Fazil Say učaroval publiku. Starými kousky na novém Steinwayi

28. březen 2014, 9:49

Fazil Say učaroval publiku. Starými kousky na novém Steinwayi

Vyprodaný Besední dům až po střechu – nebo lépe řečeno až po poslední přístavek na pódiu. Fazil Say dovolil umístit židle pro dychtivé publikum i okolo klavíru, který byl dalším hrdinou večera. Filharmonie Brno po dvaceti letech pořídila nový koncertní Steinway.

Recitál Fazila Saye, sólisty Filharmonie Brno pro tuto sezónu, začal krátkým ceremoniálem, při němž ředitelka Marie Kučerová symbolicky rozbalila dárek pro hudebníky i publikum. Nové koncertní křídlo Steinway přijelo před nedávnem z továrny v Hamburku a bylo připraveno na první zkoušku v ostrém provozu. Klavír vybírali mimo jiné Ivo Kahánek a Anna Vinnickaja, kromě zvukových a mechanických vlastností hrály roli akustické dispozice Besedního domu a potřeby nahrávání. Poděkování magistrátu doprovázené potleskem publika mělo poněkud kyselou pachuť. Koncertní klavír je pro špičkový hudební provoz nezbytně potřeba, ale rád bych se dočkal chvíle, kdy se bude vybírat do nového koncertního sálu. Nechci celou věc shazovat, ale město upouští drobky tam, kde chybí chleba. Lid je nakonec vděčný i za to málo, takže asi není potřeba se vzrušovat ani před komunálními volbami.

Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka je inspirovaná tragickou událostí, kdy byl na schodech Besedního domu zabit dělník František Pavlík během demonstrace za českou univerzitu v Brně. Začít koncertní život nového klavíru právě touto kompozicí je to samé, jako říct mu jinými slovy „tady jsi doma“. Byla to bezvadná volba, která otevřela první, mnohem zdařilejší polovinu večera. Fazil Say je klavírista, který žije ve svém vlastním světě a je otázka, do jaké míry se do něj chce vstupovat i posluchači. S notovým záznamem zachází velmi volně, bere ho spíš jako inspirační zdroj a vytváří nad ním novou vrstvu, která se pohybuje nevyzpytatelnými cestami. Jakkoli jeho vystoupení s orchestrem přijímám s radostí, myslím, že je to právě jistá svázanost s velkým ansámblem, která jeho uvolněnému hraní prospívá a dává mu aspoň rámcově řád. V sólovém projevu už vnímám Sayovy manýry spíš jako svévoli a v tak nakumulovaném množství, jak je předvedl včera, už mě začaly vyloženě iritovat. První větu Janáčkovy sonáty rozmlžil pedálem a nemohl jsem se do jeho pojetí pocitově vůbec dostat. Samozřejmě nezpochybňuji Sayovy hráčské schopnosti, dovede dostat z klavíru všechno, co chce. Nebylo mi ale jasné, proč z něj vytahuje zrovna tohle. Ve druhé větě se přece jen dostal k přímočařejšímu projevu, v němž pokračoval v Sonátě č. 7 B dur Sergeje Prokofjeva.

Toto brilantní dílo, tragické a ironické zároveň, bylo pro mě vrcholem koncertu. Náladové hraní Fazila Saye se tu střetlo s náladou samotné skladby zřejmě nejvíc. Virtuózní charakter sonáty mu evidentně vyhovoval a pokud jsem při podzimním koncertu chválil jeho „kontrolované rubato“, tady na něj opět došlo. Zdálo se mi, že dostal své emoce víc pod kontrolu a aspoň do přibližného a vysledovatelného souladu s partiturou. Výborně vyzněla druhá věta s nostalgickou citací Schumannovy písně Wehmut, Fazil Say se nenechal příliš unést ani uvolněnou chromatikou střední části a vystavěl ji opravdu krásně. Divoké a živelné podání třetí věty připomnělo, že dílo patří mezi Prokofjevovy válečné sonáty.

