Fazil Say učaroval publiku. Starými kousky na novém Steinwayi

28. březen 2014, 9:49

Fazil Say učaroval publiku. Starými kousky na novém Steinwayi

Vyprodaný Besední dům až po střechu – nebo lépe řečeno až po poslední přístavek na pódiu. Fazil Say dovolil umístit židle pro dychtivé publikum i okolo klavíru, který byl dalším hrdinou večera. Filharmonie Brno po dvaceti letech pořídila nový koncertní Steinway.

Recitál Fazila Saye, sólisty Filharmonie Brno pro tuto sezónu, začal krátkým ceremoniálem, při němž ředitelka Marie Kučerová symbolicky rozbalila dárek pro hudebníky i publikum. Nové koncertní křídlo Steinway přijelo před nedávnem z továrny v Hamburku a bylo připraveno na první zkoušku v ostrém provozu. Klavír vybírali mimo jiné Ivo Kahánek a Anna Vinnickaja, kromě zvukových a mechanických vlastností hrály roli akustické dispozice Besedního domu a potřeby nahrávání. Poděkování magistrátu doprovázené potleskem publika mělo poněkud kyselou pachuť. Koncertní klavír je pro špičkový hudební provoz nezbytně potřeba, ale rád bych se dočkal chvíle, kdy se bude vybírat do nového koncertního sálu. Nechci celou věc shazovat, ale město upouští drobky tam, kde chybí chleba. Lid je nakonec vděčný i za to málo, takže asi není potřeba se vzrušovat ani před komunálními volbami.

Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka je inspirovaná tragickou událostí, kdy byl na schodech Besedního domu zabit dělník František Pavlík během demonstrace za českou univerzitu v Brně. Začít koncertní život nového klavíru právě touto kompozicí je to samé, jako říct mu jinými slovy „tady jsi doma“. Byla to bezvadná volba, která otevřela první, mnohem zdařilejší polovinu večera. Fazil Say je klavírista, který žije ve svém vlastním světě a je otázka, do jaké míry se do něj chce vstupovat i posluchači. S notovým záznamem zachází velmi volně, bere ho spíš jako inspirační zdroj a vytváří nad ním novou vrstvu, která se pohybuje nevyzpytatelnými cestami. Jakkoli jeho vystoupení s orchestrem přijímám s radostí, myslím, že je to právě jistá svázanost s velkým ansámblem, která jeho uvolněnému hraní prospívá a dává mu aspoň rámcově řád. V sólovém projevu už vnímám Sayovy manýry spíš jako svévoli a v tak nakumulovaném množství, jak je předvedl včera, už mě začaly vyloženě iritovat. První větu Janáčkovy sonáty rozmlžil pedálem a nemohl jsem se do jeho pojetí pocitově vůbec dostat. Samozřejmě nezpochybňuji Sayovy hráčské schopnosti, dovede dostat z klavíru všechno, co chce. Nebylo mi ale jasné, proč z něj vytahuje zrovna tohle. Ve druhé větě se přece jen dostal k přímočařejšímu projevu, v němž pokračoval v Sonátě č. 7 B dur Sergeje Prokofjeva.

Toto brilantní dílo, tragické a ironické zároveň, bylo pro mě vrcholem koncertu. Náladové hraní Fazila Saye se tu střetlo s náladou samotné skladby zřejmě nejvíc. Virtuózní charakter sonáty mu evidentně vyhovoval a pokud jsem při podzimním koncertu chválil jeho „kontrolované rubato“, tady na něj opět došlo. Zdálo se mi, že dostal své emoce víc pod kontrolu a aspoň do přibližného a vysledovatelného souladu s partiturou. Výborně vyzněla druhá věta s nostalgickou citací Schumannovy písně Wehmut, Fazil Say se nenechal příliš unést ani uvolněnou chromatikou střední části a vystavěl ji opravdu krásně. Divoké a živelné podání třetí věty připomnělo, že dílo patří mezi Prokofjevovy válečné sonáty.

Program pokračoval po přestávce Sonátou č. 11 A dur W. A. Mozarta. Tady jsem se vůbec nemohl smířit s tím, jak Fazil Say buduje variace v první větě. Jedná se samozřejmě o dílo milionkrát omleté, legraci si z něj kdysi dělal už Glenn Gould („Hollywood by to zahrál se smyčci“). Legendárního kanadského klavíristu Fazil Say vnějškově připomíná svým prozpěvováním při hraní i neotřelým interpretačním přístupem, jinak se ale jedná o osobnosti velmi odlišné. U Fazila Saye mi rozhodně chybí Gouldovy analytické schopnosti a jakkoli mohou vnější projevy obou klavíristů působit stejně bláznivě, u Fazila Saye se v mém případě nedostavuje pocit, že by věděl, co dělá. Vím, že se tu ocitám na půdě spekulací, ale myslím, že bych se měl alespoň pokusit o vysvětlení toho, proč se mi tak nelíbilo něco, čím bylo publikum naprosto fascinováno. Navíc zde nemluvíme o technických chybách, ale čistě o interpretačním přístupu, který mě dokonale minul. Na první větě Mozartovy jedenácté sonáty by se daly rozdílné světy obou pianistů dokumentovat velmi dobře. Oba polemizují s notovým zápisem a hrají si věc po svém, ale zatímco u Goulda se jedná o promyšlenou stavbu s dlouhou gradací a logickým vyvrcholením, u Saye jsem se s překotnými tempy a dynamikou nemohl smířit. Zklidnil se teprve v předposlední variaci, kterou si připravil kontrastní zklidnění, z nějž vytrysklo efektní finále. Druhá věta byla tempově uvolněná a zpěvná, ale poněkud zanikla – vlastně ještě ani nestačil doznít válcující dojem z první věty, a už se přes Sayovu impresi menuetu valilo závěrečné Rondo alla turca. Ve strhujícím tempu, ale v rámci interpretace celé sonáty bez improvizací, na které došlo při opakování „tureckého pochodu“ v přídavku.

Závěr koncertu tvořily vlastní skladby Fazila Saye, k nimž se mi těžko hledá komentář. Fazil Say je bezpochyby zručný skladatel a s hudbou zacházet umí. Jeho kompoziční svět ale není příliš složitý ani současný, spíš se pohybuje v autorových představách a dojmech. Jednotlivé kompozice sice nebyly uvedeny názvy, ale jednalo se o charakteristické skladby inspirované konkrétními místy, náladami a vzpomínkami. Souvislost s filmovým charakterem Istanbulské symfonie je zřetelná, ale v klavírním podání vyznívají Sayovy kompozice banálně. Tady skutečně ze všeho nejvíc záleželo na tom, kdo chce jeho myšlenkové potulování sdílet. Mně se to narozdíl od nadšeného publika nedařilo a nemůžu říct, že bych z toho měl radost.

Jsem rád, že má Filharmonie Brno nový klavír. Je bezvadné, že se podařilo včerejší i dnešní koncert nejen vyprodat, ale až přeprodat. Jsem také rád, že tu Fazil Say v aktuální sezóně hostoval takto intenzivním způsobem – je to silná hudební osobnost bez ohledu na to, co si myslím o jeho včerejším recitálu.

Leoš Janáček: Sonáta es moll 1. X. 1905 „Z ulice“, Sergej Prokofjev: Sonáta č. 7 B dur op. 83, Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta č. 11 A dur KV 331, Fazil Say: vlastní skladby. Fazil Say – klavír. 27. 3. 2014, Besední dům, Brno.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes veškerý efekt a úspěch symfonie Istanbul si troufám tvrdit, že na publikum zapůsobil Fazil Say mnohem víc jako interpret Mozartova Klavírního koncertu č. 21. Jeho přístup je jak známo velmi neklasický, pro mnohé kontroverzní, ale při živém vystoupení strhující.  více

Orchestr hrál pod svým šéfdirigentem výrazně nadprůměrně a úroveň večera byla postupně stoupající. Co víc si přát? Návštěvu dnešní reprízy lze prakticky bez výhrad doporučit, a to především díky Stravinskému ve druhé polovině.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více


Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více