontroverzní, ale při živém vystoupení strhující.  více

Orchestr hrál pod svým šéfdirigentem výrazně nadprůměrně a úroveň večera byla postupně stoupající. Co víc si přát? Návštěvu dnešní reprízy lze prakticky bez výhrad doporučit, a to především díky Stravinskému ve druhé polovině.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více


První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Po dvou týdnech od uvedení Mahlerovy Písně žalobné se do prostor Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno s podobně ambiciózním programem. Pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese koncertně provedla kompletní oratorium Mesiáš Georga Friedricha Händela. Nastudování aranže vytvořené Wolfgangem Amadeem Mozartem se společně s orchestrem ujal Slovenský filharmonický sbor pod vedením Jana Rozehnala, a čtveřice sólistů ve složení Jana Sibera (soprán), Václava Krejčí Housková (mezzosoprán), Christoph Prégardien (tenor) a Lukáš Bařák (basbaryton).  více

Nejčtenější

Kritika

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více