Program pokračoval po přestávce Sonátou č. 11 A dur W. A. Mozarta. Tady jsem se vůbec nemohl smířit s tím, jak Fazil Say buduje variace v první větě. Jedná se samozřejmě o dílo milionkrát omleté, legraci si z něj kdysi dělal už Glenn Gould („Hollywood by to zahrál se smyčci“). Legendárního kanadského klavíristu Fazil Say vnějškově připomíná svým prozpěvováním při hraní i neotřelým interpretačním přístupem, jinak se ale jedná o osobnosti velmi odlišné. U Fazila Saye mi rozhodně chybí Gouldovy analytické schopnosti a jakkoli mohou vnější projevy obou klavíristů působit stejně bláznivě, u Fazila Saye se v mém případě nedostavuje pocit, že by věděl, co dělá. Vím, že se tu ocitám na půdě spekulací, ale myslím, že bych se měl alespoň pokusit o vysvětlení toho, proč se mi tak nelíbilo něco, čím bylo publikum naprosto fascinováno. Navíc zde nemluvíme o technických chybách, ale čistě o interpretačním přístupu, který mě dokonale minul. Na první větě Mozartovy jedenácté sonáty by se daly rozdílné světy obou pianistů dokumentovat velmi dobře. Oba polemizují s notovým zápisem a hrají si věc po svém, ale zatímco u Goulda se jedná o promyšlenou stavbu s dlouhou gradací a logickým vyvrcholením, u Saye jsem se s překotnými tempy a dynamikou nemohl smířit. Zklidnil se teprve v předposlední variaci, kterou si připravil kontrastní zklidnění, z nějž vytrysklo efektní finále. Druhá věta byla tempově uvolněná a zpěvná, ale poněkud zanikla – vlastně ještě ani nestačil doznít válcující dojem z první věty, a už se přes Sayovu impresi menuetu valilo závěrečné Rondo alla turca. Ve strhujícím tempu, ale v rámci interpretace celé sonáty bez improvizací, na které došlo při opakování „tureckého pochodu“ v přídavku.

Závěr koncertu tvořily vlastní skladby Fazila Saye, k nimž se mi těžko hledá komentář. Fazil Say je bezpochyby zručný skladatel a s hudbou zacházet umí. Jeho kompoziční svět ale není příliš složitý ani současný, spíš se pohybuje v autorových představách a dojmech. Jednotlivé kompozice sice nebyly uvedeny názvy, ale jednalo se o charakteristické skladby inspirované konkrétními místy, náladami a vzpomínkami. Souvislost s filmovým charakterem Istanbulské symfonie je zřetelná, ale v klavírním podání vyznívají Sayovy kompozice banálně. Tady skutečně ze všeho nejvíc záleželo na tom, kdo chce jeho myšlenkové potulování sdílet. Mně se to narozdíl od nadšeného publika nedařilo a nemůžu říct, že bych z toho měl radost.

Jsem rád, že má Filharmonie Brno nový klavír. Je bezvadné, že se podařilo včerejší i dnešní koncert nejen vyprodat, ale až přeprodat. Jsem také rád, že tu Fazil Say v aktuální sezóně hostoval takto intenzivním způsobem – je to silná hudební osobnost bez ohledu na to, co si myslím o jeho včerejším recitálu.

Leoš Janáček: Sonáta es moll 1. X. 1905 „Z ulice“, Sergej Prokofjev: Sonáta č. 7 B dur op. 83, Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta č. 11 A dur KV 331, Fazil Say: vlastní skladby. Fazil Say – klavír. 27. 3. 2014, Besední dům, Brno.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes veškerý efekt a úspěch symfonie Istanbul si troufám tvrdit, že na publikum zapůsobil Fazil Say mnohem víc jako interpret Mozartova Klavírního koncertu č. 21. Jeho přístup je jak známo velmi neklasický, pro mnohé kontroverzní, ale při živém vystoupení strhující.  více

Orchestr hrál pod svým šéfdirigentem výrazně nadprůměrně a úroveň večera byla postupně stoupající. Co víc si přát? Návštěvu dnešní reprízy lze prakticky bez výhrad doporučit, a to především díky Stravinskému ve druhé polovině.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více


Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce